Čís. 11192.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Škodou z provozu automobilu jest i postříkání olejem, unikajícím za jízdy ze strojové součástky otvorem v podlaze automobilu.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1931, R I 865/31.)
Žalobci byly za jízdy automobilem žalovaného potřísněny a poškozeny šaty tekutinou unikající z rychlostní skříně auta. Žalobu o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Prvý soud vzal za prokázáno, že žalobce za jízdy autobusem byl několikráte u žalovaného řidiče a aspoň jednou byl jím zavolán, by mu ukázal cestu; dále vzal za prokázáno, že z podlahy u řidiče skutečně něco stříkalo, při zabrzdění hodně, že žalobce byl na šatech postříkán, že při pátrání po příčině postříkání shledána byla na plošině přesně podle dveří díra v podlaze a že setrvačník pod dírou se otáčející skutečně nahoru stříkal. Dospěl však k závěru, že žalovaný jako řidič vozidla nemůže býti činěn zodpovědným za škodu, jež vznikla z vady stroje, za niž řidič nemůže a není proto v souzeném případě zvláštní ručení řidiče podle § 1 automobilového zákona z r. 1908/162. Názor ten však není správný. Podle § 1 cit. zák. ručí řidič a vlastník silostroje za náhradu škody z provozování vozidla. V souzeném případě má soud za zjištěno na základě svědeckých výpovědí, že žalobce za jízdy autobusem, tedy v době provozu, byl postříkán olejem unikajícím ze strojové součástky otvorem v podlaze autobusu. Poukaz prvého soudce k tomu, že ručení řidiče v souzeném případě není, ježto škoda nastala z vady stroje, za niž řidič neručí, neodpovídá výsledkům provedených důkazů, ježto nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že škoda vznikla z vady stroje, vyplývá však z výpovědí svědeckých, že žalovaný šofér byl upozorňován za jízdy na to, že ze spodku autobusu něco stříká, však prohlásil, že to nic není, že se to vyčistí benzinem, byl tedy na okolnost tu upozorňován, přes to však neučinil potřebná opatření, následkem čehož došlo ke škodě, za kterouž jest zodpovědným.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Ze zákona o ručení za škodu z provozování automobilů čís. 162/1908 ř. zák. nelze dovoditi, že řidič automobilu ručí jen za škodu, jež vznikla tím, že neovládal stroj. Podle § 1 ručí vlastník a řidič za škodu, jež byla způsobena provozem automobilu. To znamená, že ručí za každou škodu, jež jest v příčinné souvislosti s provozem tak, že by nebyla nastala, kdyby nebylo provozu. Provozem jest rozuměti v podstatě pohyb vozidla, způsobený strojní sílou. Nižší soudy zjistily, že žalobce byl při jízdě postříkán olejem, unikajícím ze strojové součástky otvorem v podlaze automobilu. O příčinné souvislosti škody s provozem automobilu nemůže tedy býti pochybnosti. Proto nezáleží na tom, zda žalovaný zavinil, že olej stříkal z rychlostní skříně a že v podlaze byl otvor, jímž olej stříkal dovnitř vozu, ani na tom, zda žalovaný přikryl díru hadrem, jakmile se na závadu přišlo. Podle § 2 zák. aut. byl by prost ručení, kdyby byl prokázal některý z vyviňovacích důvodů tam uvedených. O to se však žalovaný ani nepokusil. Poněvadž žalobce byl automobilem dopravován, ručí mu žalovaný podle §§ 1 a 2 zák. aut. jen, když se doprava stala za úplatu nebo při živnostenském provozování dopravy (§ 4 aut. zák.). Tuto skutečnost jest tedy zjistiti. Teprve, kdyby nebyla zjištěna, bylo by uvažovati o ručení žalovaného podle předpisů občanského zák.

Citace:

č. 11192. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 522-523.