Č. 1016.

Dohled k obcím na Slovensku: * Konečná, v pořadu stolic správních nenaříkatelná rozhodnutí administrativních výborů nemůže ministr s plnou mocí pro správu Slovenska podle § 10 zák. čl. XXI: 1886 z moci úřední zrušovati. Má však právo prohlásiti i tato rozhodnutí za právně bezúčinná tehdy, když rozhodnutí ta jsou zmatečná pro absolutní nepříslušnost administrativních výborů.
(Nález ze dne 15. listopadu 1921 č. 14803 1)
Věc: Julius K. v P. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o pensionování stěžovatele.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením městské rady města s regulovaným magistrátem Prešova ze dne 25. dubna 1919 č. — byl stěžovatel, městský hlavní fiskál, ke své žádosti přeložen od 1. července 1919 na trvalý odpočinek, při čemž mu na základě jeho 33leté služby (do níž započtena byla též léta válečná) byly vyměřeny pensijní požitky částkou 9456 K (z toho 8256 K platová pense a 1200 K bytná pense); do základny pensijní byly započteny: roční služné 4400 K, roční osobní přídavek 2000 K a roční válečná podpora 3200 K.
Podle zprávy měšťanosty města Prešova učinila městská rada toto
usnesení v době, kdy již byla županem rozpuštěna.
Nová městská rada učinila pak usnesení ze dne 26. srpna 1919, jímž zbavila platnosti usnesení dřívější městské rady a přeloživši stěžovatele na trvalý odpočinek opětně od 1. července 1919, vyměřila mu na základě 33leté doby služební roční pensijní požitky toliko částkou 6424 K (z toho 5504 K platová pense, 920 K bytná pense); do základny pensijní byly započteny pouze: roční služné 4400 K a roční osobní přídavek 2000 K.
Na toto usnesení nové městské rady podal stěžovatel odvolání k administrativnímu výboru župy Šaryšské, v němž navrhoval, aby usnesení městské rady bylo zrušeno a aby městské radě bylo uloženo i na dále vykonávati usnesení původní. V odvolání dovozoval stěžovatel, že usnesení nové městské rady je nezákonné, neboť jím bylo zrušeno usnesení dřívější, které vzešlo již v právní moc, a dále že podle pensijního statutu města Prešova má stěžovatel nárok na to, aby mu do základny pensijní byte započtena také válečná podpora, z níž platil také pensijní příspěvky.
K tomuto odvolání stěžovatelovu vyslovil administrativní výbor rozhodnutím ze dne 16. prosince 1919, že se při vyměření muže započítati válečný přídavek. Válečným přídavkem vyrozumíval, jak později městské radě k jejímu dotazu sdělil, válečnou podporu podle zák. čl. XV. : 1915, čímž patrně mínil zák. čl. XV. : 1917. Na základě rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919 městská rada usnesením ze dne 2. března 1920 prohlásila, že usnesení ze dne 25. dubna 1919 a ze dne 26. srpna 1919 pozbývají platnosti a vyměřila stěžovateli znovu pensijní požitky od 1. července 1919 a to ve stejné výši, jakou určila v usnesení ze dne 26. srpna 1919 (6424 K), avšak zároveň přiznala stěžovateli nárok na další částku 2752 K jménem pensijní válečné podpory (v aktivitě měl stěžovatel válečnou podporu 3200 K); tento nárok přiznala městská rada stěžovateli pouze na tak dlouho, dokud aktivní úředníci městští a státní budou požívati vábené nebo drahotní podpory.
Do rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919 podal stěžovatel u městské rady »appelátu« de praes. 14. června 1920, v níž žádá, aby nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí administrativního výboru a potvrdil usnesení městské rady ze dne 25. dubna 1919, namítaje opětně, že městská rada neměla právo dřívější usnesení zrušit, ježto bylo pravoplatné a dále, že administrativní výbor měl vysloviti, že se válečná podpora má — nikoli pouze může — připočísti k pensi a konečně, že administrativní výbor nerozhodl o odvolání stěžovatelově, pokud se týkalo výše bytné pense.
Do usnesení městské rady ze dne 2. března 1920 podal stěžovatel u městské rady odvolání k administrativnímu výboru žádaje, aby bylo vysloveno, že jeho pense byla pravoplatně určena usnesením městské rady ze dne 25. dubna 1919 a že tuto výměru nelze již změnit; in eventum jako minimum žádal, aby usnesení ze dne 2. března 1920 bylo doplněno v ten smysl, že válečná podpora může býti zastavena jen, pomine-li nynější drahota.
Župan župy Šaryšské, když k němu došly »appelace« i odvolání, předložil veškeré spisy týkající se pense stěžovatelovy spolu se spisy o pensích jiných úředníků města Prešova přípisem z 25. května 1920 ministru s plnou mocí pro správu Slovenska za účelem konečného rozhodnutí a určení pense.
Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska naříkaným rozhodnutím z 31. března 1921 č. — vyslovil, že 1. odvolání stěžovatelovo do rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919 zamítá, 2. toto rozhodnutí administrativního výboru z úřední moci zrušuje a 3. obnovuje a schvaluje usnesení městské rady ze dne 26. srpna 1919, kterým byly pense a bytné správně podle platných zákonů ustanoveny částkou 6424 K ročně.
V odůvodnění naříkaného rozhodnutí uvedl žalovaný úřad, že podle § 13 pensijního statutu pro úředníky města Prešova ze dne 31. října 1913 slouží za základ pro výměru pense a) základní plat, diurna a mzdy, b) stálé doplňky k základnímu platu a osobní přídavek, že však do pense podle § 14 statutu nelze započítati příspěvky k platu povolené čas od času, tak zvané přechodné, které úředníci nedostávají od města, jako na př. válečná podpora poskytovaná z prostředků státních. V odůvodnění uvedl žalovaný úřad ještě, že z těchto důvodů zrušuje usnesení městské rady ze dne 25. dubna 1919 a ze dne 2. března 1920.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvazoval nejvyšší správní soud takto: Stížnost obrací se především proti tomu, že žalovaný úřad přezkoumával vůbec rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919, ačkoliv toto rozhodnutí bylo již pravoplatné; popírá tudíž příslušnost žalovaného úřadu k přezkoumání uvedeného rozhodnutí.
Žalovaný úřad vycházel, jak také plyne z odvodního spisu, z právního názoru, že mu přísluší v III. instanci přezkoumávati zmíněné rozhodnutí administrativního výboru. Tomuto názoru nemohl však nejvyšší správní soud přisvědčiti. Rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919, jež bylo vydáno k odvolání stěžovatele, bývalého úředníka města s regulovaným magistrátem, z usnesení městské rady ze dne 26. srpna 1919 o výměře pense a jež stanovilo započítatelnost válečné podpory do pense, jest podle svého obsahu nesporně rozhodnutím o výši pensijních požitků zaměstnance města s regulovaným magistrátem vydaným v II. stolici.
Podle ustanovení § 27 bod 1 zák. čl. XXVI. : 1896 platného na území Slovenska před 28. říjnem 1918, byla na rozhodnutí municipálního výboru o výši pensí zaměstnanců měst s regulovaným magistrátem přípustná toliko stížnost k uherskému správnímu soudu.
Pokud pak jde o výši pensí zaměstnanců města Prešova, ustanovuje § 57 statutu o pensijních požitcích zaměstnanců tohoto města ze dne 31. října 1913 č. 653, že na rozhodnutí municipálního výboru o odvoláních, jež podána byla z usnesení městských orgánů, lze v případech uvedených v § 27 zák. čl. XXVI. : 1896 — k těmto případům patří podle bodu 1. § 27 tohoto zákona i spory o výši pense městských zaměstnanců — podati stížnost k uherskému správnímu soudu, v ostatních případech pak odvolání k ministru vnitra.
Z ustanovení § 27 bod 1 zák. čl. XXVI. : 1896 a § 57 cit. pesijního statutu plyne tudíž, že z rozhodnutí municipálního výboru vydaných v II. stolici o výši pensijních požitků zaměstnanců města Prešova, k nimž podle § 1 téhož statutu náležejí i úředníci, nebylo podle právního stavu platného před 28. říjnem 1918 vůbec přípustným odvolání k vyššímu úřadu správnímu; municipální výbor rozhodoval v těchto věcech jako úřad správní poslední stolice.
Tento právní stav plativší před 28. říjnem 1918 doznal sice po tomto dni změny potud, že na místo municipálního výboru nastoupil na základě § 1 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. administrativní výbor a na místo uherského správního soudu nejvyšší správní soud zřízený pro území celého státu československého zákonem ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. Naproti tomu nenastala však změna v pořadu stolic správních, ježto ani zákon o zřízení nejvyššího správního soudu, ani zákon ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, jím recipovaný, neupravují vůbec pořad stolic správních.
Z těchto úvah plyne tedy, že i po 28. říjnu 1918 rozhoduje ve věcech týkajících se výše pensí úředníků města Prešova administrativní výbor jakožto nástupce municipálního výboru v II. stolici s konečnou platností. Tato rozhodnutí administrativního výboru nelze tudíž bráti v odpor opravným prostředkem u vyššího úřadu správního, nýbrž lze je jakožto konečná rozhodnutí úřadu správního (§§ 2 a 5 cit. zák. z r. 1875 a § 2 cit. zák. č. 3 z r. 1918) naříkati jedině stížností u nejvyššího správního soudu. Ježto tedy na toto konečné rozhodnutí administrativního výboru v uvedených věcech není další opravný prostředek v pořadu stolic správních vůbec přípustný, nepřísluší vyššímu úřadu správnímu pravomoc přezkoumávati zmíněné konečné rozhodnutí, tudíž ani tehdy, když strana podá proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, jímž se dovolává vyššího správního úřadu.
Ze spisů správních jest patrno, že žalovaný úřad pokládal za podnět k přezkoumání rozhodnutí administrativního výboru podání de praes. 14. února 1920, jež stěžovatel učinil u městské rady; toto podání jest sice označeno jako »appelláta«, stěžovatel však v něm žádá nejvyšší správní soud, aby zrušil rozhodnutí administrativního výboru. O tomto podání rozhodl žalovaný úřad, jak ve spisu odvodním výslovně uvádí, v III. instanci.
I když se ponechá úplně stranou otázka, mohl-li žalovaný úřad v tomto podání stěžovatelově vzhledem k jeho petitu vůbec spatřovati odvolání, t. j. tedy opravný prostředek podaný v pořadu stolic správních k vyššímu úřadu správnímu, plyne z toho, co svrchu bylo vyloženo, že žalovaný úřad vůbec neměl jednati o tomto podání jako o opravném prostředku, ježto proti rozhodnutí administrativního výboru jest v daném případě každý opravný prostředek v pořadu stolic správních vůbec vyloučen.
Výrok žalovaného úřadu je tedy rozhodnutím, jež vydal úřad nemaje k tomu zákonné příslušnosti, jest tudíž tento výrok zmatečným.
Naříkané rozhodnutí obsahuje však kromě výroku o zamítnutí odvolání stěžovatelova ještě výrok další, jímž zrušuje rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919 z moci úřední.
Slušelo tudíž zkoumati, zdali žalovaný úřad byl příslušným k tomu, aby rozhodnutí administrativního výboru z moci úřední zrušoval.
Žalovanému úřadu nelze zajisté upříti právo, aby jakožto úřad správní nadřízený administrativnímu výboru prohlašoval za právně bezúčinná ona rozhodnutí administrativního výboru, která z toho důvodu, že administrativní výběr rozhodl v té které věci jako orgán absolutně nepříslušný, jsou absolutně zmatečná a nejsou tudíž vůbec schopna právní moci. V daném případě neprohlásil však žalovaný úřad, že by rozhodnutí administrativního výboru bylo z posléz uvedeného důvodu právně bezúčinné, že by tudíž nebylo vůbec schopno právní moci.
Zkoumaje pak výrok žalovaného úřadu, jímž rozhodnutí administrativního výboru bylo z moci úřední zrušeno, dospěl nejvyšší správní soud k přesvědčení, že žalovaný úřad nebyl příslušný k tomu, aby tento výrok učinil. Při tom vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Naříkané rozhodnutí neuvádí sice, o jaký právní předpis opírá tento svůj výrok o zrušení rozhodnutí administrativního výboru z moci úřední. Ježto jde o rozhodnutí administrativního výboru jakožto nástupce municipálního výboru, může v úvahu přijíti jedině § 10 zákona čl. XXI. : 1886, který poskytuje vládě (ministrům) právo za podmínek v předpisu tom blíže uvedených zrušovati usnesení municipálních výborů.
Leč použití tohoto ustanovení, jež opravňuje ministra ke zrušení rozhodnutí municipálního výboru z moci úřední, bylo podle § 20 zák. čl. XXVI. : 1896 vyloučeno ve všech věcech, jež náležely do příslušnosti uherského správního soudu, což došlo výrazu i v § 12 zák. čl. XX. : 1901. Bylo tedy již před 28. říjnem 1918 vyloučeno použití zmíněného zrušovacího práva ministrů naproti oněm rozhodnutím municipálního výboru, která byla konečná a jež bylo lze naříkati toliko stížností u uherského správního soudu.
Na tomto právním stavu plativším před 28. říjnem 1918 nebylo nic změněno zákonem o zřízení nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n., neboť tím, že zřízením tohoto soudu zanikla na území Slovenska příslušnost uherského správního soudu, neobživlo ono ustanovení § 10 zák. čl. XXI. : 1886, jež bylo, pokud šlo o věci náležející do příslušnosti uherského správního soudu, zrušeno §§ 20 a 157 zák. čl. XXVI. : 1896. Jest tedy zrušovací právo ministrů také po 28. říjnu 1918 vyloučeno naproti oněm rozhodnutím administrativního výboru, jež jsou konečná a jež lze naříkati toliko stížností k nejvyššímu správnímu soudu.
Ježto pak, jak svrchu vyloženo, rozhodnutí administrativního výboru ze dne 16. prosince 1919 jest rozhodnutím konečným, na něž jest přípustná toliko stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jest naproti tomuto rozhodnutí vyloučeno použití práva zrušovacího, jež přísluší ministrům ve smyslu § 10 zák. čl. XXI. : 1886 a nelze tudíž ani podle tohoto práva v daném případě rozhodnuti administrativního výboru zrušovati z moci úřední.
Použil-li žalovaný úřad v prvém případě přes to zmíněného práva,
jehož použití jest vůbec vyloučeno, a v základě toho rozhodnutí administrativního výboru zrušil, osvojil si příslušnost, která mu po zákonu nepřísluší, jest tudíž i tento jeho výrok zmatečným.
Žalovaný úřad, zrušiv z moci úřední rozhodnutí administrativního výboru, vyslovil dále, že obnovuje a schvaluje usnesení městské rady ze dne 26. srpna 1919; v odůvodnění naříkaného rozhodnutí prohlásil pak žalovaný úřad, že zrušuje také usnesení městské rady ze dne 26. dubna 1919 a ze dne 2. března 1920. Z kontextu naříkaného rozhodnutí i z vývodů odvodního spisu vychází, že žalovaný úřad jak výrok o tom, že obnovuje a schvaluje usnesení městské rady ze dne 26. srpna 1919, tak i výroky obsažené v odůvodnění naříkaného rozhodnutí o tom, že zrušuje svrchu uvedená usnesení městské rady, učinil v důsledku přezkoumávání rozhodnutí administrativního výboru, jež z moci úřední zrušil. Ježto pak výrok žalovaného úřadu, jímž zrušil rozhodnutí administrativního výboru z moci úřední, jest, jak svrchu bylo vyloženo, zmatečný, jsou ovšem zmatečné i ostatní výroky, které jsou jeho důsledkem, nehledě ani k tomu, že žalovaný úřad i v tom směru překročil svoji příslušnost, že jednal o usnesení městské rady ze dne 2. března 1920, z něhož stěžovatel podal odvolání, o kterém podle spisů správních administrativní výbor jakožto stolice odvolací podle § 57 cit. pensijního statutu jedině příslušná dosud nerozhodl.
Ježto tedy naříkané rozhodnutí obsahuje vesměs výroky pro naprostou nepříslušnost žalovaného úřadu zmatečné, bylo naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudu, aniž by se nejvyšší správní soud musel zabývati dalšími námitkami stížnosti.

Stejně v nálezu z téhož dne č. 14804.

Citace:

č. 1016. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 926-930.