NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

Rány, které už nebolí.

(Zem. trestní soud v Brně.)

Toníkovi bylo dvaadvacet a Betce patnáct let, když se spolu blíže seznámili. To „blíže“ je uvedeno úmyslně, poněvadž ve skutečnosti se znali od malička a teprve v r. 1920 dodali si odvahy a pošeptali si občas něco do uší. Že se mají rádi, že se vezmou a že nic na světě je už nerozloučí. Tak jak si to šeptávají i jiní mladí lidé. A snad při tom vzájemném ujišťování nevzpomněli si na to, jaký napjatý poměr panuje mezi jejich rodiči, a že místo otcova svolení a matčina požehnání mohlo by také zaburácet do uší ženicha i nevěsty: Na oči mi nechoď! Já tě vydědím! Takových překážek tehdy neznali a milovali se opravdově a vřele. Důkaz: Alžbětino robátko, narozené 13. dubna 1924. Dříve, než к takové lásce došlo, musil však Toník slíbit manželství, aby ho mohla Betka v nejhorším případě chytit za nedodržení slibu manželského. A on sliboval před každou hubičkou manželství i lásku věčnou. Ale správně se říká: Sliby chyby....
Betka povila zdravé děťátko. „Celý Anton“, říkala asistentka a sousedky přizvukovaly. A snad toto dobrozdání povolaných lidí přimělo milence k novému rozhodnutí. Když už máš celého Antona v kolébce, nemusíš mít ještě druhého od oltáře. Holenku, to tak nejde, aby jedna dívka měla dva celé Antony a druhá nic. Pak si teprve vzpomněl rolnický syn Antonín J., že jeho rodiče žijí v ukrutném nepřátelství s rodiči Betčinými a že by mohli svého syna i vyděditi, kdyby pojal manželku z rodiny znepřátelené. A výsledkem jeho rozhodnutí byla žaloba Alžběty H. na svedení pod slibem manželství. Toníka z toho ovšem bolela hlava. Něco za nedodržení slibu manželství a něco na celého Antona v kolébce, přijde tedy jeho láska celkem dost draho.
Rozhněval se tedy na Betku za ten její právní krok a jednoho únorového dne ji na návsi důkladně zmlátil. To prý ona přišla za ním do taneční zábavy a spustila : „Tož tу tak!? Na zábavy máš peníze a pro dítě ne?“ Načež on ji chytil za vlasy a dal jí několik ran do obličeje. Měl to potom v žalobě vedle toho nedodrženého slibu.
U okresu hájil se tak energicky, že mu soudce nadiktoval tři dny disciplinárního vězení. A potom teprve přišel hlavní rozsudek: čtrnáct dní vězení nepodmíněně. O soukromoprávních nárocích Alžběty H. měl rozhodovati civilní soud. Toník se odvolal proti vysoké výměře trestu a také proti nepodmíněnému rozsudku a případ se dostal k odvolacímu senátu zemského trestního soudu v Brně.
Alžběta poslala pánům do Brna dojemné psaníčko. Už ji rány nebolí. Smířila se s krutým rozhodnutím Toníkovým, když jí vyplatil pro celého Antona v kolébce 15 000 Kč a pro porodní asistentku za prokázané služby 500 Kč. Po tomto projevení dobré vůle se strany Antonína J. přestaly ji bolet i ty rány na hlavě a nečiní námitek proti tomu, aby slavný soud Toníkovi z těch čtrnácti dnů něco ubral a zbytek aby mu dal podmíněně.
Odvolací senát ovšem nemohl nevyhověti orodování Alžběty a změnil rozsudek první instance v podmíněný trest, čtrnáctidenního vězení.
Toník nyní jen resumuje: Byl krásný ten lásky čas, ale škoda těch patnácti tisíc...

Citace:

Rány, které už nebolí. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 28, s. 337-337.