Č. 9367.

Vojenské věci: Ustanovení § 1 zák. 156/26 o tom, že čsl. stát není ničím povinen ze závazků vzniklých státům jmenovaným v odst. 1, vztahuje se nejen na závazky vzniklé z úmluv, nýbrž i na závazky vzniklé z aktů státní správy.
(Nález ze dne 11. září 1931 č. 13231.)
Věc: Gabriela P. a spol. v Š. proti ministerské komisi pro válečné úkony v Praze o náhradu úroků a škod podle zákona o válečných úkonech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:Roku 1914 zabrala býv. vojenská správa podle zák. čl. 68:1912 o válečných úkonech pozemky st-lů pro výstavbu zajateckého tábora v Š.
St-lé vznesli žádost za náhradu škody na těchto pozemcích, způsobené jim jednak znehodnocením pozemků, resp. za náhradu nákladů na jich uvedení do dřívějšího stavu, jednak používáním pozemků. O přihlášce jejich zavedeno podle § 33 zák. čl. 68:1912 řízení, během něhož při komisi konané dne 9. ledna 1923 v Š. po daném vysvětlení komisí, že škoda vzniklá znehodnocením půdy zatěžuje býv. vojenskou správu a že Čsl. republika tento náklad nemůže nésti, že však běžné odškodné za používání jich od 1. listopadů 1918 do dne vrácení pozemků jest Čsl. vojenská správa ochotna zaplatiti, prohlásili majitelé na toto vysvětlení svůj souhlas s tím, že pohledávka vůči býv. státu bude přihlášena mno za účelem uplatnění vůči Maďarsku a pohledávka vůči Čsl. státu že bude navržena k urychlenému vyplacení. Při komisi konané pak dne 11. dubna 1928 zástupce st-lů rozšířil žádost potud, že žádal »při všech obnosech připočtení úroků podle splatnosti částek«.
Žal. úřad přiznal napadeným rozhodnutím za užívání za léta 1919 a 1920, t. j. za dva hospodářské roky částku požadovanou — 320 Kč za 1 kat. jitro a 1 hospodářský rok. Naproti tomu zamítl ostatní nároky nad to jdoucí, zvláště nároky za znehodnocení pozemků, pokud by tyto nároky směřovaly proti čsl. eráru a pouze k cíli provedení soupisu pohledávek z titulu zák. o vál. úkonech proti býv. vládě rak., resp. uher. a uplatňování jich podle mírových smluv uznala min. komise pro vál. úkony škody na zabraných pozemcích resp. odškodné za znehodnocení pozemků za oprávněné v té výši, jak uvedena v příloze rozhodnutí. Rozhodnutí své pokud se týče náhrady za poškození podstaty pozemků odůvodnil tím, že škody byly způsobeny býv. voj. správou, za jejíž závazky Čsl. stát podle zák. č. 156/26 neručí.
St-lé napadají toto rozhodnutí pro vadnost řízení a pro nezákonnost ve dvojím směru: a) že nebyla jím uznána povinnost Čsl. státu k zaplacení úroků a b) že nebyl přiznán jejich nárok na odškodnění za zhoršení podstaty pozemků proti Čsl. státu. Při prvním stižním bodu vycházejí st-lé z předpokladu, že náhrada za užívání pozemků za léta 1919 a 1920 byla samozřejmě splatna nejpozději koncem hospodářského roku 1920 a proto že byl Čsl. erár povinen zaplatiti náhradu tímto dnem a neučinil-li tak, že přísluší jim úroky ode dne splatnosti a že řízení bylo proto nesprávné, že nebyly ani den splatnosti jejich nároku, resp. platební povinnosti eráru, ani výše procenta úroků stanoveny. Žal. úřad zamítl nárok na náhradu úroků z přiznaných částek za používání pozemků st-lů. Zamítl jej právem, neboť — jak již nss vyslovil v nál. Boh. A 9057/31, není pro obor práva veřejného všeobecné normy, která by stanovila všeobecně povinnost platiti úroky z prodlení, a také zák. čl. 68: 1912 ani prov. nařízení k němu takového nároku výslovným ustanovením nezakládá. Je proto výtka nezákonnosti po té stránce bezdůvodnou. Ale pak není ani vadou, že žal. úřad nezjistil pro úroky ty faktický podklad co do počátku jejich běhu a procentové výšky, a je i výtka vadnosti nedůvodná.
St-lé provádějí však další výtku nezákonnosti napadeného rozhodnutí, pokud jim nepřiznalo nároku na náhradu škody způsobené na podstatě pozemků. Stížnost vytýká, že žal. úřad použil mylně zák. č. 156/26, protože tento zákon se vztahuje jen na nároky soukromo-právní vůči býv. monarchii vztažně Rakousku-Uhersku, nikoli na nároky vzniklé administrativní cestou, jakým jest i nárok st-lů, že Čsl. stát vstoupil dne 18. října (recte 28. října) 1918 do držby a užívání pozemků st-lům zabraných a protože se jedná o quasi reálné náklady, že dlužno k němu přihlížeti tak, jako by byl sám tyto nemovitosti odňal a je proto povinen nahraditi jich poškození; pozdější držitel nabyvší práv svého předchůdce jest prý povinen, když v důsledku používání podstata byla porušena, bez ohledu na stav předmětu držby v době převzetí této uvésti držbu do předešlého stavu, nebo— není-li to možné — nahraditi škodu vzniklou v podstatě držby.
O těchto námitkách uváženo takto:
Podle § 33 zák. čl. 68: 1912 má o přihlášených nárocích rozhodnouti definitivně zvláštní komise — žal. úřad. Účelem rozhodnutí jest, aby byl vymezen právní poměr mezi těmi, kdož nárok podle cit. zákona vznesli, a mezi státem, který jest povinen náhradu zaplatiti. Žal. úřad zjistil, že škody, o jichž náhradu se jedná, vznikly za býv. voj. správy, že jsou následkem vybudování voj. tábora zajateckého na zabraných pozemcích. Toto zjištění, jehož správnosti ani st-lé nic nevytýkají, béře i nss za základ svého rozhodnutí podle § 6 o ss.
Přiznal-li žal. úřad náhradu jen pokud se týkala Čsl. státu, t. j. za dobu po 28. říjnu 1918, nelze v tom spatřovati nezákonnost. Tím méně, když § 1 zák. č. 156/26 stanoví, že Čsl. stát není ničím povinován ze závazků vzniklých úmluvami vlád býv. Rakouska, Uherska a býv. mocnářství Rakousko-Uherského nebo jejich orgánů, jako závazky z papírů rentových, bonů, obligací, hodnot a bankovek.
Vytýká-li stížnost mylné použití tohoto zákona na poměr založený adm. cestou, přehlíží zřejmě další odstavec § 1 cit. zák., jenž stanoví: »Rovněž není Čsl. stát ničím povinován ze závazků vzniklých státům jmenovaným v odstavci 1. z jiných skutečností.« Že by zákon vztahoval se jen na nároky soukromoprávní, nedá se z jeho znění nijak dovozovati, naopak, uvádí-li kromě závazků ze smluv i závazky vzniklé jinými skutečnostmi, jest zřejmo, že zahrnouti chtěl závazky všeho druhu bez rozdílu, jsou-li smluvní či mimosmluvní, soukromoprávní či veřejnoprávní. Tento názor potvrzuje jasně i důvodová zpráva k zák. č. 156/26, uvádějíc, že tento zákon jest jen »provedením ustanovení předposledního odstavce čl. 203 a posl. odst. čl. 205 mírové smlouvy Saint Germainské a obdobných odstavců č. 186 a 188 mírové smlouvy Trianonské, podle kterých vláda rakouská, pokud se týče maďarská jest samojediná odpovědna za všecky závazky sjednané před válkou i za války býv. vládou rakouskou pokud se týče uherskou, vyjma závazky z papírů rentových, bonů, obligací, hodnot a bankovek, o kterých se tyto smlouvy zmiňují výslovně. Z těchto ustanovení vyplývá — praví dále důvodová zpráva — nade vši pochybnost, že ze závazků v nich uvedených, t. j. sjednaných či založených vládami (nebo jejich orgány a pod.) býv. Rakouska nebo býv. Uherska, ať jsou druhu jakéhokoli, vyjma závazky výslovně vyjmenované (z papírů rentových atd.) není stát Čsl. ničím povinován.« V podrobnostech pak se uvádí v důvodové zprávě k § 1 zák., že »zahrnuje tedy netoliko závazky vzniklé z úmluv, nýbrž i z jiných jednání, úkonů, opatření a pod. vlád nebo jejich úřadů, ústavů a orgánů, nebo z provozu státních podniků — včetně nároků na náhradu škod — a z jiných skutečností.«
Zněním zákona, jehož svrchu uvedený výklad jest podpořen i důvodovou zprávou, jest vyvrácena výtka st-lů o nesprávném použití tohoto zákona napadeným rozhodnutím a tím padá i nezákonnost jemu vytýkaná. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou a nebylo ani třeba zabývati se dalšími úvahami stížnosti, pokud se snaží aplikací zásad z oboru práva soukromého o převodu držby dovoditi povinnost státu Čsl. k náhradě odškodnění za zhoršení podstaty pozemků z doby před 28. říjnem 1918, ač sama dovozuje, že se o soukromoprávní závazek nejedná a tedy v tomto bodě sama si odporuje.

Citace:

Č. 9367. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 22-25.