Č. 869.

Zřízenci obecní: * Rozhodovati o tom, zda obecnímu zaměstnanci přísluší povaha trvale ustanoveného obecního zřízence ve smyslu zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. na r. 1920, náleží vzhledem k ustanovení § 24 cit. zák. řádným soudům.
(Nález ze dne 1. června 1921 č. 6750.)
Věc: František K. a Jan K. v K. proti zemskému výboru moravskému v Brně (zast. přísedícím Drem Jar. Budínským — za zúčastněnou stranu obec K. adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) o uznání právní povahy trvale ustanovených obecních zřízenců.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když stěžovatelé, kteří před léty ustanoveni byli polními hlídači obce K., v únoru 1920 vznesli na obec žádost, aby služební poměr jejich posuzován byl na dále podle ustanovení zákona ze 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. ex 1920, obec. zastupitelstvo usnesením ze — odepřelo jim úpravu služebního poměru dle tohoto zákona, poněvadž služba polních hlídačů není stálá a nedá se tedy považovati za službu definitivní, a usneslo se, že žadatele jest jako polní hlídače považovati na dále za obecní dělníky, kteří jsou zaměstnáni na denní plat. Odvolání stěžovatelů, jímž se domáhali, aby obci bylo uloženo, upraviti služební poměr jejich ve smyslu § 25 leg. cit. dle zákona ze dne 17. prosince 1919, zemský výbor rozhodnutím ze — zamítl pro nepříslušnost, poněvadž již podle § 31 ob. zř. a nyní také dle § 24 zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. ex 1920 spory obecních zřízenců vzešlé ze služebních poměrů rozhodují se pořadem soudním.
Podaná stížnost namítá, že nejde tu o spor ze služební smlouvy, nýbrž o rozhodnutí otázky, mají-li stěžovatelé kvalifikaci obecních zřízenců, bez ohledu na nárok na úpravu služebních platů, o této otázce pak že přísluší rozhodovati úřadům samosprávným.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost tu důvodnou.
Žalovaný úřad omezil se ve svém rozhodnutí na to, že odmítl kompetenci k rozhodnutí sporu. Vzhledem k tomu nemůže se dnes jednati o meritum věci, nýbrž toliko o otázku kompetence. V tomto směru bylo uvážiti ustanovení § 24 cit. zákona, které praví, že »spory o příjmy služební a výslužné zřízence, o zaopatřovací požitky vdov a sirotků, jakož i ostatní spory, vzešlé ze služebních poměrů rozhodují se pořadem soudním«. Znění toto — stejně jako textování § 40 zák. o obecních úřednících z 25. července 1919 č. 443 sb. z. a n., který ovšem uznává v celém rozsahu kompetenci úřadů samosprávných, přimyká se těsně na znění § 40 zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., kde arciť kompetence je dělena a soudům vyhrazeny toliko spory o majetkoprávní nároky ze služebního poměru obecních úředníků. Avšak právě z toho patrno, že zákonodárství republiky vědomě chtělo toto rozlišování odstraniti a veškery spory ze služebního poměru obecních zřízenců přikázati řádným soudům. Dlužno tedy po názoru nejvyššího správního soudu pro veškery spory ze služebního poměru obecních zřízenců trvale ustanovených ve smyslu zákona ze 17. prosince 1919 č. 16 sb. z. a n. ex 1920 uznati kompetenci řádných soudů.
Proti tomuto náhledu bylo by lze uvésti toliko jedinou námitku, a to že vzhledem k nepochybné veřejnoprávní povaze služebního poměru těchto zřízenců spadají do příslušnosti řádných soudů toliko spory vzešlé ze služebního poměru jejich, kdežto spory o samu existenci tohoto poměru náleží rozhodovati úřadům samosprávným; soudy byly by pak příslušný rozhodovati jen o jednotlivých nárocích z e služebního poměru, jehož existence nebyla by už pochybna.
Nejvyšší správní soud dospěl však k názoru, že takovéto rozlišováni existence služebního poměru od jednotlivých nároků z něho plynoucích není možno, a že vzhledem k intenci zákona, patrné z uvedených úvah historických, dlužno i dle znění zákona na pořad práva civilního odkázati veškery spory, tedy nejen spory o jednotlivé nároky, nýbrž i spory o samu existenci služebního poměru.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 869. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 592-593.