Č. 686.

Administrativní řízení: Při rozhodnutích správních učiněných na podkladě zákona, vydaného k ochraně veřejných zájmů (na př. zákona o zabírání bytů) nelze mluviti o právní moci rozhodnutí v tom smyslu, že by úřad musil při rozhodnutí jednou vydaném provždy setrvati a nemohl od něho ustoupiti.
(Nález ze dne 28. ledna 1921 č. 923.)
Věc: Otilie H. v Telči proti okresní správě politické v Dačicích o zabrání obytné místnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím městské rady v Telči ze dne 12. srpna 1919 zabrány byly z bytu stěžovatelčina v domě č. 61 v Telči dvě obytné místnosti. Odporu stěžovatelčinu vyhověla okresní správa politická rozhodnutím z 5. září 1919 potud, ze zrušila zabrání jedné z místností těch, potvrdila však zabrání druhé s tím, že obec může jí použíti k pronájmu svobodným nájemníkům.
Rozhodnutím bytové komise v Telči ze dne 3. srpna 1920 zabrány byly tytéž místnosti jako byt a to vzhledem k ustanovení §u 8 č. 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.
K odporu podanému stěžovatelkou zrušeno bylo toto rozhodnutí okresní správou politickou rozhodnutím ze dne 25. září 1920, pokud jím zabrán i pokoj menší, stran druhého většího však potvrzeno s tím, že obec může zabraného pokoje použíti libovolně, tedy nikoli pouze pro svobodného nájemníka.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Nejvyššímu správnímu soudu bylo se obírati především otázkou, rozhodl-li žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím o novém zabrání sporné obytné místnosti stěžovatelčiny či šlo-li o změnu pravoplatného rozhodnutí žalovaného úřadu ze dne 5. září 1919 v tom směru, že obec pravoplatně rozhodnutím tím zabrané místnosti obytné smí nyní použíti libovolně a tedy nikoli jen pro svobodné nájemníky.
Nejvyšší správní soud shledal, že nešlo o zabrání nové, nýbrž že zabrání vyslovené usnesením městské rady v Telči ze dne 12. srpna 1919 a potvrzené rozhodnutím žalovaného úřadu ze dne 5. září 1919 v době vydání rozhodnutí nyní naříkaného po právu trvalo. Opačný názor, vyslovený v naříkaném rozhodnutí, že zabrání to pozbylo platnosti, když dne 22. listopadu 1919 nabyl účinnosti zákon z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., shledal nejvyšší správní soud právně mylným.
Citovaný zákon stanoví v § 33 výslovně, že zabrání bytů a místností dle ustanovení nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. provedené trvá a nepřipouští ustanovení to vůbec jiného výkladu, než výkladu slovného, totiž že vyslovené zabrání po platnosti tohoto nového zákona platnosti nepozbylo. Že by to bylo neb mohlo býti v neprospěch obce, jak za to má naříkané rozhodnutí, není správným. Jeť obec dle § 16 cit. zák. oprávněna, kdykoli zabraného bytu neb místnosti se vzdáti, musí však o tom majitele domu či bytu zpraviti.
Obec Telč však nikdy stěžovatelku nezpravila, že se zabrané místnosti vzdává a trvá proto zabrání usnesením městské rady v Telči z 12. srpna 1919 vyslovené posud.
V tom směru je tedy správným i názor stížnosti. Nesprávným je však názor její, že naříkané rozhodnutí, upouštějíc od omezení, že zabrané místnosti lze použíti jen pro svobodné pány, je v odporu se zákonem, poněvadž jedná se o věc rozsouzenou a žalovaný úřad zasahuje tím do nabytých práv stěžovatelky, aniž bylo by tu podmínek obnovy řízení.
Nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. vydáno bylo stejně jako zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. k tomu cíli, aby opatřeny byly byty osobám, jež přiměřeného bytu nalézti nemohou. Obé vydáno tedy v zájmu veřejném, aby odpomohlo se bytové nouzi, ohrožující zajisté v důsledcích svých i zájmy veřejné. Nejedná se tedy v daném případě o věc stran, nýbrž o rozhodnutí úřadu na základě ustanovení zákona, vydaného k ochraně veřejných zájmů. Při rozhodnutí takovém nemůže býti vůbec řeči o právní moci rozhodnutí v tom smyslu, že by úřad musil při rozhodnutí jednou vydaném povždy setrvati a nemohl od něho vůbec ustoupiti. Jsouť rozhodnými nikoli zájmy stran, nýbrž právě zájmy veřejné a tu zajisté je volno úřadu, aby rozhodnutí své změnil, jestliže změnou tou dosaženo bude lépe účelu, který ten který zákon v zájmu veřejném vydaný sleduje. K takové změně je úřad oprávněn, aniž je potřebí podmínek obnovy a nemůže již proto v záležitostech zabrání bytu býti řeči o věci pravoplatně rozhodnuté, jak ji na mysli má stížnost.
Jestliže žalovaný úřad, vydávaje své rozhodnutí ze dne 5. září 1919 nepoužil práv daných nařízením z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. zplna a připojil sám omezení, že zabrané obytné místnosti lze užívati jen pro svobodné nájemníky, nebyl tím navždy vázán, stěžovatelka nenabyla a nemohla z toho omezení nabýti práv do budoucna, poněvadž šlo o rozhodnutí vydané v záležitosti, týkající se zájmů veřejných, a je proto bezdůvodnou námitka nezákonitosti, v tomto směru naříkanému rozhodnutí činěná. Stížnost, dovolávajíc se sama pravoplatnosti rozhodnutí žalovaného úřadu ze dne 5. září 1919 a opírajíc o ně svoje námitky, uznává tím, že zabrání místnosti, o niž jde, již rozhodnutím tím pravoplatně bylo vysloveno a směřuje tedy vlastně jen proti onomu dodatku naříkaného rozhodnutí, že lze místnosti oné užíti bez omezení dříve vysloveného.
Námitky proti dodatku tomu vznesené jsou však, jak uvedeno, bezdůvodný a byla proto stížnost zamítnuta.
Pokud by ovšem vývodům stížnosti uplatňujícím, že stěžovatelka nemá kde uložiti nábytek ze zabrané místnosti, mohlo se snad rozuměti tak, že brojí i proti zabrání, musela by stížnost býti odmítnuta, poněvadž zabrání samo vysloveno úřadem druhé stolice již rozhodnutím z 5. září 1919 a proti tomuto rozhodnutí stížnost na nejvyšší správní soud podána nebyla a tato stížnost byla by dle § 14 zákona o správním soudě opožděnou.

Citace:

č. 686. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 146-148.