Čís. 2097.

Přerušení valutových sporů (nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n.).
Tuzemské odbočky cizozemských peněžních ústavů dlužno pokládati nyní (zákon ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v rak. uh. korunách mezí věřiteli nebo dlužníky československými a cizími) za tuzemské věřitele (dlužníky). Lhostejno, že v téže věci bylo před tím, než-li zákon čís. sb. 207/22 nabyl účinnosti, vydáno rozhodnutí opačné.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1922, R II 448/22.)
V řízení o žalobě tuzemské odbočky anglo-rakouské banky proti tuzemské firmě stala se spornou měna, pročež soud prvé stolice usnesením ze dne 9. listopadu 1921, jež bylo rekursním soudem změněno, nejvyšším soudem (usnesením ze dne 28. února 1922, R II 25/22) pak obnoveno — řízení přerušil, ježto otázka měny mezi stranami jest sporná a žalovaná strana měla bydliště v území Československé republiky, kdežto ohledně žalující strany bylo uznáno, že odštěpný závod zakládá ovšem sudiště dle čl. 87 j. n. nikoli však nové sídlo, pročež v tomto případě nelze tvrditi, že žalující banka má své sídlo též v tuzemsku. Po vydání zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. navrhla žalobkyně obnovení přerušeného řízení. Soud prvé stolice návrh zamítl. Důvody: Žalující strana domáhá se nyní obnovení přerušeného řízení dle čl. 1 (3) zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. a čl. 1. (5) nařízení vlády ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., tvrdíc, že dle těchto ustanovení sluší tuzemské odbočky cizozemských peněžních ústavu považovati za tuzemské věřitele a dlužníky a že se tuzemské odbočky peněžních ústavů, jejichž hlavní sídlo bylo ke dni 26. února 1919 v cizozemsku, považují za tuzemské ústavy. Nařízení vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., kterýmž učiněno opatření na přerušení sporu o pohledávky znějící na staré koruny, jest jen předchůdcem zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. Má býti proveden soupis starých korunových pohledávek mezi tuzemci a cizozemci a pod státním sprostředkováním provedeno súčtování nebo celkové vyrovnání a proto měly býti předně správní spory přerušeny a tím co možno vybrání pohledávek zamezeno a pozdější vyúčtování vyhrazeno. Poněvadž nyní zákon ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. tuzemské odbočky cizozemských ústavů výslovně jako tuzemce označuje a tím tuzemské pohledávky proti tuzemcům ze soupisu a tím také ze súčtování výslovně vylučuje, jest tím na jevo dáno, že se nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. na tuzemské pohledávky proti tuzemcům nevztahuje a že proto v tomto sporu přerušení nastati nemá. Soud nemůže tento právní názor sdíleti. Oprava sporných otázek ohledně měny mezi příslušníky států nástupnických jest možná jen cestou zákonodárství na základě mezinárodních smluv. První prozatímní dohoda stala se v tomto smyslu dle výše uvedeného nařízení mezi rakouskou a československou republikou, dle které museli valutové spory bud na návrh nebo z moci úřední býti přerušeny. Nyní však má se konečná úprava valutových sporů díti tím způsobem, že placení československých dlužníků v cizozemsku mají býti upotřebena ku zaplacení pohledávek československých věřitelů proti cizozemsku. Dle toho přejdou veškeré pohledávky a závazky česko-slovenských příslušníků na ústav k tomu cíli zřízený, jenž ze splátek dlužníků věřitele buď z úplná nebo z části uspokojí. Následkem toho byl nařízen i soupis pohledávek. To jest jediná tendence tohoto zákona. V § 6 zmocněna vláda po případě naříditi přerušení sporu, což nejlépe dokazuje, že shora uvedené nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. jest ještě v platnosti, pokud jde o pohledávky z doby před 26. únorem 1919. Jest proto žadatelka na omylu, má-li za to, že spor tento může býti opět zahájen. Zákon naopak zamýšlí zameziti sporům a má jen tu tendenci, aby byly ku vzájemnému súčtování mezi nástupnickými státy zjištěny vzájemné pohledávky a závazky. Význam tohoto zákona jest proto formální a není důvodu pro obnovení jednání. Rekursní soud zrušil přerušení sporu a nařídil prvému soudu, by ve věci dále jednal. Důvody: Přerušení řízení v tomto případě stalo se, jak z rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 28. února 1922 R II 25/22 vysvítá, jenom z toho důvodu, že žalobkyně jako odštěpný závod Anglo-rakouské banky nemohla v Československu založiti sídlo Anglo-rakouské banky a v důsledcích toho šlo o pohledávku před 26. únorem 1919 povstalou, kde jedna ze stran měla své sídlo v cizozemsku. Když zákonem ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. bylo všeobecně prohlášeno, že tuzemské odbočky peněžních ústavů cizozemských pokládají se za věřitele nebo dlužníky tuzemské, odpadl důvod pro přerušení sporu ve smyslu vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n., neboť následkem tohoto zákonného ustanovení má tuzemská odbočka Anglo-rakouské banky své sídlo v tuzemsku a jest ústavem tuzemským. Poněvadž pak žalovaná firma rovněž má sídlo své v tuzemsku, jedná se zde dle nynějšího zákonného stavu o peněžitou pohledávku tuzemce proti tuzemci a není důvodu, proč by přerušení řízení ve smyslu nařízení vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. mělo dále trvati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dle § 1 (3) zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n. o způsobu vyrovnání pohledávek a závazku vzniklých v rakousko-uherských korunách mezi věřiteli nebo dlužníky československými a cizími pokládají se tuzemské odbočky peněžních ústavů cizozemských za věřitele nebo dlužníky tuzemské. Na základě tohoto zákona bylo vydáno vládní nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n. o soupisu pohledávek a závazků vzniklých v rakousko-uherských korunách mezi věřiteli nebo dlužníky Československými a rakouskými. Dle § 1 (2) tohoto vládního nařízení pokládají se tuzemské odbočky peněžních ústavu, jichž hlavní sídlo bylo dne 26. února 1919 (dne to vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921. čís. 173 sb. z. a n. rozhodného) v cizině, za tuzemské ústavy. Uvedenými předpisy byly odstraněny pochybnosti o výkladu tohoto vládního nařízení, pročež nyní v tomto případě nutno míti za to, že nejen žalobkyně nýbrž i žalovaná měla dne 26. února 1919 své sídlo v tuzemsku; pro nedostatek předpokladu § 1 zmíněného vlád. nař. rekursní soud právem zamítl návrh žalované firmy na přerušení řízení. Zdejším rozhodnutím ze dne 28. února 1922 R II 25/22 bylo ovšem právoplatně rozhodnuto o dřívějším návrhu na přerušení sporu, avšak tímto rozhodnutím není vyloučeno opačné rozhodnutí o návrhu na obnovení přerušeného řízení, podaném již za účinnosti uvedených nových předpisu.

Citace:

č. 2097. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1192-1194.