Čís. 1696.

Kdy lze po rozumu § 428 obč. zák. uznati, že předatel dal prokazatelným způsobem na jevo zákonem požadovanou vůli.
(Rozh. ze dne 30. května 1922, Rv I 60/22.)
Žalobkyně měla dodati žalované firmě celkem 300 tun zinku, a dodala je postupně až na 19 100 kg, jež jí byly ukradeny, a vrátila žalované část kupní ceny, vypadající na ukradené množství. Žalobou domáhala se vrácení tohoto zpět vyplaceného peníze, tvrdíc, že krádež jde na vrub žalované, poněvadž se stala v době, kdy žalobkyně měla zink v držení pouze jako uschovatelka žalované. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů. Nesprávné posouzení právní shledává dovolatelka v tom, že první soud dospěl k závěru, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy schovací ohledně 235 tun zinku, že žalovaná nenabyla vlastnictví zinku toho dle § 428 obč. zák. a že až do skutečného naložení zinku do vagonů na stanici stihá ztráta zinku jako náhoda žalobkyni. Než závěry tyto dlužno uznati správnými. Že by ku vzniku smlouvy schovací bylo nezbytně třeba fysického odevzdání a převzetí věci a že by k tomu dle okolnosti nestačilo odevzdání (převzetí) věci prohlášením, první soud nikde nepraví. Že by vycházel z tohoto názoru, nelze dovozovati z toho, že označuje smlouvu schovací jako kontrakt reální. Jsou proto vývody odvolání, napadající onen domnělý názor prvního soudu, bezpředmětný. První soud zdůrazňuje, že smlouva schovací vyžaduje, by vlastník nebo detentor věci odevzdal ji do uschování, a dovodil správně, že žalovaná nebyla před naložením zboží do vagonů vlastnicí ani detentorkou, že zinek nebyl žalované odevzdán ani prohlášením dle § 428 obč. zák. a že také nebyl odevzdán na skladě žalobkyně úředníkům firmy Sch. Je také plně souhlasiti s názorem, že tím, že žalovaná žádala žalobkyni dopisy z 20. a 22. listopadu 1919, by jí dala zakoupený zinek k disposici, a tím, že žalobkyně prohlásila dopisem z 9. prosince 1919, že žalované zinek dává k disposici a ze (žalobkyně) sdělila to současně také firmě Sch., nedošlo k uzavření smlouvy schovací ani k odevzdání zboží prohlášením ve smyslu § 428 obč. zák. Dopisy z 20. a z 22. listopadu 1919 ohražovala se žalovaná jen proti úmyslu žalobkyně dodati žalované zatím jen část zakoupeného a již předem zaplaceného zinku a zbytek dodávky oddáliti na leden neb únor 1920. V obou dopisech poukazuje žalovaná k tomu, že koupila zinek k promptnímu dodání, že jej také ihned zaplatila a že je proto žalobkyně povinna, když není naložení ihned možné, míti zinek k disposici žalované na skladě, to jest míti jej pohotově, aby jej mohla na požádání předati. I když žalovaná v dopisech těch užila výrazů, že zinek patří jí a že je pro ni u žalobkyně na skladě, nelze slovům těm přikládati jiného významu, než že žalovaná tím jen zdůrazňovala, že jí přísluší (obligační) nárok na promptní dodání zakoupeného a již předem zaplaceného zinku a že trvá na splnění smlouvy dle původního ujednání. Úmysl a vůli stran, přivoditi převod vlastnictví prohlášením (§ 428 obč. zák.) a uzavříti s druhou stranou novou, schovací smlouvu, nelze ani z dopisů žalované z 20. a z 22. listopadu 1919 ani z dopisu strany žalující z 9. prosince 1919 důvodně dovozovati. Nelze také nahlédnouti, z jakého důvodu by byla žalovaná brala na sebe nebezpečí zboží, jehož dosud ani neviděla, o němž nevěděla, jak je uloženo a s nímž fakticky disponovati nemohla. Vývody odvolatelčiny, že žalovaná chtěla si tím opatřiti trestněprávní ručení žalobkyně za uschovaný zinek, nejsou nikterak přesvědčivé. Tvrzení strany žalující, že vlastnictví a též nebezpečí oněch 235 tun zinku přešlo na žalovanou prohlášením již 9. prosince 1919, není tedy prokázáno. Nejvyší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, opírající se o důvody § 503 čís, 2, 3 a 4 c. ř. s., nelze uznati za oprávněné. Otázku, zda zinek, o který jde, přešel již dne 9. prosince 1919 do vlastnictví žalované prohlášením po rozumu § 428 obč. zák., zda žalobkyně týmž dnem se stala jeho schovatelkou, pokládati jest nejen za otázku pro tento spor nejpodstatnější, jak žalobkyně v dovolacím spise vytýká, nýbrž za otázku v dovolacím řízení jedině rozhodující, neboť celé dovolání jest vybudováno na předpokladu, že ode dne 9. prosince 1919 byla žalovaná vlastnicí a žalobkyně pouhou schovatelkou zinku, a proto ztráta 1911 tun, nastavší po 9. prosince 1919, šla na vrub žalované, nikoli na vrub žalobkyně. Než ke zmíněné otázce odpověděly oba nižší soudy vším právem záporně. Vývody dovolacího spisu nejsou s to, by vyvrátily správné důvody rozsudků prvního soudu a soudu odvolacího. Prohlášením po rozumu první věty § 428 obč. zák. (constitutum possessorium) odevzdává se věc do vlastnictví tehdy, když zcizitel způsobem prokazatelným dá na jevo svou vůli, že bude budoucně držeti věc jménem přejímatele. Pokud zákon žádá, by se tak stalo způsobem prokazatelným, nelze tomu ovšem rozuměti tak, že převod vlastnictví musí na první pohled pro každého třetího na venek býti zjevným, neboť to se vyhledává toliko při odevzdání znamením (§ 427 posl. věta obč. zák.), nýbrž znamená to jen tolik, že nestačí snad pouhá ústní úmluva mezi čtyřma očima, jíž nelze kontrolovati, nutno spíše, by ujednání stran, je-li toho třeba, vůči každému třetímu bez okolků mohlo býti prokázáno. Na čem tu sejde, velmi výstižně vytýká Zeiller (II. str. 226) uváděje, Zeiller, X. X, sv. 2 (X), s. 226(srv. Krainz § 175 II). Zmíněný průkaz lze podati zejména listinami, při čemž dlužno však míti vždy na zřeteli, že zákon žádá, by zcizitel dal na jevo svou vůli, že bude budoucně držeti věc jménem přejímatele. V našem případě byla by tudíž žalebkyně musila zpusobem, naznačeným v § 428 obč. zák., projeviti svou vůli, že bude držeti zinek budoucně jménem žalované firmy. Žalobkyně se domnívá, že učinila tento projev vůle listem ze dne 9. prosince 1919, jímž oznámila žalované, že jí dává k disposici zbývajících 235 tun zinku v S. Než oznámení tomu, i když se vezme ve spojitosti s předchozí korespondencí, nelze přikládati významu prohlášení po rozumu § 428 obč. zák. Znamenáť jen tolik, že žalobkyně, která do té doby trvala na tom, že nemůže žalované dodati celou zbývající zásobu zinku, a dožadovala se souhlasu žalované s tím, aby mohla použíti množství, jsoucího jí po ruce, ke stejnoměrnému plnění svých závazků vůči všem zákazníkům, upustila pod nátlakem výhružky žalované, že by jinak byla odpovědna za veškerou škodu, která by vzešla opožděným dodáním, od svého stanoviska a přizpůsobila se stanovisku žalované, že jest povinna dodati — a dokud by skutečné dodání nebylo možným, zachovati — veškerý zinek jedině žalované, a nikomu jinému z něho ničeho nevydati. Jen ve smyslu posléze naznačeném lze při nepředpojatém pojetí celé korespondence dle čl. 278 obch. zák. a § 914 obč. zák. rozuměti vyzvání žalované v dopisech ze dne 20. a 22. listopadu 1919, aby žalobkyně chovala zinek pro žalovanou na skladě nebo dala jej žalované efektivně k disposici; — pokud se týče nechala ležeti v huti k disposici žalované zinek, který nepatří jí, nýbrž žalované, a nenakládala jinak množstvím, ležícím u ní pro žalovanou; — a proto nelze také oznámení žalobkyně ze dne 9. prosince 1919, že dává žalované k disposici zbývajících 235 tun zinku, rozumně přikládati významu jiného než svrchu vytčeného. Pokud žalobkyně v dovolacím spise se zvláštním důrazem poukazuje k tomu, že šlo žalované o to, zajistiti si trestní ručení žalobkyně jako schovatelky pro případnou zpronevěru zinku jí svěřeného, a pozastavuje se nad tím, že odvolací soud prohlašuje příslušné vývody bez dalšího odůvodnění za nepřesvědčivé, připomíná se, že to, co žalobkyně v tom směru uvedla v odvolacím řízení, a nyní opakuje v řízení dovolacím, jsou pouhé domněnky, pro něž výsledky jednání a provedených důkazů neposkytují dostatečného skutkového podkladu. Přikládala-li žalobkyně význam této otázce, měla ji v první stolici přivésti na přetřes a podepříti své tvrzení řádným přednesem skutkovým. To se podle spisů nestalo, a proto není ani možno, by otázka ta, která jest nejen povahy právní, nýbrž značnou měrou též rázu skutkového, byla rozbírána v řízení opravném. Nelze-li však uznati, že oznámením ze dne 9. prosince 1919 stala se žalovaná vlastnicí a žalobkyně schovatelkou sporného zinku, dlužno přisvědčiti k názoru nižších soudů, že přechod vlastnictví a tím i přechod nebezpečí na žalovanou se stal teprve naložením zinku v době od 20. do 29. prosince 1919, a padají veškeré vývody dovolacího spisu. Povolání, jež se jinak odkazuje na důvody, přičiněné k rozsudkům nižších soudů, musí se tedy minouti s úspěchem.

Citace:

č. 1696. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 531-533.