NPD documents search: České právo, 17 (1935) - Přátelská schůzka, pořádaná Spolkem čsl. kandidátů notářství

Čís. 8286.

Pensijní pojištění (cís. nařízení ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák.).
Civilní rozhodnutí X. 72 — Čís. 8286 —
Z dobrodiní zákona o pensijním pojištění není vyloučen obchodní cestující, jenž sice neměl pevného platu měsíčně nejméně 600 Kč, avšak dostal na provisích požitky peníz tento převyšující.
Úsudku, že byl zaměstnanec v určité době ve služebním poměru k určité firmě, není na závadu, že pracoval v téže době i pro jiné firmy.
Správním úřadům není zákonem uloženo, by řešily otázku pojistné povinnosti jako otázku předurčující pro soukromoprávní spor o náhradu škody z opomenutí přihlášky k pensijnímu pojištění.
Zaměstnanci, jenž se vzpíral, by byl pro případ invalidity pojištěn anebo jinak opomenul hájiti své zájmy ohledně pensijního pojištění, nelze uložiti, by nesl část škody vzešlé opomenutím včasné přihlášky k pensijnímu pojištění.
(Rozh. ze dne 8. září 1928, Rv I 1877/27.)
Žalobce byl obchodním cestujícím u firem V., H. a S. V roce 1924 byl žalobce raněn mrtvicí a stal se nezpůsobilým k povolání. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na firmách V., H. a S. placení ročního důchodu 7200 Kč rukou společnou a nerozdílnou z důvodu náhrady škody, ježto ho žalované firmy nepřihlásily k pensijnímu pojištění. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok počínajíc dnem 10. května 1925 důvodem po právu proti žalovaným firmám rukou společnou a nerozdílnou pro nepřihlášení žalobce k pensijnímu pojištění, firmou V. pro dobu od 1. října 1914 do 31. prosince 1915, firmou H. pro dobu od 1. ledna 1919 do 29. února 1920 a firmou S. pro dobu od 1. ledna 1924 do 2. května 1925 — mimo jiné z těchto důvodů: Na základě dopisu zemské úřadovny všeobecného pensijního ústavu v Praze ze dne 17. června 1926 má soud za prokázáno, že před 1. březnem 1920 nebyl Martin P. u úřadovny vůbec přihlášen, nýbrž teprve od 1. března 1920 byl přihlášen do 31. prosince 1923 firmou H. a že jinou firmou, tedy ani ne firmou S. k pojištění vůbec přihlášen nebyl, dále, že se žalobce prostřednictvím své manželky obrátil dopisem ze dne 6. května 1925 na zemskou úřadovnu pensijního pojištění v Praze se žádostí, by mu byl určen a vyplácen invalidní důchod. Úřadovna však dopisem ze dne 8. června 1925 sdělila žalobci, že mu nárok na invalidní důchod nepřísluší, z důvodu, že jeho pojistná doba nedosahuje minimálních 60 příspěvkových měsíců, které podle § 5 (2) a § 8 a) zák. ze dne 5. února 1920 sb. z. a n. čís. 89 pojištěnec musí nejméně míti, by byl založen nárok na invalidní důchod alespoň ve snížené výměře, a že pensijní pojišťovna přiznala žalobci jako dobu čekací jen dobu od 1. března 1920 do 31. prosince 1923, kdy žalobce byl přihlášen firmou H. jako pojistně povinný, tudíž celkem 46 měsíců, dále na základě dopisu nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze ze dne 22. června 1926, že do dne 9. května 1925 poskytovala žalobci nemocenské. Jest tudíž jasno, že, kdyby žalované firmy byly žalobce podle § 73 cit. zák. pro doby ve výroku rozsudečném uvedené řádně přihlásily k pensijnímu — Čís. 8286 —
pojištění, žalobce by byl s připočtením oněch 48 měsíců, po které skutečně přihlášen byl, převýšil 60 měsíční dobu čekací a měl by tudíž nyní následkem invalidity zákonný nárok na invalidní důchod, kdežto tím, že žalovanými firmami v dobách shora uvedených k pensijnímu pojištění přihlášen nebyl, byl zmařen i účinek přihlášení v době od 1. března 1920 do 2. května 1923, kde skutečně přihlášen byl. Jest proto jasno, že opomenutím této zákonné povinnosti zaměstnavatelů byl žalobce poškozen tím, že přišel o invalidní důchod, který by mu nyní následkem invalidity byl příslušel proti všeobecnému pensijnímu ústavu v Praze, kdyby ho zaměstnavatelé byli řádně k pensijnímu pojištění přihlásili. Opomenutí to jest pokládati za zavinění žalovaných zaměstnavatelů ve smyslu § 1295 obč. zák. a jest škoda žalobce v příčinné souvislosti s jejich opomenutím, ana jest právě následkem tohoto opomenutí, pročež jsou žalované firmy povinny podle § 1301 obč. zák. žalobci škodu tu nahraditi, a to podle § 1302 obč. zák., jelikož podíly jednotlivých žalovaných na poškození nelze blíže určiti, rukou společnou a nerozdílnou a jest proto žalobní nárok ohledně dob uvedených v rozsudečném výroku po právu. Odvolací soud k odvolání žalovaných firem napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Zmatečnost rozsudku a řízení jemu předcházejícího podle § 477 čís. 6 c. ř. s. spatřuje odvolání žalované firmy H. v tom, že soud prvé stolice rozhodl prý o nároku, který může býti zjištěn a rozhodnut pouze v řízení správním. Vytýkané zmatečnosti tu není. Žalobce domáhá se žalobou náhrady škody, placením ročního důchodu 7200 Kč, jež mu zaviněním žalovaných firem byla způsobena. K rozhodování o takovémto nároku jsou podle § 1 j. n. povolány soudy, nikoliv úřady správní. Že soudu třeba rozhodnouti, zda žalované firmy byly povinny žalobce k pensijnímu pojištění přihlásiti, nemůže odůvodniti nepřípustnost pořadu práva, neboť soud k rozhodnutí této předurčující otázky ve sporu jest sám oprávněn. Rozhodným pro přípustnost pořadu práva jest jediné, že jde o rozhodnutí o nároku soukromoprávním.
K odvolání firmy V.: Odvolatel vytýká, že se soud prvé stolice odvolává na ustanovení § 1 písm. g) cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák., že činnost žalobcovu u žalované firmy jest považovati za »vyšší obchodní zevní službu«, že však při tom prý přehlíží další ustanovení § 1 a) cit. nař., pojednávající o příznačných známkách této vyšší obchodní zevní služby, kdež se výslovně praví, že za ně považovati nutno 138/1914 ř. z., § 1.lit.a. Toho však, jak soud prvé stolice má za prokázáno, žalobce u žalované neměl před ujednáním v říjnu 1914 a nepodléhal prý proto pensijnímu pojištění. Výtka není odůvodněna. Ustanovení § 1 a) cit. nař., jak ze slova »zejména« vychází, jen příkladmo uvádí osoby, které vykonávají vyšší obchodní zevní službu. Z toho však nenásleduje, že by obchodní cestující na provisi nebyli podrobeni pojistné povinnosti, pakliže jejich požitky činily 600 Kč. Žalovaná firma právní názor soudu prvé stolice, že i obchodní cestující na provisi jsou pojištěním povinni, jinak blíže než poukazem na § 1 a) cit. nař. nenapadá. — Čís. 8286 —
Služební poměr mezi žalobcem a žalovanou i od počátku října 1914 trval dále, neboť žalobce pro žalovanou obchody sprostředkoval (uzavíral), měl nárok na provisi a, z jakého důvodu žalovaná žalobci vyplácela vyšší provisi než ujednanou 15%, jest pro povinnost pojišťovací, dosahovaly-li žalobcovy příjmy zákonné výše, pokud se týče byly-li v roce 1915 vyšší než u firmy H., nerozhodným. Odvolání vytýká dále, že žalovaná nemohla věděti, že zaměstnání žalobce u ní jest jeho hlavním zaměstnáním, to mohl věděti jen žalobce a bylo prý proto jeho povinností, by to oznámil buď přímo pensijnímu ústavu nebo té firmě, od níž měl nejvyšší služební příjem. Odvolání poukazuje na to, že teprve ve sporu musilo býti zjištěno, u které firmy měl žalobce nejvyšší příjem. Nepřihlášením k pojištění jest prý vinen sám žalobce. Výtka ta není rovněž odůvodněna. Podle § 73 nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. přihlášení zaměstnance k pensijnímu pojištění náleží zásadně zaměstnavateli. Věděla-li žalovaná, jak v odvolání uvádí, že žalobce pracuje i pro jiné firmy, bylo její povinností, nebyl-li jí znám žalobcův příjem u jiných firem, buď žalobce přihlásiti k pensijnímu pojištění a na zaměstnání jeho u jiných firem poukázati nebo dotazem u žalobce zjistiti, u které firmy má nejvyšší příjem. Že se tak žalovaná zachovala, ani netvrdila a nemůže se proto nyní dovolávati toho, že jí nebylo známo, u které firmy měl žalobce nejvyšší příjem. Odvolání neprávem napadá právní názor soudu prvé stolice, že zažalovaný nárok na náhradu škody není promlčen. Tříletou promlčecí lhůtu podle § 1489 obč. zák. nelze počítati od roku 1914 (1915), kdy přihláška byla opomenuta, jak odvolání tvrdí, nýbrž od doby, kdy žalobci škoda byla známa, tedy od doby, kdy mu invalidní důchod byl odepřen, což bylo v květnu 1925. Odvolání vytýká posléze, že neprávem bylo uznáno na solidární závazek všech žalovaných. Není prý správným, že se podíly jednotlivých žalovaných na opomenutí a na škodě nedají určiti. Výši důchodu lze stanoviti a stejně lze vypočísti, oč byl žalobce zkrácen tím, že nebyl každou jednotlivou žalovanou firmou přihlášen. Odvolání činí tak neprávem. Jest správným, že výši škody bude lze zjistiti, avšak podíl každé jednotlivé firmy na zavinění, jímž škoda byla způsobena, nelze zjistiti, neboť zavinění to nelze děliti ani podle příspěvkových měsíců ani podle výše pojistného. Škoda záleží ve ztrátě invalidního důchodu vůbec. Žalobce byl pojištěn jen 46 měsíců a, kdyby byla každá ze žalovaných firem vyhověla přihlašovací povinnosti, příslušel by žalobci nárok na invalidní důchod. Každá ze žalovaných firem opomenutím svým způsobila žalobci celou škodu a ručí proto každá z nich za veškerou škodu.
K odvolání firmy H.: Právnímu názoru odvolatelky, že povinnost k přihlášení k pensijnímu pojištění z veřejného práva plynoucí, jest jen proti pojišťovně, že však zaměstnanec může svým právem disponovati podle své vůle a odepřel-li přihlášku nebo neuplatňuje-li své nároky na přihlášku, nese též důsledky, nelze přisvědčiti. Žalovaná firma byla podle § 73 nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. povinna přihlásiti žalobce k pensijnímu pojištění, ať tomu chtěl nebo nechtěl, neboť jakékoliv úmluvy zákonu o pensijním pojištění se příčící nemají podle — Čís. 8286 —
§ 79 zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. z roku 1907 právní účinek. Odvolatelka uvádí dále, že podle toho, co soud prvé stolice zjišťuje, jest toho názoru, že postavení žalobcovo u ní nebylo takové, že by byl podléhal pojištění. Odvolání tento právní názor blíže neprovádí, sama žalobce v době od 1. března 1920 do konce roku 1923 k pensijnímu pojištění přihlásila, a stačí proto odvolání ve směru tom poukázati na důvody rozsudku prvé stolice.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žádné ze žalovaných firem.
Důvody:
K odvolání firmy V., která uplatňuje jen dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. Dovolatelka snaží se z předpisu § 1 písm. a) cís. nař. ze dne 25. června 1914, čís. 138 ř. zák. dovoditi, že žalobce nebyl podroben povinnému pojištění, protože nebyl jako obchodní cestující u ní ustanoven s pevným služným, pokud se týče se zaručeným nejmenším platem — správně požitkem, — avšak příslušným jejím vývodům nelze přisvědčiti, neboť výklad zákona, k němuž dospěla dovolatelka, nelze uvésti v soulad se zásadním ustanovením o pojistné povinnosti obsaženým v § 1 uved. cís. nař., by zaměstnanec od jednoho a téhož zaměstnavatele dostával požitky ve výši, podle které by činily ročně nejméně 600 Kč. Stačí tedy ve směru právě naznačeném důkaz o tom, že žalobce dostal od dovolatelky ze svého služebního poměru v době od 1. října 1914 do 31. prosince 1915 požitky, které jsouce počítány za celý rok, převyšovaly 600 Kč. Výklad dovolatelčin příčí se také intenci zákona, neboť nelze seznati, proč by měl býti z dobrodiní zákona vyloučen obchodní cestující, který sice neměl smluvně zajištěný tedy pevný plat nejméně 600 Kč, avšak dostal na provisích požitky do tisíců jdoucí, když na druhé straně jest dobrodiní toho účasten obchodní cestující s pevným služným nebo se zaručeným nejmenším požitkem 600 Kč. Pokud dovolatelka vytýká, že mezi ní a žalobcem nebylo služebního poměru, uchyluje se od skutkových zjištění nižších soudů, podle kterých v době v tomto sporu rozhodné, od 1. října 1914 do konce roku 1915, trval služební poměr prvým soudem zjištěný dále. Poukazuje-li tudíž dovolatelka na rozhodnutí nejvyššího správního soudu čís. 3977, činí tak nevhodně. V tomto případě šlo o samostatného podnikatele, ve sporu nynějším jde o zaměstnance dovolatelčina. Úsudku nižších soudů, že žalobce byl k dovolatelce v poměru služebním, není na závadu, že žalobce v téže době pracoval i pro jiné firmy, neboť zákon o pensijním pojištění i s takovými případy počítá, rozeznávaje mezi zaměstnáním hlavním a vedlejším, a tu již prvý soud správně dovodil, že v době od 1. října 1914 do konce roku 1915 bylo zaměstnání žalobcovo u dovolatelky zaměstnáním hlavním. Dospěl-li k tomuto úsudku, pokud jde o rok 1915, na základě výpočtu, jakou úplatu žalobce od dovolatelky za tento celý rok obdržel, odpovídá to přesně doslovu § 1 bod 2 cís. nař. čís. 138/14 ř. z. Ostatně povinnost dovolatelčina k náhradě škody byla by odůvodněna již tím, že opomenula přihlásiti žalobce k pensijnímu pojištění v roce 1914, a v tomto směru dovolatelka ani netvrdí, že od října až do prosince 1914 dostalo se žalobci od firmy H. větších požitků služebních než od ní. Námitka dovolatelčina, že nevěděla a věděti nemohla, že příjem žalobcův u ní v době pro spor rozhodné byl příjmem hlavním a že proto žalobce podléhá u ní povinnosti pojistné, byla vyvrácena soudem odvolacím, na jehož vývody se poukazuje. Výrok o solidárním závazku k náhradě škody má oporu v §§ 1301 a 1302 obč. zák. Ve smyslu § 1302 má se škoda děliti, když lze zjistiti, do jaké míry byla škoda jednotlivým škůdcem způsobena. To v souzené rozepři zjistiti nelze, neboť škoda žalobci způsobená byla důsledkem opomenutí všech tří žalovaných. Pro dělení škody v poměru doby, po jakou byl žalobce u jednotlivých jmenovaných firem zaměstnán nebo v poměru jeho započítatelných příjmů u jednotlivých firem, pokud se týče jím odpovídajících premií, neposkytuje zákon opory.
K dovolání firmy H., uplatňující dovolací důvody čís. 1 a 4 § 503 c. ř. s. Výtku zmatečnosti podle § 477 čís. 6 c. ř. s. vyvrátil již soud odvolací, k jehož vývodům se dokládá: Není úkolem úřadů správních řešiti in abstracto otázky veřejného práva za tím účelem, aby se pak strany mohly dovolávati výroku správního úřadu ve sporu o nárocích soukromoprávních. Odchylka od této zásady musila by býti stanovena zákonem. Není však zákonného předpisu, který by správním úřadům ukládal, aby řešily otázku pojistné povinnosti jako otázku předurčující pro soukromoprávní spor o náhradu škody vzešlé opomenutím přihlášky k pensijnímu pojištění (Ott, I. str. 28, rozh. čís. 6517 sb. n. s.). Podle § 77 a) cís. nař. čís. 138/14 ř. zák. jsou ovšem soudy vázány pravoplatným rozhodnutím vydaným správními úřady v mezích jejich příslušnosti. Že však správní úřady v poměru dovolatelky k žalobci již právoplatně rozhodly, že žalobce k pojištění povinen nebyl, dovolatelka ve sporu netvrdila. Výtka zmatečnosti jest bezpodstatná a s ní padá i námitka předčasnosti žaloby. V řízení odvolacím dovolatelka nevytýkala, že žalobce má při nejmenším nésti polovici škody, a nemohl se tedy odvolací soud zabývati touto výtkou. Ostatně je ze zákona zřejmo, že úmyslem zákonodárcovým bylo chrániti zaměstnance třebas i proti jeho vůli před každým poškozováním a příčilo by se intenci zákona, kdyby zaměstnance za to, že se vzpíral, by pro případ invalidity byl pojištěn, anebo že jinak opomenul své zájmy ohledně pensijního pojištění hájiti, byl trestán tím, že by mu bylo uloženo nésti část škody opomenutím včasné přihlášky k pensijnímu pojištění jemu vzešlé. O správnosti tohoto úsudku svědčí jednak ustanovení § 73 cís. nař. čís. 138/14 ř. zák., pokud ukládá přihlášku k pojištění zásadně zaměstnavateli, jednak předpisy §§ 79 a 83 téhož cís. nař., jež postihují svými účinky zaměstnavatele nikoli zaměstnance.

Citace:

č. 8286. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 165-170.