Č. 10100.

Zaměstnanci veřejní: 1. Je přípustno propočtení služební doby podle vl. nař. č. 666/20 k termínu za účinnosti zák. č. 103/26? — 2. Na zápočet doby pro zvýšení platů podle § 142 odst. 3 a 5 není právního nároku.
(Nález ze dne 26. října 1932 č. 16263.)
Věc: Gustav V. v Praze (adv. Dr. Frt. Kysela z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů (pošt. kom. Dr. Boh. Míček) o započtení doby do postupu.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: St-1 vychodil tři měšťanské třídy, dva ročníky nižší státní průmyslové školy, vyučil se řemeslu mechanickému a pracoval pak jako mechanik v různých soukromých závodech po dobu 7 roků 7 měsíců. Vojenskou službu válečnou konal od 21. června 1915 do 29. října 1918 a od 5. prosince 1918 do 13. května 1919, po dobu 3 roků 9 měsíců 18 dnu. Dne 21. května 1919 byl ustanoven pomocným montérem ve službách poštovního ústavu a byl dne 1. října 1920 jmenován montérem. Na základě výnosu žal. úřadu z 25. ledna 1920 a z 12. dubna 1921 byla mu ke dni 1. ledna 1921 ve služebním poměru technického zřízence poštovního a telegrafního ústavu propočtena jeho celková služební doba podle § 3 zák. č. 222/20 a podle obdoby ustanovení tohoto zák. a vl. nař. č. 666/20 ve výměře 7 roků 8 měsíců 23 dnů; důsledkem tohoto propočtení byl k 1. lednu 1921 zařaděn do 4. stupně služného dřívější platové stupnice montérů a postoupil dnem 17. dubna 1921 do 5. stupně a dnem 17. dubna 1923 do 6. stupně služného. Dne 31. března 1925 byl st-1 převzat do kategorie telegrafních úředníků skupiny D časového postupu a jmenován telegrafním aspirantem v mechanické službě s adjutem ročních 4908 Kč a doplňovacím přídavkem ročních 3686 Kč 40 h. Zkoušku předepsanou pro telegrafní úředníky v mechanické službě vykonal dne 15. března 1926 s dobrým prospěchem a byl jmenován dekretem min. pošt z 30. dubna 1926 dnem 31. března 1926 telegrafním akcesistou 11. hodn. třídy.
Ke dni 31. března 1926 byla mu ve smyslu § 207 věty 1 plat. zák. č. 103/26 a § 2 odst. 2 vl. nař. č. 165/22 ve služebním poměru telegrafních úředníků postupové skupiny D, nyní úředníka technické služby služební třídy 3., započtena dekretem ředitelství z 23. května 1929 předchozí služba válečná ve výměře 3 roků 9 měsíců 18 dnů, okrouhle 4 roky, a byl zařaděn ke dni 1. dubna 1926 do služebních příjmů 7. platové stupnice, stupně a) s vybývající dobou 1 roku, takže dnem 1. dubna 1928 postoupil v téže platové stupnici do příjmů služného stupně b).
Nato žádal st-1 v podání ze 6. srpna 1929, aby mu byla započtena služební doba, ztrávená ve vlastnosti telegrafního montéra mechanické služby a předepsaná prakse, vykonaná v podniku státním nebo soukromém, ve smyslu § 142 plat. zák. pro zařadění do vyššího stupně platového. Žádost tuto zamítl žal. úřad výnosem z 21. prosince 1929.
Proti tomuto výnosu čelí prvá stížnost, podaná nss-u dne 19. března 1930.
St-1 žádal mimo to podáním z 24. října 1929, aby mu jeho předchozí služební doba, ztrávená před jmenováním asistentem pomocné technické služby, byla vhodným způsobem zhodnocena, pokud se týká započtena pro postup v kategorii úřednické, t. j. kromě již započtené vojenské služby povinné i kvalifikovaná a pro přijetí do kategorie úředníků pomocné služby technické předepsaná služba soukromá (věstník min. pošt č. 42 z roku 1927), ježto po názoru st-le měla mu býti započtena pro postup do vyšších požitků ke dni jeho jmenování telegrafním akcesistou, to jest definitivním úředníkem, podle zák. č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20, po případě vl. nař. č. 165/22 i prokázaná soukromá služební doba, poněvadž již v době této soukromé služby měl kvalifikaci pro telegrafního úředníka skupiny D, pro kteroužto službu jest tato soukromá prakse předepsána a požadována. Podle smyslu a ducha cit. zákonů a nařízení nemůže mu býti započtena toliko služební doba zřízenecká (montéra), nýbrž má mu býti započtena pro tento postup i ona služba, která byla pro postup úřednický započtena všem telegrafním úředníkům, kteří byli ke dni účinnosti zák. č. 222/20 již telegrafními úředníky. Ostatně podle § 3 vl. nař. č. 666/20 měly mu býti ke dni jmenování úředníkem povoleny požitky nejblíže vyššího stupně příslušné hodn. třídy, resultující z jeho požitků montérských po propočtení předepsané celkové služební doby podle zmíněného paragrafu.
Žal. úřad zamítl výnosem ze 14. prosince 1929 i tuto žádost st-lovu, aby mu byla započítána se zřetelem k ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 286/24 jeho předchozí služební doba zřízenecká (montérská), soukromá, odborná a vojenská služba povinná ke dni ustanovení telegrafním akcesistou, to jest ke dni 31. března 1926, podle ustanovení zák. č. 222/20, pokud se týče vl. nař. č. 666/20.
Proti tomuto rozhodnutí čelí druhá stížnost podaná dne 19. března 1930.
Nss uvážil o stížnostech takto:
1. Stížnost druhá:
Výnosem ze 14. prosince 1929 zamítl žal. úřad žádost st-lovu z 24. října 1929 o zápočet předchozí služební doby zřízenecké (montéra), soukromé, odborné a vojenské ke dni ustanovení telegrafním akcesistou, to jest ke dni 31. března 1926 podle ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 286/24 a zák. č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20, vznesenou v podstatě z důvodu, že st-1 podle § 1 zák. č. 222/20 nebyl jako pragmatikální úředník státní v úřad svůj dosazen před účinností zák. č. 541/19, to jest před 1. zářím 1919, nýbrž úředníkem státním se stal až teprve po tomto dnu, to jest dnem 31. března 1925, jmenován byv k tomuto dni telegrafním aspirantem v mechanické službě poštovní a že, poněvadž nemá právního nároku, aby byl ustanoven ve služebním poměru, v němž podle vl. nař. č. 666/20 jest provésti propočtení let podle tohoto nařízení (arg. §§ 17 a 19 tohoto nař.), nevztahuje se na něho ani § 6 vl. nař. č. 165/22.
A tu namítá stížnost:
Ve smyslu § 7 zák. č. 286/24 dlužno veškeré předpisy, vydané po 1. lednu 1919, jimiž se přiznává nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků, vztahovati na zaměstnance, kteří vstoupili do státní služby přede dnem účinnosti cit. zák. č. 286/24, to jest přede dnem 1. ledna 1925, a tudíž i předpisy zák. č. 222/20 a vl. nař. 666/20 a č. 165/22. Podle předpisů zák. č. 286/24 není však rozhodným ustanovení pragmatikálním úředníkem, jak míní nař. rozhodnutí, nýbrž vůbec vstup do státní služby kteréhokoliv druhu, ježto právě cit. zákon nečiní rozdílu mezi jednotlivými kategoriemi zřízeneckými a praví všeobecně, že jeho ustanovení týkají se všech zaměstnanců, kteří vstoupí do státní služby po jeho účinnosti, aniž rozeznává, o jakou státní službu jde. Ostatně stanoví § 22 téhož zák. výslovně, že, pokud se jinak nestanoví, vztahují se ustanovení dílu 1. na všechny zaměstnance, to jest všechny zaměstnance státu, ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných, čítajíc v to i dělníky, jakož i příslušníky četnictva a vojenské osoby z povolání. Ale pak vztahují se ustanovení zákona a obzvláště § 7 tohoto zák. na všechny zaměstnance státní. Tento předpoklad jest však u st-le dán, poněvadž vstoupil do služby poštovního eráru dne 21. května 1919 a ve službách poštovních již zůstal. Ve smyslu §§ 2 a 3 vl. nař. č. 666/20 měla mu proto býti propočtena služba započítatelná v poměru zřízeneckém a měl býti podle výsledku toho zařaděn do příslušného stupně úřednické hodn. třídy a měla mu býti vybývající doba započtena v nové hodn. třídě pro postup do vyšších požitků. Taktéž měla mu býti propočtena služba vojenská podle § 12 vl. nař. č. 666/20, podle něhož se započítává vojenská služba presenční plně, pokud nebyla z trestu prodloužena, a rovněž i vojenská služba válečná, konaná z důvodu mobilisace, ježto o takovou službu u st-le jde. Též soukromá služba odborná měla býti st-li propočtena podle § 16 vl. nař. č. 666/20, jenž stanoví, že služba soukromá nebo soukromé zaměstnání se započítává počínajíc dovršením 18 let věku, je-li rovnocenná službě státní jak co do výkonu tak co do vzdělání předepsaného pro civilní službu státní, o niž jde, a to plně, pokud jest podmínkou pro přijetí do státní služby, jinak dvěma třetinami, nejvýše však ve výměře 5 let, a to tenkráte, jestliže stát ze soukromé služby těží. Službu označenou v § 16 cit. vl. nař. však st-1 taktéž vykazuje, vždyť jím ztrávená soukromá služba odborná byla podmínkou přijetí do státní služby poštovní, jejíž započtení žal. min. ve výnosu č. 23 věstníku min. pošt. k provedení § 16 vl. nař. č. 666/20 výslovně předpisuje.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
St-l domáhal se v řízení správním toho, aby mu byla započtena předchozí služební doba podle ustanovení zák. č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20, po případě podle ustanovení vl. nař. č. 165/22, a sice ve vlastnosti telegrafního akcesisty 11. hodn. třídy skupiny D ke dni 31. března 1926, kterýmžto dnem byl úředníkem tím jmenován. Tento domnělý nárok však st-li nepřísluší.
Podle § 4 zák. č. 222/20 o propočítání služební doby státním zaměstnancům stanoví se nařízením, pokud se započítávají léta ztrávená v jiné službě než státní (pragmatikální) nebo ve službě vojenské. Podle § 6 odst. 1 tohoto zák. měl zákon ten nabýti účinnosti nejpozději dnem 1. ledna 1921. Zákon tento byl proveden vl. nař. č. 666/20. Paragraf 17 odst. 2 tohoto vl. nař. stanoví, že se provede započtení a propočtení ke dni 1. ledna 1921 (§6 prováděného zák., t. j. zák. č. 222/20) podle ustanovení tohoto nařízení, platných pro započtení a propočtení ve služebním poměru, v němž dotyčný zaměstnanec je dne 1. ledna 1921 nebo byl v den dání do výslužby, jestliže byl po 31. srpnu 1919 přeložen na odpočinek (trvalý nebo dočasný). Dále stanoví odst. 3 § 17 cit. vl. nař., že u zaměstnanců, kteří... jsou dne 1. ledna 1921 ve služebním poměru, v němž postup do vyšších požitků není možným, .....provede se započtení... a propočtení ke dni, jímž tyto překážky pominou. Případ dání do výslužby, odst. 2 ke konci § 17 vl. nař. č. 666/20 a případ uvedený v odst. 3 tohoto paragrafu, nepřichází v dnešním sporu nesporně v úvahu.
Ale pak plyne z ustanovení § 17 odst. 2 vl. nař. č. 666/20, že zák. č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20 upravují propočítání služební doby výslovně ke dni 1. ledna 1921 a výslovně ve vlastnosti, ve které byl zaměstnanec dne 1. ledna 1921. Stanoví-li však zákon (a vl. nař.), že propočtení služební doby jest provésti ke dni 1. ledna 1921 a ve vlastnosti, ve které byl zaměstnanec dne 1. ledna 1921, pak nemůže se st-1 domáhati zápočtu a propočtu své služební doby podle cit. zákonných předpisů teprve k termínu 31. března 1926, jejž zákon č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20 vůbec neznají.
Pro své stanovisko nemůže se st-1 dovolávati ani předpisů §§ 7 a 22 zák. č. 286/24 o úsporných opatřeních ve veřejné správě.
Podle § 7 zák. č. 286/24 neplatí předpisy, vydané po 1. lednu 1919, jimiž se přiznává nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků, pro zaměstnance, kteří vstoupí do státní služby po dni účinností tohoto zákona, to jest podle § 31 tohoto zák. po 1. lednu 1925. — Z tohoto ustanovení plyne jen, že starší předpisy o započtení a propočtení služební doby pro postup do vyšších požitků neplatí pro zaměstnance, kteří vstoupili do státní služby až po 1. lednu 1925, neplyne však z tohoto ustanovení, že by ony starší předpisy propočítací platily neomezeně pro zaměstnance, kteří vstoupili do státní služby před 1. lednem 1925, resp. dne 1. ledna 1925. Naopak nutno z ustanovení toho usuzovati, že platí sice starší předpisy propočítací pro zaměstnance z doby před 1. lednem 1925, resp. z 1. ledna 1925, ale ovšem jenom za podmínek oněmi předpisy stanovených, a tedy zejména stran termínu 1. ledna 1921, aniž zákonodárce chtěl starší předpisy započítací a tedy i zákon č. 222/20 a vl. nař. č. 666/20 rozšiřovati všeobecně též na zaměstnance, kteří vstoupili do státní služby kdykoliv před 1. lednem 1925, resp. dne 1. ledna 1925.
Ani z předpisu § 22 zák. č. 286/24 nelze pro názor st-lův nic vyvoditi, poněvadž předpis ten pouze stanoví, že, pokud se jinak nestanoví, vztahují se ustanovení dílu 1. tohoto zák. na všechny státní zaměstnance, to jest zaměstnance státu, ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných, čítaje v to i dělníky, jakož i příslušníky četnictva a vojenské osoby z povolání. Předpis tento určuje tudíž okruh oněch zaměstnanců, jichž se dotýkají ustanovení dílu 1. tohoto zákona, a tudíž i předpis § 7 tohoto zák., o němž již shora bylo dovoděno, že z předpisu toho nelze nic dovozovati pro nárok st-lem uplatňovaný.
Pokud pak by st-1 svůj domnělý nárok chtěl opírati o předpisy vl. vař. č. 165/22, činí tak bezdůvodně, poněvadž podle ustálené judikatury (viz nál. Boh. A 4909/25, 6164/26, 6216/27, 7226/28 a jiné) nejsou ustanovení §§ 1, 2 a 6 vl. nař. č. 165/22 kryta zákonem a odporují předpisům zák. č. 222/20, k jehož provedení bylo vl. nař. č. 165/22 vydáno. Pak ovšem nemohou ustanovení vl. nař. č. 165/22 založiti pro st-le žádné subj. právo, jehož porušení by mohl po rozumu § 2 zák o ss před nss-em s úspěchem vytýkati.
2. Stížnost prvá.
St-l domáhal se v řízení správním podáním toho, aby mu shora uvedená období byla započtena po rozumu ustanovení § 142 plat. zák. č. 103/26 pro zvýšení služného v nynějším jeho poměru úřednickém ke. dni 31. března 1926. Nař. rozhodnutí z 21. prosince 1929 nevyhovělo žádání tomuto proto, že min. vnitra a min. fin. neprojevila s tímto opatřením souhlasu, neshledavše pro ně závažných služebních důvodů.
Stížnost shledává vadnost řízení v tom, že žal. úřad zamítl žádost proto, že min. vnitra a min. fin. neprojevila se splněním žádosti souhlasu, neshledavše pro ně závažných služebních důvodů. Ale pak neobsahuje prý nař. výnos vůbec žádného odůvodnění, proti... kterému by se mohl st-1 před nss-em podstatně brániti, zejména poukazem k tomu, v kterých směrech vyřízením žádosti zákon byl porušen, neboť meritorního takového odůvodnění nař. rozhodnutí vůbec nemá. Námitku tu nelze uznati důvodnou.
Podle ustanovení § 214 odst. 1 plat. zák. pozbývají dnem účinnosti plat. zák., to jest dnem 1. ledna 1926 platnosti, pokud tento zákon výslovně jinak nestanoví nebo se z něho jinak nepodává, kromě ustanovení již v předchozích paragrafech zrušených všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které jsou upraveny v tomto zákoně. — Otázku započtení služební doby neb jiného zaměstnání pro zvýšení služného podle platového zákona upravuje pak § 142 plat. zák., jehož se st-1 ve svém podání ze 6. srpna 1929 výslovně dovolával.
Paragraf 142 plat. zák. stanoví v odst. 1, že předpisy, jimiž se přiznává nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků, se zrušují. Z tohoto zásadního zrušení veškerých předpisů tohoto předmětu se týkajících zná platový zákon výjimky, ponechávaje i za účinnosti jeho v platnosti předpisy o započtení služby v čsl. legiích (§ 142 odst. 1 plat. zák.) a stanově dále v § 207 větě prvé plat. zák. že, vznikl-li před účinností plat. zák. zaměstnanci ve státní službě již ustanovenému právní nárok na započtení určité doby pro postup do vyšších požitků ve služ. poměru, ve kterém se zaměstnanec převádí, provede se toto započtení podle dosavadních ustanovení. Než otázky tyto nepřicházejí v daném sporu vůbec v úvahu a nemusí se proto nss jimi blíže obírati.
Dále stanoví § 142 plat. zák. v odstavci 2, že vládní nařízení určí, kdy kromě případů stanovených v tomto zákoně a v jakém rozsahu se započte pro zvýšení služného určitá služba v jiném služebním poměru nebo jiná zaměstnání, avšak s tím omezením, že započtení služby nebo zaměstnání spadajících do doby před dovršením 18. roku věku jest vyloučeno. Vl. nař. v tomto zákonném předpisu slibované dosud nebylo vydáno.
Podle odst. 3 § 142 plat. zák. může za zvláštních okolností ústřední úřad při prvém nebo opětném ustanovení povoliti započtení určitého období pro zvýšení služného. Vzhledem k předpisu odst. 1 a 2 tohoto paragrafu rozuměti jest předpisu odst. 3 v tom směru, že má na mysli započtení určitých období pro zvýšení služného, na něž zaměstnanec, o něhož jde, nemá podle odst. 1 č. 2 § 142 plat. zák. nebo podle § 207 téhož zák. žádného právního nároku a ponechává (arg. slovo: »může« v odst. 3 § 142 plat. zák.) úvaze ústředního úřadu, aby za zvláštních okolností započtení určitého období povolil.
Jak se dále podává z odst. 5 § 142 plat. zák., vyžaduje započtení doby a tudíž kladné vyřízení zápočtu předchozí služební doby nebo zaměstnání, na něž zaměstnance nemá právního nároku, souhlasu min. vnitra a min. fin. a jest započtení provedené proti tomuto ustanovení právně neúčinným. Nestačí proto pouze povolení zápočtu, provedené ústředním úřadem resortním, nýbrž jest k němu třeba ještě dále souhlasu jmenovaných dvou ministerstev, nemá-li nastati důsledek právní bezúčinnosti zápočtu. Zákon nestanoví nikde podmínek, za kterých ústřední úřad, pokud se týče min. vnitra a min. fin. by byla povinna povolení, pokud se týče souhlas k započtení uděliti. Stanoví pouze, že ústřední úřad tak učiniti může za zvláštních okolností, aniž blíže udává, co pod těmito zvláštními okolnostmi dlužno vyrozumívali. Ponechává tedy zákonodárce volné úvaze ústředního úřadu a i jmenovaných min. konstatovati, zda v konkrétním případě takové zvláštní okolnosti jsou dány a zda zápočet a v jakém rozsahu může býti povolen. Zaměstnanec nemůže však uplatňovati nárok na to, aby povolení čj souhlas byly uděleny, tím méně má nárok na to, aby úřad svoje stanovisko blíže odůvodňoval. Nemusí tudíž ústřední úřad a jmenovaná min. udati důvody, které je vedly k tomu, že zápočet resp. souhlas odepřely.
Jestliže za tohoto stavu věci žal. úřad v nař. výnosu žádaný zápočet předchozí služební doby pro zvýšení služného podle platového zákona ve smyslu ustanovení § 142 tohoto zák. nepovolil proto, že min. vnitra a fin. neprojevila s tímto opatřením souhlasu, neshledavše pro ně závažných služebních důvodů, nelze důvodně tvrditi, že by rozhodnutím tím bylo bývalo zasaženo rušivě do nějakých subj. práv st-lových na zápočet žádaných dob.

Citace:

č. 10100. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 456-462.