NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 1938.

Konto-W.
Práva dle čl. 376, odstavec třetí, obch. zák. může se vzdáti komitent nejen výslovně, nýbrž i mlčky. Použití práva toho nelze spatřovati v tom, že komitent se ohradil proti vyúčtování výtěžku z komisního obchodu na t. zv. »konto W.«.
Použití onoho práva není sice vázáno na určitou lhůtu, dal-li však komisionář. ač nepojmenoval smluvníka, na jevo, že nechce býti pokládán za přímého smluvníka, musí dáti komitent bez odkladu na jevo vůli, že se chce držeti komisionáře jako smluvníka, jinak přichází v úvahu pouze poměr komisionářský. Výtěžek, docílený na Vídeňské burse za prodané cenné papíry, jenž byl splatným za účinnosti nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., nemůže komisionář převáděti do tuzemska. Nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. jest platným.
(Rozlh. ze dne 24. října 1922, Rv I 546/22.)
Žalobkyně (tuzemka), byla se žalovanou tuzemskou bankou v obchodním spojení tím způsobem, že jí dávala rozkazy ku prodeji neb ku koupi cenných papírů. Žalující strana dopisem ze dne 16. února 1919 dala žalované straně příkaz, by prodala 25 kusu akcií státních drali, jí náležejících, co nejlépe. Dopisem ze dne 19. února 1919 oznámila žalovaná strana žalobkyni, že prodala na její účet dne 18. února 1919 na Vídeňské burse 25 kusů akcií státních drah po srážce veškerých výloh za 25191 K 84 h a že jí připsala výtěžek z prodeje toho uvedenou částkou 25191 K 84 h k dobru na tak zvaném kontu »W« (Kto septo Wien). Žalobkyně proti tomuto vyúčtování ničeho nenamítala a neozvala se na výpis, sdělený jí žalovanou dne 30. června 1919, v němž opět bylo uvedeno, že výtěžek za prodané akcie jest zapsán na »kontě W.«. Žalobě o zaplacení 25191 K 84 h procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Jest nesporno, že prodej akcií, uložený žalobkyni žalované bance příkazem ze dne 16. února 1919, jest komisionářským obchodem, o němž platí zákonná ustanovení čl. 360 a násl. obch. zák. Žalovaná banka měla tudíž prodej těchto akcií provésti na žalobcův účet ve vlastním jméně, šetříc při tom péče řádného obchodníka, dále měla dávati žalobci nutné zprávy o provedeni příkazů těch, a byla zároveň povinna žalobkyni jako svému komitentu vydati účet z tohoto obchodu a plniti jí to, co jest oprávněna z tohoto obchodu žádati (čl. 361 obch. zák.). Žalovaná ve smyslu tohoto zákonného ustanovení vyrozuměla žalobkyni o provedení příkazu a prodeji akcií dopisem ze dne 19. února 1919. Pro žalobkyni byl tento obchod tímto oznámením vyřízen. Tímto sdělením jest prokázáno, že žalovaná banka připsala žalobkyni výtěžek 25191 K 84 h k dobru na konto »Wien«. Žalovaná banka neoznámila však žalobkyni jinou osobu jako kupitele oněch papíru a jest proto žalobkyně dle čl. 376 obch. zák. oprávněna žalovanou banku za kupitele považovati. Tím změnil se mezi stranami poměr komisionářský v právní poměr kupní smlouvy a proto přísluší žalobkyni vůči žalované bance přímý nárok na zaplacení oné, jí vyúčtované částky. S ohledem na tento stav věci nemůže se žalovaná banka dovolávati nařízení vlády ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., neboť toto nařízení netýká se nijak žalobkyně, která, jak výše uvedeno, může beze všeho žádati na žalované bance jako smluvní straně, aby jí vyplatila kupní cenu za prodané akcie, která má své sídlo v Praze, tudíž v tuzemsku. Ježto žalobkyně má bydliště v tuzemsku, — také žalovaná banka má své sídlo v Praze, — jest žalovaná banka povinna plniti svůj závazek dle čl. 324 obch. zák. a § 905 obč. zák. v Praze a proto jest žalobkyně oprávněna žádati výtěžek, docílený prodejem akcií, s ohledem na § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z .a n. v korunách československých. Okolnost, že žalobkyně dle tvrzení žalované banky ani proti vyúčtování ze dne 19. února 1919 ani proti výpisům ze dne 30. června 1919 ničeho nenamítala, pokládá soud za úplně nerozhodnou, poněvadž ani z obsahu dopisu (výpisu), ani z pouhého označení konto »Wien« (konto »W«) není zřejmým dosah a význam, jejž žalovaná banka označení tomu přikládala, ač bylo její povinností jako řádného obchodníka, by o tom žalobkyni poučila, a mimo to nelze v tom, že se žalobkyně proti onomu označení neohradila, spatřovati vzdání se nároku, neboť to muselo by se státi výslovným prohlášením (§ 1444 obč. zák.). Ani k námitce žalované strany, že prodej děje se na burse přísežným dohodcem, který není povinen jméno prodávajícího oznámiti, nelze hleděti, neboť tím nemohou býti nijak zkrácena práva komitenta z čl. 376 obch. zák. S ohledem na tyto vývody a s ohledem na to, že zažalovaná částka nepodléhá závěře, bylo žalobě vyhověti. Následkem toho nepokládá soud za nutné zabývati se otázkou, zda nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. jest platným čili nic. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Že tu nejde o případ, upravený v prvním odstavci čl. 376 obch. zák., že tedy žalovaná nevstoupila dle tohoto odstavce jako kupitelka do obchodu, přikázaného jí žalobkyni, tato v dovolacím spise výslovně uznává. Není tu však ani předpokladů třetího odstavce čl. 376 obch. zák. Dle tohoto ustanovení zákona jest komitent ovšem oprávněn držeti se jako kupitele nebo prodatele sama komisionáře, nepojmenoval-li tento — jako v tomto případě — zároveň s oznámením o provedeném příkazu někoho jiného jako kupitele nebo prodatele. Hledíc k dalekosáhlým důsledkům tohoto vstupu komitenta (na rozdíl od vstupu komisionáře dle prvního odstavce čl. 376 obch. zák.), nutno však žádati, by komitent způsobem, vylučujícím jakoukoliv pochybnost, včas použil vůči komisionáři zpráva, jež mu propůjčuje čl. 376 odstavec třetí obch. zák., jehož se však jako každého jiného práva muže vzdáti nejen výslovně, nýbrž i mlčky (§ 863 obč. zák.), a prohlásil, že se drží komisionáře jako kupitele nebo prodatele. Ale toho právě žalobkyně neučinila. V tom že se snad ohradila proti vyúčtování výtěžku prodaných cenných papíru na zvláštním kontě W, nebylo by lze spatřovati použití práva dle čl. 376 obch. zák., odstavec třetí, ježto mohla při tom vycházeti i z jiných právních hledisek, než právě s hlediska čl. 376, odstavec třetí, obch. zák. Zásadně lze sice připustiti, že použití práva dle tohoto článku zákona není vázáno určitou lhůtou a časově není omezeno, — ale právním pravidlem, jež uznává literatura a judikatura, jest též, že, zaslal-li komisionář komitentovi vyúčtování o provedeném příkazu, z něhož jest patrno, že, ač nepojmenoval jiného kontrahenta, přece nechce býti pokládán za přímého smluvníka — jak tomu bylo v tomto, případě, komitent musí bez odkladu dáti na jevo svou vůli, že se chce držeti komisionáře jako přímého smluvníka, jinak se pokládá za to, že se vzdává tohoto svého práva a spokojuje s nároky, které mu příslušejí proti komisionáři jako zmocněnci dle čl. 361 a násl. obch. zák. Opačný názor nelze uvésti v soulad se zásadou obchodnické poctivosti a slušnosti, a byla by také ohrožena žádoucí jistota v obchodním styku, kdyby komitent, jenž původně nepomýšlel na to, použíti práv, plynoucích z čl. 376 odstavec třetí obch. zák., dodatečně, dokonce po drahné době, když by se mu to právě hodilo, chtěl na újmu komisionáře těžiti z okolnosti, které před tím nepřikládal významu, že mu komisionář svého času nepojmenoval kupitele nebo prodatele. To platí zvláště v tomto případě o žalobkyni, která si ne snad v žalobě, nýbrž za řízení, po více než dvou letech, vzpomněla na ustanovení čl. 376 odstavec třetí obch. zák., byvši na ně patrně upozorněna rozhodnutími nejvyššího soudu, která mezi tím byla vydána. Pouhé mlčení není ovšem samo o sobě za pravidelných poměru ani souhlasem ani vzdáním se práv, ale nabývá toho významu tam, kde provázející okolnosti nedopouštějí důvodně pochybovati o tom, že by strana nemlčela, kdyby nesouhlasila nebo nevzdávala se práv, kde tedy mlčení nelze vykládati jinak, než jako souhlas nebo zřeknutí se (§§ 863, 914 obč. zák. čl. 279 obch. zák.) zvláště ve styku obchodním, který jest ovládán zásadou důvěry a poctivosti, a v těch případech, kde zájmy druhé strany toho vyžadují, aby spolusmluvník se výslovně vyjádřil, chce-li přivoditi určité právní důsledky. Shrnuje to, co dosud uvedeno, zdůrazňuje dovolací soud, že nejde o to, zda žalobkyně, neohradivši se proti zřízení zvláštního konta W, s ním souhlasila a je schválila, nýbrž o to, že, nepouživši náležitě a zavčas práva dle třetího odstavce čl. 376 obch. zák., nemůže práva toho více uplatňovati. S toho stanoviska jest nerozhodno, zda si žalobkyně byla vědoma významu konta W čili nic, neboť tato otázka nemá nic společného s nepoužitím zmíněného práva. Proto nebylo také třeba důkazu výslechem stran o tvrzení žalobkyně, že se ohradila proti vyúčtování výtěžku prodaných akcií na zvláštním kontě W, a nelze spatřovati vytýkané vadnosti odvolacího řízení po rozumu § 503 čís. 2 c. ř. s, v tom, že důkaz ten nebyl nařízen ani soudem odvolacím. Taktéž jest nerozhodno, zda žalobkyně výslovně schválila zaslané jí vyúčtování či pouze ho nepozastavila, pročež odpor se spisy, vytýkaný v tom směru odvolacímu rozsudku, netýkal by se podstatné části a nespadal by pod § 503 čís. 3 c. ř. s. Než ani po stránce právní nelze s úspěchem odporovati rozsudku odvolacího soudu dle § 503 čís. 4 c. ř. s. Jakmile tu není předpokladů čl. 376 odstavec prvý a třetí obch. zák., nelze tvrditi, že vzešel mezi stranami přímý poměr prodatele ke kupiteli, nýbrž zůstává při právních pravidlech, platných pro poměr komisionářský, při němž komisionář provádí obchod sice vlastním jménem, ale na účet komitenta (čl. 360 obch. zák.) a povinen jest dáti komitentovi to, co on (komisionář) z obchodu má k pohledávání, a tak jak to sám může požadovati (čl. 360 obch. zák.). Ježto pak platnost výtěžku cenných papírů, prodaných, jak zjištěno, na Vídeňské burse, nastala v době, kdy bylo již vydáno, nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., zakazující bezvýjimečně jakýkoliv převod takovýchto úhrad do tuzemska, nemůže žalovaná, dokud zákaz ten nebude zrušen, vyplatiti žalobkyni výtěžek vůbec, tím méně však v korunách československých, poněvadž do té doby ona sama musí ponechati výtěžek ve Vídni a nemůže na svém smluvníku žádati, by jej zaplatil v korunách československých, tvrzení dovolatelky, že převod, o nějž tu jde, nebyl a není zakázán, odporuje jasnému znění zmíněného nařízení. Rozhodnutí nejvyššího soudu, na něž dovolatelka poukazuje, mělo jiný podklad skutkový, neboť netýkalo se úhrady, vzniklé z prodeje cenných papíru v cizozemsku. Pokud žalobkyně také v dovolání tvrdí neplatnost nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n., stačí připomenouti, že nejvyšší soud, který se již několikráte zabýval touto otázkou, důsledně trvá na stanovisku, že ono nařízení, jsouc nerozlučnou součástkou těch zákonitých opatření, která byla vydána za příčinou provedení měnové rozluky, a přípraven k akci okolkovací, ke které se vztahuje zákon ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n., došlo tímto zákonem svého potvrzení. Nejvyšší soud nemá příčiny, by se odchýlil od tohoto stanoviska, zvláště když vývody dovolacího spisu, zejména poukaz k § 5 obč. zák. nejsou s to, by je zvrátily. Nejdeť o to. zda má zmíněný zákon účinek zpětný, nýbrž o to, že případný nedostatek zákonného podkladu onoho nařízení byl jím dodatečně odčiněn. S tohoto hlediska netřeba zkoumati, bylo-li nařízení ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. vydáno na základě zákona ze dne 24. července 1917, čís. 307 ř. zák. jak odvolací soud předpokládá, aniž zabývati se vývody dovolacího spisu, jimiž se napadá tento názor odvolacího soudu.

Citace:

č. 5009. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 311-313.