NPD documents search: Všehrd, 11 (1930) - Soznam rozhodnutí Najvyš. súdu vo veciach občanských.

Z právní prakse

Platí § 38 lit. c) knih. zák. pro obor přímých daní?

(Poznámky k rozhodnutí, otištěnému v rubrice »Z právní prakse« Právníka seš. 1/35.)
Vrchní soud v Praze vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 16. X. 1934 č. j. R V 834/34-4, otištěném v »Právníku« na str. 126 a násl., právní názor, že i za platnosti zák. č. 76/27 o přímých daních lze daňovou pohledávku zajistiti záznamem zástavního práva podle § 38 lit. e) knih. zák. K odůvodnění tohoto svého názoru uvádí, že prý toto ustanovení knihovního zákona jest sui generis a zejména, že není žádným exekučním zajišťovacím zařízením, návrh podle něho není prý návrhem exekučním, nýbrž knihovním, takže z těchto důvodů nemůže býti tento předpis pokládán za zrušený čl. II. uv. ust. k zák. č. 76/27 (ježto patrně, podle názoru soudu, jsou zrušeny jen starší exekuční předpisy).
Pokud jde o právní povahu sporného § 38 knih. zák., který upravuje přípustnost záznamu knihovního práva, a rozeznává tři případy záznamu, jest uvésti: Pod lit. a) uvedený případ má na mysli záznam jakéhokoliv věcného práva, jehož se žadatel domáhal soudně, pokud soudní nález ještě nenabyl právní moci; lit. b) se týká přímo povolení exekuce k zajištění soudem, a konečně lit. c) dovoluje záznam zástavního práva k zajištění pohledávek veřejnoprávního rázu na žádost příslušného veřejného úřadu. Ve všech případech jest předpokladem povolení žádaného záznamu, že soudní nebo úřední výrok, na podkladě kterého má býti knihovní právo vloženo, není ještě, definitivní, takže nelze povoliti vklad tohoto práva, nýbrž jen záznam, který má býti spraven na vklad, jakmile příslušný úřední výrok se stane vykonatelným. Jest důležité, že podkladem zápisu má býti vždy nikoliv právní jednání knihovního vlastníka samotného, nýbrž úřední výrok, čímž všechny tyto případy dostávají podobu charakteristickou pro zajišťovací exekuci. Aby nebylo pochybností, byl § 38 knih. zák. výslovně ponechán v platnosti čl. XIII. č. 5 uv. zák. k ex. ř., při čemž podle čl. XXVII. téhož uv. zák. platí napříště formální předpisy exekučního řádu všude tam, kde dřívější ustanovení dovolovala exekuci k zajištění nebo jednotlivé zajišťovací úkony. V důsledku těchto ustanovení jest pak i podání žádosti za povolení záznamu zástavního práva podle § 38 lit. c) knih. zák. pokládati za úkon řízení exekučního, nikoliv knihovního. To plyne ostatně nesporně z doslovu § 38 lit. c), který výslovně mluví o »zajištění« pohledávky státu atd., takže v důsledku cit. čl. XXVII. uv. zák. k ex. ř. se může jednati jen o případ exekuce k zajištění. Důvody citovaného rozhodnutí vrchního soudu v Praze toto ustanovení čl. XXVII. uv. zák. k ex. ř. patrně přehlížejí. Není to ostatně po prvé, neboť prakse se do dnešního dne ještě neshodla na stejném stanovisku; návrhy podle § 38 lit. c) knih. zák. jsou totiž pokládány jednou za návrhy knihovní a jindy za návrhy exekuční, a podle toho také vyřizovány, ač výnosem min. sprav, ze dne 25. XI. 1924 č. j. 46917, Věstník č. 44, bylo výslovně nařízeno, aby byly tyto návrhy vyřizovány jakožto návrhy exekuční. Správně se tedy jedná vždy jedině o případ zajišťovací exekuce, jak má za to také plenární rozhodnutí býv. nejv. soudu č. 1880 Gl. U., a jak zastává také komentář Neumann—Lichtblau (k čl. XIII. uv. zák. k ex. ř.). S prvním předpokladem, ze kterého vychází citované rozhodnutí, tedy není možno souhlasili.
Ale kromě toho vychází § 38 lit. c) knih. zák. také z jistého předpokladu, který rovněž unikl pozornosti cit. rozhodnutí. Knihovní zajištění státní a jiné veřejnoprávní pohledávky podle tohoto ustanovení jest totiž přípustné teprve tehdy, když dožadující se úřad jest zvláštním předpisem oprávněn (zmocněn) k tomu, aby požadoval od dlužníka zajištění pohledávky jeho správě svěřené. Existence pohledávky sama o sobě ještě nedává věřiteli práva, aby požadoval její zajištění ; k tomu jest zapotřebí speciální normy, jež toto oprávnění uděluje. Ani státní úřad nemůže požadovati zajištění státní pohledávky jen z toho titulu, že jest státním úřadem a že pohledávka přísluší státu, nýbrž teprve proto, že existuje nějaký předpis, který dovoluje požadovati zajištění dotčené pohledávky. Existenci nějakého podobného předpisu předpokládá také § 38 lit. c) knih. zák.
Takovým všeobecným předpisem ohledně státu jsou však jedině dvorní dekrety ze dne 18. IX. 1786 č. 577 sb. z. s., lit. c), a ze dne 24. X. 1806 č. 789 téže sbírky, které dávají všem »politickým« úřadům právo požadovati zajištění pohledávek, o kterých jim přísluší rozhodovati. Teprve tímto ustanovením jsou správní úřady zmocněny, aby ve smyslu § 38 lit. c) knih. zák. zažádaly o povolení záznamu zástavního práva k zajištění dotyčné pohledávky. Knihovní zákon není v tomto směru materiální normou, která by právo k zajištění udělovala, nýbrž formální, jež upravuje způsob zajištění, dovoleného jiným předpisem, jehož existenci právě předpokládá.
Ale právě pro obor přímých daní a jiných veřejných dávek, které jsou jim co do vymáhání a zajišťování postaveny na roveň, byly oba cit. dvorní dekrety zrušeny podle čl. II. uv. ust. k zákonu ze dne 15. června 1927 č. 75 sb. zák. a nar. To zcela správně citované soudní rozhodnutí konstatuje, aniž by však z tohoto zjištění vyvodilo všechny nutné důsledky. Kdybychom totiž připustili, jak má za to vrchní soud, že cit. § 38 lit. c) knih. zák. nebyl tímto předpisem pro obor přímých daní zrušen bezprostředně, pak se přesto jen stává normou nepoužitelnou, poněvadž byl zrušen předpis, který dovoloval jí použiti. Finanční úřad by dnes postrádal oprávnění žádali za záznam zástavního práva podle § 38 lit. c) knih. zák., ježto příslušná norma (dekrety č. 577/1786 a č. 789/1806), jej k tomu opravňující, byla zrušena, a zákon č. 76/27 stanovil jak pro nepřípustnost zajištění, tak i pro jeho provedení zcela nové podmínky. Par. 38 lit. c) knih. zák. by tedy podle toho sice platil, ale pro finanční úřad by byl nepřístupný, což uniklo rozhodujícímu soudu.
Ale zajisté jest správnější názor, podle něhož cit. § byl pro obor přímých daní zrušen bezprostředně. Přihlédneme-li k tomu, co bylo shora řečeno o právní povaze takového knihovního záznamu (že se totiž při něm jedná o zajišťovací exekuci), vyplývá zrušení tohoto ustanovení dokonce již podle argumentace cit. rozhodnutí. Ale i kdybychom připustili, že nejde o exekuční, nýbrž knihovní úkon, jak má za to rozhodující soud v rozporu s cit. nařízením min. sprav., nemění to vůbec ničeho na věci. Čl. II. uv. ust. k zák. č. 76/27 praví, že se zrušují mezi jiným všechny starší předpisy, které upravují »zajišťování« daní. Aby v důsledku takového předpisu mohl býti v § 38 lit. c) knih. zák. zachován v platnosti, musil by býti jeho obsah takový, že by se netýkal »zajištění« daní. Tažme se podle logického a mluvnického významu užitých slov, nepřihlížejíce k tomu, zda jde o exekuční nebo knihovní úkon a nepřihlížejíce dokonce ani k tomu, že sám § 38 lit. c) výslovně užívá termínu »zajištění« : jest zákrok podle § 38 lit. c) zajištěním nebo není zajištěním? Není-li zajištěním, čím by tedy vlastně měl býti? Žádný soudný člověk tu zajisté nemůže zůstati na pochybách, neboť kdyby nemělo býti uznáno, že jde o zajištění, musila by v takovém zákroku úřadu proti dlužníku býti spatřována leda šikana. Jde tedy opravdu o zajištění daně, a to jak podle svého účelu, tak i podle výslovného označení zákona. Protože však všechny starší předpisy o »zajištění« daní jsou zrušeny a § 38 lit. c) knih. zák. upravuje jedině jeden ze způsobů zajištění daní, jest i on čl. II. cit. uv. ust. zrušen. Proč by měl býti zachován v platnosti, jakožto »instituce sui generis«, jak míní cit. rozhodnutí, jest nepochopitelno.
Ať se tedy díváme na toto ustanovení jako zařízení knihovní nebo exekuční, ať jsme ochotni připustiti, že zásadně zůstalo v platnosti, přece výsledek toho jest vždy týž, že totiž zajištění přímých daní podle tohoto předpisu přípustné není — buď proto, že byl tento předpis pro obor přímých daní přímo zrušen, nebo proto, že v důsledku zrušení předpisů, které opravňovaly k jeho použití, pozbyl účinnosti fakticky.
Na dotvrzení správnosti tohoto názoru budiž stručně poukázáno na důvody, které vedly ke zcela nové úpravě předpisů o zajišťování daní.
Starší zákonný stav byl totiž se stanoviska daňového dlužníka naprosto neuspokojující, neboť kromě cit. dvorských dekretů nebylo nižádných předpisů, ani materiálních, o přípustnosti, podmínkách a předpokladech požadování zajištění, ani formálních o způsobu předcházejícího řízení. Proto vypadala prakse asi tak, že úřad libovolně, podle svého volného uvážení rozhodl, zda bude požadovati zajištění daně, které, jakým způsobem a jakým obnosem. O nějakém objektivním vyšetřování případného ohrožení budoucího vydobytí daně, výše daně, jež má býti zajištěna, a podobných otázkách nebylo ovšem ani řeči. Úřad o svém úmyslu dlužníka pravidelně nijak neuvědomoval, ani ho nevyslechl, ba ani formálně nevydal nějakého rozhodnutí; dlužník se o rozhodnutí úřadu dověděl teprve z provedené exekuce, proti které se nemohl brániti nižádným způsobem opravného prostředku nebylo. To byla podstata zajištění podlé cit. d-v. dekretů a § 38 lit. c) knih. zák..lit.c
Není divu, že takový stav nemohl vyhovovati; šlo o právní předpisy ještě z dob josefínského absolutismu, nehodící se do právního řádu demokratické republiky.
Na to poukazuje důvodová zpráva k zákonu čís. 76/27, která rovněž unikla pozornosti rozhodujícího soudu; v ní se totiž opětně mluví o potřebě ochrany poplatníka i o tom, jak zameziti libovůli úřadu. Proto byla celá materie zajišťování daní zcela nově upravena na moderním podkladě. Stanoveny byly materiální podmínky zajištění, jako zejména existence pohledávky, třebas ještě nesplatné (s vyloučením možnosti zajistiti pohledávku budoucí), zjištění výše této pohledávky a Objektivních důvodů ohrožení jejího budoucího vydobytí; byl také upraven formální postup řízení (objektivní vyšetření předpokladů, odůvodnění rozhodnutí atd.), při kterém jakožto na jednu z největšíoh vymožeností správního procesu jest poukázati na ustanovení, podle něhož o odvolání do rozhodnutí, jímž bylo nařízeno zajištění, jest odvolací stolici rozhodnouti do 30 dnů, jinak rozhodnutí pozbývá automaticky účinnosti.
Srovnání staršího i nového zákonného stavu dokazuje, že jest naprosto nemožno, aby oboje zákonné úpravy trvaly současně vedle sebe, neboť každá z nich vychází ze zásad, které platnost druhé přímo vylučují. Připustiti dnes možnost zajištění daní podle § 38 lit. e) knih. zák. znamenalo by dovoliti obcházení zákona čís. 76/27 proti jeho jasnému znění i proti známému úmyslu zákonodárce. Vždyť proto byla snad instituce zajišťování daní zcela nově upravena, aby byly odčiněny nedostatky starší zákonné úpravy, jež tím pozbyla nejen právně své platnosti, nýbrž i jakéhokoliv existenčního oprávnění.
Z uvedených důvodů není možno citované rozhodnutí vrchního soudu v Praze pokládati za správné. Grňa.

Citace:

Porušení zákona přiřknutím bolestného dělníku zaměstnanému v závodě ku pojištění proti úrazu povinném (§ 46 zák. z 28. prosince 1887, č. 1 z. ř. ex 1888, § 365 a 366 tr. ř. s.). Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, s. 315-316.