NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Č. 9830.

Ochrana nájemníků. — Samospráva obecní: * Obec, která podle odst. 2 § 31 zák. č. 44/28 učinila usnesení o tom, že ustanovení — Č. 9830 —
zákona o ochraně nájemníků má v jejím obvodu pozbýti platnosti, nemá právního nároku na to, aby zemský úřad usnesení to schválil.
(Nález ze dne 19. dubna 1932 č. 12844/30.)
Věc: Obec M. proti ministerstvu sociální péče o zrušení účinnosti zákona o ochraně nájemníků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo obce M. usneslo se ve schůzi dne 22. dubna 1928, aby ustanovení zákona o ochraně nájemníků z 28. března 1928 č. 44 Sb. pozbyla pro obvod této obce účinnosti. Zemský úřad v Brně nevyhověl výměrem z 21. března 1929 žádosti obecní rady obce M. z 11. května 1928 za schválení usnesení obecního zastupitelstva z 22. dubna 1928, aby ustanovení zákona o ochraně nájemníků č. 44/28 pozbyla pro obvod této obce účinnosti podle § 31 odst. 2 tohoto zákona, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že obec ta tvoří s blízkým městem U. společný obvod bytový, dále že v obci je nedostatek bytů a jest se tudíž obávati vypovídání nájemníků v takovém rozsahu, že by vypovězení nájemníci zůstali bez přístřeší. Nejsou tudíž dány předpoklady pro schválení usnesení obecního zastupitelstva. Rozhodnutí to bylo opatřeno právním poučením, že se z něho lze odvolati u zemského úřadu v Brně k min. soc. péče do 15 dnů.
Podanému odvolání obce M. nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
Podle ustanovení odst. 2 § 31 zák. č. 44/28 v obci s méně než 2000 obyvateli, která v den vyhlášení zákona nebyla místem zcela dani činžovní podrobeným (§ 143 odst. 1 lit. a) a § 145 zák. z 15. června 1927 č. 76 Sb. o přímých daních), ustanovení tohoto zákona pozbudou účinnosti, usnese-li se na tom pravoplatně obecní zastupitelstvo většinou všech svých členů, a schválí-li usnesení zemský úřad . . .
K tomu, aby ustanovení cit. zákona pozbyla v té které obci účinnosti (podle citovaného předpisu), je tedy zapotřebí jednak usnesení obecního zastupitelstva, jednak schválení zemského úřadu. V daném případě usneslo se obecní zastupitelstvo stěžující si obce ve své schůzi 22. dubna 1928 na tom, aby ustanovení cit. zák. č. 44/28 pozbylo pro obec účinnosti. Toto usnesení nebylo však správními úřady v pořadu instančním schváleno. Nutno proto především zkoumati otázku, zda obec, učinivši usnesení podle cit. předpisu § 31 odst. 2 zák. č. 44/28, má právní nárok na to, aby její usnesení bylo zemským úřadem schváleno.
Zákon o ochraně nájemníků má za účel, aby nájemníci byli z veřejných ohledů a zřetelem na mimořádné poměry doby poválečné vhodným způsobem chráněni za určitých modalit zákonem stanovených jednak proti výpovědi, jednak proti zvyšování nájemného. Stejně jako ochrana tato je poskytována především v zájmu veřejném, tak i případné vyloučení ochrany té — přípustné podle § 31 odst. 2 cit. zák. — má nastati z ohledů veřejných. Odvažování těchto veřejných ohledů ponechává pak zákon v § 31 odst. 2 jednak obecnímu zastupitelstvu, jednak zemskému úřadu. Již z toho, že zákon takto rozdělil funkce veřejných činitelů, jejichž spolupůsobení je třeba, má-li dojíti ke zrušení ochrany podle § 31/2 citovaného zákona, je zřejmo, že zákon ponechává tu především obci, resp. jejímu orgánu jakožto činiteli místních poměrů znalému úvahu o veřejných zájmech místních, které mohou rozhodovati pro otázku, má-li býti ochrana nájemníků odstraněna, kdežto úřadu zemskému je svěřeno jednak přezkoumání, zda splněny podmínky zákonem výslovně uváděné (počet obyvatelstva, kvalifikace obce co do placení daně činžovní), jednak však také posouzení věci s hlediska veřejných zájmů povšechných se stanoviska širšího, než jaké je dáno snad poměry jednotlivé obce.
Stejně však jako zákon, dávaje obci právo iniciativního zakročení ve věci, ponechává rozhodnutí, má-li či nemá-li se obec iniciativy té chopiti, zcela úvaze obce, aniž zemský úřad má ze zákona právo vynutiti na obci usnesení podle cit. předpisu, stejně zase neposkytuje zákon obci, která usnesení takové učinila, stihatelný právní nárok na to, aby zemský úřad usnesení obecního zastupitelstva schválil. Naopak dává zákon zemskému úřadu sice právo, neukládá mu však vůči obci povinnost, aby usnesení obce — snad vždy, jsou-li předpoklady v zákoně uvedené splněny — musil schváliti; schválení nebo neschválení onoho usnesení obecního zastupitelstva jest dáno do úvahy zemského úřadu, usměrněné právě zřetelem na širší zájmy veřejné, o nichž již shora byla řeč. Leč za tohoto právního stavu nemá obec, která podle odst. 2. § 31 zák. č. 44/28 učinila usnesení o tom, že ustanovení tohoto zákona má pozbýti v jejím obvodu účinnosti, právního nároku na to, aby zemský úřad usnesení to schválil.
Že tomu tak jest, tomu nasvědčuje i důvodová zpráva soc.-politického výboru senátu Nár. shrom., tisk č. 612, kde jsou uvedeny zásady, jimiž se po přání tohoto zákonodárného sboru má zem. úřad říditi při schvalování usnesení obecního zastupitelstva.
Neměla-li však obec ani v daném případě právního nároku na to, aby zem. úřad žádané schválení udělil, pak nemohlo zamítavým stanoviskem žal. úřadu býti nezákonným způsobem porušeno subj. právo st-lky (§ 2 zák. o ss) a nelze pak ani shledati podstatnou vadu řízení v tom, že žal. úřad nezaujal v nař. rozhodnutí výslovně stanovisko k jednotlivým námitkám odvolání, po případě nekonal za účasti st-lky zvláštní šetření o jednotlivých okolnostech v odvolání tvrzených. Slušelo proto stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 9830. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 774-776.