Č. 710.

Učitelstvo: * Válečná pololetí po rozumu § 1 zák. z 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. jsou započítatelná i u státních osob učitelských až po jmenování definitivním učitelem.
(Nález ze dne 15. února 1921 č. 1344.)
Věc: Ph. Dr. Josef H. na Král. Vinohradech (adv. Dr. Ad. Krýsa z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze (zast. min. tajemníkem Karlem Hrdinou) o započtení válečných půlletí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Stěžovatel, jenž nastoupil službu učitelskou na středních školách jako suplent s úplnou způsobilostí, byl dekretem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 19. ledna 1920 č. 693 jmenován podle § 62 služební pragmatiky profesorské a podle § 4 čl. 7. zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. profesorem ad personam s právní působností od 1. září 1919 s výhradou, že definitivní místo služební mu bude určeno později. Zároveň byla mu pro postup do vyšších stupňů platových započtena služební doba zatímního profesora na státních středních školách a to podle § 8 zák. ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. doba od 15. září 1912 do 31. srpna 1919 plným rozsahem.
K této služební době se připočítává podle § 1 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. pět válečných půlletí, takže celkový rozsah služební doby započítatelné pro přiznání vyšších stupňů platových činí 9 roků, 5 měsíců a počátek její připadá na den 16. března 1910.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že jest stěžovatel ve svých právech zkrácen a dovozuje z ustanovení § 1 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. a z 1. věty § 5 téhož zákona, že mu neměla býti válečná půlletí započítána až po jeho jmenování profesorem, nýbrž již do lhůty pro jmenování profesorem. Důsledkem toho měl býti stěžovatel již dnem 1. října 1918, kterýmž dnem nabývají výhody zákona o připočtení válečných let zaměstnancům platnosti, jmenován profesorem — tedy ne teprve 1. říjnem 1919 a nevyčerpaná tři pololetí měla býti započítána do postupu do vyšších požitků.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost tuto důvodnou, vycházeje z těchto úvah:
Stížnost opírá nárok ve stížnosti uplatňovaný o první větu prvního odstavce § 5 cit. zákona, která stanoví, že »ustanovení §§ 1—4 tohoto zákona platí obdobně i pro státní osoby učitelské.«
Při tom vychází stížnost za tím účelem, aby mohl býti nárok stěžovatelův na připočtení válečných let již ku dni 1. října 1918 odůvodněn, z názoru, že citované ustanovení věty prvé § 5 jest ustanovením samo pro sebe a že nemohou se proto na ustanovení toto vztahovati ostatní předpisy tohoto paragrafu, zejména však ne věta 3. prvního odstavce §u 5, která stanoví: »válečná půlletí po rozumu § 1 započtou se až po jmenování úředníky (soudci).«
Vychází tedy stížnost v podstatě z toho, že bylo úmyslem zákonodárce bývalým suplentům (nyní zatímním profesorům) poskytnouti, pokud jde o započtení válečných let, jiných výhod než čekatelům na definitivní místa úřednická, jakými nesporně jsou osoby ve druhé větě prvního odstavce § 5 uvedené.
Tento názor nemá však opory v zákoně.
Zákon ze dne 23. července 1919 upravuje již dle svého nadpisu otázku »připočtení válečných let státním zaměstnancům.«
§ 1 tohoto zákona mluví jenom o civilních státních úřednících, tedy o úřednících definitivně ustanovených, a nařizuje, aby se těmto osobám připočetlo pět válečných půlletí, stráví-li je v aktivní státní službě civilní neb v aktivní vojenské službě, při postupu do vyšších služebních požitků, než měli 1. října 1918, při čemž poznamenává zákon, že se postup ten vztahuje se na postup do vyššího stupně platového, na postup časový i pro dosažení starobního služebního přídavku.
Rovněž i ustanovení následujících odstavců § 1 i ustanovení §§ 2—4 mluví toliko o civilních úřednících státních, k nimž počítá zákon zřejmě i soudce, tedy ani o čekatelích na místa úřednická, ani o jiných státních zaměstnancích neb zřízencích.
Teprve § 5 tohoto zákona rozšiřuje okruh osob, jež mají býti výhod tohoto zákona účastný, na ostatní státní zaměstnance a to první věta prvního odstavce na státní osoby učitelské, věta druhá téhož odstavce na čekatele na místa úřednická, odstavec druhý na státní sluhy a podúředníky a odstavec třetí na ostatní civilní státní zřízence i veškeré zaměstnance ve státních závodech i podnicích a fondech státem spravovaných.
Ani z § 5 cit. zákona ani z některého jiného ustanovení téhož zákona nelze souditi, že bylo úmyslem zákona přiznati některé kategorii státních zaměstnanců nějaké jiné zvláštní výhody a že zejména suplentům (nyní zatímním profesorům) měla válečná půlletí započtena býti dříve, než po jmenovaní profesory.
Kdyby byl zákon skutečně chtěl tak učiniti, byl by to musil zřejmě vysloviti, poněvadž by tu šlo o výjimku ze zásady, že všichni státní zaměstnanci válkou poškození mají dosíci stejných materielních výhod.
Jestliže se tak nestalo, pak třeba po zákonu čekatele na úřad učitelský, pokud jde o započtení válečných let, v každém směru na roven klásti čekatelům na místa úřednická a lze jim započísti válená půlletí až po jich jmenování definitivními státními zaměstnanci (profesory).
O tom, že suplenti (zatímní profesoři) mají povahu čekatelů, nemůže býti pochybnosti vzhledem k předpisu čl. 1. zákona z 28. července 1917 č. 319 ř. z., kterýžto rozeznává mezi definitivními učiteli zařaděnými do hodnostních tříd se strany jediné a čekateli na úřad učitelský, totiž suplenty a asistenty s úplnou učitelskou způsobilostí na straně druhé, jež zákon ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n. označuje »zatímními a suplujícími profesory.«
Okolnost, že v § 5 zák. č. 457/20 jsou zvláště uvedeni kandidáti konající povinný rok služební, neznamená nikterak — jak odvodní spis žalovaného úřadu právem podotýká — že jen tyto pokládati jest za čekatele, neboť kdyby tuto kategorii byl zákon výslovně neuvedl, nemohli by býti výhod z citovaného zákona plynoucích vůbec účastni, poněvadž služba jejich není službou učitelskou, jakou má na mysli služební pragmatika, nýbrž jenom přípravou pro takovou službu.
Kdyby nebylo 3. věty § 5, bylo by možno čekatelům na úřad učitelský dle obdoby § 1 přiznati připočtení válečných let toliko pro postup do vyšší remunerace.
Konečně nelze přehlédnouti, že remunerace (adjutum), tedy požitky suplentů (zatímních profesorů) byly nedlouho před vydáním zákona o připočtení válečných let zvlášť upraveny zákonem ze dne 23. května 1919 č. 275 sb. z. a n., právě již se zřetelem k poválečným poměrům drahotním a že této kategorii státních zaměstnanců byla poskytnuta i zvláštní mimořádná výpomoc jednou pro vždy.
Uznal-li zákonodárce za nutno tímto zákonem požitky zatímních profesorů upraviti — jako se to, pokud jde o adjuta praktikantů, stalo již na- řízením ze dne 28. února 1919 č. 107 sb. z. a n., pak lze z toho souditi, že by byl tím spíše musil v zákoně jenom o 4 měsíce později vydaném výslovně stanoviti, že jest jeho úmyslem zatímním profesorům válečná půlletí započísti již do zákonné lhůty pro definitivní jmenování.
Vycházeje z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti jako neodůvodněné.

Citace:

Č. 710. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 210-213.