Čís. 4102.

Nemocenské pojištění.
Nemocenská pokladna jest dle zákona povinna nésti též náklady na tak zv. první pomoc, avšak jen pod tou podmínkou, že byla nemoc zavčas hlášena.
Ustanovení §u 6 b) zákona ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. nevztahuje se toliko na nemocenské ve smyslu §u 6 (1) čís. 2 zákona ze dne 22. prosince 1920, čís. 689 sb. z. a n., nýbrž i na dávky, uvedené v témž §u, odstavec (1) čís. 1.
(Rozh. ze dne 26. srpna 1924, Rv II 419/24.)
Žalující firma domáhala se na žalované nemocenské pokladně náhrady nákladů, jež vynaložila na opatření nutných léčebních a therapeutických pomůcek při onemocněních a úrazech zaměstnanců svého závodu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání uplatňuje jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §u 503 čís. 4 c. ř. s., ale opodstatněno není. Jelikož žalobkyně opírá svůj nárok o § 1042 obč. zák., podle kterého, kdo učinil náklad za druhého, jejž tento podle zákona sám byl povinen učiniti, může žádati náhradu, jde především o otázku, zda nemocenská pokladna byla podle zákona povinna vynaložiti náklad, jehož náhrady domáhá se žalobkyně. V tomto směru jsou rozhodný § 6 zákona ze dne 30. března 1888 čís. 33 ř. zák. nově upravený zákonem ze dne 22. prosince 1920 čís. 689 sb. z. a n., podle kterého jest platiti pojišťovací dávky od počátku nemoce a § 6 b) zákona ze dne 20. listopadu 1917, čís. 457 ř. zák. pozdějšími zákony ze dne 15. května 1919, čís. 268 sb. z. a n. a ze dne 22. prosince 1920 čís. 689 sb. z. a n. nedotčený, jenž stanoví, že za první den nemoci pokládá se všeobecně den, kdy nemoc byla hlášena, a že za období před tímto dnem, pokud sahají nazpět dále než 2 týdny, nemocenská podpora se vůbec neposkytuje, jinak však jen tehdy, když pojistník pro překážku nemohl zavčas se hlásiti a když nad pochybnost prokáže, že nemoc, spojená s nezpůsobilostí ku práci, a lékařské ošetřování počaly se dříve. Lze tedy souhlasiti s dovoláním, že nemocenská pokladna jest podle zákona povinna nésti i náklady na tak zvanou první pomoc, avšak i tyto — a to právě dovolání přehlíží — jen pod tou podmínkou, že nemoc zavčas byla hlášena, jak správně vyslovil již odvolací soud. Názor dovolání, že ustanovení §u 6 b) zákona ze dne 20. listopadu 1917 čís. 457 ř. zák. se vztahuje toliko na nemocenské ve smyslu §u 6 (1) čís. 2 zákona ze dne 22. prosince 1920 čís. 689 sb. z. a n., nikoliv též na dávky, uvedené v odstavci (1) čís. 1 tohoto paragrafu, jest mylným, jak patrno z ustanovení §u 6 (3) tohoto zákona, kde se jako nemocenské podpory výslovně označují dávky, uvedené pod čís. 1 a 2 tohoto paragrafu, z čehož plyne, že pojmy nemocenské podpory a nemocenské jsou pojmy různé, z nichž pojem nemocenské podpory jest širším, obsahuje nejen nemocenské, nýbrž i dávky, uvedené v §u 6 (1) čís. 1 zákona, nejméně tedy také léčiva a therapeutické prostředky. Žalobkyně netvrdila, že případy, o které jde, byly u žalované nemocenské pokladny hlášeny, tím méně, že se tak stalo zavčas, a, jelikož nemocenská pokladna v případě, že nemoc nebyla hlášena, dle toho, co shora bylo uvedeno, nebyla podle zákona vůbec povinna k nějakému nákladu, nemohla žalobkyně za ni takový náklad učiniti a byla již z tohoto důvodu její žaloba zamítnuta právem.

Citace:

č. 4102. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 168-169.