Č. 8220.

Jazykové právo. — Řízení před nss-em: I. Bylo-li rozhodnutí ministerstva, vydané v konkrétním sporu meritorním, intimováno straně úřadem podřízeným, musí strana — nejsouc spokojena s jazykovou úpravou intimátu — i po stránce jazykové nastoupiti hned cestu stížnosti na nss.
Školství. — Zaměstnanci veřejní: II. Vysokoškolští asistenti jsou za platnosti zákona č. 2/20 povinni platiti pensijní příspěvky ze svých remunerací. — II. Vystoupí-li asistent vys. školy ze služby, nemá nároku na vrácení zapravených příspěvků pensijních.
(Nález ze dne 6. listopadu 1929 č. 26 912/27.)
Prejudiktatura: Ad I.: Boh. A 8017/29; opačně Boh. A. CCXII/24, 5559/26, 6394/27. Věc: MUDr. Bedřich H. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran vrácení pensijních příspěvků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l uvedl v podání z 1. února 1924, že byl od 1. října 1921 do 1. října 1922 sekundárním lékařem všeob. nemocnice v Praze a od 1. října 1922 do 1. dubna 1924 asistentem něm. kliniky gynaekologické v Praze; poněvadž opustí 1. dubna 1924 státní službu, žádal za vrácení pensijních příspěvků do té doby placených. — Zsp v Praze žádosti té rozhodnutím ze 16. března 1927 nevyhověla, poněvadž asistenti vys. škol jsou se zřením k ustanovení § 4 zák. č. 198/19 ve smyslu § 2 bodu 3 zák. č. 89/20 vyňati z pojistné povinnosti pensijní se zřením k pensijnímu zajištění asistentů vys. škol podle § 4 zák. č. 198/19; vzhledem k povinnosti zaměstnavatele, převésti prémiovou reservu podle § 68 zák. č. 89/20 a čl. 18 vl. nař. č. 693/20, sráží se asistentům vys. škol z jejich remunerace pens. příspěvek a jsou tudíž asistenti vysokých škol posuzováni stejně jako ostatní státní zaměstnanci. Z tohoto důvodu nemají při zrušení služebního poměru podle § 86 zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. nárok na vrácení pens. příspěvků, které jsou dávkou uloženou všem státním zaměstnancům k částečnému krytí nákladu na zaopatřovací požitky; vzhledem k těmto vývodům nepřísluší žadateli nárok na vrácení pens. příspěvků, které — jakožto dávka placená všeobecně zaměstnanci — se nevracejí, třebas zaměstnanec pozbyl z jakéhokoliv důvodu nároku na zaopatření.
Odvolání st-lovu žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl a potvrdil rozhodnutí zsp-é z jeho důvodů, poněvadž jimi byl podán správný výklad zákonného stavu otázky placení pens. příspěvků u asistentů vys. škol i jejich nároku na vrácení pens. příspěvků.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost především namítá, že nař. rozhodnutí odporuje jazykovému zákonu, poněvadž st-l je příslušníkem německé menšiny a žije nyní v obvodu s kvalifikovanou menšinou, což úřadu je známo ze st-lova podání a odvolání. O této námitce uvádí žal. úřad v odv. spise, že »není na místě, poněvadž nař. rozhodnutí bylo straně intimováno zsp-ou v Praze a proto, pokud by zde byly závady ve smyslu § 2 zák. č. 122/20, spadají tyto na vrub zsp-é a nikoliv min-a škol. Výtka st-lova po této stránce nemá tudíž místa, poněvadž min. škol. rozhodlo jen o meritu věci. Neuznal-li st-l intimát nař. výnosu, provedený zsp-ou, po stránce jazykové správným, měl o tom vyvolati rozhodnutí min-a, jakožto příslušného státního orgánu dohlédacího, a to podle § 7 zák. č. 122/20 odděleně od věci, ve které spor jazykový vzešel, a s výhradou prostředků opravných. Poněvadž však st-l nepodal v předepsaném instančním pořadu stížnost, jest bezdůvodná a nemístná vznášená námitka nezákonnosti nař. rozhodnutí po stránce jazykové.«
K těmto vývodům odvodního spisu podotýká nss toto:
V dřívější své judikatuře (srov. nál. Boh. A 5559/26 a 6394/27, dále usnesení Boh. A CCXII/24) hájil sice nss názor, že v jazykových otázkách jest nss příslušným rozhodovati vždy teprve tenkráte, byla-li tato otázka již vyřízena v cestě zvláštního řízení dozorčího ve smyslu § 7 jaz. zák., a to také v těch případech, kde ministerstvo straně nedalo vyřízení v jazyku menšinovém. V důsledku toho odmítal nss stížnosti, podané u něho bezprostředně do takového rozhodnutí min-a, jako nepřípustné. Avšak v odborném plenu dne 13. května 1929 podrobil nss názor tento přezkoumám a dospěl k názoru opačnému v podstatě z těchto úvah:
Jest sice pravda, že podle § 5 zák. o ss rozhoduje nss teprve tehdy, když byla věc vyřízena v adm. cestě, a že tedy v jazykových otázkách jest zásadně příslušným rozhodovati teprve tenkráte, když byl proveden a vyřízen zvláštní správní spor podle § 7 jaz. zák., leč zásada tato nemůže platiti pro ty případy, kde tvrzené porušení jazykového práva vzniklo rozhodnutím některého min-a; neboť spory o užití jazyka podle § 7 jaz. zák. mají vyřizovati příslušné státní orgány dohlédací, takových však nad ministerstvy není. Poněvadž tedy pro neexistenci úřadu, jenž by takový zvláštní jazykový spor mohl vyříditi, spor ten proveden býti nemůže, dlužno ve smyslu § 5 zák. o ss rozhodnutí ministerstva ve věci uznati za administrativně konečné i pokud jde o jeho jazykovou stránku a proto i v tomto směru za přezkoumatelné nss-em (srovn. též nál. Boh. A. 8071/29).
V daném případě pochází nař. rozhodnutí od min-a škol.; třebas min. nedalo st-li nař. rozhodnutí doručiti přímo, nýbrž nař. rozhodnutí bylo st-li intimováno zsp-ou v Praze, která svůj intimační výnos z 9. července 1927 dodala st-li prostřednictvím děkanství lékařské fakulty něm. university v Praze, nemění se tím nic na povaze nař. rozhodnutí jakožto na rozhodnutí pocházejícím od min-a, poněvadž vůči straně jeví se intimát rozhodnutí jako rozhodnutí samo. Jestliže tedy st-l měl za to, že nař. rozhodnutí ve formě ultimátu jemu dodaného porušuje předpisy jaz. zákona, mohl právem souditi, že domnělé nebo skutečné porušení jaz. zákona bylo způsobeno min-em a mohl a musil tudíž ke své obraně nastoupiti i po této stránce ve smyslu § 5 zák. o ss ihned cestu stížnosti na nss. Uvedená námitka stížnosti, opírající se o zákon jazykový, není tedy nepřípustnou a bylo nss o ní uvažovati.
Nss uznal ji však bezdůvodnou; nehledě totiž k tomu, že podle správních spisů dala zsp ke svému intimátu z 9. července 1927 připojiti německý »překlad«, shledal nss, že st-l v daném případě neměl podle jaz. zákona nároku na to, aby mu nař. rozhodnutí bylo vydáno také v jazyce německém, a to z těchto důvodů:
Jak shora uvedeno, opírá stížnost domnělý nárok st-lův na německé vyřízení jeho rekursu jednak o (nespornou) příslušnost st-lovu k něm. menšině jazykové, jednak o to, že st-l žije v menšinovém okresu německém. Leč bydliště strany samo o sobě není za všech okolností směrodatným faktorem pro založení jazykového práva po rozumu § 2 jaz. zák. Naopak rozhoduje tu — jak nss ustáleně judikuje a jak plyne ze znění § 2 jaz. zák. — vedle příslušnosti strany k jaz. menšině taky určitá kvalifikace »věci« (causy), o jejíž vyřízení jde; je totiž nutno, aby šlo o věc, jejíž vyřízení náleží úřadu na základě toho, že jeho působnost se vztahuje na soudní okres, v němž ... obývá alespoň 20% státních občanů ... menšinového jazyka, jinými slovy, že jde o věc, v níž důvod místní příslušnosti úřadu vzešel v okresu menšinovém.
V daném případě však nevzešel důvod místní příslušnosti min-a škol. v okresu nynějšího bydliště st-lova, nýbrž v Praze, poněvadž jde o věc vzniklou z někdejšího služebního poměru st-lova jakožto asistenta vys. školy v Praze. Poněvadž Praha nemá jazykové kvalifikace, o níž mluví § 2 jaz. zák., nejsou dány předpoklady téhož pagrarafu a neměl st-l nárok na to, aby nař. rozhodnutí mu bylo vydáno jinak než jen v jazyce státním (srovn. též usnesení Boh. A. CXXXIII/1923).
Na tom nemění nic ani předpis § 5 jaz. zák., poněvadž v daném případě nejde ani o »vyučování ve škole zřízené pro příslušníky národních menšin« ani o správu »kulturních institucí pro ně zřízených«. — — —.
Ve věci samé vytýká stížnost, že v daném případě nelze užíti předpisu § 68 zák. o pens. pojištění zaměstnanců ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z roku 1907 ve znění cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. a zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., poněvadž, jak nař. výnos sám připouští, vysokoškolští asistenti pensijnímu pojištění nepodléhají a předpokladem ustanovení cit. § 68 jest principielní povinnost k pens. pojištění; kromě toho nejsou vysokoškolští asistenti po názoru stížnosti státními úředníky, nedostávají plat, nýbrž pouhou remuneraci a mají jen ve výjimečných případech nárok na zaopatřovací požitky, takže z jejich remunerace pensijní příspěvky srážeti nelze.
O těchto vývodech stížnosti uvážil nss takto:
V daném případě jde o vrácení pens. příspěvků, které st-l zaplatil jako asistent něm. gynaekologické kliniky v Praze v době od 1. října 1922 do 1. dubna 1924. V této době byl služ. poměr asistentů vys. škol v zásadě upraven zákonem z 31. prosince 1896 č. 8 ř. z. z r. 1897, podle jehož předpisů asistentům vys. škol za určitých předpokladů (státní občanství a kvalifikace) byl propůjčen na dobu jejich ustanovení vzhledem k výkonu jejich služebního povolání charakter úředníků státních, ač asistenti do určité třídy hodností nebyli zařazeni (§ 1 cit. zák.); roční remunerace asistentů pak měla podle § 3 odst. 2 téhož zák. povahu adjuta. Podle zák. z 8. dubna 1919 č. 198 Sb. požívali asistenti (§ 1) za určitých předpokladů remunerace, rovnající se platu 10. hodn. třídy stát. úředníků, a měli (§ 4), stali-li se trvale neschopnými výdělku úrazem neb onemocněním při výkonu služby, nárok na invalidní rentu ve výši poslední remunerace ...
Z těchto ustanovení jde, že asistenti vysokých škol v rozhodné době sice nebyli státními úředníky, že jim však v podstatných směrech byli postaveni na roveň, zejména též tím, že jejich remunerace měla povahu adjuta a že za určitých předpokladů měli nárok na zaopatřovací požitky. Důvodně proto nutno vysokoškolské asistenty jakožto státní zaměstnance zahrnouti pod předpis čl. 4. zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920, podle něhož státní zaměstnanci platili pro pensijní účely příspěvky ve výši 8% pens. základny (srovn. též § 9 odst. 2, druhá věta zák. č. 394/22).
Byly tedy st-l i po dobu jeho služby jako asistenta, pensijní příspěvky rite předepsány; ostatně st-l svého času proti předpisu těchto příspěvků námitek nevznesl. Jelikož dále není předpisu a st-l se takového předpisu také ani nedovolal, — který by ať státním zaměstnancům vůbec, ať jen vysokoškolským asistentům při vystoupení ze služ. poměru dával nárok na vrácení rite předepsaných a zaplacených pens. příspěvků, nelze shledati porušení práv st-lových v tom, když žal. úřad rekurs st-lův proti zamítavému vyřízení st-lovy žádosti zsp-ou: zamítl, a jeví se stížnost již proto bezdůvodnou i v tomto směru, aniž bylo třeba zabývali se vývody stížnosti, resp. rozhodnutí zsp-é, zakládajícími se na předpisech zákona o pojištění pensijním.

Citace:

č. 8220. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 363-367.