NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 2031.

Tříměsíční lhůtu k podání žaloby dle § 158 obč. zák. dlužno čítati dle kalendáře a nikoliv měsíc za 30 dnů. Dny poštovní dopravy jest do ní započítati.
Lhostejno, že žalobce podal ve lhůtě žalobu u věcně nepříslušného okresního soudu.
Předpisu § 261, poslední odstavec, c. ř. s. nelze použiti, byla-li žaloba pro nepříslušnost odmítnuta a limine.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1922. Rv 1 388/22.)
Žalobce podal žalobu na oduznání manželského původu dítěte, o jehož narození se dozvěděl dne 1. srpna 1920, u okresního soudu v B. dne 28. října 1920 a, když byla okresním soudem a limine pro věcnou nepříslušnost soudu odmítnuta, vznesl ji dne 12. listopadu 1920 u zemského soudu v Praze, jenž ji zamítl pro opožděnost. Důvody: Soud pokládá žalobu za opožděnou. Dle § 158 obč. zák. dovozuje-li muž, že dítě od manželky jeho v řádném čase zrozené, není jeho, má nejdéle ve 3 měsících od té chvíle, co o tom byl zpraven, odpírati, že dítě v manželství není zplozeno. Ježto jest nesporno, že žalobce se vrátil 1. srpna 1920 a lhůtu tříměsíční dle § 902 obč. zák., tudíž měsíc po 30 dnech, jest počítati, končila lhůta k žalobě na oduznání otcovství dnem 29. října 1920. Žalobce podal sice dne 28. října 1920 žalobu na oduznání manželského, otcovství u okresního soudu v B., avšak podáním této žaloby u tohoto nepříslušného soudu nebyla lhůta tříměsíční dle § 1497 obč. zák. přerušena, a podal-li žalobce žalobu u zemského civilního soudu v Praze jakožto soudu ve smyslu § 50 čís. 1 j. n. výlučně příslušného, dlužno pokládati, ježto lhůta k žalobě na oduznání otcovství již dne 29. října 1920 uplynula, tuto žalobu, podanou teprve dne 12. listopadu 1920, tudíž po uplynutí lhůty § 158 obč. zák., za opožděnu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Třebas bylo správné, že tříměsíční lhůtu k podání žaloby na oduznání manželského původu dle § 158 obč. zák. dlužno dle § 902 obč. zák. (nového znění) čítati dle kalendáře a nikoliv měsíc za 30 dnů, jest přes to žaloba, dne 13. listopadu 1920 u zemského soudu v Praze podaná, opožděna. K projednání žalob tohoto druhu jest dle § 50 čís. 1 j. n. v ý l uč n ě příslušnými sborový soud prvé stolice, a bylo, tudíž na žalobci, by podal žalobu ve lhůtě u příslušného sborového soudu, tedy vzhledem k tomu, že dne 1. srpna 1920 zvěděl o narození dítěte, nejpozději dne 1. listopadu 1920. Žalobce však tak učinil až dne 13. listopadu 1920, tedy po uplynutí lhůty a jest proto se svým žalobním nárokem vyloučen. Na věci nemůže ničeho změniti okolnost, kdy okresní soud v B. žalobu, u něho podanou, vyřídil a vypravil, a to ani tehdy, kdyby mu bylo lze vytknouti nějakou liknavost, jelikož není na soudu, aby se staral o zachování lhůt stranám. Dovolání se § 261 c. ř. s. nemá významu, jelikož byla žaloba okresním soudem v B. a limine odkázána, kdežto § 261 c. ř. s. předpokládá zahájení řízení a vznesení námitky nepříslušnosti. Než ani v tomto případě by nebyla lhůta žalobci zachována, jelikož nelze přehlédnouti, že vzhledem na výlučnou příslušnost musí žaloba u sborového soudu včas býti podána. Jdeť o preklusivní lhůtu hmotného práva, při níž nelze dny poštovní dopravy vpočítati a nerozhoduje tedy ani den podání na poštu. Při této lhůtě nemůže ovšem nastati ani přerušení ani stavení, jak tomu při promlčení. Ostatně nemá občanský zákon o vpočítávání dnů poštovní dopravy žádného ustanovení a § 89 jedn. ř. použiti nelze, jelikož ten má na mysli lhůty práva procesního. Proto oba nižší soudy, shledavše, že byla žaloba pozdě podána, posoudily věc po stránce právní správně a nebylo proto dovolání z tohoto uplatňovaného důvodu dovolacího možno přiznati oprávnění.

Citace:

č. 2031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1079-1080.