Čís. 14447.
§ 18 (2) zák. o ochraně nájemníků ve znění vyhlášky min. soc. péče čís. 62/34 Sb. z. a n.
Zřeknutím se »předem« jest vzdáni se nějakého nároku, jež se stalo před splněním nebo nejpozději při plnění slíbené úplaty.
(Rozh. ze dne 14. června 1935, Rv I 568/35.)
Podle tvrzení žaloby vydal žalobce žalovanému podle smlouvy ze dne 26. ledna 1928 dva směnečné akcepty, znějící celkem na 40000 Kč za to, že žalovaný uvolní byt jemu žalobcem pronajatý. Byt byl žalovaným vyklizen dne 15. března 1928. Opíraje se o ustanovení § 20 zák. o ochr. náj. čís. 44/28 sb. z. a n., domáhá se žalobce na žalovaném vrácení poskytnuté valuty pokud se týče vrácení směnek. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalobce podepsal prohlášení, jímž se zříká nároku žádati plnění zpět a to v době, kdy již byly podepsány obě směnky. Jest zkoumati, zdali tímto jednáním žalobce se vzdal nároku na vrácení toho, co bylo plněno, a dále zdali toto vzdání se jest dle § 20 cit. zákona přípustné a platné. Že žalobce se vzdal nároku, o tom vzhledem k jasnému znění prohlášení nemůže býti žádné pochybnosti. Jedná se jenom o otázku, zdali takové vzdání se není ustanovením. § 20 cit. zákona vyloučeno. Tu nutno klásti důraz na slovo »předem«. Zákon nezakazuje zřeknutí se vůbec, nýbrž jenom »předem.« Výklad, že slovem »předem« má býti jenom jasněji vysloveno, že v žádném časovém momentě se nároku nelze vzdáti, odporuje duchu českého jazyka. Kdyby takové vzdání se mělo býti vůbec vyloučeno, nesmělo by se slovo »předem« v textu vyskytnouti. Jestliže jest ho v zákoně použito, znamená skutečné obmezení zákazu na projevy, které předcházejí, kdežto projevy, které následují, jsou ponechány zákonem stranou a tudíž jejich platnost není nijak dotčena. Výklad opačný jest umělý a příčí se § 6 o. z. Proto také žalobcův projev, který nestal se předem, nýbrž teprve po podepsání obou směnek a v době, kdy žalovaný se již stěhoval, sluší považovati za platný. Žalobce se zřekl svého nároku na vrácení a nemůže tudíž s úspěchem žalobou vrácení svého plnění se domáhati.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Smlouva, kterou si nájemník dává/ poskytovati pronajímatelem úplatu za uvolnění bytu neb jiných místností, spadá pod zápověď § 20 odst. 2 zákona o ochraně nájemníků č. 48/25. Podle důsledné judikatury nejvyššího soudu náleží pod zápověď § 20 odst. 2 uved. zák. také ujednání mezi vlastníkem domu (pronajímatelem) a nájemníkem, že se tento za úplatu vystěhuje, neboť zákon rozumí slovy »postoupení bytu« jeho uvolnění, ať již pro vlastníka domu nebo pro jiného nájemníka, a to z jakékoliv příčiny (sr. na př. rozh. č. 12552, 9955, 9931, 8353, 7430, 7429, 6045 a 3007 sb. n. s.). Jde dále o otázku, zdali žalobce se platně zřekl nároku na vrácení toho, co plnil proti ustanovení § 20 odst. 2 uved. zák. (§ 20 odst. 3). Nároku na vrácení »odstupného« lze se platně zříti, čemuž nasvědčuje doslov i smysl § 20 (2) [nyní § 18 (2)] zákona o ochraně nájemníků, takže běží jen o výklad slova »předem«. Zákon neustanovuje určitý časový termín, do něhož jest pokládati vzdání se »předem« a od něhož již za vzdání se dodatečné, ale již podle doslovu zákona, kde se praví, že nároku na vrácení nelze se předem zříci, nutno vyložiti zákon tak, že toto zřeknutí se platí jen tehdy za vzdání se »pře- dem«, stalo-li se před splněním nebo nejpozději při plnění slíbené úplaty. Správnost tohoto názoru plyne také z úvahy, že nárok na vrácení vzniká teprve splněním, teprve od té doby lze požadovali zpět, co bylo plněno, teprve od té doby začíná běžeti promlčecí lhůta (§ 1478 obč zák. slova »o sobě« a rozh. č. 8352 sb. n. s.) a teprve od té doby nastalé vzdání se by již nebylo předem, takže dokud nebylo plněno, je vzdání se »předem.« Dovolatel klade ovšem důraz na ústní ujednání, které předcházelo jak podpisu směnek, tak i písemnému zřeknutí se; a na zjištění prvního soudu, že bylo požadováno písemné prohlášení za účelem obcházení zákona. S těmito vývody není však v právu, neboť dovolatel nebyl uveden v omyl (§§ 871 a 876 obč. zák.). Bylo mu přece vyloženo, že dřívější vzdání se jest bez účinku a že je třeba nového prohlášení o vzdání se. Podepsal-li předložené mu písemné prohlášení i po tomto výkladu a po splnění závazku k akcentu směnek, když mu neúčinnost dřívějšího vzdání se byla vysvětlena, vzdal se tím dodatečně platně nároku na vrácení směnek, po případě směnečné valuty. Nešlo o obcházení zákona, jenž dodatečné zřeknutí se nevylučuje, a nešlo proto také ani o jednání zákonem zapovězené, ani o jednání na oko, neboť žalovaný mohl pokládati vzdání se žalobcovo za vážné a jeho písemné prohlášení za platící tak, jak bylo vydáno (§ 869 obč. zák.), kdežto vnitřní výhrada žalobcova neměla žádného právního významu (§916 obč. zák.).