Čís. 1355.

V tuzemsku lze povolovati exekuci na základě výroků rozhodčích soudů z Rakouska.
(Rozh. ze dne 13. prosince 1921, R II 286/21.)
Soud prvé stolice povolil exekuci dle rozsudku rozhodčího soudu ve Vídni ze dne 11. ledna 1921. Dlužník ve stížnosti uplatňoval, že zdejší soudové nemohou vůbec povoliti exekuci na základě výroků rozhodčích soudů z Rakouska. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Názor stěžovatelův je nesprávný. Pro povolení exekucí na základě listin zřízených ve Vídni jest dle § 84 ex. ř. směrodatným pouze nařízení vlády ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n., jež výslovně ustanovuje, že zdejšími soudy smějí býti při zaručené vzájemnosti povoleny exekuce podle všech spisů a listin v Rakousku vydaných, které podle § 1 ex. ř. jsou exekučními tituly. Jelikož výroky soudů rozhodčích jsou v § 1 ex. ř. pod čís. 16 jako přípustné exekuční tituly uvedeny, dlužno na jich základě, i když vznikly na území republiky Rakouské, exekuci povoliti. Mínění stěžovatele, že pro povolení exekuce jsou významnými předpisy chorvatského exekučního práva, nelze s cit. vládním nařízením srovnati. Toto nařízení pouze v úvodu oznamuje, že v Rakousku byla zavedena vzhledem k Československé republice jistá ulehčení proti všeobecným předpisům exekučního řádu a to taková, jako dříve platila v poměru Rakouska ku Chorvatsku, a na základě tohoto soudům oznámeného fakta bylo povolování a provádění exekucí podle všech v Rakouském státním území vzniklých listin, které jsou dle § 1 ex. ř. exekučními tituly, nařízeno. Nařízení vychází patrně se stanoviska, že Německo-rakouské soudy exekuce na základě výroků rozhodčích soudů, vydaných v Československu povolují a vykonávají, a dokud stěžovatel neprokáže, že se v této příčině u soudů německo-rakouských praxe změnila, musí se zdejší soudy citovaným nařízením československé vlády říditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není odůvodněn. Nejvyšší soud sdílí právní názor druhé stolice a poukazuje stěžovatele na správné důvody napadeného usnesení. K vývodům dovolacího rekursu se připomíná, že při výkladu odstavce 6. ministerského nařízení ze dne 13. prosince 1897, čís. 285 ř. zák. nelze přihlížeti k odstavcům 1. а 5. tohoto nařízení, jež se nevztahují na exekuční tituly, vydané v Chorvatsku-Slavonii, nýbrž k odstavci 8., který se jimi zabývá a ustanovuje, že na základě všech v Chorvatsku-Slavonii zřízených spisů a listin, které dle § 1 ex. ř. jsou exekučními tituly, exekuce smí býti povolena a nařízena. Nemůže tedy býti pochybnosti o tom, že lze v tuzemsku povolovati exekuci na základě výroků rozhodčích soudů ve smysly § 1 čís. 16 ex. ř., vydaných v Rakousku.

Citace:

Čís. 1355. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 897-898.