Č. 3413.

Živnostenské právo. — Církevní věci: Je-li místní potřeba objektivně uhrazena obecním ústavem pro pohřbívání mrtvol, nelze uděliti koncesi pohřebnickou v téže obci ani s omezením na pohřbívání příslušníků určité konfese náboženské.
(Nález ze dne 29. března 1924 č. 5125).
Věc: Užší správní komise hlavního města Prahy (mag. sekretář Dr. Otomar Vodička) proti ministerstvu obchodu (za spolužalovaný spolek M. — adv. Dr. Choc z Prahy) o koncesi pohřebnickou.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Zsp výnosem z 23. ledna 1923 udělila »Pohřebnímu spolku katolíků pro Čechy« na základě § 21 g) živn. řádu koncesi k provozování pohřebního ústavu se stanovištěm v Praze ... a s omezením na osoby římsko-katolického vyznání. Rozsah koncese a podmínky jsou ve výnose podrobně uvedeny.
Odvolání z tohoto výnosu podané Užší správní komisí hlavního města Prahy zamítlo min. obch. nař. rozhodnutím z důvodu, že udělená koncese omezena byla výhradně na osoby římsko-katolického vyznání a v Praze dosud takového pohřebního ústavu není. Vzhledem k tomu není místní potřeba udělení této koncese na závadu.
Do tohoto rozhodnutí podala stížnost Užší správní komise hl. města Prahy.
Zřejmě jest mylný názor projevený v odvodním spise Pohřebního spolku katolíků pro Čechy, že Užší správní komise hl. m. Prahy není k podání stížnosti legitimována, poněvadž jmenovaný spolek jest pro celé Čechy, nikoliv pouze pro Prahu.
Podle § 21 g), odst. 3 živn. ř. přísluší obci právo odvolati se proti udělení koncese pohřebnické. Že míněna jest tu obec, v jejímž obvodu jest stanoviště živnosti, nemůže již podle povahy věci býti vážné pochybnosti a vysvítá mimo to nade vše jasně z ustanovení posledního odst. § 23 a) živn. řádu. Koncese, o niž jest spor, udělena byla pro Prahu a jest tedy obec pražská legitimována, aby svým oprávněným orgánem, jímž byla v době podání stížnosti Užší správní komise, podala stížnost k tomuto soudu, nehledě k tomu, zda majetník koncese bude ji provozovati snad také mimo území této obce.
Ve věci samé uvážil soud toto:
Podle § 21 g) odst. 1 živn. ř. jest úřad živn. při udílení koncese pro živnost pohřebnickou povinen, zkoumaje místní poměry, zejména přihlížeti k tomu, zda a pokud není již obcí o pohřbívání dostatečně postaráno. Zjevným účelem tohoto předpisu novelou z 5. února 1907, č. 26 ř. z., do živn. řádu pojatého jest, jak již tímto soudem častěji bylo vyloženo (srov. nál. Boh. 405 adm.) zajistiti obcím v provozování pohřebnictví zvláštní přednostní postavení v tom směru, že jakmile obec sama pohřbívání obstarává, může kterémukoliv uchazeči jinému koncese býti udělena jen na základě zjištění, že opatření, která obec učinila k obstarávání pohřbívání skutečné potřebě nestačí, takže jest důvodná obava, že by v pohřbívání v obvodu obce nastala porucha.
Aby této své přednosti obec mohla také vůči úřadům hájiti, přiznala novela obci v řízení o udílení koncesí pohřebnických postavení strany, propůjčivši jí v posledním odstavci § 21 g) právo odvolání. Bylo tudíž předpisy tohoto § založeno subjektivní právo obce brániti tomu, aby nebyly udíleny koncese pro pohřbívání mrtvol subjektům jiným, pokud obec svými zařízeními stačí obstarat pohřbívání sama. Rozsah tohoto subjektivního práva obce vymezen jest právě jen výkonností obecního ústavu pohřebního. Neponechávají tedy uvedené předpisy živn. úřadům právo, aby koncesi soukromým uchazečům udílely v případech, kdy obecní pohřební ústav objektivně dané potřebě ve smyslu 1. odst. § 21 g) sice dostačuje, ale způsob, jak pohřbívání provádí, nevyhovuje zvláštním požadavkům určitých skupin obyvatelstva, vyplývajícím z přesvědčení náboženského nebo zakládajícím se na důvodech jiné povahy. Jest zajisté myslitelno, že by positivním předpisem zákonným bylo právo obce svrchu vyznačené omezeno ještě v jiných směrech, než jak je omezuje § 21 g), zejména v tom směru, že by za určitých předpokladů nebo pro zvláštní způsob provozování živnosti pohřebnické zvlášť kvalifikovaným uchazečům byl přiznán nárok na koncesi i když by tím vznikla konkurence ústavu obecnímu. Avšak takovéto omezení práva pro obec vyplývajícího z předpisu § 21 g) mohlo by býti stanoveno právě jen positivním výslovným předpisem zákona. Takového předpisu v živnostenském řádu není. Oprava pohřebnictví provedená §em 21 g) novely z r. 1907 založena jest zřejmě na předpokladu zákonodárce, že obec poskytuje nejbezpečnější záruku, že bude prováděti pohřebnictví způsobem všem potřebám a odůvodněným požadavkům vyhovujícím, takže komunalisováním pohřebnictví budou pro budoucnost odklizeny ony závady a příčiny k stížnostem, jež právě k nové úpravě pohřebnictví daly podnět. Intence zákona, podporovati komunalisaci pohřebnictví proti všem jiným podnikatelům, stala by se však zcela ilusorní, a účel předpisu § 21 g) byl by zmařen, kdyby buď byl nárok na udělení koncese přiznán bez zřetele na ústav obecní každému uchazeči o koncesi, jenž by omezil pohřbívání jen na zemřelé příslušníky určitých skupin obyvatelstva nebo na určitý způsob pohřbívání, anebo kdyby úřadu živn. bylo ponecháno, aby bez jakékoli zákonné direktivy, tedy podle zcela volného svého uvážení, udílel nebo odpíral koncese pohřebnické podle nějakých hledisk, jež by si sám zvolil.
V daném případě žal. úřad zamítl odvolání obce proti udělení sporné koncese tím, že udělená koncese omezena byla výhradně na osoby římsko-katolického vyznání a v Praze dosud takového pohřebního ústavu není, dodávaje, že se zřetelem k tomu »není místní potřeba udělení této koncese na závadu«. Rozhodnutí to opírá se tudíž o předpoklad, že by městským pohřebním ústavem nebylo dostatečně o pohřbívání postaráno (§ 21 g), odst. 1.), nýbrž podle svého znění jest založeno na názoru, že otázka postačitelnosti obecního ústavu pohřebního přestává býti rozhodujícím momentem, jde-li o koncesi omezenou na zemřelé příslušníky určitého vyznání, v daném případě příslušníky vyznání římskokatolického. Poněvadž však, jak bylo vyloženo, živn. řád nějakou výjimku ze zásady vytčené v § 21 g) nestanoví, tedy ani výjimku ve prospěch pohřebních ústavů omezujících se na příslušníky určité konfese, jest uvedený názor žal. úřadu v rozporu s platným právem a rozhodnutí na něm založené musilo býti zrušeno podle § 7 zák. o ss., aniž soud mohl přihlížeti k vývodům odvodního spisu poukazujícím k tomu, že městský pohřební ústav pražský skutečné potřebě nestačí, ježto nař. rozhodnutí na tomto důvode založeno nebylo.

Citace:

č. 3413. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 900-902.