NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 13615.

Jde o porušení zákona (§ 46 (2) zák. z 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.), súčastnili-li se valné hromady družstva a hlasovali-li na ní i nečlenové, jakož i, bylo-li členům družstva zabráněno ve výkonu hlasovacího práva, zejména násilím. Rejstříkový soud jest nejen oprávněn, nýbrž i povinen, by sám po podání rekursu konal potřebná šetření a po případě i změnil své usnesení vzhledem k dodatečně na jevo vyšlým skutečnostem.
Do usnesení rejstříkového soudu, jímž byl zaveden nový rejstříkový stav, jest přípustný rekurs.
(Rozh. ze dne 7. června 1934, R II 227/34.)
Rejstříkový soud povolil zápisy při společenstvu na základě usnesení valné hromady. Rekursní soud k rekursu členů družstva napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a vrátil mu věc, by po konaném šetření znovu rozhodl.
Důvody:
Rekurenti v rekursu proti usnesení rejstříkového soudu uvedli, že se valné hromady dne 24. února 1934 súčastnili a hlasovali i nečlenové, z nichž některé také jmenovali. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to zřejmým porušením stanov i zákona, neboť jen členům přísluší vykonávati na valné hromadě právo hlasovací (§§ 19 a 14 stanov, § 27 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. z. a § 11 téhož zákona). Mají-li však členové po zákonu právo hlasovací, jest porušením zákona a s ním ve shodě jsoucích stanov, bylo-li jim ve výkonu tohoto práva jakkoli zabráněno, zejména násilím a docela bez zákroků přítomných funkcionářů družstva, tudíž s jich souhlasem, jak se tvrdí v rekursu. Tyto okolnosti důležité pro posouzení otázky, zda bylo při valné hromadě správně postupováno a zda tedy příslušná usnesení jsou platná, ponechaly i první soud i soud rekursní bez povšimnutí. Rejstříkový soud mohl sám po podání rekursu konati potřebná šetření a změniti po případě své usnesení vzhledem k dodatečně na jevo vyšlým skutečnostem, které by činily usnesení valné hromady pro porušení stanov i zákona neplatnými (§ 40 zák. čís. 100/31 sb. z. a n.). Nebránil mu v tom předpis § 32 uved. zák., který na souzený případ nedopadá. Rekursní soud nezabýval se těmito skutečnostmi patrně proto, že měl za to, že po provedení rejstříkového zápisu může nastupovati jednotlivý člen jen žalobou, byla-li jeho individuální konkrétní práva porušena. Leč to je zásadním omylem. Jak již nejvyšší soud vyložil ve svém rozh. čís. 12676 sb. n. s., k němuž se poukazuje, jest proti usnesení rejstříkového soudu, jímž byl nový rejstříkový stav zaveden, přípustný rekurs jako proti každému usnesení ve věcech nesporných, pokud není vyloučen výslovným zákonným ustanovením (§ 35 zák. čís. 100/1931). O takový výjimečný případ tu nejde. Měl tudíž rejstříkový soud nejen právo, nýbrž i povinnost, aby před rozhodnutím konal šetření, zda se porušení stanov a zákona oznámená rekursem stala čili nic (§ 23 zák. z 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n.). Neučinil-li tak, jest jeho rozhodnutí nezákonné (§ 46 (2) zák. čís. 100/31) a bylo je zrušiti.

Citace:

Čís. 13615.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 683-684.