NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6734.

Samospráva obecní. — Cesty: 1. Je nepřípustné užívati veřejné ulice k zvláštním účelům jiným než komunikačním a může právo takové býti vydrženo?
Administrativní řízení: 2. Kdy je úřad správní povinen zodpověděti si pro svoji potřebu soukromoprávní otázku prejudicielní?
(Nález ze dne 21. září 1927 č. 19337).
Věc: Josef K. a Marie H. v B. (adv. Dr. Bedř. Grab z Teplic-Šanova) proti zemskému správnímu výboru v Praze stran zvláštního užívání veřejné komunikace.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v B. usneslo se ve schůzi z 30. dubna 1925, že postavování stolů a židlí na chodnících a cestách pro pěší, kteréž je dle předpisů ob. polic. řádu zakázáno, bude vzhledem na značný příliv cizinců, očekávaný v tomto roce a spojený s tím větší ruch obchodní, dovoleno již jen po dobu letošních poutí, t. j. do 15. října 1925, a to jen proti zaplacení uznávací činže 10 Kč, od kteréhožto dne vše, co tu jest postaveno, musí býti bezpodmínečně a pro vždy odstraněno. O tomto usnesení byli oba st-lé zvláštními výměry z 26. května 1925 vyrozuměni s tím, že také oni mají před svými obchody (hostincem, resp. cukrářstvím) postaveny židle, stoly a dřevěnou stěnu, a vyzváni, aby uznávací činži 10 Kč nejdéle do 14 dnů zaplatili, a vše, co před svými obchody mají postaveno, nejdéle do 15. října b. r. pro vždy odstranili.
Z usnesení toho odvolali se oba st-lé a namítali v podstatě, že právo na shora uvedené užívání obecního statku proti obci vydrželi dlouholetým, déle než 40 let trvajícím užíváním, o čemž předložili také osvědčení, podepsaná pamětníky, že proto také nelze jim ukládati uznávací činži, jež mohla by míti jako prostředek k přetržení vydržecí lhůty význam jen před uplynutím lhůty té, dále, že nejde o takové zastavování veř. prostranství, jež bylo by ve všeob. polic. řádech silničních zakázáno, neboť není takového rázu, že by z něho mohlo vzejíti nějaké nebezpečí a konečně že usnesení to jest samo sebou v rozporu, když na jedné straně zakazuje zastavování komunikací z důvodů policejních, na druhé pak dovoluje je právě v době největšího ruchu.
Odvolání ta osk v Ch. výměry ze 3. listopadu 1925 zamítla z těchto důvodů: § 21 polic. řádu obce B., schváleného osp-ou v Ostí n./L., stanoví, že volná komunikace nesmí v žádném případě býti ztěžována, pročež ulice, náměstí a chodníky nesmějí býti ani ve dne ani v noci ničím zastavovány. S ohledem na značný příliv cizinců, očekávaný v roce 1925 následkem církevních slavností, usneslo se ob. zastupitelstvo ve schůzi z 30. dubna 1925 použíti § 21 polic. řádu. Tvrdí-li st-lé, že stoly, židle atd., postavené před hostincem resp. cukrárnou, stojí zde již déle 40 let, a tím že oni nabyli práva vydržecího, bylo by tuto okolnost dokázati a rozhodnouti v řízení soudním. Osk-i přísluší o podaném odvolání rozhodnouti jen potud, pokud se týká opatření obce učiněného v samostatném okruhu její působnosti. V daném případě jde o výkon silniční policie, kterážto činnost náleží do samostatné působnosti obce. Rozhodnutím osk nejsou nikterak dotčena soukromná práva st-lů a jest jim volno uplatňovati tato svá domnělá práva soukromá pořadem práva.
Také další odvolání st-lů zamítl zsv nař. rozhodnutími s poukazem na důvody v odpor vzatého výměru.
Pojednávaje o stížnostech do rozhodnutí těch podaných vycházel nss z těchto úvah:
Sporný zákaz užívati uliční plochy k postavení stolů a židlí byl vydán u výkonu místní policie, kteráž jest podle § 2 odst. 28, č. 3 obec. zříz. a podle silničního řádu policejního č. 47 česk. z. z. z r. 1866 obci přikázána a kterouž obec podle § 35 obec. zříz. může vykonávati i způsobem všeobecných policejních nařízení (srv. čl. 1- zák. č. 7. česk. z. z. z r. 1891). Sporný zákaz takového ob. polic. nařízení výslovně se dovolává. Sporný zákaz byl jako místně-policejní opatření nejen obecním zastupitelstvem vydán, nýbrž i vyššími stolicemi samosprávnými v platnosti zachován a v tomže smyslu jest i st-li brán v odpor. Mohl tedy i nss nař. rozhodnutí posuzovati a přezkoumávati jen jako opatřeni místní policie.
St-lé nepopírajíce, že zákaz týká se veř. prostranství k obecnému užívání určeného, namítali již v řízení správním a namítají také před tímto soudem, že práva užívati chodníku k postavování stolů, židlí a dřevěných stěn nabyli vydržením. Uplatňovali tedy proti polic, zákazu zvláštní právo na užívání veř. prostranství, jež jde nad meze obecného užívání veř. ulice (srv. nál. Boh. 81/19 adm.). Žal. úřad přijav odůvodnění osk nepopřel v zásadě možnost takovéhoto zvláštního práva užívacího, odkázal však st-le, aby toto své tvrzené právo uplatňovali před řádným soudem.
Za tohoto stavu věci neměl nss ani příčiny, ani procesní možnosti, zabývati se zásadní otázkou, zdali a po případě v jakých mezích existence takového zvláštního práva užívacího jest srovnatelná s věnováním prostranství k obecnému užívání, a zdali případné oprávnění takové má povahu práva soukromého, jehož uplatňování náleží před řádné soudy. Úkolem nss-u bylo toliko zkoumati, zdali jest odůvodněna námitka stížnosti, že o tvrzeném právu, jehož st-lé sami reklamují jako právo soukromé, příslušelo rozhodovati úřadu správnímu, zejména úřadu žal.
Bylo již konstatováno, že žal. úřad zachoval polic. zákaz zvláštního užívání veř. prostranství v platnosti, že však připustil zároveň v zásadě možnost, že tomuto zákazu stojí v cestě soukr. právo st-li uplatňované. Rozhodnutí, jímž sporný zákaz byl takovýmto způsobem potvrzen, jeví se tedy jako jako rozhodnutí podmínečné, neboť jest vázáno resolutivní podmínkou vítězství st-lů v civ. sporu. Stolice správní, příslušná rozhodovati ve věci před ni vznesené, není však zásadně oprávněna vydávati rozhodnutí podmínečná. O příslušnosti žal. úřadu, rozhodovati instančně o rozkazu vydaném u výkonu místní policie podle § 28 odst. 2. č. 3 ob. zříz., nemůže však býti pochybnosti. Závisí-li tedy rozhodnutí toto na posouzení otázky práva soukromého příslušným řádným soudem dosud nerozřešené, není úřad správní oprávněn, pokud zákonem není předepsán opak, ani své kompetentní rozhodnutí odsunovati ani činiti je závislým na výsledku sporu civilního, nýbrž jest jeho věcí, aby otázku práva soukromého byť jen pro účel své jurisdikce zodpověděl a takto potřebný základ pro své kompetentní rozhodnutí zjednal. Neboť úřad správní, zodpovídaje si otázku práva soukromého toliko pro účel svého kompetentního rozhodnutí, nepředbíhá tím nikterak rozhodnutí řádného soudu, ježto prejudicielní výrok jeho nemá povahu výroku autoritativního a není schopen právní moci, nýbrž tvoří toliko nezbytný předpoklad rozhodnutím, jež úřad správní je povinen učiniti.
Žal. úřad odkázav st-le s námitkou jejich práva soukromého před řádné soudy, nevyřídil správní spor před něho vznesený způsobem řádným a úplným, v čemž dlužno spatřovati podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo rozhodnutí jeho zrušiti.
Na zkoumání dále uplatněné námitky, že napadeného silničně-policejního zákazu nebylo věcně zapotřebí, nemusil již nss vcházeti, neboť dle nař. rozhodnutí jest účinnost tohoto zákazu podmíněna rozřešením st-li uplatňované prejudiciální otázky soukromoprávní, jejíž příznivé pro st-le vyřešení by již samo o sobě musilo přivoditi bezúčinnost polic. zákazu, kdežto při záporném zodpovědění oné předběžné otázky, t. j. kdyby soukr. právo, jež podle obsahu nař. rozhodnutí polic, rozkazu snad stojí v cestě, bylo popřeno, stalo by se zkoumání nutnosti zákazu neoprávněného užívání veř. prostranství komunikačního bezpředmětným, kdyžtě rozumí se samo sebou, že veř. prostranství k veř. komunikaci bezvýhradně určeného nesmí býti používáno žádným jiným způsobem než právě k veř. komunikaci. Otázkou, zdali je přípustno požadovati od st-lů uznávací činži, neměl nss příčiny se zabývati a to nejen pro její úzkou souvislost s onou otázkou hlavní, nýbrž také již proto, poněvadž úplatu tuto obec výslovně požadovala jako uznávací činži a tedy svůj požadavek založila na titulu práva soukromého, o němž sluší rozhodovati řádným soudům (§ 3 lit. a) zák. o ss).

Citace:

č. 6734. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 218-221.