Poplatky.

I. Pojem p-u a poplatkového práva. — II. Historický vývoj čsl. poplatkového práva. A. V zemích českých. B. Na Slovensku a v Podk. Rusi. C. V Československu. — III. Platné právo. A. Část všeobecná. 1. Co p-u podléhá. 2. Druhy p-ů a způsob jejich zapravování. 3. Vyměřovací základy. 4. Vznik nároku státu na p. 5. Splatnost p-u. 6. Ohlašování poplatkových aktů. 7. Platební povinnost. 8. Ručení a) osobní, b) věcné. 9. Osvobození. 10. Nepříznivé následky nezachování poplatkových předpisů. 11. Promlčení. 12. Řízení opravné. B. Část zvláštní. AA. P-y z převodu nemovitostí. BB. Majetkové převody mortis causa (daň z obohacení). CC. Poplatkový ekvivalent. DD. Právní jednání a právní listiny. 1. Právní listiny. 2. Darování. 3. Ostatní právní jednání; a) právní jednání, jimiž se práva zakládají nebo převádějí, aa) Kupní smlouvy a smlouvy dodací, bb) Směnné smlouvy, cc) Dílčí smlouvy, dd) Svatební smlouvy, ee) Odvážné smlouvy α) sázka, β) loterie a jiná slosování, γ) koupě věci nadějné, δ) půjčka na loď, ε) smlouvy pojišťovací, zaopatřovací a doživotní důchod, ff) Smlouvy společenské, gg) Právní jednání, listiny a pomůcky v obchodu, živnosti, dopravě α) směnky, β) kupecké poukázky, γ) kupecké závazné listy, δ) kupecké dlužní úpisy, ε) varanty, ζ) konosamenty, η) šeky, θ) kupecké účty, ι) bilancovaná konta, κ) cizozemské akcie, renty a dluhopisy, λ) vkladní knížky, pokladniční úpisy, μ) obchodní a živnostenské knihy, ν) obchod cennými papíry (bursovní daň), ο) doprava osob, zavazadel a zboží po železnicích (daň dopravní), π) dávka z jízdného za osobní dopravu na drahách, ρ) dávka z telefonních poplatků, σ) nákladní listy, hh) Poplatky ze služebních smluv, ii) Smlouvy nájemní a pachtovní, kk) Smlouvy zápůjčkové [b) utvrzení práv, c) právní jednání, jimiž se práva a závazky mění, aa) novace, bb) mimosoudní smíry, cc) cese, dd) poukázky, d) zrušení práv a závazků, aa) kvitance, bb) vzdání se práv]. EE. Vysvědčení. FF. Zápisy do veřejných knih. GG. P-y v řízení správním. HH. Soudní p-y. II. Kolek z hracích karet. KK. Konsulární p-y. — IV. Perspektivy finančně politické.
I. Pojem p-u a poplatkového práva. P-y ve finančně-vědeckém smyslu jsou úplatou, odvedenou státu při opatřování určitých zájmů pro veškeré občany nebo jich skupiny, při čemž jen tito neb převážnou měrou jen tito mají prospěch z tohoto opatřování; stát zde totiž nevystupuje jako solidární svazek, nýbrž jako nositel funkce kooperativní. P-y se tedy liší od jiných veřejných dávek tím, že nejsou vybudovány na principu solidaristickém, kde ve veřejném hospodářství, které konstruujeme podle objektivního užitku a objektivní škody celku, mezi službou, kterou opatřuje veřejný svazek pro své členy a příspěvky těchto členů není individuálního užitkového vztahu, takže každý jest nucen přispívati dle svých možností a dostává se mu prospěchu, pokud jej potřebuje (jde ovšem o potřeby objektivní, nikoliv subjektivní), nýbrž na principu kooperace, kdy jednotlivec odvádí veřejnou dávku se zřetelem k prospěchu, který jest mu veřejným svazkem poskytován, i když ne podle jeho míry (Engliš). Jde obyčejně o prospěch, poskytovaný službami odborně školených veřejných zaměstnanců při výkonu vrchnostenské správy. P. jest postupně vystřídáván daní, jak se prospěchy, poskytnuté veřejným svazkem zevšeobecňují a vyrovnávají; rozhoduje sociální struktura veřejného svazku.
Něco jiného jsou p-y ve finančněprávním smyslu: jsou to dávky, normované platným poplatkovým právem toto kterého státu. Definujeme-li finanční právo jako část právního řádu, kterou aplikují finanční úřady (příp. finanční správa jako celek) jako svoji specifickou kompetenci v oboru ukládání a vybírání veřejných dávek, jest poplatkovým právem zase ta část finančního práva, kterou aplikují finanční úřady k tomu speciálně kompetentní (u nás úřady pro vyměřování poplatků, poplatková oddělení okresních finančních ředitelství, poplatkoví referenti berních úřadů a příslušné nadřízené úřady) za výše uvedeným účelem.
Jest patrno, že pojem p-ů ve finančně-vědeckém smyslu se vždy nekryje s pojmem p-ů ve smyslu finančně-právním. Tak jsou naším poplatkovým právem upraveny nejen p-y ve finančně-vědeckém smyslu, nýbrž dávky, zvané oběhové nebo obchodové, jež zdaňují výdělečné akty (většina stupnicových p-ů), dále dávky, zdaňující majetek (poplatkový ekvivalent) nebo nabytí majetku (dědické p-y), ojediněle spotřební daně (karetní kolek), příp. obchodové daně dle terminologie Englišovy (dopravní daně). Naproti tomu dávky za úřední úkony, ač jsou typickými p-y ve smyslu finanční vědy, nejsou podle našeho práva p-y. V rakouském poplatkovém zákonu z r. 1850 ostatně nebylo užíváno slova „Gebühr“ ve smyslu p., nýbrž ve smyslu povinnosti, náležitosti; rozličné dávky v tomto zákoně normované byly prosté označeny jako „Abgaben“ (v čes. zákonné terminologii z té doby jako dávky nebo jako kolkové dávky), § 1 popl. zák. jest nadepsán „Von der Gebühr der Abgabe“, o povinnosti k dávce, o povinnosti odvésti dávku. Teprve při první velké novelisaci poplatkového práva z r. 1862 užívalo se slova Gebühr jako označení dávek, upravených v poplatkovém zákoně a tento termín byl pro dávky uvedeného druhu pak vůbec obecně přejat do rakouské finančněprávní terminologie. Zároveň a ve stejném smyslu se ujalo v české právní terminologii slovo p.; teprve po převratu se jeví u nás odklon od tohoto vžitého názvu („daň“ z obohacení místo p-ů z bezúplatného převodu majetku). Také když v létech 1831—1855 byla vytvořena organisace finančních úřadů v Rakousku, byly zřízeny úřady pro vyměřování „poplatků“ (srov. cís. rozh. z 20. X. 1870), později (r. 1892) oddělení pro kolkové a přímo odváděné p-y u okresních finančních, ředitelství, kteréžto úřady byly kompetentní pro ukládání a vybírání všech dávek, upravených poplatkovým zákonem a novelami k němu.
Charakteristické pro dnes platné poplatkové právo jest jeho úzká souvislost se soukromým právem, jeho opření o instituty občanského práva; předmětem p-u jest zpravidla právní jednání, při stanovení dávkové povinnosti musí proto obyčejně aplikující prejudicielně zjišťovati, zdali zde jest platné právní jednání a jakého jest druhu; normy soukromého práva se stávají takto součástí skutkové podstaty norem poplatkového práva. Francouzský právník Troplong proto nazval poplatkové právo právem nejušlechtilejším — nezabývá se věcmi, nýbrž nejvyššími právními abstrakcemi.
II. Historický vývoj našeho poplatkového práva.
A. V zemích koruny české. 1. Jak správně uvádí Koczyński (srov. úvod k Manzovu vydání poplatkového zákona, 17. vyd., 1902), vyvinuly se dávky, upravené našim poplatkovým zákonem, ze čtyř druhů veřejných dávek: a) z právních tax, b) z dávek z kolkového papíru, c) z dědické daně a d) z laudemií.
Ad a. Nejstarší dávkou jsou právní taxy, jejichž původ sahá až do středověku; tehdy totiž vrchnost vůbec obecně stanovila směrnice — taxy — pro výkony a dodávky, na př. směrné ceny — taxy — pro prodej masa. Právní taxy, které znamenaly úplatu za úkony právní, byly dvojího druhu: jednak politické či kamerální, jež se odváděly za udělení práv („za zeměpanské propůjčení milosti“, za stavovské povýšení, propůjčení predikátu a pod., jak na př. byly vypočítány v patentu z r. 1840) jednak taxy za výkony, sportle (sportulae), jež se zase dělily na judiciální (za úkony v řízení soudním) a vrchnostenské (za úkony řízení správního).
Taxy za udělení práv se vyvinuly z dávek placených feudálnímu pánovi při udělení léna, beneficií, titulu, povýšení do stavu šlechtického a pod. Byly také do jisté míry náhradou přímých daní, zejména daně důchodové, v době, kdy tento druh dávek byl skoro ještě úplně neznámý. Udržely se v rak. právu poměrně dlouho, platily se zejména za jmenování stálým úředníkem (jejich placení bylo suspendováno r. 1918, zrušeno zák. č. 2/1920 Sb.).
Sportle byly p-y v pravém smyslu, t. j. úplatou za úkony v soudním neb správním řízení, jež původně ovšem z největší části bylo identické. Povstaly ze soukromoprávního nazírání středověkého: vybírali je ti, kdož vykonávali jurisdikci a správu, panovník přip. dvorská komora jen potud, pokud jim příslušela jurisdikce, jinak příslušné vrchnosti samy; pojem státu v dnešním smyslu byl neznám, správa a soudnictví byly z velké míry decentralisovány, úprava sportlí proto byla značně nejednotná. Tím, že sportlemi bylo možno přiměřeně uhraditi výlohy soudní a správní, vznikl zvláštní stav odborně školených právníků, jejichž povoláním byl výkon soudnictví a správy; sportle vybírali přímo místo platu — in partem salarii, jako úplatu za práci stejně jako kterýkoliv jiný zaměstnanec nebo živnostník. Taxy vyměřovali totiž přímo úředníci, vykonávající soudnictví a správu, nebo zvláštní taxatoři a ani monopolní postavení úředníků tomu soukromoprávnímu hledisku nebylo na závadu, neboť cechovním zřízením i v jiných oborech bylo podnikání reglementováno a ceny byly usměrňovány. Rozeznávalo se pak u judicielních tax mezi řízením sporným, jednáním šlechtického soudnictví (řízením nesporným) a zápisy do pozemkových knih (zemských desk).
Teprve při rostoucí centralisaci vládní moci v rukou panovníkových na počátku novověku a s příchodem absolutismu, kdy panovník více zasahoval do státního života, nastává. obrat při vybírání těchto dávek. Neosobní stát, který zde zasahuje jako nejvyšší dozorce, chrání poddané proti vykořisťování ze strany jurisdicentů a to tím, že určuje sazby sportlí a upravuje přímo i řízení před nimi tak, aby se zbytečně neprotahovalo a nezdražovalo. K inkameraci tax však zatím nedošlo, rozeznávalo se stále ještě mezi taxami soukromými (sportlemi) a zeměpanskými (za udělení práv). Úprava jejich byla také rozličná dle korunních zemí.
Teprve když v Josefínské době byla jurisdikce pozemkových vrchností omezována a bylo soudcům zakázáno, aby přímo pro sebe vybírali taxy, mohlo býti taxovnictví v rozsáhlejší míře upraveno. Pro vrchnostenské taxy byl vydán taxovní řád dne 3. IV. 1786, pro taxy v řízení sporném 1. XI. 1781, pro nesporné 13. IX. 1787, a zvláště pro mortuarium (taxa za projednání pozůstalosti) 5. X. 1787, pro zápisy do pozemkových knih řád zemských desk z 1. IV. 1812; jimi však zdaleka nebyl zasažen celý systém tax. Vytvořeny byly zvláštní taxovní fondy (soukromé pro patrimoniální vrchnosti, stavovské, městské, zeměpanské), dotované z tax a z nick byly uhrazeny náklady příslušného řízení. Sazby byly obyčejně pevné.
Náběh k unifikaci taxovních předpisů znamená kolkovní a taxovní řád z r. 1840, i když se týkal jen zeměpanského taxovního fondu. Skládal se z dvou částí,v druhé byla upravena většina tax za udělení práv; tento oddíl jako celek nebyl u nás výslovně derogován, nýbrž jen postupnou novelisací pozbývala většina jeho ustanovení platnosti, zvláště pak se stala obsoletní zrušením šlechtictví a odstraněním instituce řádů a vyznamenání. V prvé části uvedeného řádu byly normovány zeměpanské taxy za úkony; splynuly, pokud se týče formy zapravení, s kolkovými dávkami, o nichž bude ještě později řeč. U patrimoniálních a městských soudů se pak takto platily jak státní kolkové dávky tak i nadále sportle; sazby oněch však zde byly nižší. Změnu přinesl teprve r. 1848, kdy bylo zrušeno poddanství a správa a soudnictví byly postátněny; soudní a správní taxy byly inkamerovány státem, a to poplatkovým zákonem z r. 1850.
Ad b. Dávka z kolkového papíru byla podmíněna dvěma okolnostmi; v prvé řadě rozšířením písemností v právním životě, při voděným zejména písemným procesem kanonického práva, čímž této dávce byla zaručena přiměřená výnosnost, a dále recepcí římského práva, jež precisovalo druhy právních jednání a vytvořilo pevné typy smluv. Tím bylo umožněno přesně stanoviti dávku, která postihovala to které právní jednání; stejně i princip legálních průvodů, uplatněný v soudním řízení té doby, vedl k tomu, že bylo možno určití stupeň právní relevance té které písemnosti. Dávka z kolkového papíru jest tedy dávkou z papíru, obsahujícího právně relevantní zápisy. U nás se vyvinula z obecné spotřební daně na papír, která měla ten nedostatek, že nemohla býti dle předmětu dávky náležitě odstupňována.
Ve větším rozsahu v Rakousku byla dávka z kolkového papíru, která se sem dostala ze Španělska, zavedena řádem o kolkovém papíru (Siegelpapierordnung) z 28. IV, 1686, a to jako státní dávka. Vydány byly tři druhy papíru opatřeného kolkem v podobě pečeti (tři třídy kolkového papíru). Třída byla určena dle obsahu písemnosti, nikoli dle jejího rozsahu, každá třída měla pak své sazby, obyčejně dle hodnoty předmětu dávky. Veškerá podání, úřední vyhotovení a listiny měly býti sepsány na kolkovém papíru, jinak byly právně bezvýznamný; papír byl kolkován a do prodeje dán u zvláštních kolkových úřadů, jimž byl nadřízen vrchní kolkový úřad ve Vídni.
Dávka z kolkového papíru narazila spočátku na značný odpor poplatníků, a to proto, že znamenala posílení císařských úředníků, ježto její správu obstarávala dolnorakouská dvorní komora. Byla také dalším krokem k centralisaci říše: zavedena byla bez povolení stavovských sněmů té které země. Došlo proto nejdříve k zmírnění trestních sankcí při zkrácení dávky (nekolkování listiny nezpůsobilo nulitu právního jednání jí fixovaného, byla-li zaplacena pokuta), později byla propachtována soukromým podnikatelům a přechodně i nahražena starou daní ze spotřeby papíru; obnovena pak byla postupně v jednotlivých zemích (v Čechách 5. XII. 1748, na Moravě 13. I. 1749 a ve Slezsku 14. XII. 1748), a to spočátku ve zjednodušené formě (pouze jedna kolková třída, nepostihovala listiny, místy byla vybírána stavy).
Teprve za Marie Terezie patentem z 3. II. 1762 zavedena byla zase pro všechny země a vybudována byla na širším podkladě; stanoveny byly 4 kolkové třídy, jež se neřídily jen obsahem písemnosti, nýbrž i stavem vystavitele a úřadem, u něhož byla použita. Za Josefa II. přestalo její propachtování. Kolkové právo se stalo velmi komplikovaným následkem důsledného přizpůsobování sazeb stavu poplatníků a vzrůstající složitosti hospodářského Života, jakož i odlišným kolkováním jednotlivých archů písemností, vzrůstal proto počet kolkových tříd (patrno z patentu z 5. VI. 1789). To vedlo k vydávání četných podrobných soukromých komentářů, uvádějících alfabeticky předměty dávky (na př. komentář Rauův, Kremerův, Felsenbrunnův, Koptzův atd.), což se později projevilo v analogické úpravě zákona, jehož nejdůležitější částí se stal sazebník. I povaha dávky se měnila. Patent z 5. X. 1802 chtěl určiti jednotně předmět kolkové dávky — svým slovním zněním zpoplatňoval jen průvodní listiny o právním jednání, dávka, o níž se jednalo, byla tedy jen spotřební daní z právně relevantního papíru. Avšak podle obsahu patentu podléhaly dávce, jednak spisy, podle jejichž obsahu se, nějakého práva nabývá nebo se podstoupí nějaký závazek, jednak listiny, které slouží za důkaz o uzavření obchodu nebo k obraně nároku. Již zde tedy začíná býti dávka z kolkového papíru dávkou z právního jednání, tedy oběhovou daní. Pokud postihovala kalendáře, časopisy a hrací karty, byla ovšem nadále spotřební daní. V r. 1802 byl také vydán patent o kolkové dávce ze škrobu, prachu na vlasy a červeného líčidla; i tato dávka byla spotřební daní. Po kodifikačním pokusu z r. 1803, jenž měl přinésti dalekosáhlé změny, byl vydán patent z 27. I. 1840, který přivodil v značné míře její unifikaci.
Autoři kolkovního a taxovního patentu z r. 1840 (nejvýznamnější byl mezi nimi Kremer) se dali vésti asekurační teorií: kolkové dávky z právně-relevantního papíru jsou dávky, odvedené státu za zajištění právní ochrany nároků z nich vyplývajících; vidíme zde již určitý vliv liberalismu, který dělá ze státu v prvé řadě ochránce právního řádu. Upuštěno bylo také od toho, aby sazba dávky byla určována stavem poplatníkovým. Jako kolkové dávky se podle uved. patentu odváděly také sportle, připadající státu; zde pak písemnosti byly podrobeny pevnému, nikoliv třídnímu kolku. Podle asekurační teorie ovšem dávka z kolkového papíru byla v určitém smyslu p-em ve finančně-vědeckém smyslu. Jinak přinesl patent z r. 1840 značná zjednodušení a úlevy.
Ad c). Nejmodernější dávkou, upravenou naším poplatkovým právem, jest dědická a darovací daň. K jejímu zařazení do systému veřejných dávek došlo u nás až za doby osvícenské, kdy už vlastnictví naprosto nepříslušelo kolektivu, rodu, nýbrž jednotlivé osobě, t. j. kdy se hledělo na dědickou posloupnost očima římského individualistického právního řádu. Tehdy také byla ve větší míře zdaňována šlechta a církev a nově vznikající praktické nauky o vedení státní vrchnostenské a hospodářské správy přiměly vládu, aby vybudovala systém veřejných dávek s ohledem na postuláty více méně vědecky ověřené; zejména vlivem merkantilismu a fysiokratismu se již více přihlíželo k daňové osobní a věcné únosnosti než dříve.
Patentem z 6. VI. 1759 za panování Marie Terezie byla uzákoněna pro většinu rakouských zemí (také pro země koruny české) nová veřejná dávka — dědická daň — s odůvodněním, že státní poddaní, zejména zámožnější, mají odvésti k: veřejným účelům určitou částku peněz, když tak říkajíc neočekávaná šťastná náhoda. totiž dědický nápad, jim poskytla přírůstku na majetku. Dávka postihovala všecky státní poddané, avšak sedlákům s ohledem na dávky, jež musili platiti pozemkové vrchnosti při převodu nemovitostí, byla snižována.
Nabývání beneficií, duchovních úřadů a hodností bylo zpoplatněno ekvivalentem dědické daně. Dávková povinnost zde povstala při změně osoby držitele, ekvivalent se platil dle výše ročních příjmů. Roční dávkou se stal ekvivalent reskriptem z 25. VI. 1764. Dle dekretu z 22. III. 1765 byl placen určitou paušální částkou v 10 ročních lhůtách, a systém decenální byl v celku podržen do našich dnů. Konečně se platilo vedle dědické daně ještě mortuarium za projednávání pozůstalosti, jehož sazba byla rovněž určena v procentech.
Uvedený patent z r. 1840 odstranil dědickou daň i její ekvivalent, jen odevzdací listina byla podrobena kolku. Vycházelo se z názoru, že kapitál nemůže býti zdaňován, nýbrž pouze jeho výnos. Teprve zákon z r. 1850 obnovil zase dědické p-y i jejich ekvivalent. (Viz též heslo „Daň z obohacení“.)
Ad d). Nejspornější jest původ p-ů z převodu nemovitostí. I když byly nepochybně upraveny po vzoru francouzských (rejstříkových) p-ů za převod nemovitostí, nelze se přece domnívati, že byly prostě převzaty z francouzského dávkového systému. Jest naopak velmi pravděpodobné, že jejich předchůdcem byla laudemia. Také laudemium tkví svými kořeny ve středověku, ve feudálním zřízení; byla to dávka, kterou platil lenník svému pánu za povolení ku změně držby lenních statků. Později odváděl tuto dávku při dědičném pachtu neb dědičném úroku užitkový vlastník vrchnímu vlastníku za převod nemovitostí ať už na případ smrti nebo mezi živými: byla jakýmsi uznávacím p-kem příp. odškodněním. Jelikož se zde jednalo o poměr reálný, řídila se výše laudemia hrubou hodnotou pozemku, bez zřetele na břemena na něm váznoucí; platil je nabyvatel. Když v r. 1848 došlo k vyvážení selské půdy, zmizela i laudemia. Zákonem z r. 1850 pak byly zavedeny p-y z převodu nemovitostí; platily se za každý převod pozemků — vždyť i rozdíl mezi dominikálem a rustikálem vymizel.
2. Zákon z roku 1850. Dne 9. února r. 1850 č. 50 ř. z. byl vydán prozatímní zákon o právních jednáních, listinách, spisech a úředních jednáních (Provisorisches Gesetz von Rechtsgeschäften, Urkunden, Schriften und Amtshandlungen), t. zv. poplatkový zákon (zkratka p. z.), kterým byl zrušen první díl kolkového a taxovního patentu z r. 1840. Tento zákon provedl unifikaci a radikální reformu dávek výše vylíčených a jest základem našeho poplatkového práva; inkámerovány byly jím zejména dávky, vybírané až dosud patrimoniálními vrchnostmi, stavovskými organisacemi a pod., a to hlavně proto, že stát z větší části převzal jejich funkce. Zákon z r. 1850 jest v prvé řadě zrcadlem změny poměrů nastalé po r. 1848, znamená však také podstatné zjednodušení rakouského poplatkového práva. Zvýšená finanční potřeba rakouského státu, vyvolaná napoleonskými válkami a obsáhlými soudními a správními reformami doby konstituční jakož i vyvážením selské půdy přiměla vládu, aby se snažila o větší výnosnost veřejných dávek, aniž při tom by byla příliš zatěžována administrativa. K tomu se pak právě hodily nejvíce právní taxy a kolkové dávky. Nová éra absolutismu pak, která nastala r. 1850 a která vedla znovu k centralisaci státní moci, dovolila, aby platnost poplatkového zákona byla rozšířena i na země uherské (2. VIII. 1850, č. 329 ř. z.): platnost taxovního zákona z r. 1840 byla rozšířena na země uherské cís. patentem č. 17/1858.
Těsným opřením poplatkového práva (§ 1 popl. zák.) o soukromé právo byl přejat do něj systém subjektivních práv z občanského zákona. Jinak přednes ministerské rady („Allerunterthänigster Vortrag des treugehorsamsten Ministerrates“), kterým byla předložena osnova poplatkového zákona panovníkovi, jest zřejmě ovlivněn liberalismem, ač zde na prvém místě jest podepsán ministerský předseda Schwarzenberg; kodifikaěních prací se velkou měrou zúčastnil tehdejší finanční ministr Krauss. V zmíněném přednesu se recipuje asekurační teorie, ač jest v něm zdůrazněno, že také kapitál má býti zdaněn, protože jest prý zásluhou spořádaného státu, že kapitál může býti nastřádán. Výslovně se zde dále uvádí, že vypracovaným zákonem jest přervána veškerá souvislost s I. dílem kolkového a taxovního patentu z r. 1840. Zejména povaha dávky z kolkového papíru se změnila tím, že se důsledně přihlíželo při zpoplatňování k hodnotě předmětu p-u.
Zákon z r. 1850 se skládá ze dvou částí: z všeobecné obsahující obecná ustanovení formálního i materielního poplatkového práva v 97 paragrafech, a z alfabetického sazebníku s připomínkami, který uvádí pod 117 číslovanými položkami jednotlivé předměty p-u a případná osvobození od dávky. P-y v něm upravené jsou pevné, dále stupnicové, povstalé z tříd kolkového papíru, a procentní. Sazebník, velmi podrobný, znamená zpoplatnění skoro všech aktů právního i hospodářského života v rozsáhlé míře, takže Heckel právem řekl o rakouském poplatkovém právu, že „každé právní jednání jen trochu závažné v úředním neb obchodním styku jest postiženo. Po stránce technické přineslo důležitou novotu nařízení z 25. III. 1854, č. 70 ř. z. Původně totiž veškeré právně-relevantní písemnosti, podléhající dávce, musily býti sepsány na papíru, na němž byl natištěn příslušný kolek (t. zv. kolkový papír, Stempelpapier, Siegelpapier) znějící na určitou částku; dávka byla obsažena v ceně za tento papír. Teď však poplatníci mohli sami upevniti na tu kterou písemnost příslušný kolek, vyhotovený a daný do prodeje v podobě známky (Stempelmarke), čímž byla umožněna větší diferencovanost poplatkových sazeb a technické zdokonalení dávky samé. Až dosud totiž z důvodů ekonomických a technických mohlo býti vyrobeno jen několik druhů kolkového papíru, opatřeného rozličným kolkem; mohlo býti stanoveno také jen několik málo kolkových tříd a sazeb a nemohlo se proto tak přihlížeti k hodnotě předmětu dávky.
Rakouské poplatkové právo bylo na tehdejší dobu velmi vyspělé. Poplatník si vyměřil dávku sám, což bylo poměrně snadné vzhledem k tomu, že se dobře mohl orientovati v alfabetickém sazebníku, který stanovil sazbu p-ů podle dvou poplatkových stupnic a dále proto, že předpisy o určení hodnoty předmětu poplatku byly velmi jednoduché. Poplatník sám také zapravil dávku kolky, stát jen kontroloval správné její odvedení. Jelikož rakouské soukromé právo nebylo tak formalistické jako francouzské, neujaly se celkem rejstříkové p-y, charakteristické pro francouzský finanční systém, kde určité právní jednání musí buď bezpodmínečně nebo aspoň tenkráte býti zpoplatněno, má-li se na jeho základě uplatňovati nějaké právo. Zkrácení p-u stíhá obyčejně finanční úřad sám v sumárním řízení tím, že uloží poplatníkovi pokutu, která tvoří násobek zkráceného p-u; jelikož však původně poplatkové sazby byly poměrně nízké, nebylo valně podnětů vyhnouti se poplatkové povinnosti.
Na druhé straně však zákon z r. 1850 nese přece jen stopy spěchu, se kterým byl vytvořen. Jeví se to zejména v tom, že ustanovení zákona a sazebníku nejsou vždy souhlasná. Reformní snahy se totiž více uplatnily v zákonu obsahujícím obecná ustanovení; jeho autoři větší měrou také byli ovlivněni francouzským právem. Naproti tomu v sazebníku, který upravuje konkrétně zdaňování předmětů dávky, se přihlíželo více k předchozím zákonům. Tak se zejména nekryjí předpisy obsažené v jednotlivých jeho položkách s § 1 p. z. Nejasný jest také v jednotlivých případech vztah poplatkového práva k právu soukromému, i když sazebník namnoze doslova přejal definice občanského zákona nebo na jednotlivá jeho ustanovení odkazuje.
3. K první velké novelisaci rakouského poplatkového práva došlo zák. z 13. XII. 1862, č. 89 ř. z. Změněna jím byla četná ustanovení sazebníku, v rozsáhlejší míře bylo upuštěno od zásady, že podmínkou poplatnosti právního jednání jest vyhotovení listiny, rozmnožen byl počet předmětů p-u, zejména pak byly zvýšeny sazby a zavedena další (třetí) dvouprocentní sazbová stupnice. Tyto tendence pak jsou charakteristické pro celý další vývoj rakouského i našeho poplatkového práva, i když již k větším obecným reformám nedošlo — přes to, že zákon z r. 1850 jest označen jako provisorní. Při stálém zvyšování dávek, normovaných poplatkovým právem, vzrůstal i odpor poplatníků proti nim, uplatňovala se ve větší míře snaha obcházeti ustanovení poplatkových zákonů. Usnadněno to bylo tím, že většina stupnicových p-ů zpoplatňuje právní jednání, pokud byla o nich vyhotovena listina; finanční úředník musí pak prejudicielně zjišťovati — ač není tak obeznalý se soukromým právem a nedisponuje prostředky, jež soudci dává civilní proces — zdali tu jest platné právní jednání a jakého jest druhu. Strany hledí proto buď disimulovati právní jednání tak, aby bylo zpoplatněno jako právní jednání, podléhající nižší dávce, anebo fixovati právní jednání jiným způsobem než formální písemnou smlouvou. Finanční správa pak přirozeně na to reaguje nižnými kautelami, právními presumpcemi v neprospěch stran a nahrazováním stupnicových p-ů p-y procentuálními, jež stíhají právní jednání bez ohledu na to, zdali byla vyhotovena o něm listina čili nic; výhoda kolkového p-u jest při tom zachována tím, že strany jsou povinny bez předchozího úředního měření p. zapraviti. Ke komplikovanosti poplatkového práva přispívá také to, že rámec sazebníku jest poměrně úzký, že předměty p-u jsou taxativně a podrobně v něm určeny, takže nelze vždy snadno tato ustanovení přizpůsobiti modernímu hospodářskému životu. Sazebník nutno proto stále doplňovati zákonnými novelami a ministerskými výnosy a tu se Stává alfabetické a nikoliv systematické jeho uspořádání — což svého času nesporně bylo předností — nevýhodným; při změně jeho předpisů nelze vžiti náležitý zřetel k jejich souvislosti, sazebník se stává chaotický, strana, která má bez předchozího měření zapravovati p-y, nemůže dostatečně znáti jeho ustanovení, dopouští se často proti své vůli poplatkového zkrácení a stíhají ji pak příslušné trestní následky. Nedostatečná jsou zejména pro dnešní život ustanovení o poplatkovém osvobození obsažená v s. p. 44/75 a 20/102, přibývají stále nová (na př. pro společenstva, při převodu malých usedlostí, pro sociální pojištění, pozemkovou reformu, podporu stavebního ruchu atd.), takže soustava zproštění poplatkové povinnosti jest zcela nepřehledná. Provésti však rozsáhlejší reformu poplatkového práva jest — jak již koncem minulého století na to poukazoval Talíř — krajně obtížné z důvodů rozpočtových, protože jest nebezpečí, že by taková reforma mohla vésti k radikálnímu snížení poplatkových sazeb a tím i k poklesu výnosu p-ů.
Procentní sazby byly po r. 1862 hlavně zavedeny pro p-y emisní, daň z obchodu cennými papíry, dopravní daně železniční a zdaňovaní sázek, loterií a náhodných zisků. Procentní p-y umožnily progresi poplatkových sazeb, čímž i tento druh dávek byl přizpůsoben postulátům moderní finanční politiky; to jest patrno na př. v zák. č. 74/1901 ř. z., upravujícím převodní p-y. Buku v ruce s progresí poplatkových sazeb šlo přizpůsobování jejich obratu předmětů p-ů; tak platí zvláštní (nižší) stupnice pro směnky,-šeky, kupecké poukázky, účty atd„ naproti tomu poměrně vysoké sazby zase pro převody nemovitostí. Procentní sazby pak umožňovaly konečně také vybírání procentních přirážek jako fondových příspěvků pro samosprávné korporace (na př, školní příspěvek u poplatkového ekvivalentu).
Nepatrnou měrou bylo novelisováno formální právo poplatkové. K úpravě promlčení a opravných prostředků došlo v souvislosti s novým normováním těchto institucí u ostatních veřejných dávek (zák. č. 31/1878 ř. z., č. 28/1878 ř. z.). Jinak nejrozsáhlejší úpravou toho druhu jest úřední návod z r. 1885 příp. 1904, který však jest jen interním ministerským výnosem, jehož se strany nemohou dovolávati. Po stránce technické vidíme určitý návrat ke kolkovému papíru: zavedeny byly blankety, opatřené kolkem, příp. natištění kolků na blankety, předložené stranami.
Za války byly vydány dne 15. X. 1915 tři významné novely pod č. 278, 279 a 280 ř. z. jako císařská nařízení: nařízení o p-cích z bezúplatných majetkových převodů, soudních p-cích a p-cích ze smluv pojišťovacích a zajišťovacích; byly jimi v prvé řadě zvýšeny poplatkové sazby a zostřeny trestní sankce, znamenají však také rozsáhlou reformu poplatkového práva. Poměrně nejdokonalejší z nich jest zákon o soudních p-cích. Této dokonalosti jest dosaženo tím, že zde předmětem p-u jsou úkony formálního práva, jež zákonem jsou pevně určeny a ohraničeny, takže zde odpadá obtížné prejudicielní určení jejich povahy; sazebník jest systematický. Tímto zákonem se dostávají zase soudní p-y z celkového rámce poplatkového zákona.
B. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Rakouský poplatkový zákon byl, jak jsme již uvedli, s nepatrnými změnami rozšířen i na země uherské a rovněž rakouské poplatkové předpisy do rak.-uher. vyrovnání vydané platily namnoze i v Uhrách (srov. zák. čl. XXIII/1868). Po r. 1868 byly v Uhrách vydány četné nové poplatkové předpisy, kterými bylo dosavadní právo značně změněno, a proto byl v § 29 zák. čl. XXVI/1881 ministr financí zmocněn, aby vydal platné poplatkové předpisy v úřední sbírce. To se stalo r. 1882 a r. 1885 pod jménem poplatková pravidla (zkratka u. p. p.); od té doby však nikoli, ačkoli množství nových zákonů činilo vydání nové úřední sbírky nutným. Jakousi pomoc zjednávala tu neúřední sbírka Lászlova čas od času vydávaná. (Srov. Markus: Ung. Verwaltungsrecht, 1912, str. 213.) Z novějších zákonů jsou nejdůležitější zák. čl. XI/1918 o převodních p-cích a zák. čl. XLIII/1914 o soudních p-cích.
C. V Československu. Po převratu uplatnily se sociální tendence té doby hlavně u p-ů dědických a darovacích. Již r. 1920 byla sazba pro p-y z darování postavena na roveň sazbě p-ů dědických. Nový zákon o dani z obohacení z 12. VIII. 1921, č. 337 Sb. přinesl podstatné zvýšení sazeb a ostrou progresi.
Rozmnožení procentních p-ů, stranou bezprostředně odváděných, nepodmíněných vyhotovením písemné smlouvy, nastalo zákonem o ½%ním poplatkovém paušálu ze služebních smluv z 12. VIII. 1921, č. 295 Sb. (předcházel jej v tom směru zák. č. 31/1920 Sb.). Pokus uplatniti podobné principy u nájemních smluv ztroskotal. Podstatné zvýšení poplatkových sazeb přinesl zák. z 3. IV. 1925, č. 54 Sb. Naproti tomu byly zase poskytovány výhody při fusi hospodářských podniků (zák. č. 151/1923 Sb. a další) a pro skripturní obligace (zák. č. 48/1928 Sb.).
Poplatková povinnost byla také rozšiřována, a to zejména u dopravních daní (zák. č. 242/1921, 231/1923 a 287/1924 Sb.) a u soudních p-ů (zák. č. 120/1931 Sb.), Nově byly upraveny také p-y (původně taxy) za připuštění k notariátu, sensálství„ zápisu do seznamu advokátů, civilních techniků a propůjčení titulu inženýra (zák. č. 54/1925 Sb.), konečně konsulární p-y, p-y za udělení patentu, revisi parních kotlů atd.
Nový druh p-ů znamenají dávky za úřední úkony (č. 53/1925 Sb.); jde ovšem pouze o p-y ve finančně-vědeckém smyslu, protože je vyměřuje úřad, který rozhoduje o věci, jejíž projednávání zakládá dávkovou povinnost. Totéž platí o dávce z telefonních p-ů (zák. č. 284/1924 Sb.).
Kazimír Čakrt.
III. Platné právo.
A. Část všeobecná.
1. Co poplatku podléhá. Trestí poplatkového zákona jest § 1, který zahrnuje stručně vše, z čeho se dávky ve zmíněném zákoně obsažené vybírají. Jest to tudíž přehled poplatkového tarifu, který tvoří zvláštní koordinovanou část poplatkového zákona vedle části všeobecné. Neposkytuje však rozdělení systematického, ať již z jakéhokoliv hlediska. Obojí druh dávek, který redaktoři pod pojem p-ů zahrnovali, t. j. p-y moderním slova smyslu a daně obchodové, tvoří obsah litery A (právní jednání) a B (převody majetku na případ smrti) a zasahuje do obou dalších liter C (pomůcky) a D (písemnosti o úředním jednání), na něž je § 1 rozdělen.
Budiž počato oběma těmito posledními oddíly. Podle lit. C vybírá se p. z vysvědčení a z obchodních a živnostenských knih. Zákon je také na tomto místě definuje. Disposice tato je tak speciální, že její místo je pouze v tarifu a do úvodního paragrafu se dostala jen bezradností redaktorů, kteří nevěděli jinak než takovýmto výpočtem zmíniti se o dávkách, jež se nepokoušeli zařaditi mezi dávky pod lit. A nebo B. Téměř totéž lze říci i o lit. D, kam se zařazují podání, zápisy do veřejných knih k nabytí věcných práv a úřední vyhotovení. Označením „úřední jednání“ myslil patrně zákon zápisy do veřejných knih, neboť č. 3 „úřední vyhotovení“ jsou podle původního textu zákona nesporně jen písemnosti, a to písemnosti úřadu, které nejsou ani právními listinami ani vysvědčeními. Sem patří hlavně úřední opisy, protokoly a soudní rozhodnutí. Rozhodnutí správních úřadů vlastně p-u nepodléhaly, nýbrž teprve listiny o něm za účelem průkazu vydávané straně (licence, pasy). Dnes ovšem by označení lit. D nalezlo většího oprávnění, neboť vybírají se dávky z úředního jednání mnohdy i tehdy, když písemnost nevzniká. Sem patří ustanovení posl. odst. pol. 2 vyhl. min. fin. č. 151/1931 Sb. o nové úpravě soudních p-ů (které bylo ostatně uvedeno již v cís. nař. č. 279/1915 ř. z. o soudních p-cích), že p. z protokolu jest zapraviti i tehdy, když k jeho sepsání nedojde a jednání trvalo déle než půl hodiny nebo když se jedná před soudem vyšší stolice. Dále jest se zmíniti o dávce za úřední úkony, která podrobuje p-u rozhodnutí správních úřadů i mimo případy paragrafu lit. D č. 3 a speciální položky tarifu 99/7. Konečně vznikly t. zv. p-y paušální, které se nevybírají z jednotlivých úkonů úředních, nýbrž za celé řízení v určité věci konané nebo za jedno jeho stadium a tu ovšem nezáleží na tom, zda a v jaké míře byly vyhotoveny též o úředním jednání nějaké písemnosti.
Nejdůležitější skupinou p-ů jsou ovšem poplatky z právních jednání, jichž největší část zařazuje § 1 p. z. pod lit. A. Podle ní podléhá p-u každé právní jednání, jímž se podle občanských zákonů práva zakládají, převádějí, upevňují, mění nebo ruší. Akty práva veřejného nejsou tudíž předmětem p-u. Dále liší zákon jednání, při nichž je poplatnost závislou na vyhotovení listiny, či je-li právní jednání podrobeno p-u i bez listiny. Podle původního textu podléhal p-u i bez zřízení listiny pouze úplatný nebo bezúplatný převod nemovitostí (též užívacího nebo požívacího práva k nemovitosti, což však bylo § 6 zák. č. 74/1901 ř. z. zrušeno). O darování platilo pak, že darování movitostí mezi živými podléhalo p-u, byly-li věci současně odevzdány, jen tehdy, byla-li zřízena listina a bez zřízení listiny jen tehdy, stalo-li se odevzdání věci až po smrti dárcově. V zák. č. 89/1862 ř. z. § 4 bylo toto ustanovení změněno tak, že každé darování movitých věcí mezi živými podléhá p-u jen při zřízení listiny, darování pak, při němž k odevzdání dojde až po smrti dárcově, jsou poplatná i bez zřízení listiny. Tento stav zůstal i po vydání cís. nař. č. 278/1915 ř. z., neboť podle § 1, odst. 3., č. 1 podléhají darování mezi živými, když odevzdání věci bylo odloženo až po smrti dárcově, dani dědické, takže není třeba zřízení listiny; § 30 pak darování samostatně definuje, takže od té doby jest darováním rozuměti v zákonech poplatkových vždy darování ve smyslu poplatkového práva. Toto darování věci movité nepodléhá p-u, nebyla-li o něm zřízena listina, vyjma zřízení nadací. § 31 pak uvádí čtyři druhy právních jednání, o kterých praví dosti nešťastně, jak se později ukázalo, že „als Schenkungen im Sinne dieser kaiserlichen Verordnung sind auch zu behandeln“ . . . převody majetku mezi živými, sloužící k tomu, aby předcházely dědickou posloupnost, byly odbytným za dědictví nebo mající se započítati do povinného podílu (sem patří na př. zřízení věna povinnou k tomu osobou [č. 1], dále se tam vypočítávají darování na odměnu, pokud obdarovaný neměl na plnění nároku [č. 2], právní jednání mezi živými o zřízení nadací [č. 3] a konečně plnění, která se při nějakém právním jednání vymiňují pro třetí osoby, pokud tyto nemají na ně nároku nebo za ně neplatí [č. 4]). Krajní význam ustanovení § 31, o němž bylo tehdy uvažovati, byl ten, že ze všech těchto čtyř druhů právních jednání musila se měřiti daň darovací ať již se dala shrnouti pod občanskoprávní pojem darování čili nic. Zák. č. 31/1920 Sb. zavedl však stejnou sazbu pro daň dědickou i darovací. Následkem toho prováděcí nařízení k tomuto zák. č. 53/1920 Sb. spojilo poznámky k oběma sazbám v jedno a po změnách vyplynula dřívější poznámka 1 k sazbě daně darovací jako 6. poznámka k sazbě obou daní v tomto znění: „Při darech movitých věcí jest poplatnost nezávislá na sepsání listiny (listinném osvědčení). Od poplatku jsou osvobozeny dary movitých věcí v ryzí ceně a) do 2000 Kč bez listinného osvědcení, b) do 300 Kč i při listinném osvědčení.“ Sporno jest nyní to, zda měl zákonodárce na mysli právní jednání ve smyslu občanského zákona nebo v širším smyslu podle §§ 30 a 31 c. n. 278/1915 ř. z. Věc ostatně mohla býti spornou již v původním znění zmíněné poznámky, ale tam šlo jen o osvobození movitých věcí v hodnotě do 100 Kč od p-u, což nebylo tak fiskálně důležité. Ve věci vznikl rozpor mezi výkladem ministerstva financí a nejvyššího správního soudu, který se v nálezech (Boh. fin. 623, 1779, 1890, 2672 aj.) drží houževnatě názoru, že zákonodárce neměl tu na mysli právní jednání podle § 31 c. n. č. 278/1915 ř. z., takže ohledně nich by platilo stále ještě pravidlo, že bez zřízení listiny dani nepodléhají. Než názor nejvyššího správního soudu je pochybný, neboť §§ 30 a 31 tvoří celek a zákonodárce měl nepochybně na mysli v obou vylíčiti, v jednom definicí, v druhém demonstrativními příklady, pojem darování podle práva poplatkového. Též § 30, odst. 2. mluví o nadacích jako o darování. O obsahu č. 2, § 31 pak vůbec nikdy nebylo pochyby, že zapadá do oblasti § 30, zahrnuje právní jednání, která již občanský zákon za darování uznává. Z textu § 30, odst. 1. pak vyplývá, že právní jednání pod č. 1, § 31 vypočtená, je přímo považovati za skutečné darování. Tvůrci přirážkové novely z r. 1920 měli na mysli nepochybně darování ve smyslu práva poplatkového, čímž jeví se názor “ nejvyššího správního soudu velmi pochybným.
Tyto případy byly podle původního textu p. z. jedinými, kdy se při p-cích z právních jednání nevyžadovalo zřízení listiny. Jinde bylo zřízení listiny podmínkou. Do této zásady byl učiněn první průlom § 5 zák. č. 89/1862 ř. z., který ustanovil, že nařízení, z určitých právních jednání p-y zapravovati přímo, t. j. bez platebního rozkazu, má za následek poplatkovou povinnost i v případech, kde listina vyhotovena není. Až do nejnovější doby přibývalo neustále nových ustanovení podobných, takže dnes mimo případy již zmíněné je poplatková povinnost nezávislá na zřízení listiny:
a) při obchodních smlouvách společenských i disolučních (§ 6 zák. č. 31/1920 Sb.);
b) ze záloh na cenné papíry a zboží od ústavů k jejich poskytování oprávněných (saz. pol. 73/36, č. 1);
c) ze záloh na zástavy od koncesovaných ústavů (zák. č. 48/1885 ř. z.);
d) z dílčích dlužních úpisů i s kupony (saz. pol. 73/36, č. 2 b);
e) z kuponů akcií akc. společností, komanditních na akcie a těžařstev;
f) ze smluv společenských u družstev výdělkových a hospodářských, spolků dělnických, nemocenských, invalidních, podpůrných (§ 3 zák. č. 87/1873 ř. z., § 2 zák. č. 51/1885 ř. z., zák. č. 40/1893 ř. z. a č. 5/1913 ř. z.);
g) ze smluv pojišťovacích (cís. nař. č. 280/1915 ř. z.). Dále sem patří:
h) ustanovení o p-u admisním a kotovacím (§§ 5, 6 zák. č. 171/1892 ř. z., § 120 zák. č. 56/1906 ř. z.);
i) některé smlouvy služební (zák. č. 295/1921 Sb.);
j) dopravní smlouvy se železnicí a podniky plavebními (saz. pol. 47, lit. d, e, zák. č. 242/1921 Sb., nař. č. 243/1921 Sb., nař. č. 42/1924 Sb., § 10 zák. č. 287/1924 Sb.);
k) sázky za součinnosti totalisatérů a bookmakerů (cís. nař. č. 282/1916 ř. z.);
l) sázky do loterie (§ 8 b zák. č. 63/1890 ř. z., § 4 zák. č. 31/1920 Sb.);
m) přijímání peněz na běžný účet ústavy k tomu oprávněnými (§ 7 zák. č. 20/1864 ř. z.);
n) při úhradách peněžitých částek státem stran p. kvitančního nebo p. ze smluv trhových a dodacích o věcech movitých, ze smluv stavebních a jiných smluv o dílo, dále ze smluv dodacích o pracích, uzavřených se státem nebo s podniky a ústavy státními nebo státem spravovanými (§§ 13 až 17 zák. č. 54/1925 Sb.) platí se bez ohledu na zřízení listiny.
Ostatní právní jednání podléhají p-u jen tehdy, když o nich byla vyhotovena právní listina, t. j. listina, vystavená za tím účelem, aby proti vystaviteli, resp. jeho zmocniteli sloužila za důkaz a pokud jsou právní listinou osvědčena. Nezáleží pro obor poplatkového práva na tom, je-li listina opatřena náležitostmi podle občanského práva potřebnými. Jde-li o jednostranné právní jednání, stačí k poplatnosti podpis strany zavázané, jde-li o jednání bilaterální, musí listina býti buď podepsána oběma stranami neb aspoň vystavitelem a nalézati se v rukou strany druhé (Budw. 13267, 13924). Jako podpis platí vlastnoruční napsání jména tužkou nebo perem (na př. přijdou zde v úvahu všeobecné předpisy o podpisech a jejich náhražkách); stačí i t. zv. faksimile. Razítko tiskacím písmem však podpisu nenahradí, vyjma na účtech obchodníků a živnostníků (§ 19, odst. 4. zák. č. 26/1876 ř. z.).
Má-li tedy listina tyto náležitosti, jest ji pokládati za formální právní listinu. Poplatkově jsou jí na roveň postaveny:
a) punktace, t. j. písemné sepsání hlavních bodů právního jednání, ovšem jen co do závazků, které jsou v listině obsaženy (§ 885 o. z., § 37 p. z., saz. pol. 28/49).
b) návrhy nebo náčrty dvojstranných právních jednání (saz. pol. 28/49) za stejných podmínek jako formální listiny, t. j. byly-li oběma stranami podepsány nebo jednou stranou vyhotoveny a podepsány a předány straně druhé. Sem ovšem nepatří pactum de contrahendo podle § 936 o. z., podléhající toliko pevnému listinnému poplatku. Listina o novaci právního pojednání podléhá poplatku samostatně podle povahy nového právního jednání (§ 38 p. z.). Poplatek z původního právního jednání započísti nelze;
c) byla-li nabídka k uzavření právního jednání písemně přijata, podléhá podle saz. pol. 24/10 poplatku tomuto právnímu jednání příslušejícímu;
d) opisy listin, které byly ověřeny osobou, proti níž má býti listina důkazem (saz. pol. 58/2, lit. d);
e) ani forma dopisu s výjimkou však t. z v. obchodní korespondence nevylučuje poplatnosti, má-li náležitost § 1, lit. A p. z.
§ 2 p. z. stanoví, že tarif s připomínkami jest podstatnou částí zákona.
Konečně lit. B podrobuje p-u převody pro případ smrti. Při nich ovšem není poplatnost závislou na nějaké listině (testamentní a pod.).
Tarif má množství hesel v pořadí abecedním, z nichž 117 jsou t. zv. sazební položky, t. j. obsahují zpoplatňovací disposici pro určitý akt přímo, kdežto ostatní odkazují s několika málo výjimkami vždy na nějakou sazební položku. Tím, že je tarif abecední, jsou mnohé věci opakovány a je mnohdy znemožněno chápati vzájemnou souvislost různých povahově podobných věcí. Ježto se vydával zákoník říšský v několika řečech, nemá tarif ve všech textech stejného pořadí. Pro naši potřebu citují se jednotlivé sazební položky zlomkem, v jehož čitateli je pořadové číslo položky podle textu českého, ve jmenovateli pak číslo autentického textu německého. V poslední době počalo se (v soudních p-cích) užívati tarifu systematického, který je stejně, ba snad i více přehledný při logickém seřadění než pořadí abecední a je stručnější. Rychlému hledání osobami v tarifu neznalými vyhoví se dobře přidáním abecedního rejstříku hesel.
Tarif měl býti seznamem písemností, právních jednání a úředních úkonů, z nichž rňají býti vybírány p-y. Místo toho zanedbává se mnohdy myšlenka, že podmětem k uložení jest právní jednání a uvádí se jako tarifní položka listina o určitém právním jednání. U právních jednání, percentuálnímu p-u podléhajících, dělí se pak příslušná položka na dva díly; v jednom se vyměřuje percentuální p. z právního jednání, v druhém pevný p. z listiny. Nejjasněji jeví se tato okolnost v saz. pol. 19/101, kde se vypočítávají v jakémsi přehledu ad I. listiny, které obsahují právní jednání, jejichž vymezení podala úrodní věta § 1, lit. A p. z., ad II. listiny jiné, ad III. vysvědčení, ad IV. úřední vyhotovení. Z toho je vidno, že položka tato se podobá značně § 1, jenže vypadly přirozeně zápisy do veřejných knih, ježto nejsou listinami a vynechány jsou obchodní knihy a podání, které patrně zákonodárce do pojmu listin nezahrnoval. Zajímavo je rovněž, že oddíl II. není § 1 vůbec kryt. Jde tu o t. zv. pevné p-y listinné; tyto spolu s p-y vybíranými z listin, jejichž právní obsah byl zpoplatněn p-em percentuálním, tvoří přežitek poplatkového zákona, který se podle jeho intencí nedá nijak odůvodniti a vysvětluje se konservativností části redaktorů poplatkového zákona, žijících v představách kolkovního a taxovního patentu z 27. I. 1840 a jeho abecedně tarifového zpracování v soukromém díle Kremerově „Erörterung des Stempel- und Taxgesetzes vom 27.1. 1840“, jež se z důvodu nedostačující systematiky tohoto zákona stalo tak oblíbeným, že na jeho základě byla sestavena tarifová část poplatkového zákona z r. 1850.
2. Druhy poplatků a způsob jejich zapravování. Podle způsobu určování jejich částky dělí se p-y na pevné a pohyblivé. Pevné p-y stanoví se určitou sumou při jednotlivé sazební položce nebo jejím oddílu (na př. p-y z podání). P-y pohyblivé řídí se svou výší podle vyměřovacího základu, jímž je obyčejně hodnota věci, která je předmětem právního aktu. Podle toho, zda pro každou možnou částku vyměřovacího základu vypočítává se p. zvláště aneb zda pro určitou řadu možných vyměřovacích základů platí poplatková sazba jediná, rozeznáváme p-y stupnicové (škálové) a percentuální. Při p-cích percentuálních jest částka poplatku určena procentem vyměřovacího základu, který se však za účelem jednoduchosti něco málo zaokrouhlí (u většiny p-ů percentuálních panuje zaokrouhlování na 40 Kč nahoru, při dani z obohacení na 100 dolů). Při p-cích stupnicových platí omezené množství sazeb, každá vždy pro určité rozmezí hodnot a do něho patřící vyměřovací základy. Takové stupnice byly původně dvě, v novele č. 89/1862 ř. z. přibyla stupnice další. V poslední době jsou sice p-y stupnicové na ústupu, přenechávajíce pole téměř výhradně p-ům percentuálním, ale přece celá řada různých novějších nebo nově upravených p-ů, zejména mnohé p-y soudní a p-y směnečné jsou v zásadě p-y stupnicovými. Finančně-vědeckou námitkou proti nim jest degresivní zdanění vyšších hodnot.
Zapravování p-u děje se dvojím způsobem: kolky nebo kolkovanými blankety a v hotovosti (toto poslední zapravování může se ovšem díti jednak na základě platebního rozkazu anebo přímo bez úředního vyměření buď na základě zákonného předpisu nebo na základě úmluvy se státem.)
Původní kolek jest označení na určitém místě listiny (ustálilo se vtiskovati kolkové známky v levém horním rohu, ač po nějakou dobu bylo též zvykem vtiskovati kolek nahoru doprostřed), že příslušná , dávka byla zapravena. Ojediněle užívá se ještě úředních blanketů, na něž jsou kolky předem vtištěny, t. j. úředních blanketů směnek, kupeckých poukázek, promes, železničních nákladních listů a dopravních listů, poštovních nákladních listů a rybářských lístků. Úředně smějí se pak vtiskovati kolkové cenné známky na cizozemské cenné papíry a na nepopsaný, k sepisování listin, spisů a pomůcek určený papír (buď na úplně čistý papír nebo na nepopsané blankety nebo na neupotřebené ještě obchodní a živnostenské knihy). Pokud se použije nalepených kolků k zapravení poplatku, musí býti tyto znehodnoceny, t. j. buď přepsány nebo přerazítkovány, aby bylo zamezeno další jejich použití. Někdy je k tomu povinna strana sama, někdy úřad. Podrobné předpisy obsahuje min. nař. č. 70/1854 ř. z. resp. § 20 a násl. u. p. p.
Poplatky pevné zapravují se zpravidla kolkovými známkami. Výjimkou i tyto p-y platí se přímo: z testamentu (saz. pol. 19/101 I A 1), z lístků, stvrzujících příjem zboží ve vodní dopravě, z jízdních lístků osob v železniční a lodní dopravě, dále tehdy, nelze-li z různých důvodů použiti kolku, tam, kde podle § 12 b zák. č. 89/1862 je dovoleno platiti p-y přímo předem, tam, kde byl p. posečkán (t. j. v řízení soudním z důvodu práva chudých), kdy p-y se zaplatí později na základě platebního rozkazu a tehdy, nebyly-li kolkové předpisy dodrženy, takže se zaplatí kolkový p. i se zvýšením dodatečně na základě platebního rozkazu.
Stupnicové poplatky platí se kolky až do 50 Kč, je-li v předmětné listině uvedena hodnota věci nebo vyplývá z odkazu na jinou písemnost. Při vyšší částce vypadajícího p-u má strana volnost buď p. zapraviti kolky na listině aneb ji přihlásiti ke zpoplatnění. Kdyby strana listinu výše kvalifikovanou, z níž podle její hodnoty vypadá p. 50 Kč nebo nižší, neokolkovala buď vůbec nebo ne dostatečně a předložila ji k vyměření rejstříkovému úřadu, chtíc se na př. zbaviti zodpovědnosti za špatnou kvalifikaci právního jednání s hlediska poplatkového, nesplnila tím zákonem jí uložené kolkové povinnosti a úřad vedle p-u předepíše i zvýšení. Přihlášení listiny má ovšem místo i tehdy, když nelze hodnotu listiny z jejího obsahu ani žádným poukazem v ní obsaženým zjistiti. Má-li místo přímé placení p-u buď na podkladě zákonném nebo na podkladě povolení finanční správy, nevyžaduje se listiny a nemá významu výše p-u.
U p-ů percentuálních jest pravidlem placení v hotovosti. Kolky se zapravuje pouze daň z obohacení, týkající (§§ 44 a 51 m. n. č. 397/1915 ř. z.) se movitostí při částkách do 50 Kč (na Slovensku a Podkarpatské Rusi do 100 Kč, při čemž při pozůstalostech se žádá, aby byly projednávány soudem nebo veřejným notářem, § 94 zák. čl. XI/1918), dále vkladné do 10 Kč podle odst. 5., § 1 m. n. č. 380/1915 ř. z. (na Slovensku a Podkarpatské Rusi do 50. Kč). Při vyšších částkách může vkladné býti zapraveno podle vůle strany v kolcích nebo přímo. Konečně na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí se ještě p. z převodu movitého majetku do 100 Kč v kolcích (v zemích historických jde o p. stupnicový).
U soudních p-ů platí ustanovení speciální.
3. Vyměřovací základ. Ustanovení o vyměřovacím základu jsou obsažena v §§ 48 až 59 p. z. s jeho pozdějšími změnami a doplňky. Podle § 48 platí pro každé právní jednání ustanovení příslušné sazební položky a základem jest, jsou-li předmětem právního jednání peníze, jejich částka, jinak peněžitá hodnota předmětu, jehož se právní jednání týká. Vyměřovací základ bude míti místo ovšem jen u p-ů pohyblivých. Zákon nestanoví, že by hodnota musila býti vyjádřena domácí měnou. Je-li určena v měně cizí, bude nutno použiti ustanovení § 19 p. z., podle něhož nutno částku cizozemskými penězi, po př. i domácími z oběhu vyšlými penězi udanou přepočítati na měnu platnou, a teprve z částky takto vzniklé vypočítati podle obvyklých pravidel p. Je-li hodnota udána ve více různých měnách, které přepočítáním na domácí měnu dávají různé částky, jest vžiti částku nejvyšší ve smyslu § 17 p. z. Zák. č. 329/1919 Sb. jako nástupce § 51 p. z, obsahuje ustanovení o oceňování cizích měn, cenných papírů a vůbec předmětů bursovního obchodu. Rozhodným podle něho jest kurs pražské bursy ke dni, v němž bylo právní jednání uzavřeno, není-li ho, záznam, předchozí, ne však starší jednoho měsíce. V jiných případech rozhoduje cena nominální, resp. jak sluší podle § 52 p. z. předpokládati, údaj poplatníka. Nespokojí-li se s tím úřad, musí zjistiti cenu sám, resp. zaříditi provedení soudního odhadu. Ze dvou v záznamu udaných kursů rozhoduje kurs nižší. Pro p-y škálové, pojišťovací a daň z obohacení platí ustanovení vlád. nař. č. 80/1921 Sb. Samostatná oceňovací ustanovení mají zákon o soudních p-cích č. 38/1922 Sb. a o dani z obchodu cennými papíry č. 85/1926 Sb. Jde-li o věc necenitelnou, podléhá listina o ní jen pevnému poplatku.
Při nemovitostech liší se podle § 50 p. z., jedná-li se o kupní smlouvu či o jiné způsoby nabytí. Při kupní smlouvě jest základem kupní cena s vedlejšími plněními. Vedlejším plněním jest vše mimo kupní cenu, co obsahuje bezprostřední uspokojení majetkoprávního zájmu prodavače nebo třetí osoby na jeho účet jako ekvivalent na získání věci vedle plnění peněžního. Důležité případy vedlejšího plnění jsou: převzetí dluhů na věci váznoucích nebo osobních dluhů prodavače, převzetí veřejných dávek prodavače stíhajících (ne však převzetí převodního p-u), vzdání se práva na věci pro kupce váznoucího, vyhrazení užitků prodané věci na prodavače nějakou dobu po smluveném odevzdání věci, nebo vyhradí-li si prodavač věci, které mají charakter příslušenství prodané nemovitosti. Někdy je třeba za vedlejší plnění po př. součást trhové ceny uznati i taková plnění kupce, která jsou učiněna zdánlivě z jiného důvodu než pro získání věci, která však vyhovují všem náležitostem vedlejšího plnění resp. trhové ceny. Jedná se tu na př. o prodej okruhu zákaznictva současně s podnikem s nemovitostí souvisejícím. Úplata za zákaznictvo připočte se tu k trhové ceně za nemovitost a ze součtu vyměří se p. reální.
Jde-li o jiné nabytí, jest vyměřovacím základem cena zjištěná posledním soudním odhadem, není-li proti jeho přiměřenosti námitek vzhledem k uplynulé době nebo k jiným okolnostem; v nedostatku takového odhadu je to poslední zcizovací cena, ne však starší 6 let.
Tyto udané vyměřovací základy mají sloužiti pro vyměření p-u jen tehdy, když není finanční úřad přesvědčen, že obecná hodnota věci jest vyšší, což vyplývá z celého znění všech citovaných paragrafů. Podle toho jednalo se doposud jen o vedlejší pomůcky a vlastním vyměřovacím základem má býti obecná hodnota věci. Význam znění zákona spočívá však v tom, že strana nemůže si naříkati, jestliže úřad nevyšetří obecné hodnoty věci a použije některé, z vedlejších pomůcek podle povahy smlouvy. Mohla by se, pouze v rekursní lhůtě domáhati toho, aby byl proveden soudní odhad, kterého může ostatně i finanční úřad sám použiti a kdyby bylo shledáno, že obecná hodnota věci je nižší, byl by ji úřad nucen vžiti za základ. Pouze tehdy, když při zpoplatňování kupní smlouvy úřad vzal za základ kupní cenu s vedlejšími plněními a strana se domohla soudního odhadu, může býti soudním odhadem zjištěná cena vzata za základ jen tehdy, když bylo na jisto postaveno, že kupní cena byla cenou zvláštní obliby (§ 6 cís. nař. č. 53/1853 ř. z.).
Obecná hodnota věci jest ostatně vyměřovacím základem i tam, kde byly vydány speciální normy o oceňování, jako na př. i pro daň z obohacení (§ 10 zák. č. 337/1921 Sb.). Strana však u nemovitostí nemá zákonem stanovené povinnosti podle předpisů všeobecných ji udati (má ji pouze u movitostí podle § 52 p. z. a podle speciálních ustanovení cit. paragrafu zákona o dani z obohacení pro akty této dani podléhající i při nemovitostech).
Autoritativní stanovení hodnoty věci jako základu vyměřovacího děje se odhadem soudním, za nějž mají možnost požádati jak úřad, tak strana, nejsou-li spojeni s naskýtající se vedlejší pomůckou, nebo není-li jiného základu vyměřovacího a nejeví-li obě strany chuti k uzavření dohody o vyměřovacím základě. I strana musí o odhad zažádati přímo u soudu, ale zároveň je doporučitelno oznámiti to finančnímu úřadu, aby zatím nevešel ev. předpis p-u na základě vedlejší pomůcky v právní moc. Příslušným k provedení odhadu jest okresní soud, v jehož obvodu se předmětná nemovitost nalézá. Počet znalců, kteří odhad provádějí, není určen i stanoví je soud podle důležitosti případu a povahy věci. Vůbec podrobnější ustanovení o soudním odhadu nejsou poplatkovými zákony normovány i jest použiti všeobecných předpisů nesporného řízení a zákonů je doplňujících. Soud pak cenu stanovenou znalcem autoritativně vyhlásí po př. porovná dobré zdání různých znalců a rozhodne o neshodách. Opravný prostředek proti soudnímu odhadu jest vésti přirozeně zase cestou soudní. Hodnota takto stanovená jest pro finanční úřad závaznou vyjma případu výše zmíněného § 6 c. n. č. 53/1853 ř. z.
Jestliže hodnota zjištěná soudním odhadem, který si vyžádal finanční úřad, je táž jako hodnota poplatníkem udaná, zvětšená o jednu osminu nebo nižší, nese náklady odhadního řízení erár, jindy a v případech, kdy si odhad vyžádal poplatník, a tu při jakémkoli výsledku odhadu, nese útraty tento.
Zákon o dani z obohacení pak přejal z francouzského práva zvláštní způsob odborného ocenění t. zv. expertisou, jež se liší od soudního odhadu tím, že závislost znalců na soudu je menší, ba někdy není ani účastenství soudu třeba. Bližší o expertise viz heslo „Daň z obohacení”, str. 229.
Ať již béře finanční úřad za základ vedlejší pomůcku zákonnou nebo hodnotu odborným odhadem zjištěnou, nesmí bez důvodů v zákoně uvedených jíti pod t. zv. daňový násobek či lépe řečeno poplatkové minimum, které podle úmyslu zákona má býti nejmenším vyměřovacím základem pro p. nemovitostní a záleží v jakési na základě daňových pomůcek vykonstruované výnosové hodnotě, vyznačující se ovšem až přílišnou ztrnulostí. Původně to byl násobek daně pozemkové u pozemků a násobek daně činžovní u budov této dani podléhajících. Podle čl. XIV uváděcího ustanovení k zákonu o přímých daních č. 76/1927 Sb. nyní však poplatkové minimum u budov neexistuje, u pozemků není již určeno násobkem daně, nýbrž padesátinásobkem katastrálního výtěžku. V nynější době neodpovídá výtěžek katastrální ani přibližně výtěžku skutečnému a proto též poplatkové minimum nedoznává dostatečně praktického použití. Podle textu zákona je možno sestoupiti pod toto minimum, které se dříve stanovilo vzhledem k době, rozhodné pro uložení reální daně, jestliže se od této doby do okamžiku uzavření právního jednání neb vůbec vzniku nároku na p. hodnota věci nahodilou událostí zmenšila. Nyní ovšem rozhoduje stav pozemkového katastru; na hodnotu poplatkovou nebudou tudíž míti vlivu změny, které nejsou předmětem katastrální evidence a úchylky od tohoto stavu bylo by možno uznati za relevantní jen tehdy, kdyby mezi měnící události a uzavřením právního jednám uplynula tak krátká doba, že dosud úřad katastrální nepřikročil k vyznačení změny. Při poplatkovém ekvivalentu platí ustanovení, že při pozemcích a budovách hospodářských a lesnických, dále při budovách obytných může finanční správa vžiti za základ 100 násobek katastrálního výtěžku nebo 200 násobek daně třídní po př. za násobek nájemného nebo nájemní hodnoty.
Od všech uvedených měřítek může se úřad odchýliti a stanoviti jakýkoliv jiný vyměřovací základ, projeví-li s ním strana souhlas, čili když úřad uzavře se stranou dohodu. Ovšem zájem státní pokladny žádá, aby se úřad při tom neuchyloval pod poplatkové minimum, je-li je možno stanoviti. Úřad se vzdává zde svého mocenského postavení a příslibu je poplatkové dohodě účinky smlouvy soukromoprávní, t. j. že úřad nebude moci od takto stanoveného základu ustoupiti bez souhlasu poplatníka. Poplatník nemá nároku na dohodu. Odmítne-li úřad jeho návrh na vyměřovací základ, bude se musiti nápravy domoci soudním odhadem, po př. expertisou. Obsahem dohody je jen ustanovení vyměřovacího základu; nelze uzavříti dohodu na př. o tom, které věci sluší považovati za movitosti atd. Dohodu uzavírá finanční úřad I. stolice, po př. úřad vyšší. Způsobilost jednajícího poplatníka, vady vůle a projevu budou míti takový význam jako při kontraktech práva soukromého.
Všeobecný předpis oceňovací o movitostech obsahuje § 52 p. z. Hodnotu těchto věcí má poplatník udati. Text má pravděpodobně na mysli, že o právních jednáních, týkajících se movitostí, nebývá tak často sepisována listina a že tudíž poplatník musí údaje, které v ní bývají a slouží k vyměření p-u, uskutečniti ústně. Jinak mají jistě podle úmyslu zákonodárcova platiti ustanovení, týkající se oceňování movitostí, pokud není výslovně řečeno jinak. Nemůže přirozeně býti použito ustanovení o poplatkovém minimu; rovněž omezení použití soudního odhadu vzhledem ke kupní ceně zvláštní obliby týká se jen nemovitostí. Jinak platí i ustanovení o možnosti soudního odhadu a dohody eráru s poplatníkem. Že při kupní smlouvě je zase možno vžiti za základ kupní cenu s vedlejšími plněními, stanoví výslovně saz. pol. 95/65, nerozlišujíc mezi nemovitostmi a movitostmi. Základem p-u podle § 56 p. z. jest hodnota hrubá. Odečísti se mohou jen veřejné dávky na věci váznoucí a pak taková břemena, bez nichž by se věci nemohlo používati, nebyly-li již tyto srážky vzaty v úvahu při stanovení hodnoty hrubé.
Ze speciálních předpisů jsou nejhlavnějšími oceňovací pravidla pro p-y soudní podle § 14 c. n. č. 279/1915 ř. z., která recipují ustanovení jurisdikční normy o hodnotě sporu, pokud by cena předmětu p-u podléhajícího nevypadla nižší než při použití všeobecných předpisů práva poplatkového. Nesluší se říditi podle jurisdikční normy zejména také v těchto případech:
a) jedná-li žaloba pouze o části kapitálu, rozhoduje pro základ vyměřovací pouze žalovaná částka;
b) při pohledávkách kompensačních měří se pouze ze zažalovaného rozdílu obou pohledávek;
c) jde-li o nárok hlavní a odvozený, rozhoduje vždy nárok hlavní, ale minimem je tu výše nároku odvozeného;
d) při určovacích žalobách není rozhodne ocenění žalobcovo, nýbrž hodnota právního jednání, jež je podkladem žaloby, vypočtená podle obecných předpisů poplatkového práva, arg. § 14, odst. 3., č. 4.
Podrobná ustanovení další jsou obsažena v §§ 15 a 16.
Na Slovensku pro soudní p-y ustanovení §§ 31 až 39 zák. čl. XLIII/1914. Platí tu většinou předpisy všeobecné.
To, co bylo až dosud řečeno, platí o případech, kdy se oceňovalo jednotlivé plnění strany. Je-li jich stipulováno více, sečtou se. Zvláštní zmínky zaslouží případ, kdy totéž plnění se periodicky opakuje, jde-li o t. zv. opětující se plnění. Tu je třeba je kapitalisovati, t. j. vypočítati jejich pravděpodobnou hodnotu celkovou se zřetelem na to, že jedná-li se o užitky, nesmí býti kapitalisováním překročena hodnota užitky poskytující věci. Příslušné ustanovení obsahuje § 16 p. z. Má-li se opětující se plnění poskytovati po neurčitou dobu (na př. na dobu svobodného nebo vdovského stavu určité osoby), oceňuje se troj násobkem roční dávky. Má-li se plnění poskytovati po dobu trvání osoby právnické, platí 20 násobek ročního plnění, má-li se doba plnění říditi trváním života fysické osoby oprávněné, platí 10násobek; je-li trvání plnění omezeno doživotím dvou nebo více osob, kapitalisuje se 15násobkem. Jestliže plnění po dobu života obou dvou osob se po smrti jedné z nich zmenší, dlužno kapitalisovati první větší plnění 10násobkem a přičísti k němu 5násobek plnění nižšího. Jde-li o kapitalisaci plnění, majících trvati věčné časy, použije se 20násobku, je-li doba plnění stanovena určitým počtem let, sečtou se plnění za tato léta, ale nejvyšší částkou je 10násobek.
Odchylná ustanovení o kapitalisaci opětujících se plnění obsahuje zákon o p-cích ze smluv nájemních a pachtovních č. 76/1921 Sb., podle něhož se kapitalisují nájemné či pachtovní dávky podle skutečné doby jejich trvání bez omezení na 10 či 20 násobek. Při p-cích soudních v zemích historických platí § 58 jur. normy, při čemž je odchylkou, že při neurčité době se kapitalisuje 10násobkem, kapitalisace plnění pak určitou dobu trvajících je omezena 20 násobkem. Pro oblast daně z obohacení stanoví pak § 21 c. n. č. 278/1915 ř. z., že je-li vyhrazeno užívací nebo požívací právo na nějaké věci určité osobě na její doživotí nebo dobu 10 let přesahující, neoceňuje se násobkem roční hodnoty práva, nýbrž polovicí hodnoty věcí; překročila-li řečená osoba 60 let věku, pak jednou čtvrtinou hodnoty. Při tom nezáleží na tom, má-li zmíněné právo jedna či více osob. Je-li toto právo vyhrazeno na určitý počet let, a to menší než 10, tu oceňuje se právo tolika dvacetinami hodnoty věci, kolik obnáší let stanovená doba, ale ne více než pět dvacetin, překročila-li požívající osoba 60 let.
Výhodná kapitalisace jest obsažena v § 2 zák. č. 74/1901 ř. z. Podmínkou je, aby se jednalo o převod stavení zcela nebo částečně převodcem užívaného nebo nemovitosti, převodcem a jeho rodinou pomocí čeledínů neb nádenníků neb bez této pomoci vzdělávané. Nestačí podle ustálené judikatury, provozuje-li někdo hospodářství pouze svými zřízenci, sám se neúčastně. Výživa vlastníka a jeho rodiny má býti závislou nezbytně na hospodářském výsledku zemědělského provozu. Výhoda se v praksi přiznává i tehdy, když převodce statek v rozhodné době takto nevzdělával pro dočasné překážky, mimo jeho vůli vzniknuvší. Výhodná kapitalisace neplatí pro každý převod, nýbrž pouze pro převod na manželské či nemanželské dítě postupitele nebo na snoubence či manžela tohoto dítěte nebo na nevlastní či adoptované dítě. V takových případech oceňuje se pak hodnota doživotních výhrad pro převádějícího vymíněných, která se přičítá ke kupní ceně za účelem vyměření p-u převodního, i tehdy, když se jedná o výhrady pro jeho manžela nebo pro oba dohromady nerozdílně na jejich doživotí, pouze 5násobkem ročního plnění. Jestliže při takových převodech vymíní se dočasné výhrady také pro sourozence přejímatelovy, tu odhadnuty buďtež taktéž nejvýše 5 násobkem ročního plnění. Ovšem kdyby takové výhrady byly zřizovány samými nabyvateli, neplatí pro jejich kapitalisaci takové výhody, ježto tu by se jednalo o p. stupnicový podle saz. pol. 7/39 nebo o daň darovací, kdežto zmíněná výhoda je projednávána v partii zákona, jednající pouze o p-cích nemovitostních.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí ustanovení §§ 61 až 75 u. p. p. s doplňky a změnami zvláště podle zák. čl. XI/1918 o p-cích z převodu majetku. Pokud jde o hodnotu mincí, cenných papírů a jiných předmětů kursovního obchodu, platí jako v zemích předlitavských. Podle § 41 zák. čl. XI/1918 a podle § 72 u. p. p, (jen pro movitosti) má strana obecnou hodnotu věci přiznati. Když strana této hodnoty nepřizná, dovoluje § 42 vžíti za základ několik vedlejších pomůcek, právě tak jako v případě, když uvedená hodnota nezdá se býti přiměřenou. Jsou to kupní cena předchozí, avšak nejdéle před 5 lety uskutečněná nebo kupní cena uskutečněná při převodu následujícím v období jednoho roku po př. cena v pozůstalosti soudem stanovená. Pro smlouvy trhové platí však zvláštní ustanovení § 57, čímž použití § 42 zdá se tu vyloučeno. Základem je kupní cena s vedlejšími plněními, do kteréhož základu vyměřovacího se počítají mimo jiné i dluhy a břemena, kupcem převzatá, částky, které kupec platí za účelem nabytí neomezeného práva vlastnického třetí osobě za vzdání se práv, předmět zatěžujících, částky, které slibuje kupec jako konvenční pokutu za nesplnění nějakých vedlejších úmluv. Není však podle cit. zákona vedlejším plněním když provádějící podrží pro sebe nebo svého chotě služebnost dočasného či doživotního užívání neb požívání předmětu. Toto ustanovení zůstalo v platnosti i po vydání vlád. nař. č. 403/1920 Sb., které zamýšlelo poplatková ustanovení pro Slovensko a Podkarpatskou Rus platná přizpůsobiti právu v zemích historických platícímu, ale Boh. 4327 fin. dovodil, že vládní nařízení v tomto bodě není kryto zmocňovacím zák. č. 31/1920 Sb.
Jako právo v zemích historických zná soudní odhad, zná zák. čl. XI/1918 odhad znaleckou komisí. Finanční úřad však, dříve než takový odhad nařídí, má se pokusiti o narovnání se stranou. Znalecké komisi měl předsedati podle min. nař. č. 88000/1918, které však na území naší republiky nevešlo v platnost, konceptní úředník finančního ředitelství a dalšími dvěma členy měli býti údové obecního představenstva. Náklady odhadu nese podle zákona erár, když nepřesahuje cena odhadem zjištěná 5000 Kč, dále, přesahuje-li tato cena sice 3000 Kč, nepřevyšuje však cenu stranou přiznanou o více než 10%.
O poplatkovém minimu platí čl. XIV uváděcích ustanovení k zák. č. 76/1927 Sb. s tou výjimkou, že na Slovensku a Podkarpatské Rusi u budov, podrobených dani třídní, platí jako poplatkové minimum dosud 200násobek této daně. Dohodu zná uherské právo ve dvou případech: Jednak lze k ní přikročili (§ 43) před nařízením odhadu znaleckou komisí, při čemž úřad je dokonce povinen se o dohodu pokusiti a jednak existuje možnost dohody podle § 50, když cena a rozsah plnění jsou nejistý a tu možno dohodu uzavříti i s výhradou opravy.
Stran daně z obohacení bude přirozeně platiti i tu ustanovení zák. č. 337/1921 Sb. O kapitalisaci opětujících se plnění platí podle § 61 u. p. p. a §§ 50 až 52 zák. čl. XI/1918 totéž co v zemích historických s těmito odchylkami: Plnění po dobu manželství nebo vdovství určité osoby oceňuje se 10násobkem. Při plnění na doživotí, překročila-li oprávněná osoba 65. rok svého věku, možno počítali pouze s třemi čtvrtinami základu hodnoty; překročilo-li tento věk 2 nebo více zúčastněných osob, smí se vžiti jen polovice základu hodnoty. Je-li doba plnění stanovena na určitý počet let, nesmí použitý násobek býti větší než 20. Má-li několik osob nárok na doživotní plnění tak, že úmrtím jedné přechází tento nárok na další a má-li býti hodnoty tohoto plnění použito jako srážky, tu možno odečísti jen 10násobek ročního plnění a je-li plnění vzhledem k různým osobám různé, odečte se 10 násobek plnění nejvyššího. Není-li služebnost usu neb ususfruktu dána určitou sumou, považuje se za roční hodnotu jedna dvacetina hodnoty zatížené věci.
Kapitalisační úlevy podle § 2 zák. č. 74/1901 ř. z. byly zavedeny i pro Slovensko a Podkarpatskou Rus pomocí vlád. nař. č. 403/1920 Sb.
4. Vznik nároku státu na poplatek. Okamžik, kdy nárok státu na p. či jinými slovy poplatková povinnost strany vzniká, je velmi důležitým, neboť podle něho se posuzují všechny okolnosti pro vyměření p-u rozhodné. Tu bude lišiti p-y z právních jednání a p-y ostatní. Při p-cích z právních jednání rozhoduje okamžik, kdy bylo právní jednání v tuzemsku uzavřeno (§ 1, 44 p. z., § 16 u. p. p., §§ 27 až 30 zák. čl. XI/1918), t. j. když došlo k oboustranné dohodě neb k jednostrannému prohlášení, nezávislém na přijetí osobou jinou (Budw. 13924 a 1341 fin., Boh. 1774, 4349 fin. a j.). Bylo-li právní jednání uzavřeno písemně (ne však když ústní smlouva byla pouze dodatečně písemně osvědčena), vzniká poplatková povinnost oboustranným podpisem, u listin v cizozemsku sepsaných vnesením jejich do tuzemska, u listin podmínečně p-u prostých jejich úředním použitím. Úředním upotřebením rozumí se použití listiny nebo spisu u veřejného úřadu veřejné pokladny k účelu, k němuž spis nebo listina byly vystaveny, ať již listina nebo spis byly předloženy v prvopisu nebo v opisu. Není však úředním upotřebením listiny předložení její k veřejnému úřadu za účelem zhotovení opisu nebo vidimace opisu zhotoveného stranou nebo předložení listiny úřadu k pouhé úschově (bod 3. připomínek k tarifu zák. č. 50/1850). Vzhledem k těmto okolnostem nezáleží na tom, je-li účinnost právního jednání odložena výminkou nebo omezením časovým nebo naopak takovým vedlejším ustanovením končí. O vlivu vedlejších ustanovení na splatnost viz příslušnou kapitolu. Je-li právní jednání neplatné, nárok státu ovšem nevznikl. Okolnost tuto musí však strana prokázati (Budw. 12475). Jako průkaz nepřipouští se však rozsudek pro zmeškání nebo na základě doznání (Budw. 13825, 5638 fin. a j.). Nárok státu na daň dědickou vzniká dnem nápadu, tedy zejména úmrtím zůstavitele, (§ 8 c. n. č. 278/1915).
Stran jiných p-ů není v původním poplatkovém zákoně dostatečných ustanovení o vzniku nároku státu na p. Tato přibývají teprve v některých speciálních zákonech. Všeobecně dá se říci, že při písemnostech vzniká nárok státu jejich vyhotovením, při úředním úkonu jeho povolením. Tak při vysvědčeních je to okamžikem podpisu, při obchodních knihách okamžikem, kdy počaly míti právní význam, t. j. prvním zápisem. V obou případech však p. je splatným již dříve, t. j. poplatník musí jej složití ještě před tím, než vzniknou skutečnosti, zakládající jeho zákonnou povinnost platební. Z toho plyne, že složí-li se takto p. v kolcích dříve, a po té nárok státu na p. vůbec nevznikne, ježto nedojde k úplnému vyhotovení listiny, bude míti poplatník nárok na to, aby náklad, na opatření kolkových cenin mu byl nahražen (ustanovení o výměně kolků).
U podání vznikne poplatková povinnost jejich odevzdáním u úřadu, u vkladného pak soudním povolením příslušného zápisu rovněž tak jako při úředních vyhotoveních již povolením jejich vystavení. Jasně je to stanoveno v § 2 c. n. č. 279/1915 ř. z. o soudních p-cích, kde nárok státu na p. ze soudních rozhodnutí vzniká jejich vyhlášením, nebylo-li ho, odevzdáním kanceláři k vyhotovení, u důkazních a jednacích protokolů počátkem jednání.
O výměně kolků platí hlavně § 41 p. z. ve spojení s § 16 min. nař. č. 70/1854 ř. z., na Slovensku a Podkarpatské Rusi § 101 u. p. p. Po převratě přichází k místu ještě § 21 zák. č. 54/1925 Sb. Výměna kolků slouží tedy jednak k tomu, aby se dostalo straně spravedlnosti v případech, kdy kolku upotřebila dříve, než vzešel nárok státu na p. a také pro případy, kdy strana omylem nedodržela předpisů o zapravování kolkového p-u. Ovšem podmínkou v obou případech jest, že kolek není porušen, není na něm známek dřívějšího použití, blanket není popsán nebo písemnost není dokončena a nebyl zjištěn kolkový přestupek. Podpis písemnosti vylučuje výměnu. Z částky v kolcích a ceninách vrácené srazí se při výměně 10%. Hodnoty pod 5 Kč se vyměňují beze srážky, při větších hodnotách se sražená částka zaokrouhlí na nejblíže nižší násobek 10 hal.
Při směnkách cizích není výměně na závadu podpis výstavcův tehdy, je-li směnka vystavena na vlastní řad, není-li opatřena akceptem, rubopisem nebo vůbec podpisem osoby jiné a předloží-li se k výměně před dospělostí (§ 19 zák. č. 48/1928 Sb.).
Pozdější zrušení smlouvy, jak bylo řečeno, nedává nároku na vrácení p-u. Opačné ustanovení by dalo podnět k mnohým obejitím zákona. Z důvodu liberality zavedla však praxe t. zv. odpisy p-u z důvodu storna v případech, kdy strany dobrovolně od provedení právního jednání po jeho uzavření ustoupily. P. se tu snižuje na malou uznávací částku. Na výhodu tuto nemá ovšem strana nároku. Při p-u z kupní smlouvy o nemovitostech žádává se pro povolení této výhody, aby nedošlo k převzetí držby ani k zápisu knihovnímu. Ve smyslu nálezu Budw. 6895 fin. povolují se podobné odpisy i při p-cích stupnicových. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak v podobných případech existuje zákonný nárok strany na vrácení p-u ze smluv o movitostech, ze smluv o nemovitostech při jejich zrušení soudním rozsudkem (§§ 100, 101 u. p. p.).
5. Splatnost poplatku. Pod splatností p-u (§ 60 p. z., § 18 zák. čl. XXXIV/1881, §§ 16 a 29 zák. čl. XI/1918) rozumíme skutečnost, že p. má býti ihned zapraven, jinak nastanou určité nepříznivé následky. Pravidelně předchází okamžiku splatnosti okamžik vzniku nároku státu na p., ale může tomu býti i naopak, jako je tomu v mnoha případech, kdy p. musí býti zapraven v kolcích předem, než ještě nastala doba splatnosti. Co do splatnosti p-u lišíme p-y, které se platí na základě úředního vyměření a p-y bez úředního vyměření připadající. Při p-cích splatných bez úředního vyměření má nezaplacení jich v době splatnosti za následek pravidelně předpis zvýšení, při p-cích ostatních pouze předpis úroků z prodlení. V prvním případě jedná se o p-y kolkové, kdy zákon přesně předpisuje dobu jejich nalepení na listinu a dále o p-y, které v zákonem taxativně vypočtených případech platí určité osoby, ústavy a společnosti přímo.
P-y, které se platí na základě úředního vyměření, jsou splatný do 30 dnů, počínaje dnem po doručení platebního rozkazu. Nejsou-li zaplaceny, stíhá osobu, které byl doručen platební rozkaz, povinnost úroků z prodlení a útrat případné exekuce, kterou je finanční úřad oprávněn zavésti.
Splatnost p-u může býti odsunuta buď na žádost strany, která prokáže neschopnost neb obtížnost okamžitého zaplacení a v takovémto případě ovšem nezaniká povinnost platiti úroky z prodlení od doby zákonem vyřčené splatnosti, aneb existují případy t. zv. zákonného posečkání p-u, které jest obligátní. Ovšem úřad může žádati přiměřené zajištění. Zákonné posečkání p-u je stanoveno v § 10 zák. č. 89/1862 ř. z. (§ 30 zák. čl. XI/1918) pro p-y percentuální z právních jednání, jejichž účinnost závisí na výmince odkládací, takže p. je splatným, až v době splnění výminky. Dále sem patří při dani dědické a darovací případ § 21 cís. nař. č. 278/1915 ř. z.: Přejde-li na někoho nabytím dani podle tohoto císařského nařízení podléhajícím věc, na níž přísluší právo užívací nebo požívaní, pobírání renty nebo jiných opětujících se plnění osobě třetí, měří se daň jen z hodnoty věci po odečtení hodnoty zmíněného zatěžujícího práva. Teprve po odpadnutí tohoto práva měří se daň z hodnoty, o niž byl vlastník v tehdejší době obohacen řečeným odpadnutím. Již původně jest však na žádost strany úřad povinen daň z hodnoty věci zmenšené o hodnotu zatěžujícího práva posečkati.
Ve smyslu § 40 cit. cís. nař. platí tato posečkací povinnost i o p-u z převodu nemovitosti současně s daní dědickou nebo darovací předepisovaném.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí, že p-y z dědictví a darování, jsou li jeho předměty zatíženy požíváním třetí osoby, mají býti zaplaceny teprve, když užívací právo pomine. Do té doby může žádati úřad zajištění.
O splatnosti kolkových p-ů jednají hlavně §§ 3 a 4 min. nař. č. 70/1854 ř. z. a § 20 a další u. p. p. Listina má vůbec býti vyhotovena na papíře jen řádně kolkovaném, t. j. má býti kolek na ni nalepen před počátkem jejího vyhotovení a řádně znehodnocen, o čemž platí podrobné předpisy, nebo má býti použito kolkového blanketu, pokud se ho užívá. Jen výjimečně, jako při podáních, přílohách, podmínečně osvobozených listinách a j. stanoví zákon, že může se kolková známka přilepiti na písemnost již vyhotovenou. Někde, jako při protokolech, zpoplatňovaných podle trvání řízení, není jinak ani možno, než zapraviti kolek až po jejich dokončení. Podrobná ustanovení o zapravování kolkových p-ů jsou v řízení soudním, kde existuje rovněž t. zv. záznam p-ů až do vyřízení sporu při nutnosti zřízení kurátora.
6. Ohlašování poplatných aktů. Tam, kde se p. závazně neplatí kolkem, aniž existuje jiná povinnost strany ke samozpoplatnění, t. j. k tomu, aby si sama stanovila podle zákonných předpisů příslušnou částku p-u a ji na účet příslušného finančního úřadu zaplatila v hotovosti, stanoví výši p-u finanční úřad správním aktem, k němuž ovšem musí získati potřebné podklady. Podklady tyto dostanou se k němu buď cestou úřední, aneb ohlášením poplatného aktu, které je v určitých případech zákonnou povinností poplatníka nebo jiných osob neb úřadů. Toto ohlášení je jakousi obdobou přiznání, které se vyskytuje v systému daní přímých. Ustanovení o něm jsou obsažena v §§ 43 a 44 p. z., jakož i normách pozdějších, tyto paragrafy doplňujících.
Povinnost ohlašovací vzniká, jakmile vzešel nárok státu na p. Záleží tudíž na platnosti právního jednání, nikoliv na jeho účinnosti. Povinnost ohlašovací nezaniká, bylo-li od právního jednání ihned po uzavření odstoupeno, nebo je-li vázáno výminkou.
Lhůta k ohlášení jest 8 dnů od uzavření smlouvy, po př. u právních jednání, uzavřených mimo tuzemsko a majících účinnost v tuzemsku, 30 dnů od té doby, co smluvní listina byla přenesena do tuzemska, v obou případech však vždycky dříve, než bylo smluvní listiny úředně upotřebeno, nebo jí převzatý závazek splněn nebo na základě předmětného právního jednání nový poplatný akt předsevzat.
Kompetentním k přijetí ohlášky bude t. zv. rejstříkový úřad, který vede poplatkový rejstřík, do něhož se zapisují všechny poplatné akty, z nichž bude nutno p. předepsati platebním rozkazem. Rejstříkovými úřady jsou berní úřady, pro Prahu I. až VIII. a pro Brno fungují zvláštní úřady pro vyměřování p-ů. Místní příslušnost není však upravena předpisy tak kogentního rázu. Jde-li o převod nemovitosti, bude příslušným úřad, u něhož jsou předepsány reální daně z této nemovitosti, po př. v jehož obvodu leží soud, u něhož jsou vedeny pozemkové knihy, obsahující zápis o předmětné nemovitosti, nebo posléze, kde věc leží. Smlouvy přihlašují se tam, kde se právní jednání uzavřelo. Byly-li ovšem s nemovitostí prodány současně movitosti, které jsou jejím příslušenstvím, bude pro ohlášení příslušné smlouvy příslušným úřad, příslušný pro smlouvu o nemovitostech.
Ohlašovací povinnost náleží pravidelně oběma smluvním stranám. Byl-li však akt uzavřen před veřejným úřadem nebo soudem, za spolučinnosti notáře, advokáta nebo veřejného jednatele, náleží povinnost ohlašovací pouze těmto subjektům. Při cizozemské listině, která se dostane do tuzemska, náleží tato povinnost jejímu příjemci. Jde-li o právní jednání, týkající se knihovního objektu, pokládá se ohláška za splněnou, když ve výše řečené 8 nebo 30 denní lhůtě podá se ke knihovnímu soudu žádost o zavtělení této smlouvy. V tomto případě pak stačí, je-li žádost v zákonné lhůtě podána aspoň na poštu na potvrzení.
Důležitá je ohlašovací povinnost soudů, která je normována § 6 c. n. č. 279/19 ř. z. Oznamovací povinnost i co do výroků vyšších instancí má jen soud I. instance. Ve zmíněném paragrafu je i ustanovení o ohlašovací povinnosti rozhodčích soudců, po př. předsedy rozhodčího soudu při rozhodčím řízení.
Pokud jde o obsah povinnosti ohlašovací, tu, jde-li o akt, listinou osvědčený, jest předložiti originál listiny, po př. ověřený opis. Oznamuje-li se právní jednání, prostřednictvím knihovního soudu, třeba rovněž připojiti 1 opis smluvní listiny pro rejstříkový úřad. Vidimace opisu k účelům poplatkovým jest bez kolku (vyhláška min. fin. č. 214/1850 ř. z.). Jde-li o akt listinou neosvědčený, který však podle zákonných předpisů podléhá p-u, jest sděliti vše, co tento akt individualisuje (označení smluvních stran, předmětu právního jednání, a okolností pro druh smlouvy charakteristických, na př. při smlouvě kupní bylo by udati trhovou cenu, při smlouvě nájemní nájemné atd.). V případě, že by udání náležitostí ústně uzavřeného aktu nebylo úplné, má úřad právo žádati doplnění, po př. předložení výkazů a pomůcek (§ 43 p. z.), na základě nichž by mohl zjistiti hodnotu věci po př. jiné okolnosti pro vyměření poplatku potřebné. Pojmem výkazy a pomůcky se rozumí písemnosti (Budw. fin. 6169), které jsou se zpoplatňovaným aktem v nějaké souvislosti, buď ze samostatného důvodu nebo u příležitosti předmětného právního aktu vzniklé. Zvláštním případem těchto výkazů jest t. zv. výkaz pozůstalostní (zrušený § 46 p. z., § 29 cís. nař. č. 278/1915 ř. z.), který musí dědici vyhotoviti a do 6 měsíců od nápadu po př. od nabytí vědomosti o něm finančnímu úřadu předložiti, jinak se ze sumy pozůstalostních dávek počítají zvláštní 5% ní úroky odškodňovací od uplynutí této lhůty do doby splatnosti předpisu pozůstalostních dávek. Obsahem výkazu pozůstalostního jest seznam předmětů, dědický nápad tvořících, s oceněním.
K podání výkazu a pomůcek podle § 43 p. z., jsou stanoveny donucovací prostředky ve formě pořádkových pokut (vyhláška min. fin. z 6. IV. 1856, č. 50 ř. z.).
Na Slovensku a Podkarpatské Kuši platí podstatně stejné zásady. V hlavních rysech jsou tu tato ustanovení §§ 123 až 128 u. p. p., jejich doplňků a §§ 87 až 89 zák. čl. XI/1918: Nemluvě o ohlašovací povinnosti soudů stran aktů, které budou zpoplatněny platebním rozkazem, jsou povinni úřady neb veřejní notáři ohlásiti právní jednání, úkony a listiny, které přišly k místu před nimi nebo za jejich spoluúčinkování nebo jsou závislými na jejich schválení. Ostatní právní jednání musí ohlásiti smluvní strany (nejedná-li se o převod majetku, tedy jen strana na prvním místě v listině podepsaná, nebylo-li ve smlouvě učiněno jiné opatření). Nevykoná-li ohlašovací povinnost vystavitel listiny, jest povinnen k ohlášce příjemce, podobně jest k ní povinen nezmocněný zástupce, provádí-li akt bez příkazu. Listinu cizozemskou hlásí ten, kdo ji má v držení v době vzniku poplatnosti. Ohlašovací lhůty jsou tyto: 8 dnů při právním jednání, úkonu nebo listině za spoluúčinkování notáře vzešlé nebo i bez tohoto spoluúčinkování (podle zák. čl. XI/1918 pak 15 dnů);
30 dnů při cizozemské listině, a to od jejího dovezení do tuzemska.
V těchto případech nutno však vždy splniti ohlašovací povinnost dříve, než se listiny v tuzemsku úředně použije nebo předsevezme jí převzatý závazek nebo na jejím základě nové právní jednání neb úkon provede.
Do 14 dnů hlásí se právní jednání, úkony a listiny, předsevzaté před úřady nebo takové, které podléhají úřednímu schválení a v tom případě od tohoto schválení.
I soud má lhůtu k ohlášení rozsudku a výroků, a to do 15 dnů od jejich pravoplatnosti, po př. i bez jejich pravoplatnosti u platebních příkazů přes 5000 Kč v příkazním řízení, u platebních a zajišťovacích příkazů na základě směnky, kupecké poukázky, závěrečného listu a šeku, u výměru, nařizujícího exekuci na základě veřejno-notářské listiny, i když pohledávka není určena. Smíry či rozsudky rozhodčích soudů, musí hlásiti řádný soud do 8 dnů od jejich dojití. Pozemnoknižní záznamy a zápisy má tentýž hlásiti finančnímu úřadu zároveň s vyhotovením příslušného usnesení.
Pozůstalostní výkaz podávají dědici, je-li ustanoven v testamentu vykonavatel pozůstalosti, nebo je-li zde opatrovník, stíhá povinnost tohoto (jen tehdy, neprojednává-li pozůstalost soud, a to do 3 měsíců od smrti zůstavitelovy).
Právě vylíčená ohlašovací povinnost uskutečňuje se u zmíněných rejstříkových úřadů. Tyto podle vnitřních kompetenčních předpisů, které jsou značně složité, buď předsevezmou samy vyměření p-u aneb postoupí spis za tím účelem vyššímu úřadu. Jen v některých případech jest věcná příslušnost úřadu zákonem výslovně stanovena. Viz též heslo „Finanční úřady“.
Pokud jde o vztah působnosti poplatkového práva ke státnímu území, sluší uvésti všeobecně, že v první řadě opravňuje k zpoplatnění právního jednání v tuzemsku okolnost, že bylo toto v tuzemsku uzavřeno. Nezáleží tudíž při takovém právním jednání na státní příslušnosti smluvních stran.
Jen výjimkou platí, že jsou-li obě smluvní strany cizozemci a uzavírají-li v tuzemsku úplatné právní jednání, které tamtéž nebude míti právních účinků, třeba zapraviti z prvního archu smluvní listiny pouze pevný kolek 5 Kč podle saz. pol. 19/101 II. p. z. Stran event. pozdějšího vzniku poplatnosti taková listina posuzuje se jako cizozemská. Za zvláštní případ úplatného právního jednání, které nemá v tuzemsku právních účinků, možno pokládati takové, které se týká nemovitosti, v cizozemsku ležící. V takovém případě vyměřuje se však p. podle stupnice II, je-li o právním jednání zřízena listina (saz. pol, 19/101 A n, Budw. fin. 10933).
Pokud právní jednání v tuzemsku uzavřena nebyla, může způsobiti jejich podřízenost tuzemskému poplatkovému právu okolnost, že se stanou v tuzemsku účinnými. Účinnost v tuzemsku existuje již podle jejich povahy u právních jednání v cizozemsku uzavřených, která se týkají nemovitostí, ležících v tuzemsku, ať byla o nich vyhotovena listina či nic. Dlužno tedy takové smlouvy přihlásiti ke zpoplatnění u tuzemského úřadu dříve než bylo na základě nich předsevzato nějaké jiné právní jednání nebo smluvený závazek splněn. Účinnost u listin, o jiných právních jednáních v cizozemsku sepsaných, vidí se v tom, že jsou přeneseny do tuzemska, že je jich úředně upotřebeno, splněn závazek nebo předsevzato jiné právně závazné jednání na jejich podkladě (§ 23 p. z.). Okolkovati po případě k zpoplatnění přihlásiti třeba podobnou listinu do 30 dnů po přenesení do tuzemska, vždy však dříve, než bylo jí úředně upotřebeno, splněn závazek smluvní nebo na jejím základě jiné právní jednání uzavřeno.
Specielní ustanovení pro daň z obohacení viz příslušné heslo.
Za tuzemsko se má pokládati celé území Čsl. republiky. Avšak vzhledem k rozdílnosti obou právních systémů zůstává ještě v platnosti dohoda, uzavřená mezi rakouským a uherským ministrem financí z 26. XII. 1896 s dodatkem z 20. IV. 1898, schválená cís. nař. z 29. XII. 1899, č. 268 ř. z., o vzájemném poměru obou polovic říše v záležitostech kolků a p-ů. Obsahuje zásady, které přibližně se shodují s oněmi, jež byly výše vylíčeny jako platící v poměru s cizinou. Pokud není její obsah výslovně vyloučen popřevratovými zákony, dá se jí užiti na poměr zemí historických ke Slovensku.
Modifikaci berní výsosti v oboru poplatkovém obsahují četné úmluvy mezinárodní, hlavně o zamezení dvojího zdanění pozůstalostí (s Rakouskem č. 369/1922 Sb., s Německem č. 119/1923 Sb. a s Polskem č. 256/1925 Sb.).
7. Platební povinnost. (§§ 64, 65, 68 p. z., §§ 89, 90, 91 u. p. p., § 34 zák. čl. XI/1918, § 23, 37 c. n. č. 278/1915 ř. z.) Platební povinností označuje se závazek poplatníkův ke splnění předpisů o zapravování p-u; vzniká tehdy, je-li p. splatným a zaniká pro všechny solidárně k zaplacení p-u zavázané osoby, jakmile jedna z nich platební povinnost splnila. Platební povinnost náleží:
1. Při p-cích kolkových, a to i tehdy, když se podle zákona tyto p-y platí přímo, při listinách o dvoustranných právních jednáních vydateli i příjemci i v tom případě, když se při vydání nebo přijetí listiny nechají zastoupiti. Jde-li o jednostranné právní jednání, mají platební povinnost osoby, v jejichž prospěchu byla listina zřízena, při vysvědčeních, mimosoudních podáních, přílohách, protokolech, obchodních knihách, úředních vyhotoveních správních úřadů osoby, v jejichž záležitosti byla písemnost sestavena.
Při směnce podléhá platební povinnosti vystavitel, podpisatel, držitel a každý, kdo se oběhu směnky zúčastnil, kdo směnku protestoval a neoznámil nedodržení poplatkové povinnosti; u cizozemských směnek ten, kdo směnku zde dá do oběhu nebo v okamžiku pro poplatkovou povinnost rozhodném směnku drží nebo ji protestoval bez oznámení kolkové závady.
Jednatele bez příkazu stíhá platební povinnost při p-u kolkovém vždycky, vyjma případy, že jeho jednání dominus negotii výslovně nebo mlčky schválil nebo se jím dostalo mu prospěchu.
2. Při p-cích v hotovosti placených mají platební povinnost kontrahenti dvoustranného právního jednání, a to nerozdílnou rukou, takže soukromoprávní ujednání o tom, kdo má p. ze smlouvy nésti, poplatkové povinnosti nemodifikuje. Pouze na Slovensku a Podkarpatské Kuši nese p. v první řadě ten, kdo jej podle úmluvy béře na sebe, není-li takové úmluvy, tedy nabyvatel, ale všechny smluvní strany i zde stíhá platební povinnost solidární. Při smlouvách směnných pak nese každá strana polovici p-u.
Povinnost k zaplacení p-u vkladního má osoba, která zapsaného práva nabývá. Kdo žádal o zápis, podle práva slovenského je solidárně povinen k zaplacení p-u, podle našeho práva (pozn. 3. k saz. pol. 45) pouze za p. ručí. Při dani dědické a darovací stíhá platební povinnost nabyvatele nebo jeho právního nástupce.
3. Při p-cích soudních je věc upravena samostatně. (§§ 8 a 20 c. n. č. 279/1915 ř. z.). Při nich se neliší, jde-li o p. kolkový či přímý. Při podání, jeho opisech, přílohách a protokolech podání zastupujících stíhá povinnost platební osobu, která podání předkládá nebo ústně prohlašuje. Jde-li o jednací protokoly nebo o smíry před soudem nebo v smírčím řízení uzavřené, jsou to obě zúčastněné strany. P. z duplikátů a opisů platí ten, kdo o jejich vystavení žádá. Při p-u ze soudních rozhodnutí záleží na tom, jde-li o p. pevný nebo percentuální. V prvním případě platí p. obě strany sporné, v druhém případě rozhoduje soudní výrok o útratách. Nevyslovil-li soud povinnosti k náhradě procesních útrat nebo prohlásil-li útraty za vzájemně zrušeny, platí každá strana polovici p-u z rozhodnutí. Jindy platí strany tento p. v tom poměru, v jakém byly odsouzeny k náhradě útrat, při čemž se pokládají útraty obou stran za stejné (presumpce nevyvratitelná). Z těchto ustanovení je výjimka v tom případě, je-li strana při procesu o peněžitou pohledávku odsouzena k celým útratám, ačkoliv její protivník zvítězil méně než čtyřmi pětinami svého nároku. V takovém případě zaplatí každá strana díl p-u, odpovídající částce, kterou podlehla. Z platebních příkazů v řízení upomínacím vzniká povinnost k zaplacení p-u oběma stranám, z usnesení v řízení exekučním vymáhajícímu věřiteli. Ve všech jiných případech úředních jednání dá se použiti všeobecného ustanovení § 8, č. 5, cís. nař. č. 279/1915 ř. z., podle něhož platí p. z takového úředního jednání ten, kdo je způsobil, navrhl nebo v jehož zájmu se děje. Do této rámcové disposice se dají zahrnouti i ustanovení, že paušální p. z řízení konkursního platí v případě skončení konkursu rozdělením nebo nuceným narovnáním správce masy, jindy dlužník; p. z projednání pozůstalosti platí dědicové, v trestním řízení p. rozsudečný soukromý žalobce a mimo to žalovaný, je-li pravoplatně odsouzen. V řízení rozhodčím nesou pevný p. z rozhodnutí obě strany, p. percentuální nese strana úplně podlehnuvší, jindy dělí se obě strany polovicí. Je samozřejmo, že ve všech těchto případech je možno domáhati se soukromoprávní cestou náhrady zaplaceného p-u na osobě, která se k jeho zapravení zavázala nebo byla k němu odsouzena.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí podle zák. čl. XLIII/1914 o soudních p-cích ustanovení zhruba stejná s těmito výjimkami: P-y kolkové hradí v první řadě advokát, p-y kolkové z rozhodnutí platí zpravidla žalobce. P-y přímé platí se zásadně podle poměru, v jakém byly strany odsouzeny k placení útrat. Nezmiňuje-li se rozhodnutí o útratách nebo nejsou-li tyto vzájemně zrušeny, platí každá strana polovici. Subsidiárně jest pak povinna zaplatiti p. z rozhodnutí osoba, jíž rozhodnutím byl nějaký prospěch přiznán, ledaže by po srážce útrat neobdržela ani tolik, aby mohla krýti p.
8a. Ručení osobní. Pod pojmem ručení stanoví p. z. vlastně další platební povinnost, neboť není mezi důsledky této a důsledky ručení rozdílu. Stát může již hned od počátku vybrati si při předepsání a vymáhání p-u osobu ručící neb p-em povinnou. Pojmu ručení užívá zákon jen, aby poukázal na vzdálenější vztah osob ručících k právnímu aktu, než je tomu u poplatkové povinnosti (§§ 71 až 74 p. z., §§ 94 a 97 u. p. p., § 35 zák. čl. XI/1918).
Jedná se zprvu o ručení všeobecné. U p-ů kolkových nebo u takových listin, které podléhají kolku, ale p. se zapravuje přímo, ručí
ten, kdo listinu vystaví nebo přijme ať vlastním či cizím jménem,
nebo použije jí způsobem, který zakládá kolkovou povinnost,
nebo má v rukou cizozemskou listinu při vzniku její poplatnosti. Podobně ručí za p. z podání, a vyhotovení úředního, kdo za jiného podání učiní nebo takové vyhotovení způsobí.
U p-ů přímých ručí
při převodu věci prodávající, předal-li věc před zapravením p-u;
ten, kdo nepodá na žádost úřadu potřebné vysvětlení nebo doklady nebo učiní nesprávný údaj ve věci pro měření p-u důležité;
ten, kdo je vinen nebo účasten na důchodkovém přestupku, ručí bez ohledu na svou trestnost co do zkrácené částky p-u, a to jak při p-cích přímých tak i kolkových;
kdo žádal o zápis do veřejné knihy, ručí za p. za zápis, společnosti, ústavy a osoby ručí za přímé p-y a za zvýšení, stran kterých přísluší povinnost platební jejich orgánům;
za dědickou daň z odkazu ručí odkazem obtížený;
podobně ručí obdarovaný, jemuž byla uložena plnění ve prospěch třetích osob, za daň z obohacení, předepsanou z těchto plnění.
Jiný druh tohoto ručení osobního jest ručení určitých osob charakteru úředního neb podobného. Tak za p. kolkový ručí právní zástupci, notáři neb veřejní jednatelé při listinách, které byly vyhotoveny za jejich spolupůsobení. Jde-li však o p. z právních jednání, ručí právní zástupci a notáři pouze za ohlášení jeho a tudíž za z jeho opomenutí vzešlé následky (zvýšení). Tohoto posledního ustanovení není však na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Při soudních p-cích mimo to ručí zmocněnec za p. z písemností jím podávaných nebo z jednání či vyhotovení jím vyvolaných. Strany zastupované zmocněnci bez příkazu ručí za p-y tehdy (mimo paušální), když jednání schválily nebo jím dosáhly výhody (§ 9 c. n. č. 279/1915 ř. z.).
Funkcionáři řádných soudů mají sice oznamovací povinnost a jest jim bdíti nad zachováním poplatkových předpisů, povinnosti ručební však nemají (§ 47 c. n. č. 279/1915 ř. z.).
8b. Ručení věcné. Věcným ručením (§ 72 p. z.) rozumí se právo státu uspokojiti se co do p-u z určité věci, která je p-em stižena, a to, ať je ve vlastnictví kohokoliv. Některá z právních jednání požívají tedy zákonného zástavního práva na věci, jež byla předmětem jednání a jejím příslušenství. To platí o p-u z převodu majetku movitého i nemovitého, o dani dědické i s testamentním kolkem a o dani darovací. Poplatkový ekvivalent vázne na důchodu z nemovité věci. P. vkladní vázne na věcných právech, jež byla předmětem zápisu.
Všechna tato zákonná práva zástavní předcházejí svým pořadím všecky soukromoprávní pohledávky. Přednost jejich zaniká ve třech létech po splatnosti. (Při p. vkladním počítá se lhůta pravděpodobně již ode dne provedení zápisu.) Splatností počíná však beze sporu jen přednostní pořadí. Zástavní právo samo vzniká současně s nárokem státu na p.
Přednostní právo vztahuje se i na exekuční výlohy a úroky z prodlení, ne však zvýšení. Po třech letech trvá zástavní právo dále, ale již jen v pořadí, v jakém bylo do knih vtěleno. Zaniká teprve promlčením nebo nuceným prodejem. Promlčení se přetrhuje exekučními úkony na př. již vkladem nebo záznamem zástavního práva. Tříletá lhůta jest lhůtou propadnou, takže soudce jí musí dbáti i bez návrhu stran (Vážný 5686).
Po třech létech nemá však býti ručení věcné uplatňováno proti osobě, která nabyla mezi tím nemovitosti bona fide. Finanční úřady ostatně mají povinnost do 30 dnů nemovitostní p. zajistiti. Věcné ručení může se uplatňovati již primérně, aniž by úřad p. vymáhal předem na povinných osobách. Provádí se tak, že se osobě, jež ručící věc drží, doručí záruční platební rozkaz.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí ustanovení § 36 zák. čl. XI/1918, podle něhož p-y dědické, darovací a p-y z převodu nemovitého majetku, připadající z převodu nemovitosti, váznou zákonným zástavním právem na převedených věcech a předcházejí po dva roky všem soukromoprávním pohledávkám i bez knihovního zápisu. Na zvýšení se zástavní zákonné právo nevztahuje. To platí i o p-cích z převodu movitostí s tím rozdílem, že je nelze uplatňovati proti osobě třetí, nabyvší věci v dobré víře. Pečená lhůta počíná ohlášením pozůstalosti nebo právního jednání k vyměření p-u po př. dostavením se výminky neb určeného času a lze přednostní pořadí uplatniti do dvou let od dražby. Byl-li ve dvouleté lhůtě p. zajištěn také knihovním zápisem, trvá přednostní pořadí 5 let. Po uplynutí dvouleté lhůty lze knihovní zápis naříditi jen, nenabyla-li zatím vlastnického práva k nemovitosti třetí osoba bona fide.
9. Osvobození. V poplatkovém právu vyskytují se zproštění od poplatkové povinnosti buď vzhledem k určitým subjektům, nebo k určitým právním jednáním, písemnostem nebo úředním úkonům. V prvním případě mluvíme o osvobození osobním, v druhém o osvobození věcném, ačkoliv přesného rozhraničení není, ježto osvobození osobní platí namnoze jen v určitých případech a naopak osvobození věcné bývá omezeno na určité osoby. Osvobození osobní jest obsaženo v saz. pol. 44/75, na Slovensku a Podkarpatské Rusi v pol. 85, osvobození věcné pak při jednotlivých objektech, z nichž se p. vybírá, buď v příslušné sazební položce, nebo ve zvláštní sazební položce bezprostředně následující. (Nejvíce jich jest vypočítáno v saz. pol. 20/102 [osvobozené listiny.]) Ustanovení tato, jak jinak ani nelze, byla doplněna množstvím pozdějších zákonů. Rozlišování osvobození osobního a věcného jest však velmi důležité i pokud se týká osvobození, zákony novějšími poskytnutých. Při věcném osvobození nepředepíše se p. vůbec, při osobním osvobození platí toto pouze pro privilegované osoby, kdežto druhým osobám přísluší buď zaplatili p. celý při p-cích pevných a stupnicových (po př. bylo-li vyhotoveno více listin, podléhá p-u exemplář vyhotovený osobou neprivilegovanou), jde-li o p. percentuální, platí každá osoba podle míry své účasti na právním jednání, tedy při právním jednání dvoustranném platí neosvobozená strana jen polovici p-u. Při dani z obohacení každý platí daň podle velikosti majetku mu připadajícího. Nej důležitější případy osvobození osobního jsou tyto: a) Nejširší osvobození osobní je poskytnuto v saz. pol. 44/75, lit. a) pro veřejné úřady a fondy dotované fiskem, stihla-li by poplatková povinnost fond nebo státní pokladnu. Všeobecným ustanovením podléhají správy domén a průmyslových podniků státu a fondů státem dotovaných. Osvobození se však přes to vztahuje na správu státního monopolu, na správu poštovní a telegrafní, státních dolů a železnic a na úřady nadřízené správě domén a průmyslových podniků shora zmíněných. b) Velmi pružné a často před nejvyšším správním soudem projednávané osvobození platí pro ústavy veřejné, státem nedotované, veřejným účelům však sloužící, jejichž správa jest vedena přímo státním úřadem nebo obcí, kostelní jmění a obce. Nejpraktičtější jest tato výhoda pro obce. Zákon ji poskytuje však jen pro podání, která se činí u úřadů pověřených dozorem nad ústavem neb obcí a vedením jich ve věcech tohoto dozoru a vedení se týkajících, dále pro všecky listiny a písemnosti, které privilegovaný subjekt vystavuje pro účely jemu svěřené. Podle účelu zákona budou ovšem osvobozena od p-u i všecka právní jednání, podniknutá k účelům veřejným, tedy i tehdy, když podle všeobecných ustanovení podléhají p-u i bez listiny (Budw. 14609). Důležitou otázkou ovšem bude, co jest rozuměti pod pojmem veřejné účely, obci (tedy i ostatním privilegovaným subjektům) svěřené. Pokud jde o obec, budou tu rozhodna ustanovení obecních zřízení. Osvobozeny budou beze vší pochyby úkony, spadající do přenesené působnosti obecní. Bylo by tedy z osvobození vyloučiti jen některé počiny obce, pokud spadají do samostatné působnosti její, zejména, jak ostatně zákon sám uznává, správu obecního soukromého jmění. Nelze však osvobození omezovati jen na oblast vypočítanou obecním zřízením, nýbrž jest přihlédnouti k sociálním poměrům a názorům doby, dále k poměrům hospodářským atd. (Boh. 4198 fin. a j.).
Nejčastěji půjde tu o jednání, jimiž obec pečuje o dopravní stránku města, o ulice a veřejná prostranství, kanalisace, vodovody, veřejné osvětlení, péči o zdraví obyvatelstva, o jeho vyhovující ubytování atd. Osvobození se podle ustálené judikatury nevztahuje však na p-y z úředních úkonů, tedy na vkladné a pod.
c) Správci konkursní podstaty a výboru věřitelů náleží osobní osvobození ve věcech konkursní podstaty, ne však, vystupuje-li tato jako žalobkyně. Osvobození se nevztahuje na p. paušální podle pol. 15 sazby soudních p-ů a na p-y ze soudních smírů a jiných právních jednání. Podobné osvobození přísluší vyrovnacímu správci a poradnímu sboru věřitelů pro vyrovnací řízení, nevztahuje se však na smíry a jiná právní jednání a pak na spory, jež se pojí k vyrovnacímu řízení (§ 11 c. n. č. 279/1915 ř. z.). Těchto osvobození požívá též osoba dozorčí při obchodním dozoru.
d) Osoby, jimž bylo soudem uděleno právo chudých (na Slovensku a Podkarpatské Rusi pouze osoby, jimž bylo uděleno podle 1. odst., § 112, civ. soudního řádu) jsou osvobozeny od soudních p-ů včetně p-ů z listin, které jsou poplatný teprve při soudním použití, z listin a právních jednání, k nimž došlo v soudním řízení, pak z vkladu poznámky vnucené správy a zavedením dražebního řízení. Na p-y paušální se však osvobození nevztahuje (§ 10 c. n. č. 279/1915 ř. z.).
Z ostatních osvobození osobních jest jmenovati osvobození presidenta republiky co do požitků úředních (čl. I. zák. č. 290/1921 Sb.), osob exteritoriálních (zák. č. 331/1922 Sb.), obchodních a živnostenských komor, advokátních a lékařských komor, zemědělských sdružení a všech nepolitických spolků, sledujících humanitní a dobročinné účely co do korespondence s úřady kromě soudního řízení atd.
Pokud se týká osvobození věcného, jest ho nepřehledná řada a nemělo by smyslu je podrobně vypočítávati. Nejpraktičtější a právnicky nejzajímavější jsou tyto případy:
a) Při vy vlastnění z veřejných důvodů podle státních nebo zemských zákonů jsou podle saz. pol. 20/102, lit. f, na Slovensku a Podkarpatské Rusi pol. 79, lit. g osvobozeny od p-ů listiny o ocenění a odstoupení pozemků a realit (ne tedy při vyvlastnění věcí movitých), které jejich vlastníci musí zciziti ve veřejném zájmu, t. j. pro potřeby státu, obce nebo vůbec k veřejným účelům, a které musí býti v takových případech před výplatou odbytného eráru předloženy o držbě postoupeného pozemku, pokud se jich nepoužije jinak než k provedení tohoto vyvlastnění. Než vyvlastnění samo je řízením veřejnoprávním, které p-u nepodléhá, takže praxe poskytuje osvobození i pro případy, kdy existuje nárok na vyvlastnění, ale nedošlo k jeho uskutečnění, nýbrž nemovitost byla převedena smlouvou. Osvobození to se přirozeně vztahuje i na p-y z právních jednání, ne na p-y z úředních úkonů. Nejčastěji se uplatňuje toto osvobození obcemi, nabývají-li pozemků, jichž chtějí použiti ke zřízení veřejných cest a prostranství. Obec ovšem musí prokázati, že by jí pro předmětný pozemek příslušelo expropriační právo.
b) Osobní osvobození obcí bylo prohlášeno za osvobození věcné zák. č. 70/1902 ř. z., pokud obce za účelem provedení úkolů jim svěřených uzavírají zápůjčky. Osvobození vztahuje se tedy na všechny listiny, jimiž se zápůjčka provádí a osvědčuje a podle výslovného ustanovení zákona i na knihovní zápisy. Kompetentním k rozhodování o žádosti v I. instanci jest zemské finanční ředitelství. Použije-li se však zápůjčky k účelům jiným, nastupuje dodatečně povinnost poplatková. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi podobného ustanovení není.
c) Osvobození z důvodu t. zv. konverse (zák. č. 49/1907 ř. z.). Jestliže se u veřejně účtujících peněžních ústavů uzavřou hypoteční zápůjčky na zaplacení stávajících hypotečních dluhů, tu z příslušných výmazních a dlužních listin platí se pouze pevný p. 5 Kč z archu, pokud ovšem by p. podle II. stupnice nebyl nižší, knihovní vklad pak jest osvobozen od p-u, jestliže jsou splněny tyto podmínky:
1. z dluhopisu musí vysvítati, že se buď úroková míra snižuje trvale, a to nejméně o ¼%, nebo že se umořitelná a věřitelem vypověditelná pohledávka přeměňuje v pohledávku splatnou v umořovacích lhůtách a věřitelem nevypověditelnou bez zvýšení úroků.
2. podle dlužního úpisu musí býti lhůta ke splacení nové zápůjčky stanovena (nehledě k výhradě práva výpovědi podle stanov) nejméně na 5 let;
3. v dluhopisu anebo v prohlášení, opatřeném ověřeným podpisem hypotekárního dlužníka, které je vystaveno před výmazem zástavního práva pro starší pohledávku, musí býti uvedeno, že nová zápůjčka je určena k zaplacení staršího dluhu.
Když se míra úroková dodatečně zvýší, odpadají úlevy konversní. Podle zák. čl. 111/1923 Sb. neztrácejí se úlevy, jestliže zvýšená sazba nepřevyšuje 6%, avšak tu při zápůjčkách konvertujících ústavů, které nevydávají spořitelních nebo vkladních knížek, nesmí býti původní sazba zvýšena více než o 1%.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi podmínkou osvobození z důvodu konverse, které se uděluje podle zák. čl. LXX/1881 hypotečním ústavům, sirotčím pokladnám, veřejným fondům, spořitelnám a jiným veřejně účtujícím peněžním ústavům při přeměně hypotečních zápůjček na nové, je, že úroková míra konvertovaného dluhu je nižší než úroková míra, placená z dluhu starého a že peníz úroků a vedlejších p-ů, jenž má býti zaplacen, nepřesahuje peníze dosud zaplacených úroků a vedlejších p-ů. Mimo to spočívá rozdíl práva v historických zemích a práva slovenského v tom, že podle onoho práva platí osvobození ipso iure, kdežto na Slovensku a Podkarpatské Rusi třeba o ně žádati.
d) Obchodní korespondence, t. j. korespondence obchodníků a živnostníků mezi sebou a osobami jinými, pokud se týká jednání, příslušejících do jejich obchodu nebo živnosti, jest osvobozena podmínečně. Osvobození toto však neplatí pro případy, kdy se použije formy dopisu k vyhotovení směnky, dlužního úpisu, zástavní listiny, poukázky, akreditivu, postupu pohledávky, bilancovaného konta, nákladních listů, promes, smluv o zápůjčku lodní, pojišťovacích nebo společenských, též se nevztahuje na p. srážený podle § 15 zák. č. 54/1925 Sb. o výplatách ze státní pokladny a při kupních a dodavacích smlouvách se státem (§ 9 zák. č. 20/1864 ř. z., na Slovensku a Podkarpatské Rusi pol. 59 u. p. p.). Když se však obchodní korespondence upotřebí úředně k jiným účelům než dávkovým, třeba zaplatiti poplatek podle všeobecné sazby. Při použití u soudu v prvopisu nebo opisu třeba jen částečném zaplatí se p. ve sporném a exekučním řízení při hodnotě předmětu sporu do 100 Kč částkou 40 h, do 300 Kč částkou 60 h, do 2000 Kč částkou 5 Kč, při hodnotě přes 2000 Kč částkou 10 Kč za arch, v konkursním a vyrovnacím řízení a v nesporném p. 10 Kč za arch, pokud podle všeobecných předpisů nevypadne poplatek menší. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi podléhají dopisy také p-u odpovídajícímu druhu právního jednání, obsaženého v dopise pouze podle hodnoty sporu nebo řízení. Není-li předmětem sporu majetkoprávní nárok neb není-li předmět cenitelný, podléhají korespondence p-u 5 Kč z každého archu (§ 13 c. n. č. 279/1915 ř. z. ve znění zák. č. 120/1931 Sb. a § 86 zák. čl. XLIII/1914).
Jiná věcná osvobození existují v záležitostech pozemnoknižních, oblasti zemědělství, družstevnictví, obchodu, železnic, soustavné elektrisace, stavebního ruchu atd.
10. Nepříznivé následky nezachování poplatkových předpisů. Nepříznivé následky přestupků poplatkového práva mohou se jeviti buď v tom, že se zavede trestní řízení důchodkové a uloží v trestním zákoně důchodkovém, po př. v p. z. stanovené tresty nebo že se bez zavedení trestního řízení správním aktem zvýší suma řádného p-u o tak zv. poplatkové zvýšení a předepíše se t. zv. zvýšený p.
Zvýšení poplatku bez zavedení řízení trestního je normováno v §§ 79 až 81 p. z. Poplatkové zvýšení sdílí osud p-u řádného, není však vymahatelno, byl-li podán rekurs, dokud nebyl pravoplatně vyřízen. Finanční úřady mohou v různé instanci podle vnitřních předpisů zvýšení snížiti neb prominouti, nezakazuje-li to zákon výslovně. Pro předepsání zvýšení není pravidelně podmínkou, aby strana se dopustila přestupku úmyslně, stačí toliko objektivní nesplnění poplatkové povinnosti (Budw. 181). Tam, kde přestupek spočívá v opomenutí ohlášení, může býti toto zvýšení předepsáno jen osobě, která je opomenula a to třeba samostatně bez poplatku řádného.
Mluví-li zákon o zvýšení, myslí tím většinou p. zvýšený, t. j. započítává do něho již částku p. řádného. Podle toho vyskytuje se zvýšení dvojnásobné: při nekolkovaných podáních v záležitostech mimosoudních, při opomenutí včasného ohlášení právních jednání, podléhajících p-u percentuálnímu, nebo tam, kde p. měl býti v určité době zapraven bez úředního vyměření a nestalo se tak, na př. v řízení rozhodčím nebo při paušálních p-cích soudních (§ 46 c. n. č. 279/1915 ř. z.), nezaplatí-li se daň darovací nebo dědická v kolcích v případech, kdy tak zákon nařizuje (§ 43 cís. nař. č. 278/1915 ř. z.), při paušálním p-u z výher bookmakerů (§ 9, lit. c, cís. nař. č. 282/1916 ř. z.) a při neohlášení úmluv, měnících předpoklady, za nichž byly uděleny konversní výhody podle zák. č. 49/1907 ř. z. pro p. vkladní.
Zvýšení trojnásobné platí v podobných případech při p-cích z účasti cizozemských kapitálových společností podle zák. č. 171/1892 ř. z., při nedostatečně kolkovaných podáních v řízení soudním, při všech p-cích listinných ve smyslu původního poplatkového zákona, t. j. při p-cích podle I. a II. neb III. stupnice, a to když listina buď nebyla řádně kolkována, nebo nevysvítá-li z jejího obsahu její hodnota, nebyla v předepsané lhůtě k vyměření p-u ohlášena, byla-li listina podmínečně od p-u osvobozena a bylo jí použito způsobem, pro nějž osvobození neplatí, nebo podobně nebyla-li u listiny v cizozemsku vyhotovené po přenesení do tuzemska včas splněna poplatková povinnost. Dále platí toto zvýšení při poplatcích pojišťovacích (§ 6 c. n. č. 280/1915) a při p-u z výher při sázkách, které zprostředkovali bookmakeři (§ 9, lit. b, c. n. č. 282/1916 ř. z.)a pro p-y stupnicové při úlevách konversních, nebyla-li hlášena včas změna předpokladů, za nichž byla úleva povolena.
Zvýšení pětinásobné platí při úmyslném zkrácení paušálu ze služebních smluv. při jiném zkrácení dvojnásobné (§ 7 zák. č. 295/1921 Sb.).
Ostatní zvýšení jsou povahy výjimečné a řídí se přísnějšími předpisy: Zvýšení 10násobné platí podle § 13 zák. č. 89/1862 ř. z. při pomocných knihách obchodních (při hlavních platí normální zvýšení trojnásobné) a notářských repertoriích, dále u směnek s dospělostí přes 6 měsíců a 5 dní nebo obsahujících svolení ke vkladu nebo záznamu na nemovitosti a jim na roven postavených listin.
Zvýšení 50násobné platí při p-cích ze sázek bookmakerů (§ 7 c. n. č. 282/1916 ř. z.), dále při dani bursovní, při kolku z karet, při účtech, konečně při směnkách s dospělostí přes 3 měsíce a 5 dní, ne však přes 6 měsíců a 5 dní a jim na roven postavených listinách.
Zvýšení 100násobné vyskytá se u ostatních p-ů podle zákona o směnečném p-u.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí, pokud je věc upravena popřevratovými předpisy, namnoze totéž, zvláště u směnek a jiných listin podle zák. č. 48/1928 Sb. jinak se má věc takto (§§ 102 až 108 u. p. p.):
Byla-li zmeškána lhůta k ohlášení právního jednání, avšak ne více než o 30 dní, zvyšuje se p. o jednu čtvrtinu, byl-li akt přihlášen později, avšak do dalších 60 dnů, o jednu polovinu. Nebyl-li akt přihlášen vůbec, nebo až po 90 dnech, nastává zvýšení 100%ní, t. j. dvojnásobné.
Zvýšení trojnásobné platí u listin obchodních nebo živnostenských knih zcela, nebo částečně nekolkovaných, u listin podmínečně osvobozených, použije-li se jich neprivilegovaným způsobem, u listin cizozemských, včas po přenesení do tuzemska, nepřihlášených, při nezaplacení p-u z převodu majetku v kolcích tam, kde to zákon nařizuje (§ 82 zák. čl. XI/1918), a konečně jestliže více exemplářů listiny, podléhající stupnicovému p-u, do 8 dnů není předloženo finančnímu úřadu.
Zvýšení čtyřnásobné platí u podání, příloh, protokolů a vyhotovení v řízení správním a při zkrácení p-u v řízení soudním. V řízení soudním je však dovoleno„ byl-li pro nedodržení předpisů poplatkových sepsán úřední nález, zaplatiti do 15 dnů po doručení platebního rozkazu jen řádný p. zvýšený o polovici„ která nesmí obnášeti více než 50 Kč. Jinak nastává povinnost k plnému zvýšení.
Zvýšení 10násobné vyskytá se při zkrácení p-u z obchodních knih pomocných, nákladních a nakládacích listů a pod, listů dopravních, dále nebyl-li podle předpisu napraven p. z účtů, bilancí, bilancovaných účtů a zápůjčkových obchodů na ruční zástavu.
Zvýšení 50násobné vybírá se u účtů a listin podobných výše zmíněných, když nebyly kolkovány vůbec nebo jen nedostatečně.
Jiná zkrácení poplatkového důchodku, než která byla vypočítána v §§ 79 až 81 p. z., stíhají se podle trestního zákona důchodkového (§ 82). Patří sem zejména tato zkrácení důchodku kolkového: napodobení, měnění nebo přenášení upotřebených kolkových známek nebo jejich upravování a rozšiřování padělaných nebo nedovoleně změněných kolkových tiskovin, nedbalost osob, ustanovených k dozírání na dodržování kolkových předpisů, přestupky při vyhotovování kolku podléhají-cích listin, nedovolené obchodování s kolkovými ceninami neb prodej jich za vyšší cenu. Trestem podle trestního zákona důchodkového jest obyčejně 2—5násobek zkrácené částky, na Slovensku 3—10násobek, při nedbalostech při odkrývání a dozoru nad kolkovými přestupky jest určen pevnou částkou.
Podle trestního zákona důchodkového se trestá ve smyslu § 84, č. 1, p. z. ten, kdo v posledních 2 letech se po třikráte dopustil přestupku, potrestaného pouze administrativním zvýšením podle §§ 79 až 81 p. z. a nyní jej opětuje (na Slovensku a Podkarpatské Rusi podléhají podobně trestnímu řízení advokáti a notáři, kteří byli již pokutováni administrativním zvýšením a do roka dopustí se přestupku téhož druhu a předepsané zvýšení nezaplatí do 30 dnů od nabytí pravoplatnosti platebního rozkazu (§ 112, lit. f, u. p. p.).
Zatajení p-u dopustí se podle § 84, lit. b a c p. z., ten, kdo v údajích nebo listinách, které jsou podkladem pro předpis p-u, dopustí se nesprávnosti, která má za následek osvobození nebo menší předpis p-u; sem patří na př. zatajení kupní ceny nebo předstírání úplatného převodu tam, kde se jedná o převod zcela nebo částečně bezúplatný, dále vyloudění práva chudých na základě předstírání špatných majetkových poměrů.
Týká-li se přestupek p-ů přímých, jest jej považovati za těžký důchodkový přestupek a trestá se 3 až 6 násobkem řádného p-u (§ 85). Shora zmíněné vyloudění práva chudých trestá se podle § 46 c. n. č. 279/1915 ř. z. 5 až 15 násobkem dávky.
I za tyto důchodkové tresty majetkové ručí mimosoudní veřejní úředníci, notáři, advokáti a veřejní jednatelé při písemnostech, vyhotoveních a aktech, za jejich spolučinnosti k místu přišlých (§§ 90, 91 p. z.).
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí podle §§ 110 a 119 u. p. p. a § 85 zák. čl. XI/1918 zhruba totéž.
Zmírnění těchto nepříznivých následků existuje v těchto případech:
Příjemce p-u podrobené listiny, která nebyla zpoplatněna nebo zpoplatněna nedostatečně, nesprávně nebo pozdě, osvobozuje se od povinnosti zaplatiti zvýšení nebo pokutu, když do 30 dnů po obdržení listiny učiní o přestupku hlášení do 30 dnů u finančního úřadu. Při směnkách žádá se ještě, aby zároveň složil zkrácený p. (§ 88 p. z., § 119, odst. 1., u. p. p., § 16 zák. č. 48/1928 Sb.).
Jestliže osoba, od které má býti zvýšený p. ze směnky vybrán, oznámí přestupek finančnímu úřadu dříve, než se tento o něm doví odjinud a jestliže zároveň hned zaplatí p. zkrácený a polovinu zvýšení a vzdá se každého opravného prostředku, nebude od ní druhá polovina zvýšení žádána (§ 15, odst. 1., zák. č. 48/1928 Sb.).
11. Promlčení. Promlčením nazýváme skutečnost, že fiskus nemůže následkem uplynutí určité doby uložiti poplatníku k zaplacení p., na nějž vznikl již státu nárok (promlčení práva vyměřovacího) nebo mluvíme o něm tehdy, když fiskus nemůže dávku již uloženou po uplynutí předepsané doby vymáhati (promlčení práva k vymožení p-u).
Původní text p. z. v § 9 neznal promlčení p-ů. Instituce tato zavedena byla pro země historické teprve zák. z 18. III. 1878, č. 31 ř. z., pro p-y a jiné veřejné dávky. Pro dávky do oblasti p. z. a jeho doplňků spadající platí, že lhůta pro promlčení práva vyměřovacího trvá 5 let a počítá se od uplynutí kalendářního roku,
a) v němž strana dostála své povinnosti ohlašovací nebo povinnosti k dodání pomůcek od ní žádaných a vyměření bylo na základě jich možné, t. j. nechyběly-li údaje potřebných skutkových okolností a nebyly-li umožněny teprve později (Budw. fin. 1574);
b) v němž závazek strany nebo nárok státu na p. vzešel. To platí v případě, že straně nenáleží ohlašovací povinnost, na př. při jednáních uzavřených za součinnosti notáře, advokáta, či jiného právního zástupce neb úřadu;
c) jedná-li se o p., který se platí bez úředního vyměření a straně možno vyčisti zanedbání její povinnosti (nezaplatila vůbec nebo méně, než jí náleželo), počíná promlčecí lhůta uplynutím správního roku, y němž příslušný finanční úřad mohl vyměření předsevzíti.
d) při dalších listinách kolku podrobených rozhoduje rok, v němž listina se dostala k vědomosti finančního úřadu (kolkovou revisí) nebo v němž listiny bylo úředně použito (v tomto posledním případě nezáleží na tom, kdy se finanční úřad o kolkové závadě dověděl, Budw. 497 fin.). Avšak při listinách, i když by nedošlo k možnosti vyměření nebo úředního použití, nastává promlčení uplynutím 30 let od správního roku, v němž závazek vzešel, t. j. pravidelně od vyhotovení listiny. Pouze v tom případě, že by po uplynutí této doby bylo listiny ještě úředně použito, zapraví se p., který by bylo platiti v době vyhotovení listiny.
Byl-li následkem chybného vyměření předepsán p. menší, než podle zákona příslušel, může finanční správa p. doměřiti do 3 let po uplynutí správního roku, v němž se původně předepsaný p. stal splatným. Pojem chybného vyměření třeba však vykládati široce. Spadají sem všechna úřední rozhodnutí stanovící neb schvalující již jednou vyslovenou poplatkovou povinnost , nebo její výši (i odpis, uznání osvobození). Předpokládá se však, že nesprávnost vyměření není. způsobena zaviněním strany. Jinak by se jednalo o vyměření prvotné resp. jeho reasumaci, pro které platí lhůta Slétá (Budw. fin. 2743). Toto ustanovení je tedy privilegiem fisku, který není vázán právní mocí svého aktu a může jej změniti. Jen tehdy, stalo-li se původní vyměření na základě dohody s poplatníkem, nemůže nastati toto vyměření dodatečné (Budw. fin. 3367, 4777 a j.).
Promlčení se přetrhuje úředními úkony za účelem vyměření p-u předsevzatými, byly-li straně oznámeny a lhůta počíná znovu běžeti po uplynutí správního roku, v němž poslední takový akt byl proveden.
Právo k vymáhání p-u promlčí se v 6 letech po uplynutí správního roku, v němž se stal p. splatným. Doručením plat. rozkazu, exekučními kroky nebo posečkáním p-u se toto promlčení přetrhuje. Promlčení nenastává, je-li p, zajištěn ruční zástavou. Knihovně zajištěné zástavní právo sice neruší promlčení dávky, ale po 30 let může býti uplatněno. K promlčení nutno přihlížeti z moci úřední.
Tresty pro přestupky poplatkové, ukládané v trestním důchodkovém řízení, promlčí se v 5 letech, právě tak jako poplatková zvýšení cestou administrativní předepisovaná. Lhůta však počítá se od spáchání přestupku.
Na Slovensku a Podkarpatské Kuši bylo původní ustanovení § 157 u. p. p. nahrazeno § 85 zák. čl. XI/1909, § 37 zák. čl. LIII/1912 a §§ 31 až 33 zák. čl. XI/1918. Pro promlčení vyměřovacího práva rozhoduje rovněž doba 5 létá, ale pro počátek rozhodným je ne uplynutí správního roku, nýbrž den, kdy měl býti zapraven p. svou povahou kolkový, při p-cích ze soudních rozhodnutí a usnesení, kdy byla tato ohlášena k vyměření p-u, podobně při právních jednáních a pozůstalostech, po př., je-li poplatková povinnost závislá na splnění výminky nebo dojití lhůty, rozhoduje den splnění výminky či dospělost lhůty.
Mimo to promlčí se vyměřovací právo proti poplatníku, který nemá ohlašovací povinnosti nebo proti osobě, která podle smlouvy není povinna p. zapraviti i tehdy, když právní jednání nebylo ohlášeno, a to za 10 let od doby, kdy soudní rozsudky a. usnesení měly býti ohlášeny k vyměření p-u, při právních jednáních od jejich uzavření, při pozůstalostech od skončení řízení pozůstalostního a jindy vůbec od doby, kdy vznikl nárok státu na p.
Promlčení práva vymáhati p. nastává v 5 letech od roku vyměření, po př. kdy nabyl p-ový závazek právní moci, bylo-li podáno odvolání s účinkem odkladným, nebo od oznámení, že podmínka nastala či požívaci právo pominulo, u p-ů z převodu majetku od doručení platebního rozkazu. Byl-li spáchán důchodkový přestupek, promlčuje se lhůta k vyměření p-u v 5 letech od doby, kdy byl přestupek odhalen. Promlčení se přetrhuje písemnou upomínkou, zabavením nebo knihovním vkladem, u p-ů z převodu majetku také žádostí o odklad placení, o povolení lhůty, kladným vyřízením těchto žádostí a konáním částečného platu.
Dodatečné vyměření p-u je možno podle § 19 zák. čl. XLV/1887 a § 32 zák. čl. XI/1918 do 2 let od doručení platebního rozkazu, po př. od doručení vyřízení opravného prostředku nebo definitivního stanovení původního předpisu, pokud jde však o p-y z převodu majetku, nesmí býti překročena celkem 5 létá promlčecí lhůta.
Pokud jde však na Slovensku a Podkarpatské Rusi o daň z obchodu cennými papíry, p. ze smluv služebních, daň dopravní a daň z obohacení, platí ve smyslu § 24 zák. č. 54/1925 Sb. ustanovení obsahově konformní se zeměmi historickými.
12. Řízení opravné. Ustanovení § 78 p. z. jsou nyní nahrazena ustanoveními zák. z 19. III. 1876, č. 28 ř. z., a zák. z 20. II. 1907, č. 52 ř. z., podle nichž může býti proti výměrům, rozhodnutím a opatřením finančních úřadů podán opravný prostředek, který je v posledně jmenovaném zákoně nazván rekursem. Legitimována je osoba, které bylo doručeno nebo její dědic, cítí-li se aktem úřadu stižen. Rekurs podává se u úřadu, který výměr vydal (berní úřad, okresní finanční ředitelství, úřad pro vyměřování p-ů) a rozhoduje o něm v II. a poslední instanci zemské finanční ředitelství v Praze nebo v Brně a finanční ředitelství v Opavě (zák. z 24. I. 1919, č. 42 Sb., s prováděcím vlád. nař. č. 408/1919 Sb.). Existuje ovšem několik případů, které byly tímto zákonem ponechány v platnosti, kdy I. instancí rozhodovací jest obyčejně výše jmenovaný finanční úřad II. stolice a rekurs vyřizuje v každém případě ministerstvo financí. Mezi tyto a podobné nepravidelné případy patří zejména výhody z důvodu arondace nemovitostí (zák. č. 17/1868 ř. z.), výhody pro úvěrní a záloženské spolky (zák. č. 91/1889 ř. z.), zák. o poplatkovém osvobození komunálních zápůjček (zák. č. 70/1902 ř. z.), zák. o dani dopravní (zák. č. 242/1921 Sb. a j.).
Podáním rekursu neodkládá se placení řádného p-u, ale až do vyřízení rekursu není možno vymáhati poplatkové zvýšení. Je-li podán rekurs do výzvy k dodání vyměřovacích pomůcek, což je možno tehdy, když se úřad při tom dovolává § 43 p. z. a uvádí, jakému druhu p-u akt podléhá (Budw. 11101 fin.), může se žádati u úřadu, který výzvu vydal, o odklad povinnosti dodání. Proti rozhodnutí o této žádosti není pak opravného prostředku.
Zák. č. 28/1876 ř. z. mluví sice o rozkladu jako o jednom z opravných prostředků, ale rozklad není v našem právu poplatkovém normován; pouze praxe jej uznává v § 22, č. 4, úředního návodu.
Lhůta rekursní činí 30 dnů, u rekursu proti pořádkové pokutě 8 dnů, počínajíc dnem po doručení naříkaného aktu. Nebyl-li tedy rekurs do té doby podán, nabývá předpis nebo jiné rozhodnutí či opatření právní moci, kterýžto předpis je prolomen jen obnovou řízení ve prospěch strany a opačně ve prospěch fisku jeho právem opraviti dodatečně nesprávný předpis podle § 3 zák. č. 31/1878 ř. z. Lhůta končí uplynutím posledního dne, je-li jim však neděle nebo státem uznaný svátek, nebo památný den (zák. č. 65/1925 Sb.), tedy uplynutím dne následujícího. Stačí, je-li v této lhůtě rekurs podán u poštovního úřadu na potvrzení.
Předpis, který je správní cestou naříkatelný (ne tedy takový, proti němuž je možná již jen stížnost k nejvyššímu správnímu soudu) je nutno opatřiti právním poučením, totiž uvedením úřadu, u něhož lze podati opravný prostředek a lhůty (t. zv. rekursní klausule). Chybí-li tato klausule, počne rekursní lhůta běžeti až po dodatečném uvědomění poplatníka o podacím místě a lhůtě pro rekurs.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi podle § 148 u. p. p. a § 101 zák. čl. XI/1918 možno je podati odvolání do 30 dnů od doručení předpisu s účinkem odkladným a do dalších 60 dnů bez tohoto účinku. Pokud však jde o daň bursovní, p-y ze smluv služebních, daň z obohacení a daň dopravní, platí podle § 24 zák. č. 54/1925 Sb. ustanovení obsahově konformní s oněmi, která platí pro země historické. Opravné prostředky na Slovensku a Podkarpatské Rusi vyřizují finanční ředitelství, proti jejichž rozhodnutím možno si stěžovati k nejvyššímu správnímu soudu (§ 149 u. p. p.), pokud se týkají oprávněnosti či správnosti p-u nebo pokuty nebo žádosti za odpis po př. vrácení p-u. V jiných případech jest možno odvolati se ke generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě po př. k hlavnímu finančnímu ředitelství v Užhorodě do 15 dnů. Při dani z obohacení však jsou odvolacími stolicemi tyto dva poslední úřady, ježto ji vyměřují finanční ředitelství (§ 27 zák. č. 337/1921 Sb.).
Zákon dovoluje v § 150 u. p. p. prominouti překročení celkové 90 denní odvolací lhůty, bylo-li zaviněno neodvratnou překážkou. Žádost však, která jest podrobena instančnímu pořadu, musí býti podána do dalších 30 dnů (pro p. z převodu majetku do 15 dnů) od uplynutí zákonné lhůty.
Tyto opravné prostředky týkaly se případů, kdy strana byla dotčena úředním rozhodnutím nebo opatřením. Může však se státi, že straně vzejde újma i bez zásahu úřadu tím, že strana p. sama zapraví podle zákonných předpisů kolky nebo v hotovosti bez platebního rozkazu. Tehdy má místo § 77 p. z., který dovoluje, aby strana do 3 let žádala vrácení p-u, jejž právním omylem nebo chybou početní zapravila. Žádost podává se u I. instance a podléhá instančnímu pořadu.
Na Slovensku a Podkarpatské Kuši je obdobou tohoto ustanovení bez vší pochyby § 157, č. 4, u. p. p., který dovoluje, aby strana do 5 let žádala zpět p-y omylem zapravené nebo neprávem vybrané, ovšem jen tehdy, když již od počátku nebylo možno použiti opravného prostředku.
Obnova řízení byla zavedena teprve výn. min. fin. z 12. IV. 1911, č. 12950, Geb. Beil. Bl. č. 5. Podmínkou jest, že se objeví nové skutkové okolnosti, které nemohly býti straně v rekursní lhůtě známy, nebo nemohla jich tato beze své viny použiti a které by byly původně přivodily rozhodnutí pro stranu příznivější (Boh. fin. 3554). Nestačí uplatňovati nový právní názor nebo nabízeti nové důkazy. Žádost podává se instančním postupem.
Josef Siblík.
B. část zvláštní.
AA. Poplatky z převodu nemovitostí. Hlavním předmětem četných právních jednání a majetkových převodů mezi živým nebo na případ smrti jsou nemovité věci. Převody nemovitých věcí postihuje zákon dávkou, jež se vyznačuje jménem p-u z převodu,nemovitostí (p-u převodního, nemovitostního, reálního, imobilárního). P. z převodu nemovitostí je v zemi České a Moravskoslezské upraven zák. z 18. VI. 1901, č. 74 ř. z., cís. nař. z 15. IX. 1915, č. 278 ř. z., a zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zák. čl. XI/1918 a nař. z 24. VI. 1920, č. 403 Sb., vydaným na základě zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb.
P. z převodu nemovitostí vybírá se zásadně ze všech převodů vlastnictví k nemovitým věcem, ležícím v ČSR., ať převod se stal mezi živými nebo na případ smrti, ať se stal za úplatu nebo bezúplatně, ať o převodu byla sepsána listina čili nic. Převody služebnosti požívání a užívání nemovitých věcí jsou s hlediska poplatkového postaveny na roven věcem movitým (§ 6 zák. č. 74/1901 ř. z., § 2, písm. k, nař. č. 403/1920 Sb.).
Převody vlastnictví a spoluvlastnictví k nemovitým věcem dělí se ve dvě skupiny: a) v převody bezplatným nebo částečně bezplatným právním jednáním mezi živými a převody na případ smrti, b) v převody na základě úplatného právního jednání.
Základem p-u je hrubá hodnota věci, k dluhům a břemenům váznoucím na věci se nepřihlíží. Předmětem převodního p-u jest také příslušenství nemovitosti; určení tohoto jest dle ustálené praxe dáno momenty subjektivními (tedy opačně, než jak jest určeno — dle převládajícího mínění literatury a autorů osnovy občanského zákoníku— v o. z. o.). Právo státu na p. vzniká již nabytím vlastnického titulu. Degresivní sazba tohoto p-u je stanovena jednak se zřetelem na příbuzenský a švagrovský poměr smluvních stran, jednak se zřetelem na úplatnost nebo neúplatnost převodu.
Úplatné i bezúplatné převody nemovitostí z rodičů na manželské nebo nemanželské děti nebo jejich potomky a opačně, z rodičů na osoby, které s jejich dětmi v manželství, vstupují nebo manželstvím již jsou spojeny, z nevlastních rodičů na nevlastní děti, ze zvolitelů na zvolence, mezi manžely, kteří nejsou ani, rozloučeni ani rozvedeni, a mezi snoubenci, stane-li se převod manželskými smlouvami, jsou podrobeny p-u stoupajícímu od 1-5% do 3%. Sazba 3%ní nastupuje při hodnotě vyšší než 110000 Kč.
Převody nemovitostí na jiné osoby než. ty, jež byly právě uvedeny, podléhají, jsou-li úplatné, p-u stoupajícímu od 4% do 7%, dějí-li se zcela neb částečně bezplatně anebo na případ smrti, p-u stoupajícímu od 2% do 3-5%. Nejvyšší sazby nastupují při hodnotě vyšší než 240000 Kč. Z částečně bezplatného převodu mezi živými nesmí na p-u převodním včetně darovací daně nikdy býti zapraveno méně, než by činil p., kdyby převod se byl stal úplatně. Je-li podle toho třeba doplniti p. na míru stanovenou pro převody úplatné, nemá převod býti pokládán za neúplatný (§ 2, písm. a až c, zák. č. 31/1920 Sb., § 39, odst. 1., cís. nař. č. 278/1915 ř. z., § 2, písm. a až c, nař. č. 403/1920 Sb.).
Převádí-li se jen ideální podíly nemovitosti, je pro sazbu p-u rozhodna hodnota převedených ideálních podílů, nikoli hodnota celé nemovitosti. Převádí-li týž odevzdatel na téhož přejímatele několik nemovitostí neb ideálních podílů nemovitostí, rozhodna je pro sazbu p-u úhrnná hodnota nemovitostí nebo podílů. To platí, uskutečňuje-li se převod na základě jednoho právního jednání, avšak i tehdy, když se převod neděje najednou, pokud totiž dobrovolnými právními jednáními mezi živými týž odevzdatel na téhož přejímatele převede nemovitosti nebo podíly nemovitosti průběhem jednoho roku. Přejde-li právním jednáním mezi živými nebo na případ smrti nemovitá věc na několik nabyvatelů nerozdílně, nebo přejdou-li s několika spoluvlastníků nemovité věci jejich podíly jednoduchým právním jednáním nebo na případ smrti na téhož nabyvatele, řídí se sazba p-u úhrnnou hodnotou převedené nemovité věci. Při převodech několika nemovitých věcí na několik osob týmž právním jednáním nebo dědictvím, při čemž každá z těchto osob nabývá úplného vlastnictví jedné nebo několika převedených věcí, je pro poplatkovou sazbu rozhodna ona částka hodnoty, která je přiměřena nemovitostem nabytým každou jednotlivou osobou (§ 5 zák. č. 74/1901 ř. z., § 2, písm. h, nař. č. 403/1920 Sb.).
Při převodech nemovitostí na případ smrti a při zcela nebo částečně bezplatných převodech nemovitostí mezi živými třeba vedle p-u z převodu nemovitostí zaplatit také daň dědickou resp. darovací.
Z různých důvodů jako z důvodů sociálních, na podporu zemědělství, na podporu stavebního ruchu, k usnadnění splynutí podniků a přeměny jejich právního útvaru jsou některé převody nemovitostí od p-u osvobozeny, pro některé pak byly přiznány aspoň jisté úlevy.
Úlevy pro převody menších zemědělských nemovitostí a malých domů stanoví § 2 zák. č. 74/1901, § 2, písm. d, zák. č. 31/1921 Sb., § 2, písm. d, nař. č. 403/1921 Sb. Je-li předmětem převodu stavení, jehož vlastník zcela nebo z části užíval, nebo rolnická nemovitost, již vlastník sám nebo s rodinou za pomoci nebo bez pomoci čeledi nebo nádeníků vzdělával, a nečiní-li hodnota nemovitosti více než 20000 Kč, vybírá se p. z převodu nemovitostí sazbou sníženou, a to; 1. jde-li o převod z rodičů na manželské nebo nemanželské děti nebo jejich potomky a opačně, z rodičů na osoby, které s jejich dětmi vstupují v manželství nebo manželstvím již jsou spojeny, z nevlastních rodičů na nevlastní děti, z adoptivních rodičů, na děti adoptované, mezi manžely, kteří nejsou ani rozvedeni ani rozloučeni, a není-li hodnota nemovitosti vyšší než 10000 Kč, sazbou 0-75%, činí-li -hodnota nemovitostí více než 10000 Kč, nepřevyšuje-li však 20000 Kč, sazbou 1%; 2. jde-li o převod mezi živými osobami a není-li hodnota nemovitosti vyšší než 10000 Kč sazbou 2%, činí-li hodnota nemovitosti více než 10000 Kč, nepřevyšuje-li však. 20000 Kč, sazbou 3%.
Úlevy podle přídělového zákona: Podle § 56 zák. z 30. 1. 1920, č. 81 Sb., platí ustanovení poplatkových zákonů i pro právní akty při přídělu zabrané půdy, pokud přídělový zákon neustanovuje nic jiného. Příděl do vlastnictví považuje se za úplný majetkový převod podle p. z. Základem pro vyměření p-u je hodnota přídělu stanovená pozemkovým úřadem s hodnotou převzatých vedlejších plnění (§ 57, odst. 1, cit. zák.). Za příděly, jejichž hodnota nepřevyšuje 10000 Kč, platí: 1. osoby, uvedené v § 1, č. 1 až 3, cit. zák., jednu čtvrtinu, 2. nabyvatelé ostatní polovici převodního p-u z celé hodnoty přídělu. Za příděly, jejichž hodnota převyšuje 10000 Kč, platí nabyvatelé poloviční převodní p. z cele hodnoty přídělu (§ 58, odst. 2., cit. zák.). Tyto úlevy platí jen tenkráte, jde-li o příděly podle přídělového zákona. Propuštění ze záboru podle § 11 záborového zákona, nepokládá se za převod podle p. z. (§ 57, odst. 3., cit. zák.).
Úlevy při arondaci pozemků: Docílí-li se směnou pozemků věnovaných zemědělství arondace držby jedné nebo druhé směňující strany, jsou příslušná právní jednání prosta p-u, mají-li směněné pozemky hodnotu stejnou, nemají-li stejné hodnoty, zapraví se p. jen z rozdílu hodnot podle všeobecných předpisů. Za přiznání osvobození třeba žádati u finančního úřadu I. stolice (zák. z 3. III. 1868, č. 17 ř. z.).
Osvobození od p-ů při komasaci zemědělských pozemků: Podle § 4 zák. ze 7. VI. 1883, č. 92 ř. z., a čl. 1. zák. z 21. IV. 1909, č. 131 ř. z., jsou prosty p-ů převody majetku a nabytí práv na základě zcelovacího plánu. Osvobození od p-ů při očištění lesů od enkláv: Směnné smlouvy o zemědělských a lesních pozemcích, které podle § 1 zák. ze 7. VI. 1883, č. 93 ř. z., byly uzavřeny se schválením zemské nebo ministerské komise, příslušné ve věcech komasačních, avšak mimo komasaci pozemků, aby lesy byly očištěny od enkláv neb aby lesní hranice byly zaokrouhleny, jsou prosty p-ů (§§ 5 a 6 cit. zák., čl. II zák. č. 131/1909 ř. z.).
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zachoval zák. čl. XXXIX/1908, jednající o úpravě pozemkové držby, zvláště o urbariální segregaci, proporcionování a komasaci v platnosti poplatková osvobození, která byla přiznána dřívějšími zákony pro záležitosti úpravy pozemkové držby.
Úlevy pro převody novostaveb a přestaveb: Pro převody stavení, jimiž jako novostavbám nebo přestavbám bylo přiznáno dočasné úplné osvobození od domovní daně, poskytuje § 3 zák. z 18. VI. 1901, č. 74 ř. z., jenž byl částečně změněn zák. z 17. VIII. 1905, č. 136 ř. z., a § 2, písm. e, zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb., úlevu nižší sazby převodního p-u, neuplynula-li od posledního převodu stavebního místa více než 4 léta nebo více než 6 let, a byla-li v těchto lhůtách novostavba nebo přestavba dokončena a učiněna způsobilou k obývání. Sazba p-ů činí při převodech do 4 let 3,5% až 4,5%, při převodech do 6 let 4% až 5%. Nejvyšší sazby nastupují při hodnotě vyšší než 140000 Kč. Za přiznání úlevy musí strana žádati u finančního úřadu I. stolice. Na Slovensku a v Podkarpartské Rusi platí stejné úlevy podle § 2, písm. e, nař. č. 403/1920 Sb.
Úlevy pro obecně prospěšná stavební sdružení poskytuje zák. z 29. XII. 1911, č. 243 ř. z. (§§ 3 a 4).
Značné poplatkové výhody pro převody staveb poskytly po převratu zákony o podpoře stavebního ruchu. Poslední z těchto zákonů z 10. IV. 1930, č. 45 Sb., osvobozuje od p-ů zejména úplatné převody dokončených staveb, na něž byla udělena podpora podle hlavy páté tohoto zákona od obce nebo jiné veřejnoprávní korporace na jiné osoby, pak převody takových staveb od stavebního sdružení, které bylo ministerstvem sociální péče uznáno za obecně prospěšné, na členy sdružení. Stejné osvobození přísluší jinému stavebníku pro první úplatný převod v době tří let od dokončení stavby, na kterou byla udělena podpora podle ustanovení hlavy páté cit. zákona (§ 56).
Výkupy pozemků pro veřejné účely osvobozuje od převodního p-u saz. pol. 20/102, písm. f, p. z. a pol. 79, písm. g, u. p. p.
Fakultativní úlevy pro všeužitečné elektrické podniky stanoví § 5 zák. z 1. VII, 1921, č. 258 Sb.
Zák. z 9. VI. 1927, č. 58 Sb., a z 22. X. 1930, č. 153 Sb., o poplatkových úlevách při fusi nebo při přeměně právního útvarn některých podniků osvobozují od převodního p-u převody nemovitostí při transakcích spadajících pod tyto zákony.
Úleva při převodu zděděných nemovitostí do 2 let: Převede-li se nemovitost, jež někomu připadla následkem úmrtí, do dvou let po dědickém nápadu, dále dědictvím nebo právním jednáním mezi živými, odpíše nebo vrátí se p., vyměřený z prvního převodu, pokud nepřevyšuje nemovitostní p. z druhého převodu, zažádá-li o to ten, jemuž nemovitost nejprve napadla, do dvou let pod druhém převodu (§ 1, posl. odst., zák. z 18. VI. 1901, č. 74 ř. z, § 39, odst. 2., cís. nař. z 15. IX. 1915, č. 278 ř. z., § 2, písm. g, odst. 1., vlád. nař, z 24. VI. 1920, č. 403 Sb.). Tato výhoda nastává i tehdy, byly-li věci poprvé převedeny nikoli dědictvím neb odkazem, nýbrž jiným způsobem zakládajícím povinnost k dědické dani.
Snížení převodního p-u při dědění zatížených nemovitostí: Při převodech jmění následkem smrti na osoby první, druhé a sedmé třídy sazby daně z obohacení snižuje se převodní p. na jednu třetinu normální sazby co do částky zatížené knihovními břemeny z doby před úmrtím (dědickým nápadem) a výplatami druhým dědicům (odkazovníkům) avšak jen potud, pokud výplaty nejsou kryty čistou cenou movitých předmětů napadlých nabyvateli a jsou podrobeny dědické dani podle zák. č. 337/1921 Sb. (§ 5).
BB. Majetkové převody pro případ smrti (viz heslo: Daň z obohacení).
CC. Poplatkový ekvivalent. Poplatkový ekvivalent jest upraven v saz. pol. 57/106, písm. B, e, p. z., pro zemi Českou a Moravskoslezskou, Částečné změny této sazební položky byly provedeny § 6 cís. nař. z 28. VIII. 1916, č. 280 ř. z., a § 31 zák. ze dne 12. VIII. 1921, č. 337 Sb. Jest zvláštní dávkou, která se vybírá jako náhrada za procentní převodní p-y, které státu ucházejí tím, že majetek, jenž je v rukou osob nefysických, nepodléhá převodům tak častým jako majetek osob fysických, tedy náhradou za p-y, jež by státu připadly za pravděpodobné převody mezi živými neb aspoň na případ smrti, kdyby majetek náležel osobě fysické (Boh. 2834 fin.).
Poplatkový ekvivalent se platí za každých deset let držby majetku, podrobeného této dávce, a ukládá se od desíti do desíti let vždy znovu.
Zákon řadí osoby povinné ekvivalentem do dvou skupin. Do první skupiny náležejí: nadace, beneficia, kostely, duchovní a světské obce, spolky, ústavy a jiné korporace a společnosti, jejichž členům nepřísluší podíl na společné majetkové podstatě. Do druhé skupiny náležejí: akciové podniky a jiné výdělkové společnosti, jejichž účastníkům přísluší podíl na kmenovém společném jmění, tedy různé firmy obchodních společností. Do této druhé skupiny zařazena byla pozdějšími zákony některá společenstva, některé spolky spočívající na zásadě vzájemnosti a některé pojišťovny.
Předmětem poplatkového ekvivalentu je majetek osob povinných touto dávkou, nechť dává-užitek čili nic, a to u subjektů, náležejících do skupiny první, jejich majetek nemovitý i movitý, u ostatních subjektů jejich majetek nemovitý.
Osvobození od poplatkového ekvivalentu stanoví poznámka 2. k saz. pol. 57/ 106, písm. B, e, p. z., a § 31 zák. z 12. VIII. 1921, č. 337 Sb.
Základem dávky je zásadně hrubá hodnota věcí nemovitých a čistá hodnota věcí movitých v den vzniku ekvivalentní povinnosti. Hodnota věcí se zjišťuje podle všeobecných ustanovení p. z.
Subjekty náležející do první skupiny platí poplatkový ekvivalent z hodnoty nemovitého majetku sazbou 3% ní s 50% ní přirážkou, z hodnoty movitého majetku sazbou 1½% s 50% ní přirážkou. U světských obcí činí přirážka jen 25%. Všecky ostatní subjekty platí dávku jen z hodnoty nemovitého majetku sazbou 1½% s 50% ní přirážkou. K poplatkovému ekvivalentu vybírá se v Čechách a na Moravě pro zemské fondy těchto zemí školní příspěvek, jenž činí 20% poplatkového ekvivalentu s 25%ní přirážkou, vybíraného za desítiletí (zák. č. 38/1898 z. z. č., zák. č. 68/1899 a q. 50/1902 z. z. m.).
Povinnost platiti poplatkový ekvivalent nastává zásadně po uplynutí desíti let ode dne, kterého osoba povinná dávkou začala po právu trvati (Budw. fin. 5877). U nemovitostí nastává ekvivalentní povinnost po uplynutí desíti let ode dne, kdy osoba povinná dávkou nemovitosti nabyla.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi je poplatkový ekvivalent upraven §§ 105 až 112 zák. čl. XI/1918, § 31 zák. z 12.VIII. 1921, č. 337 Sb., a zák. z 17. XII. 1927, č. 182 Sb.
Poplatkový ekvivalent platí; 1. obročí a fundace, jejichž propůjčení závisí na jmenování nebo schválení vlády, 2. ostatní obročí a fundace, pak světské a církevní obce, spolky, ústavy, korporace a společenstva, jichž členům nepřísluší podíl na majetkové podstatě, 3. podniky akciové a podniky s akciovými podíly, 4. akciové společnosti a společenstva, jichž účelem a obchodní činností je výhradně nebo převážně správa nemovitostí.
Předmětem p-u je nemovitý majetek osob povinných platiti tuto dávku, u osob uvedených pod č. 1 a 2 též jejich majetek movitý. Zákon stanoví některá osvobození osobní a věcná. Základem dávky je zpravidla obecná hodnota majetku v době vzniku platebního závazku; při nemovitostech, podrobených dáni pozemkové nebo domovní, určité násobky čistého katastrálního výtěžku resp. domovní daně třídní a nájemného. Při movitostech je dovoleno odečítati dluhy a břemena.
Z majetku movitého platí se ročně ekvivalent sazbou 0-2%, z majetku nemovitého platí ročně osoby, uvedené pod č. 1, 0-5%, osoby uvedené pod č. 2, 0-4%, podniky, uvedené pod č. 3, 0-2%, společnosti a společenstva, uvedené pod č. 4, 1%. Sazbou 0-2% platí ekvivalent z nemovitého majetku výjimečně vědecké ústavy a veřejná učiliště.
DD. Právní jednání a právní listiny.
1. Právní listiny. Zákon třídí právní listiny jednak na takové, které byly sepsány o převodech majetku, utvrzení práva neb zrušení práv a závazků, tedy o nějakém jednání soukromoprávním, jednak na právní listiny obsahu jiného právně závažného (saz. pol. 19/101, I, II, p. z., pol. 78, I, II, u. p. p.). Právní listiny první kategorie jsou podle sazebníku podrobeny dílem stupnicovým, dílem pevným p-ům; pevným zejména tehdy, není-li ani plnění ani vzájemné plnění cenitelné, nebo zrušují-li se necenitelná práva nebo necenitelné závazky, právní listiny druhé kategorie jen p-ům pevným. Pevnému p-u podléhají veškeré právní listiny o právních jednáních, z nichž se platí p. procentní.
Pokud sazebník stanoví p. jen za první arch listiny, platí o kolkování dalších archů tyto zásady: Je-li listina podrobena pevnému p-u, třeba každý další arch opatřiti kolkem stanoveným pro první arch papíru. Činí-li však p. za první arch 5 Kč nebo více, je každý další arch listiny podroben pevnému p-u 5 Kč (odst. 2, připomínek k sazbě zák. č. 50/1850 ř. z.; pol. 50, čl. 1 u. p. p.; § 1 zák. č. 54/1925 Sb.). Viz také § 22 zák. č. 54/1925 Sb.
Listiny od p-u osvobozené uvádějí saz. pol. 20/102 p. z., pol. 79 u. p. p. a četné zákony zvláštní. O opisech listin a výpisech z nich jednají saz. pol. 58/2 p. z., pol. 5, 13, 20 sazby soudních p-ů č. 151/1931 Sb., pol. 69 u. p. p., § 27 zák. čl. XLIII/1914.
2. Darování (viz heslo: Daň z obohacení). 3. Ostatní právní jednání:
a) Právní jednání, jimiž se práva zakládají nebo převádějí:
aa) Kupní smlouvy a smlouvy dodací. Kupní smlouvy, t. j. smlouvy, jimiž někdo přenechává jinému věc za určitou sumu peněz, podléhají, je-li jejich předmětem věc nemovitá, p-u z převodu nemovitostí, je-li jejich předmětem věc movitá, p-u podle stupnice III. (na Slovensku a v Podkarpatské Kuši p-u 2%).
Koupě na zkoušku a prodej s výhradou lepšího kupce považují se s hlediska poplatkového práva za koupě uzavřené bez podmínky. Převod kupního práva k věci nemovité podléhá p-u jako převod nemovité věci samé. Koupě ve veřejné dražbě podléhají p-u jako jiné koupě (saz. pol. 95/65 p. z.; §§ 57 až 62 zák. čl. XI/1918). O koupích na základě zmocnění viz bod 6., písm. c, připomínek k sazebníku zák. č. 50/1850 ř. z.; § 80 zák. čl. XI/1918).
Jako kupní smlouvy se zpoplatňují smlouvy dodací (saz. pol. 10/69 p. z.; § 71 zák. čl. XI/1918; §§ 13 až 18 zák. č. 54/1925 Sb.).
bb) Směnné smlouvy. Směnné smlouvy, t. j. smlouvy, jimiž se přenechává věc za věc, podléhají p-u podle stupnice III, jsou-li obě věci navzájem směňované movitými, p-u z převodu nemovitostí, jsou-li obě věci navzájem směňované nemovitostmi, nebo je-li nemovitostí jedna z nich.
Jsou-li směňované věci stejné hodnoty, je základem p-u polovice hodnoty každého předmětu směny; mají-li směnné věci jedné strany menší hodnotu než věci druhé strany, je základem p-u polovice hodnoty věcí, jež mají hodnotu menší, a celá hodnota věcí druhé strany po odečtení hodnoty věcí, u nichž se zpoplatňuje jen hodnota poloviční (saz. pol. 97 p. z.). Na Slovensku a Podkarpatské Rusi vyměřuje se poplatek ze směnné smlouvy tak, jako kdyby to byla jednoduchá kupní smlouva; základem p-u je ona z hodnot směněných věcí, která je větší (§ 63 zák. čl. XI/1918).
cc) Dílčí smlouvy. Smlouvy, jimiž se rozdělují jednotlivé věci nebo též celé jmění mezi spoluvlastníky, nejsou předmětem převodního p-u, pokud při tom každý podílník obdrží jen tolik, kolik odpovídá hodnotě jeho podílu na jednotlivé věci nebo na celém jmění (§ 8 zák. č. 74/1901 ř. z.; § 7 zák. č. 31/1920 Sb.; § 66 zák. čl. XI/1918; § 7 nař. č. 403/20 Sb.). Zřetel se však bere pouze k hrubé hodnotě bez ohledu na to, pokud je hodnota společného jmění zmenšena pasivy; obdržel-li tedy společník jenom tolik, co činí jeho podíl na čisté hodnotě, nastupuje poplatková povinnost.
dd) Svatební smlouvy. Svatební smlouvy, t. j. smlouvy, jež, se uzavírají o majetku hledíc k manželství, podléhají p-u podle stupnice II z jejich hodnoty. Hodnotou je tu věno nebo majetek, podrobený společenství statků za živa. Převede-li se vlastnictví nebo spoluvlastnictví nemovité věci, třeba zapraviti p. z převodu nemovitostí (saz. pol. 93/42 p. z.).
Nastává-li převod majetku na základě svatebních smluv až po smrti jednoho z manželů (společenství statků na případ smrti, obvěnění, vdovský plat atd.), podléhá dědické dani, do níž se vypočte stupnicový p. zapravený z listiny (§ 1, odst. 1., č. 3, § 45, odst. 3., cís. nař. č. 278/1915 ř. z.).
Obsahuje-li svatební smlouva darování mezi živými, je podrobena dávkám podle ustanovení platných o darech. Má-li darovací p. býti zapraven hned, nevybírá se stupnicový p. z listiny; je-li daň splatná později, p. stupnicový z listiny se sice požaduje, započte se však do daně darovací (saz. pol. 93/42 p. z.; § 31, § 44, odst. 4., cís. nař. č. 278/1915 ř. z.).
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí ustanovení pol. 43 u. p. p.; § 2, č. 5, zák. čl. XI/1918; § 1 vlád. nař. č. 111/1922 Sb.).
ee) Odvážné smlouvy. Za odvážné smlouvy prohlašuje zákon smlouvy, jimiž se slibuje a přijímá naděje na nějakou výhodu ještě nejistou, a čítá k nim sázky, účast na loteriích a jiných slosováních, koupi věci nadějné, půjčku na loď, smlouvy pojišťovací, smlouvy zaopatřovací a smlouvy o doživotní důchod.
α) Sázka. Sázka podléhá p-u podle stupnice III; základem p-u je cena sázky a, jsou-li ceny sázky rozdílné, cena vyšší. Nabývá-li se sázkou věc nemovitá, je právní jednání podrobeno p-u převodnímu. Má-li se sázka podle občanského práva pokládati za darování, podléhá dávkám, stanoveným pro dary (§ 6 zák. z 31. III. 1890, č. 53 ř. z.). Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi podrobuje pol. 86, písm. d, u. p. p. sázky p-u podle stupnice II z ceny sázky.
P-y ze sázek bookmakerských a totalisatérských upravují cís. nař. z 29. VIII. 1916, č. 282 ř. z.; § 7 zák. z 31. III. 1890, č. 53 ř. z.; § 5, písm. c, zák. ze dne 7. I. 1920, č. 31 Sb. Sázky uzavírané bookmakerem při sportovních podnicích jsou podrobeny p-u odstupňovanému podle výše vkladu, jejž činí osoba sázející proti bookmakerovi (40 b až 40 Kč). Zaplatiti p. je povinen především bookmaker, druhý účastník sázky ručí za p. nerozdílnou rukou. Sázky uzavírané bookmakerem podléhají p-u nehledíc k tomu, vztahuje-li se sázka na sportovní podnik domácí nebo cizozemský. Bookmaker je povinen vésti rejstřík o sázkách. Výhra, které docílí osoba sázející proti bookmakerovi z každé jednotlivé sázky, podléhá, je-li s připočtením sázkového vkladu vyšší než trojnásobek vkladu, p-u, jenž je stanoven za každou korunu vkladu od 20 h do 4 Kč 80 h. Bookmaker může si tento p. odečíst z výhry při její výplatě nebo při jejím připsání na prospěch. Z úhrnného zisku, jehož ze sázek docílil v kalendářním roce, zapravuje bookmaker paušální p. ve výši 30% tohoto zisku. Veškeré tyto p-y zapravuje bookmaker přímo bez úředního vyměření a to p-y ze vkladů a výher do 14 dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce, p. ze zisku do 14 dnů po uplynutí kalendářního roku. Poplatková povinnost je nezávislá na tom, byla-li o sázce nebo výplatě sepsána listina čili nic.
Totalisator zapravuje ze sázek jim prostředkovaných p. 10% z úhrnu sázek. Z výher docílených u totalisatora platí se stejný výherní p., jaký jsou povinni odváděti bookmakeři. P. výherní může si totalisator odečísti při výplatě výhry. Oba tyto p-y odvádí totalisátor přímo bez úředního vyměření do 8 dnů po pořádání sportovního podniku.
β) Loterie a jiná slosování. O p-cích za účast na loteriích a jiných slosováních platí ustanovení §§ 8 a 10 zák. z 31. III. 1890, č. 53 ř. z., se změnami podle zák. z 24. III. 1893, č. 41 ř. z.; § 7 cís. nař. z 28. VIII. 1916, č. 281 ř. z., a § 4 zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb.
Předmětem p-u je účast na hře. P. se odvádí dílem z herních vkladů, dílem z výhry.
Při slosování tovarů, cenných věcí, cenných papírů a pod. musí herní podnik ještě před slosováním zaplatiti přímo p. podle stupnice II z úhrnné částky všech jednotlivých vkladů, stanovených herním plánem, nehledíc k docílenému odbytu. Losy věcných loterií pořádaných k účelům dobročinným, nebo při nichž úhrn vkladů nepřevyšuje 1000 Kč, jsou od p-u osvobozeny. Vedle tohoto p-u platí se za povolení k pořádání loterie 10% taxa z herního kapitálu, jež při loteriích všeobecně prospěšných může býti snížena na polovici, a při loteriích k účelům dobročinným, vlasteneckým atd. může býti zcela prominuta.
Při státních loteriích, při slosování prémiových dluhopisů a při jiných slosováních třeba z výher v penězích, zlatých nebo stříbrných mincích nebo v cenných papírech zaplatiti p. 25% po srážce herního vkladu. P. se zvyšuje při výhrách přes 2000000 Kč do 5000000 Kč na 27 %, při výhrách přes 5000000 Kč do 10000000Kč na 30%; a přes 10000000 Kč na 33%. P. vybéře při výplatě výhry a odvede herní podnik.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou p-y za účast na loteriích a slosovatelných zápůjčkách upraveny pol. 86, písm. A u. p. p. a § 4 vlád. nař. č. 403/1920 Sb. Předmětem p-u jsou losy; p. se vybírá jednak před vydáním losů, jednak po vylosování. Před vydáním platí se z losů soukromých loterií p. podle stupnice II z vkladu vyznačeného na losu nebo v herním plánu a podle úhrnného počtu losů. P-u nepodléhají losy dobročinných věcných loterií a losy, u nichž vklad nepřevyšuje 4 Kč. Po vylosování platí se z výher připadajících na losy vytažené ve státní nebo soukromé loterii, nejsou-li výhrami cenné předměty, stejný p. jako v zemi České a Moravskoslezské. P. srazí při výplatě výhry a odvede herní podnik. Před vydáním licence k pořádání věcné loterie musí býti zaplacen 10% licenění p. z herního kapitálu, avšak může jej ministerstvo financí zmírniti nebo zcela prominouti (viz také heslo: Loterie).
γ) Koupě věci nadějné. Jsou-li jejich předmětem věci movité, k nimž se čítají také kuksy, podléhají tyto smlouvy p-u podle stupnice III z ujednané ceny, jsou-li jejich předmětem nemovitosti, p-u převodnímu (saz. pol. 57, písm. C, p. z.). Na Slovensku a v Podkarpatské Kuši zpoplatňují se tyto smlouvy jako jiné smlouvy kupní (§ 68 zák. čl. X/1918).
Obchod promesní je podle zák. ze 7. XI. 1862, č. 85 ř. z., dovolen jen za určitých podmínek. O právním jednání třeba zříditi listinu (promesní list) na blanketu vydaném finanční správou a řádně kolkovaném. Kolkový p. z promesního listu činí 5 Kč. Má-li jednou promesou býti prodána naděje na výhru, jakou poskytuje několik losů, musí býti p. placen tolikrát, z kolika losů naděje na výhru byla prodána. Obdobná ustanovení obsahuje na Slovensku a V Podkarpatské Rusi pol. 47 u. p. p. a zák. čl. IX/1889.
δ) Půjčka na loď je podrobena p-u podle stupnice II. Základem jeto je částka nebo hodnota půjčky přijaté nebo dané (saz. pol, 57, písm. D, p. z.; pol, 90 u. p. p.).
ε) Smlouvy pojišťovací, smlouvy zaopatřovací a smlouvy o doživotní důchod. O p-cích ze smluv pojišťovacích a zaopatřovacích platila do konce roku 1915 ustanovení saz. pol. 57, písm. E a F, saz. pol. 47, písm. a, a saz. pol. 48, písm. k a n, p. z. Cís. nař. z 15. IX. 1915, č. 280 ř. z., dostalo se těmto p-ům nové samostatné úpravy mimo rámec sazebníku p, z.; jejich sazby byly zvýšeny zák. z 7. I. 1920, č. 31 Sb., o 100%. P-y ze smluv o doživotní důchod stanoví saz. pol. 57, písm. e, popl. zák. a § 3 cit. cís. nař. z r. 1915.
Poplatné subjekty řadí zákon v podstatě do dvou skupin. Do první skupiny náležejí pojišťovací ústavy, jimiž zákon rozumí ty, které uzavírají pojišťovací smlouvy jako pojišťovatelé po živnostenská. K nim náležejí zejména akciové společnosti, jež pojišťovací regulativ poznačuje za pojišťovny, pak ústavy založené na zásadě vzájemného ručení členů, jež uzavírají pojišťovací smlouvy jako pojišťovatelé z povolání, a dále podniky, jež vedle jiných obchodů uzavírají též pojišťovací smlouvy jako pojišťovatelé (na př. železniční a dopravní podniky, provozující pojištění dopravy, bankovní podniky, provozující pojištění losů, skladištní podniky provozující pojištění zboží u nich uloženého). Do druhé skupiny náležejí různá zaopatřovací zařízení v nejširším smyslu slova (pensijní a pro višní ústavy, pensijní fondy, pensijní pokladny, pensijní spolky a pod.), jichž účelem jest zabezpečiti účastníkům nebo jiným osobám pro případ stáří, nezpůsobilosti k práci, nezaměstnanosti nebo při nastoupení určitých okolností nárok na pensi, důchod nebo jiné zaopatření.
Pojišťovacím ústavům ukládá zákon platiti přímo bez úředního vyměření tyto procentní p-y: 1, p. z roční úhrnné sumy všech platů, které pojištěnci na základě pojišťovacích smluv odvádějí ústavu, a to ve výši 1% v obchodě zajišťovacím, ve výši 2% při pojištění proti krupobití a při pojištění dobytka, ve výši 4% při jiném pojištění p. smluvní; 2. p. z roční úhrnné hodnoty všech platů a plnění, jež ústav na základě pojišťovacích smluv koná pojištěncům, a to ve výši 1% při pojištění proti krupobití a ohni, pak při pojištění dobytka a pojištění dopravy, ve výši 2% při jiném pojištění; 3. p. 1% z roční úhrnné sumy zápůjček daných na pojistky a úroků placených z takových zápůjček.
Zaopatřovací zařízení platí přímo bez úředního vyměření p. ve výši 2% z roční úhrnné sumy: 1. všech plnění účastníků nebo jiných osob, která jsou stanovena v zaopatřovací smlouvě nebo podle stanov k založení zaopatřovacích požitků (p. smluvní), 2. všech zaopatřovacích částek, jež zaopatřovací zařízení vyplatilo nebo připsalo k dobru podle smlouvy nebo stanov a ze všech jiných plnění zaopatřovacího zařízení, jež se zakládají na smlouvě nebo stanovách.
Povinnost platiti tyto p-y nezávisí na tom, byla-li o právním jednání sepsána listina čili nic. Zapravením těchto procentních p-ů splní pojišťovací ústavy a zaopatřovací zařízení poplatkovou povinnost ze všech listin, jež se pojištění nebo zaopatření týkají. Jsou proto tyto listiny od p-u osvobozeny. Osvobození se nevztahuje na směnky a listiny, postavené jim na roveň.
Je-li úplatou za povolení nebo zaopatření věc nemovitá, platí se místo smluvního p-u výše zmíněného p. převodní.
V oboru soukromého pojišťování osvobozuje zákon za určitých podmínek od p-ů některé spolky a společenstva, zakládající se na zásadě vzájemnosti a menší spolky pro pojišťování dobytka, v oboru veřejného pojištění úrazové, nemocenské a pensijní pokladny, spolky a ústavy pro dělníky a zaměstnance.
P-y stanovené cit. nař. platí zásadně domácí pojišťovny i, z pojišťovacích obchodů uzavřených mimo obvod jeho platnosti. Zástupci a pobočné ústavy pojišťoven, které mají sídlo mimo obvod jeho platnosti, jsou postaveny na roveň domácím pojišťovnám, pokud v obvodu platnosti cís. nařízení uzavírají nebo zprostředkují pojištění jako pojišťovatelé, co do celé činnosti týkající se těchto pojišťovacích obchodů, pokud však provádějí nebo sprostředkují jen některý z poplatných obchodů, jen co do těchto obchodů. Pojišťovací smlouvy, jež uzavřou cizozemské pojišťovny jako pojišťovatelé v cizině bez zprostředkování zastupitelství neb odbočky nalézající se v obvodu platnosti cís. nařízení a potvrzení o příjmu plnění pojišťovatelných, podléhají zdejším p-ům za předpokladu § 23 p. z.
Pojišťovací a zajišťovací smlouvy, pak smlouvy o doživotní důchod, které byly uzavřeny s jinými pojišťovateli než pojišťovacími ústavy, jsou podrobeny p-u podle stupnice III z úplaty dané za pojištění nebo důchod za případného použití § 16 p. z. Je-li úplatou nemovitost, platí se místo stupnicového p-u p. reální.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí zák. čl. VIII z r. 1883 se změnami zavedenými nař. č. 403/1920 Sb. Předmětem p-u jsou pojišťovací smlouvy, zajišťovací smlouvy a smlouvy o doživotní důchod. Uzavírají-li se tyto smlouvy mezi jednotlivými osobami, podléhají p-u 3% z pojišťovací premie resp. z hodnoty předmětu, jímž se pojištění dává. Ústavy, které řečené smlouvy uzavírají výlučně nebo vedle jiných obchodů, platí při pojištění dopravním 2%, při obchodech zajišťovacích 1%, při jinakém pojištění 3% z pojišťovacích prémií a jinakých plnění zaplacených v tom každém čtvrtletí, dále pak poplatek 2% z částek vyplacených v každém čtvrtletí pod titulem životního důchodu a náhrad škod. Zálohy na pojistky do 6 měsíců podléhají p-u podle stupnice I. Z odkupu pojistek platí se p. částkou, která se podává ze součtu vypočtených 2% z kupní ceny jednotlivých odkupů.
Ze smluv o doživotní důchod, byl-li důchod vyhrazen za nemovitost, platí se převodní p. z hodnoty nemovitosti, byl-li vyhrazen za movitý majetek nebo hotové peníze, p. 2% z hodnoty ponechaného majetku (§ 64 zák. čl. XI/1918).
ff) Smlouvy společenské. P. ze smluv společenských upravuje saz. pol. 91/ 55 p. z.; § 2 cís. nař. z 28. VIII. 1916, č. 281 ř. z.; § 6 zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb.; pol. 89 u. p. p.; § 65 zák. čl. XI/1918; § 6 nař. č. 403/1920 Sb.
Společenskými smlouvami rozumí zákon smlouvy, jimiž se zavazují dvě osoby nebo se zavazuje více osob spojiti svou práci nebo svůj majetek neb obé k společenskému účelu a podrobuje p-u takováto spolčení vůbec, bez rozdílu, je-li spolčení právnickou osobou či není-li jí. Při obchodních smlouvách společenských, počítajíc v to i smlouvy disoluční, nastává poplatková povinnost nehledíc na osvědčení listinné. Obchodní smlouvou společenskou v tomto smyslu, není smlouva s tichým společníkem.
Nesměřuje-li účel společnosti k dosažení prospěchu pro společníky, podléhá smlouva pevnému p-u 20 Kč z prvního archu. Je-li účelem společnosti prospěch společníků, a spojí-li společníci k tomuto účelu jen svou práci, podléhá smlouva pevnému p-u 50 Kč z prvního archu.
Akciové společnosti a komanditní společnosti na akcie platí, ať jsou zřízeny na dobu jakoukoliv, i když akcie znějí na jméno, ze smlouvy společenské p. z umluvených majetkových vkladů (emisní p.) při celkovém akciovém kapitálu do 2000000Kč podle stupnice III, při kapitálu přes 2000000 Kč do 20000000 Kč 3%, při kapitálu přes 20000000 Kč do 50000000 Kč 4%, při kapitálu přes 50000000 Kč do 100000000 Kč 5%, při kapitálu přes 100000000 Kč 6%. Základem p. je emisní cena, pokud přesahuje cenu nominální. Emisní p. se zapravuje přímo bez úředního vyměření před vydáním akcií a vypočte se na základě zaokrouhlené hodnoty každé jednotlivé akcie podle jejich počtu. Nesplatí-li se akcie najednou, nýbrž splácejí-li se po částkách, lze také emisní p. zapraviti po částkách úměrných vymíněným splátkám při jejich dospělosti.
Z veškerých jiných společenských smluv zapravuje se p. podle stupnice II z umluvených majetkových vkladů, nesmí však býti nikdy menší než 50 Kč.
Převede-li se společenskou smlouvou na společnost vlastnictví nemovité věci, třeba z hrubé hodnoty nemovité věci zaplatiti p. převodní. U společností akciových platí se na Slovensku a v Podkarpatské Rusi p. z převodu nemovitostí vedle p-u emisního, v zemích České a Moravskoslezské nehledí se při vypočtení emisního p-u k akciím, které byly dány za nemovitostní přínosy.
Zvýší-li se společenské vklady, platí se p. jen z nových přínosů, u společností akciových při zvýšení akciového kapitálu jen z kapitálového zvýšení. Přistoupí-li k veřejné společnosti další společník, platí se p. jen z přínosu nového společníka.
Pro disoluční smlouvy platí ustanovení saz. pol. 36/3 p. z. a § 8 zák. z 18. VI. 1901, č. 74 ř. z. (§ 66 zák. čl. XI/1918), pokud byl ponechán v platnosti zák. ze 7. 1. 1930, č. 31 Sb. (nař. z 24. VI. 1920, č. 403 Sb.). Za dělbu společného jmění třeba pokládati i případy, kdy jeden podílník převezme veškeré jmění společenské, kdežto druhý obdrží výplatu ve statcích jiných, zejména v penězích (Boh. fin. 111, 446, 2317 atd.).
Pro společnosti s ručením omezeným platí ustanovení §§ 117 až 119 zák. z 6. III. 1906, č. 58 ř. z.; § 6 zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb.; zák. z 15. IV. 1920, č. 271 Sb. Společnosti s r. o. zapravují ze společenské smlouvy z úhrnné hodnoty vkladů přímo bez úředního vyměření před zápisem do obchodního rejstříku p. ve výši 2% z prvních 2000000 Kč, který se zvyšuje při vyšší úhrnné hodnotě vkladů tak jako emisní p. akciových společností. Při dílčích splátkách na kmenové vklady platí pro zapravení obdobná výhoda jaká platí při dílčích splátkách na akcie. Pro převody nemovitostí na společnost s r. o. při jejím zřízení platí zvláštní výhoda, záležející v tom, že se za určitých podmínek přihlíží k příbuzenskému poměru společníků mezi sebou tak, jako by se převod neděl na společnost jako takovou, nýbrž na společníky.
Přemění-li se akciová společnost na společnost s r. o., zapraví se p. ze společenské smlouvy jen z částky, o kterou kmenový kapitál nové společnosti převyšuje základní kapitál akciové společnosti. Převod nemovitých věcí akciové společnosti na společnost s r. o. jest osvobozen od p-u z převodu nemovitostí.
Cizí společnosti akciové, akciové komandity a společnosti s r. o. platí za účast při zdejším obchodování p. admisní ve stejné výši jako platí stejnorodé společnosti domácí ze smlouvy, společenské. Základnou p-u jest kvóta akciového (obligačního) nebo kmenového kapitálu, kterou se cizí společnost účastní nebo hodlá účastniti při zdejším podnikání, nejméně však jedna čtvrtina celého akciového (obligačního) nebo kmenového kapitálu. Zásada minimální základny admisního poplatku byla prolomena ustanovením obchodní smlouvy s Francií č. 174/1923 Sb. (čl. XXVIII posl. odst.), podle něhož admisní p. má býti čítán jen z části kapitálu, jíž se použije v zemi, kde se p. vybírá. Výhody tohoto ustanovení jsou pak účastny společnosti oněch cizích států, s nimiž jsme uzavřeli obchodní smlouvy na zásadě, že jeden každý z obou smluvních států nebude se společnostmi státu druhého nakládati po berní stránce hůře než se společnostmi kteréhokoliv cizího státu jiného. Poplatnou základnu určuje ministerstvo financí. P. odvede společnost přímo, nečekajíc na platební rozkaz před zahájením zdejší činnosti. Společnost je povinna každé zvýšení jak celkového akciového (obligačního) nebo kmenového kapitálu tak i částky věnované zdejšímu obchodování oznámiti příslušnému úřadu (zák. z 18. IX. 1892, č. 71 ř. z.; zák. z 6. III. 1906, č. 58 ř. z.; zák. ze 27. V. 1919, č. 304 Sb.; § 6 zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb.; zák. z 15. IV. 1920, č. 271 Sb.; § 6 nař. z 24. VI. 1920, č. 403 Sb.).
Výdělkovým a hospodářským společenstvům přiznávají značné poplatkové úlevy a výhody zák. z 21. V. 1873, č. 87 ř. z.; z 1. VI. 1889, č. 91 ř. z.; ze 24. III. 1893, č. 40 ř. z.; z 11. VI. 1894, č. 111 ř. z.; z 3. 1. 1913, č. 5 ř. z.; z 25. 1. 1923, č. 27 Sb.
Pro fuse nebo přeměny právního útvaru některých podniků poskytují úlevy poplatkové zák. ze dne 9. VI. 1927, č. 88 Sb. a z 22. X. 1930, č. 153 Sb.
gg) Právní jednání, listiny a pomůcky v obchodu, živnosti a dopravě.
α) Směnky. P-y ze směnek byly pro celou Čsl. republiku jednotně upraveny zák. ze dne 23. III. 1928, č. 48 Sb.
Směnečnému p-u jsou podrobeny směnky cizí i vlastní, a to směnky vystavené v našem státě, splatné kdekoliv, a směnky vystavené v cizině, splatné kdekoliv, jsou-li přeneseny do našeho státu. P-u podléhá také podepsaná listina, označená jako směnka, i když nemá všech náležitostí směnky.
Směnky vystavené a splatné v Čsl. republice, směnky vystavené v Čsl. republice, ale splatné v cizině, a směnky vystavené v cizině, ale splatné v Čsl. republice, jsou podrobeny z částky, na kterou znějí, těmto základním p-ům:
a) směnka, z které jde s určitostí na jevo, že je dospělá do 3 měsíců a 5 dnů ode dne vystavení na ní uvedeného, p-u odstupňovanému ve výši 1‰;
b) směnka s dospělostí delší než 3 měsíce a 5 dnů ode dne vystavení, ne však více než 6 měsíců a 5 dnů p-u odstupňovanému ve výši 2‰;
c) směnka s dospělostí delší než 6 měsíců a 5 dnů ode dne vystavení, pak směnka s dospělostí kratší, svoluje-li se v jejím textu ke vkladu nebo záznamu práva zástavního nebo nadzástavního na věc nemovitou, p-u podle stupnice II (=1%).
Směnky na viděnou jsou podrobeny poplatku 1‰ Totéž platí také pro směnky dospívající určitý čas po viděné, jestliže z nich není zřejmo, že dospívají v době delší než 3 měsíce a 5 dní ode dne vystavení; je-li z nich zřejmo, že dospívají po 3 měsících a 5 dnech, jsou podrobeny p-u 2‰ nebo podle stupnice II.
Směnky vystavené v cizině, splatné výhradně v cizině, jsou podrobeny směnečnému p-u teprve tehdy, jestliže byly v našem státě dány do oběhu. P. činí 20 h za každých i začatých 500 Kč.
Za určitých okolností nastává povinnost doplniti základní p., jenž ze směnky byl zaplacen při jejím vystavení nebo přenesení do našeho státu, na míru vyšší, a to na p. 2‰ nebo podle stupnice II.
Písemná prodloužení směnky se posuzují co do poplatnosti jako směnky nové s tím rozdílem, že se doba dospělosti počítá ode dne, kdy dřívější lhůta uplynula. Směnečné stejnopisy se posuzují co do poplatnosti jako směnky samostatné. Výjimečně není p-u podroben za určitých předpokladů stejnopis určený k obstarání akceptu v cizině. Směnečné opisy opatřené rukopisem se posuzují co do poplatnosti jako směnky samostatné. Rukopisy, rukojemská prohlášení a potvrzení příjmu na směnce jsou jen tehdy podrobeny p-u, jestliže byly připojeny na směnku poplatnou podle stupnice II, nebo na směnku jinou v době, kdy měl býti p. l‰ nebo 2‰ doplněn na výši stupnice II, nebo jestliže byl rukopis připojen na směnku v takové době, kdy pro toto připojení měl býti p. doplněn na výši p-u podle stupnice II. Rukopisy jsou podrobeny p-u l‰) rukopisy na směnkách obsahujících hypotekární prohlášení nebo na směnkách do knih vložených, pak ostatní prohlášení podle stupnice II. Rukopisy zmocňovací a akcepty jsou p-u prosté.
Připojí-li se na směnku v samostatném dodatku nebo ve spojení s akceptem nebo jiným prohlášením směnečným svolení ke vkladu nebo záznamu nebo prohlášení o spravení záznamu zástavního nebo nadzástavního práva k nemovitosti, je tento dodatek podroben samostatně p-u podle stupnice II z ceny závazku. Je-li toto prohlášení spojeno s rukopisem nebo rukojemstvím podrobeným p-u podle stupnice II, není hypotekární prohlášení podrobeno p-u zvláštnímu.
Pro případy, ve kterých znění směnky je nejasné neb obsah směnky neúplný, stanoví zákon určité právní domněnky k ochraně kolkového důchodku. Zákon přijímá instituci krycích směnek a stanoví pro ně určité podmínky.
P. třeba zapraviti před podpisem směnky, u směnek vystavených v cizině dříve, než se dá směnka do oběhu v našem státě.
β) Kupecké poukázky. Takovými poukázkami jsou podle p. z. poukázky, které vydávají kupci na kupce, ať znějí na řad čili nic. Za kupce označuje zákon osoby, které provozují obchody po živnostensku.
Peněžité kupecké poukázky jsou podrobeny p-u jako směnky (§ 13 zák. č. 48/1928 Sb.); je-h jejich splatnost omezena na nejvýše 8 dnů ode dne vydání, pevnému p-u 10 h za kus (§ 12 zák. č. 20/1864 ř. z.; pol. 93, č. 2, písm. a, u. p. p.). Akcepty, rubopisy, rukojemství a potvrzení příjmu na poukázkách podrobených p-u 10 h, jsou prosté p-u (§ 5 zák. č. 20/1864 ř. z.; poznámka 1 k pol. 93 u, p. p.). V cizině vystavené kupecké poukázky na peněžité plnění jsou podrobeny p-u 10 h, předloží-li se k placení do 14 dnů ode dne, o kterém se prokáže, že došly do našeho státu (§ 13, odst. 4., zák. č. 48/1928). Kupecké poukázky na zboží a jiné zastupitelné věci jsou podrobeny p-u 5 Kč z archu, a činí-li hodnota plnění, vyjádřená v poukázce, 400 Kč nebo méně, p-u podle stupnice II (saz. pol. 97/11, č. 2, b, bb, p. z.; pol. 93, č. 2, a, u. p. p.). Rubopisy, jimiž se převádějí takové poukázky, podléhají p-u 50 h.
γ) Kupecké závazné listy na plnění v penězích podléhají p-u jako směnky (saz. pol. 33/60, č. 1 a. p. z.; pol. 59, č. 1, u. p. p.; § 13 zák. č. 48/1928 Sb.), záleží-li plnění v určitém množství zastupitelných věcí nebo cenných papírů, p. 5 Kč za arch, nebyl-li by p, podle stupnice II menší (saz. pol. 33/60, č. 1, 6, p, z.; pol. 59, č. 1, b, u. p. p.). Rubopisy na závazných listech nepeněžitých podléhají p-u 50 h.
δ) Kupecké dlužní úpisy o zálohách na cenné papíry nebo zboží jsou podrobeny p-u jako směnky (§ 8, a, zák. č. 20/1864 ř. z.; pol. 64, č. 1, b, u. p. p.; § 13 zák. č. 48/1928 Sb.)
ε) Skladní listy (varanty) ústavů zmocněných státem uschovávati zboží nebo jiné movité věci podléhají, znějí-li na řad, p-u 8 Kč, jinak p-u 50 h za kus (saz. pol. 30/47 d, aa, bb, p. z.; pol. 101, d, aa, bb, u. p. p.). Skladní listy majetkové, vydané veřejnými skladišti, a každý rubopis na nich, jsou podrobeny pevnému p-u 50 h. Skladní listy zástavní, pokud jsou odděleny a převádějí se rubopisem, podléhají p-u jako směnky (zák. č. 64/1889 ř. z.; § 13 zák. č. 48/1928 Sb.).
ζ) Konosamenty námořních lodníků podléhají, znějí-li na řad, p-u 8 Kč, jinak p-u 50 h za kus (saz. pol. 30/47, d, aa, bb, p. z.; pol. 101, d, aa, bb, u. p. p.). Rubopisy na konosamentech podléhají p-u 50 h za každý rubopis (saz. pol. 52/32, č. 2 c, p. z.; pol. 32, č. 2, c, u. p. p.).
η) Šeky. Šekové právo a p-y ze šeků jsou pro zemi Českou a Moravskoslezskou upraveny zák. z 3. IV. 1906, č. 84 ř. z.; na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zák. čl. LVIII/1908. Oba zákony spočívají v podstatě na stejných zásadách. Míra p-u ze šeků řídí se podle místa splatnosti. Beky, které vykazují veškeré podstatné náležitosti, žádané šekovým zákonem, a jsou splatné v našem státě, podléhají, jsou-li vyhotoveny na blanketech šekovně způsobilého trasáta a jsou-li splatné buď výslovně na viděnou nebo neobsahují žádného ustanovení o době splatnosti, kolkovému p-u 4 h za kus; šeky, které vykazují veškeré podstatné náležitosti, žádané šekovým zákonem a jsou splatné v cizině, podléhají p-u 10 h za kus. Rubopisy a potvrzení příjmu na takových šecích jsou prosté p-u. To platí i pro šeky převodní a efektové. Všechny jiné šeky podléhají kolkové povinnosti jako poukázky na peněžité plnění. Zvláštní ustanovení platí pro poukázky na peněžité plnění, vystavené a splatné v cizině, které mají všechny náležitosti šeku až na tu, že nejsou v textu označeny jako šek. Tyto poukázky jsou podle § 4 zák. č. 54/1925 Sb. podrobeny pevnému p-u 1 Kč, pokud p. podle ustanovení platících pro poukázky na peněžní plnění nečiní méně.
θ) Kupecké účty. Kupeckými účty (konty, notami, výkazy atd.) rozumí poplatkový zákon zápisy, které vydávají obchodníci a živnostníci svým zákazníkům o pohledávkách, jež jim vznikly z provozování obchodu nebo živnosti, nehledíc k tomu, zda obsahují potvrzení příjmu čili nic (§ 19 zák. č. 26/1876 ř. z.). Podpisu vydatelova k poplatnosti účtu není třeba. Kupecké účty podléhají p-u 2 h za pohledávku do 20 Kč, 10 h na pohledávku přes 20 Kč do 100 Kč, 20 h přes 100 Kč do 1000 Kč, 50 h přes 1000 Kč za každý arch (§ 11 cís. nař. č. 281/1916 ř. z.; § 4 zák. č. 244/1921 Sb.). Za účty, na kterých je žalovatelnost pohledávky vydavatelem vyhrazena v určitém místě, platí se p. v dvojnásobné míře (§ 3 zák. č. 331/1919 Sb.; § 4 zák. č. 244/1921 Sb.). Duplikáty a opisy účtů podléhají p-u jako originály účtů.
ι) Bilancovaná konta obchodníků a živnostníků mezi sebou, jimiž si obchodníci a živnostníci vykazují vzájemné pohledávky a dluhy, jsou podrobena p-u 50 h za arch, a jsou-li opatřena doložkou o žalovatelnosti pohledávky v určitém místě, p-u 1 Kč, nechť jsou podepsána jen vydavatelem nebo osobou, jíž se vydávají neb oběma osobami (saz. pol. 1/28; § 10 zák. č. 20/1864 ř. z.; § 5, písm. b, zák. č. 31/1920 Sb.; pol. 75 u. p. p.; § 5, odst. 2., nař. č. 403/1920 Sb.; § 3 zák. č. 244/1921 Sb.).
κ) Cizozemské akcie, renty a dluhopisy. Z cizozemských akcií, akciových podílných listů, rent a dílčích dluhopisů cizích států, korporací, akciových společností nebo průmyslových podniků nebo z prozatímních listů na splátky na tyto cenné papíry, jež byly přeneseny na území Čsl. republiky, třeba zaplatiti p. podle stupnice III z nominální hodnoty papíru, mají-li tyto papíry býti v Čsl. republice převedeny, zcizeny, nabídnuty ke koupi nebo má-li tu na ně býti placeno neb na jejich základě uzavřeno jiné jednání právně závazné (§§ 1 až 3 zák. č. 171/1892 ř. z.; zák. č. 304/1919 Sb.; § 120 zák. č. 56/1906 ř. z.; čl. III zák. č. 271/1920 Sb.).
λ) Vkladní knížky, pokladniční úpisy. Z právních listin, vydávaných ústavy, jež jsou oprávněny přijímati peníze na běžný účet, aby jich použily způsobem dávajícím užitek, se závazkem, že vrátí vklad na předložení listiny vydané ústavem, buď hned na požádání nebo po uplynutí stanovené výpovědní lhůty, zapravuje se místo kolkového p-u paušální p. 4% z úroků, které má ústav platiti z peněz, jež přijal. Odvádí se přímo ve lhůtách, jež stanoví ministerstvo financí, pokladniční úpisy, vkladní knížky a jiné listiny stvrzující vklad vyhotovují se pak bez kolku. Osvobozeny jsou vkladní knížky spořitelen, výdělkových a hospodářských společenstev zřízených podle zák. č. 70/ 1873 ř. z., pak společenstev, spolků a záložen, na něž zák. č. 87/1873 ř. z. byl rozšířen, dále vkladní knížky poštovní spořitelny a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vkladní knížky úvěrních družstev uvedených v § 2, písm. b, zák. č. 239/1924 (§ 7 zák. č. 20/1864 ř. z.; § 5 zák. č. 87/1873 ve znění čl. I zák. č. 57/1897 ř. z.; § 8 cís. nař. č. 281/1916; § 29 zák. č. 302/1920 Sb.; čl. XV zák. č. 76/1927 Sb.; § 34 zák. č. 143/1930 Sb.).
μ) Obchodní a živnostenské knihy. Obchodními a živnostenskými knihami rozumějí se veškeré zápisy, jež se vedou v obchodním nebo živnostenském podniku, jednotlivých jeho částech nebo jeho pomocných zařízeních, nechť jsou svázány nebo sešity nebo psány na jednotlivých arších nebo listech, nechť obsahují obchody samy nebo jejich přehledy. Knihy hlavní, kontokorentní a saldokontovní podléhají kolkovému p-u 1 Kč za každý arch ve výměře až do 5040 cm2; je-li plošná výměra archu větší než 5040 cm2, platí se z takového archu 2 Kč. Deník (žurnál), strazza, pokladní kniha, primanota, kniha fakturní, skladní, inventární a bilanční podléhají p-u 20 h za každý arch ve výměře do 2640 cm2; činí-li výměra archu více než 2640 cm2 avšak ne více než 5040 cm2 podléhá každý arch p-u 40 h; při archové výměře nad 5040 cm2 třeba zaplatiti za arch 60 h. Jiné zápisy obchodníků a živnostníků nejsou podrobeny p-u (saz. pol, 59 p. z.; § 11 zák. č. 20/1864 ř. z.; pol. 58 u. p. p, prav.; §§ 1 a 3 zák. č. 54/1925 Sb.).
Způsob zapravování p-u upravuje nař. č. 137/1850 ř. z. a §§ 38 a 45 u. p. p. Možno jej zejména při volných listech platiti také paušálem.
Osvobození stanoví § 2 zák. č. 87/1873 ř. z.; § 6 zák. č. 210/1919 Sb.; § 63 zák. č. 347/1920 Sb.; § 5 zák. č. 130/1926 Sb.; pol. 89-XII, písm. c a e, u. p. p., a jiné zákony.
ν) Obchod cennými papíry. Viz heslo: Daň bursovní.
ο) Doprava osob, zavazadel a zboží po železnicích. Viz heslo: Daň dopravní.
π) Dávka z jízdného za osobní dopravu na drahách. Tato dávka byla zavedena § 10 zák. z 22. XII. 1924, č. 287 Sb. k částečné úhradě výloh spojených s prováděním tohoto zákona. Vybírání dávky je upraveno vlád. nař. ze 7. II. 1925, č. 31 Sb. Dávka se platí 10% z jízdného, jež se vybírá za dopravu osob na železnicích všeho druhu v území republiky Čsl. Od dávky jsou osvobozeny školní a dělnické lístky. Dávku z jízdného zapravují osoby povinné k placení jízdného a vybírají ji železnice zároveň s jízdným.
ρ) Dávka z telefonních poplatků. Také tato dávka byla zavedena ustanovením § 10 zák. z 22. XII. 1924, č. 287 Sb., její vybírání upravuje vlád. nař. z 26. I. 1925, č. 16 Sb. Dávka činí 20% p-ů telefonních, placených ve styku domácím, jimiž se rozumějí p-y účastnické, hovorné a p-y uznávací a evidenční. Dávku platí osoba, která musí platiti telefonní p., a vybírá ji státní telefonní správa zároveň s telefonním p-em.
σ) Nákladní listy. P. z nákladních listů činí při zásilkách v železniční dopravě, jejichž váha jest aspoň 5000 kg, nebo pro něž se požaduje nejméně celý železniční vůz, a u zásilek v říční lodní dopravě, jejichž váha jest aspoň 10.000 kg, 3 Kč, u jiných zásilek 50 h. Z každé vložky k nákladnímu listu se zapravuje p. ve stejné výši jako z nákladního listu. Duplikáty a všecka další vyhotovení neb opisy nákladních listů jsou prosty p-u. Stejným p-ům jako nákladní listy podléhají všecka jiná vyhotovení a veškeré pomůcky, jež doprovázejí zásilky místo nákladních listů (přepravní lístky, převodní lístky a pod.). Nákladní listy, doprovázející zásilky podané mimo čsl. republiku jsou osvobozeny, a to i tehdy, je-li zásilka řízena do Čsl. republiky; z potvrzení, vydaného příjemcem zásilky o jejím podání, platí se, dodává-li se zásilka v Čsl. republice p. jako z nákladního listu (saz. pol. 101, I, A, b, p. z., cís. nař. č. 281/1916 ř. z.; zák. čl. VI/1917; § 1 zák. č. 54/1925 Sb.; vlád. nař. č. 35/1929 Sb.).
hh) Poplatky ze služebních smluv. P-y ze služebních smluv upravovala saz. pol. 86/40 p. z. a pol. 87 u. p. p. Úplatné smlouvy o službu, pokud nebyly předmětem služební taxy, podléhaly v podstatě p-u podle stupnice III, nebo podle stupnice II, byla-li o nich zřízena listina. Základem p-u byl příslušný násobek ročních služebních požitků nebo smluvené sazby. S platností pro celou republiku byl p. ze služebních smluv nově upraven zák. z 12. VIII. 1921, č. 295 Sb., a § 6 zák. z 3. II. 1925, č. 54 Sb. Za udělení úřadů a přijetí do stálých neb opětovných služeb platí se roční paušál ½% ze všech požitků (peněžitých i nepeněžitých), spojených s takovými službami, nehledíc k tomu, kdy se udělení stalo a jaké změny na požitcích byly provedeny. Služby dělníků a čeledi, dále pak služby živnostenských pomocných pracovníků, kteří nejsou ustanoveni pro vyšší služební výkony, paušálu nepodléhají. Stvrzenky na požitky podrobené ½%nímupaušálu jsou prosty kvitančního p-u. Základem paušálu jsou poplatné požitky vyplacené v kalendářním neb obchodním pololetí. Platí se do 14 dnů po uplynutí pololetí přímo bez úředního vyměření. Platební povinnost stíhá obě smluvní strany, každou do polovice; zaměstnavatel ručí za celý paušál, je však oprávněn sraziti si částku připadající na zaměstnance při výplatě požitků. Odváděti paušál povinen je zaměstnavatel.
Jiné služební smlouvy než ty, které jsou podrobeny paušálnímu p-u, podléhají p-u jen tehdy, byla-li o nich sepsána právní listina, a to jako smlouvy kupní, je-li pracovník podle smlouvy povinen dodati i látku, jinak p-u podle stupnice II z umluvené mzdy. Záleží-li mzda v opětovných dávkách, vyšetří se základ p-u podle všeobecných ustanovení, platných pro takové dávky.
Státní zaměstnanci a pomocní zřízenci, spadající pod ustanovení zák. č. 103, nař. č. 113 a 114 z r. 1926 Sb., jsou osvobozeni od, povinnosti platiti taxy a p-y z propůjčení služebního místa a p-y z kvitancí na předem stanovené stálé služební příjmy.
Komunity, které pro úřad představeného nebo pro jisté funkce nemají zvláštních služebních příjmů, odvádějí ½% ročně z čistých ročních příjmů komunity v čtvrtletních zpětných lhůtách, jaké jsou stanoveny pro placení poplatkového ekvivalentu.
ii) Smlouvy nájemní a pachtovní. P. ze smluv nájemních a pachtovních jest od 1. II. 1921 upraven zák. ze dne 18. II. 1921, č. 76 Sb. Listinou osvědčené (písemné) smlouvy nájemní a pachtovní jsou mu podrobeny podle stupnice II z úplaty.
Úplatou se rozumí nájemné (pachtovné) za celou smluvenou dobu nájemní (pachtovní); není-li však smluvena určitá doba, za celou dobu skutečného trvání nájemného (pachtovního) poměru, nejméně však za dobu tříletou. Výhrada dřívější výpovědi smluvního poměru je pro vypočítání úplaty bez významu. Osvobození z důvodu obchodní korespondence se na nájemné a pachtovní smlouvy nevztahuje.
P-u podle stupnice II podrobeny jsou smlouvy o dědičné užívání povrchu pozemku, t. j. smlouvy o děleném vlastnictví tak, že jedné straně náleží dědičně substance pozemku s používáním spodiny, druhé straně pak jen používání povrchu. Základem p-u je hodnota plnění ujednaného pro vždy a hodnota ročního platu vypočtená podle § 16 p. z. (saz. pol. 72/29 p. z.).
Stejnému p-u podléhají smlouvy o dědičný pacht, t. j. smlouvy, jimiž se někomu přenechá dědičně vlastnictví požitků z nějakého statku za roční plnění (saz. pol. 5/50 p. z.).
Smlouvám nájemním a pachtovním jsou postaveny na roveň smlouvy o půjčku, jimiž se někomu odevzdává k užívání věc nezužívatelná za úplatu. Neúplatné smlouvy o půjčku podrobeny jsou pevnému p-u 5 Kč za arch (saz. pol. 67/68 p. z.; pol. 41 u. p. p.).
kk) Smlouvy zápůjčkové. P. ze smluv zápůjčkových (dluhopisů) normuje saz. pol. 73/36 p. z. a pol. 64 u. p. p.
Listiny sepsané o zápůjčce jsou podrobeny p-u podle stupnice II, základem p-u je hodnota zapůjčené věci. Znějí-li dluhopisy na doručitele a na určitou dobu delší než 10 let, podléhají p-u podle stupnice III. Při zápůjčkách, které se uzavírají vydáním dílčích dluhopisů, třeba p. zapraviti přímo bez úředního vyměření prve, než se dílčí dluhopisy vydají.
Zálohy na státní a jiné cenné papíry nebo zboží, poskytují-li je ústavy k tomu podle stanov oprávněné na dobu ne delší než tři měsíce a prolongace takových záloh na dobu ne delší než tři měsíce, jsou podrobeny p-u podle stupnice I z částky dané zálohou. Uvedené ústavy odvádějí tento p. přímo bez úředního vyměření měsíčně. Poskytují-li se takové zálohy jinými osobami nebo na dobu delší, podléhají příslušné listiny p-u podle stupnice II z částky dané zálohou. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi činí doba rozhodná pro použití stupnice I šest měsíců (pol. 89-11 u. p. p.).
Výhodné sazby podle stupnice I požívají za jistých podmínek dluhopisy členů úvěrních a záložních spolků, uvedených v § 1 zák. z 1. VI. 1889, č. 91 ř. z., o zápůjčkách spolkem vyplacených podle § 2 tohoto zákona ve znění čl. I zák. z 11. VI. 1894, č. 111 ř. z.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou podle zák. z 15. IV. 1919, č. 210 Sb., a zák. z 1. VII. 1926, č. 130 Sb., od p-u osvobozeny dluhopisy, jež družstvům tam uvedeným vydávají jejich členové.
Zápůjčkám uzavřeným zeměmi, okresy, obcemi a jinými autonomními svazky k účelům veřejným nebo z důvodu konverse poskytuje osvobození od p-u zák. z 25. III. 1902, č. 72 ř. z.
Poplatkové úlevy při konversi hypotekárních dluhů stanoví zák. z 22. II. 1907, č. 49 ř. z., a zák. čl. LXX/1881, úlevy pro dílčí dluhopisy vydávané ústavy, jež provozují úvěrní obchody zák. z 10. VII. 1865, č. 55 ř. z., úlevy pro založené bankovní dluhopisy zák. z 27. XII. 1905, č. 213 ř. z., osvobození od p-u pro dílčí dluhopisy všeužitečných elektrických podniků zák. č. 143/1923, 238/1926 a 203/1931 Sb. Osvobození dluhopisů obsahují ještě četné jiné zákony, jako zákony o stavebním ruchu atd.
b) Utvrzení práv. Jako poplatná utvrzení práv uvádí poplatkový sazebník utvrzení práva rukojemstvím, hypotékou, ruční zástavou a kaucí. Z utvrzení práva, jež bylo v právní listině o hlavním právním jednání vyhrazeno smluvní stranou straně druhé, se p. nepožaduje (saz. pol. 101/84, 81/31, 116/61, 115/78 a heslo „Kauční a věnovací listiny“ p. z.; pol. 54, 60, 103, a heslo „Kauce“ u. p. p.); z listin rukojemských, z hypotečních úpisů a ze zástavních listin platí se, je-li závazek, za nějž se přejímá záruka nebo pro nějž se hypotéka nebo zástava zcizuje, cenitelný, p. podle stupnice II z hodnoty závazku, je-li necenitelným, p. 5 Kč z archu. Je-li závazek, pro nějž se zřizuje hypotéka nebo ruční zástava, neurčitý a nemůže-li jeho hodnota býti zjištěna ani přibližně, řídí se p. hodnotou hypotéky nebo zástavy, pokud není vyčerpána předcházejícími hypotekárními zajištěními nebo zástavními právy, nesmí však býti menší než 5 Kč. Listiny kauční a věnovací podléhají stejnému p-u jako listiny zástavní. O p-u z rukojemských prohlášení na směnkách a listinách jim postavených na roveň viz §§ 9 a 13 zák. č. 48/1928 Sb. O osvobození rukojemských prohlášení na dlužných úpisech členů úvěrních a záložních spolků viz čl. I zák. č. 111/1894 ř. z.
c. Právní jednání, jimiž se práva a závazky mění.
aa) Novace. Viz část obecnou („Co podléhá poplatku”).
bb) Mimosoudní smíry. P-y z mimosoudních Smírů stanoví saz. pol. 27/105 p. z. a Pol. 27 u. p. p. Mimosoudní smíry podléhají p-u 5 Kč z každého archu, není-li předmět smíru cenitelný, p-u nemovitostnímu, převádí-li se smírem vlastnictví nemovité věci (při čemž z každého archu listiny třeba zapraviti p. 5 Kč), p-u podle stupnice II z hodnoty, o níž se strany dohodly, ve všech ostatních případech. Ze smírů, jichž obsahem je úplatné zřeknutí se práva, platí se na Slovensku a Podkarpatské Rusi p. 2% z hodnoty úplaty. Za srnír pokládá se také písemná úmluva věřitelů s dlužníkem nebo s třetí osobou, jež se zavazuje uspokojiti věřitele, že dlužníku prominou část pohledávky a spokojí se zaplacením zbytku (saz. pol. 90/19 p. z.).
Soudní smíry náležejí v obor p-ů soudních.
cc) Cese. O p-cích z cesí jednají saz. pol. 52/32 p. z. a pol. 32 u. p. p. Cesemi rozumí poplatkové právo postupy v nejširším smyslu slova, zahrnujíc pod pojem cese nejen postupy pohledávek, nýbrž i postupy jiných práv a rozeznává cese bezúplatné a úplatné. Mezi cese úplatné řadí rubopisy na směnkách a listinách, které směnkám co do poplatnosti jsou postaveny na roveň, cese na různých kupeckých listinách, na státních dluhopisech a obligacích, dále cese jiných pohledávek a cese všech jiných práv než pohledávek. Bezúplatné cese spadají pod ustanovení o darech. O rubopisech na směnkách a listinách postavených směnkám na roveň jednají §§ 9 a 13 zák. č. 48/1928 Sb. Kubopisy, připojené na kupecké poukázky, jejichž splatnost je omezena na dobu nejvýše 8 dnů a které jsou podrobeny p-u 10 h za kus, pak rubopisy připojené na šeky, které mají náležitosti stanovené šekovým zákonem, a cese na státních dluhopisech a na obligacích, postavených jim na roveň, jsou prosty p-u. P-u 50 h podléhají rubopisy na kupeckých poukázkách na plnění nepeněžitá, na kupeckých závazných listech a na kupeckých dlužních úpisech o zálohách na cenné papíry, nezáleží-li plnění v penězích, na konosamentech námořníků, na skladních listech povozníků, na držeb nich listech veřejných skladišť a na listinách o půjčce na loď. Úplatné cese pohledávek jsou podrobeny p-u podle stupnice II z hodnoty úplaty, úplatné postupy jiných práv než pohledávek zpoplatňují se jako trhové smlouvy. O úlevách pro cese při konversi hypotekárních dluhů viz zák. z 22. II. 1907, č. 49 ř. z., a zák. čl. LXX/1881.
dd) Poukázky. Poukázkou ve smyslu poplatkového práva je listina, v níž poukazující ukládá druhé osobě plnění ve prospěch osoby třetí (saz. pol. 97/11 p. z.; pol. 93 u. p. p.). P. z. vymezuje takto sám pojem poukázky, a to šířeji než to činí občanský zákon. Poukázku úplnou a neúplnou p. z. nerozeznává. Bezúplatné platební poukázky podrobeny jsou dani z obohacení. Úplatné poukázky jsou podrobeny p-u podle stupnice II z poukázané hodnoty, pokud ovšem zákon nestanoví poplatkové osvobození nebo sazbu jinou. Úřední poukázky jsou bez podmínky p-u prosty. Pro cizí (vydané) směnky, které zákon zařaďuje mezi poukázky, platí ustanovení zákona č. 48/1928 Sb. Poukázky na zřízence nebo zmocněnce toho, jenž poukázku vydává nebo v jehož jméně je vydána, jsou podmínečně osvobozeny. Podmínečně jsou osvobozeny dále poukázky, které se stranám vydávají na různá oddělení téhož závodu z důvodu oddělené manipulace. O poukázkách kupeckých bylo pojednáno výše. Kupony (úrokové poukázky) státních dluhopisů jsou p-u prosty. Kupony soukromých dílčích dluhopisů jsou podrobeny p-u podle stupnice II z poukázané částky. P. se zapravuje za každý jednotlivý kupon a podle jejich úhrnného počtu přímo bez úředního vyměření při splatnosti kuponů. Osvobození od p-u z kuponů poskytuje za určitých podmínek pro dlužní úpisy, vydané ústavy pro úvěr pozemkový, hypotečními bankami a ústavy k nabývání nemovitostí čl. III zák. č. 55/1865 ř. z., pro dílčí úpisy úvěrních ústavů, podrobených dozoru státní správy neb autonomní správy zemské zák. č. 4/1902 ř. z., pro založené bankovní dluhopisy druhu naznačeného v § 1 zák. č. 213/1905 ř. z., § 6 tohoto zákona, pro dluhopisy místních drah čl. VII zák. č. 2/1895 ř. z., pro dluhopisy drah nižšího řádu čl. XVI zák. č. 149/1910 ř. z., pro obligace zemí, okresů, obcí, a jiných autonomních svazků zák. č. 70/1902 ř. z.
Dividendové kupony akcií podrobeny jsou p-u podle stupnice II z poukázané částky, který se zapravuje za každý jednotlivý kupon a podle jejich úhrnného počtu při splatnosti kuponů (pozn. 5 k saz. pol. 91/55 p, z., pol. 89, IX u. p. p.). Pro vypočtení p-u z kuponů akcií a dílčích dluhopisů přísluší akciovým společnostem, komanditním společnostem na akcie, zemím, okresům, obcím, dále společnostem s ručením omezeným výhoda čl. IV, písm. c, zák. č. 55/1865 ř. z. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi vypočte se podle § 19 zák. čl. XVI p. z. kuponů akcií, znějících na částky menší než 1000 Kč, tak jako by akciový kapitál byl rozdělen na akcie po 1000 Kč.
d) Zrušení práv a závazků.
aa) Kvitance. Kvitance podléhají p-u zásadně jen tenkráte, mají-li náležitosti právní listiny, t. j. jsou-li vydány k tomu, aby byly příjemci průkazem proti vydavateli. V jaké formě se potvrzení vydává, je pro poplatnost bez významu.
Kvitance jsou zpravidla podrobeny p-u podle stupnice II, některé p-u podle stupnice I, některé p-u pevnému. Při úhradách peněžitých částek pokladnami státními a pokladnami podniků a ústavů státních nebo státem spravovaných, ať se konají z jakéhokoli důvodu a jakýmkoli způsobem, vybírá se ve prospěch poplatkového důchodku z uhrazené částky kvitanční p. srážkou, ať se vydá o příjmu stvrzenka či nikoliv. Stvrzenky o těchto úhradách jsou prosty p. (§§ 13, 15 a 16 zák. č. 54/1925 Sb.).
Kvitance poplatné uvádí saz. pol. 30/47 p. z. a pol. 101 u. p. p., kvitance osvobozené saz. pol. 31/48 p. z. a pol. 102 u. p. p.
Saldovací položka připojená na kupecký účet nepodléhá kvitančnímu p-u. Předkládají-li se však saldované kupecké účty veřejné pokladně místo kvitance, je třeba, aby kolek z účtu byl doplněn na p. podle stupnice II (saz. pol. 96/83, písm. B, č. 2, p. z., pol. 84, písm. B, č. 2, c, u. p. p.).
Podnikatelé lodní plavby jsou povinni při osobní dopravě vybírati zároveň s jízdným p. 2 h za každých i začatých 100 h jízdného a odváděti jej měsíčně přímo státní pokladně (§ 7 zák. č. 242/1921 Sb.),
Stvrzení požitků, z nichž se platí roční paušál ½% podle § 1 zák. č. 295/1921 Sb. je prosto p-u kvitančního (§ 3 cit. zák.).
O kvitancích úvěrních a záložních spolků na půjčky neb úroky z nich, splacené členy, viz § 3 zák. č. 91/1889 ř. z., o stvrzenkách výdělečných a hospodářských společenstev §§ 3 a 4 zák. č. 87/1873 a čl. I zák. č. 57/1897 ř. z.; o osvobození státních zaměstnanců a učitelů obecných a občanských škol od kvitančního p-u § 104 zák. č. 103/1926, § 21 zák. č. 104/1926 a § 32 zák. č. 113/1926 Sb.
bb) Vzdání se práv. Bezúplatné vzdání se práv pokládají se za darování. Úplatná vzdání se práv podléhají p-u 5 Kč za arch, nejsou-li předmět práva a úplata cenitelny, jinak p-u nemovitostnímu, vztahuje-li se vzdání se na věc nemovitou, anebo podle stupnice III, vztahuje-li se vzdání se na věc movitou, vždycky jindy podle stupnice II. Základem p-u je úplata nebo hodnota práva (saz. pol. 39/110, 19/ 101,1, A, m, p. z., § 30 cís. nař. č. 278/1915 ř. z.; pol. 66 u. p. p.).
Výmazné prohlášení ohledně zápisů v pozemkových knihách zpoplatňuje se jako dar, nespočívá-li na kvitanci nebo na listině o úplatném právním jednání, jímž byl závazek zrušen.
EE. Vysvědčení. Vysvědčením rozumí p. z. listinu, kterou se potvrzují osobní vlastnosti, skutečnosti nebo vůbec skutkové okolnosti k tomu konci, aby byla průvodním prostředkem nebo průkazem pro toho, jemuž byla vydána, pokud není ani právní listinou ani úředním vyhotovením (§ 1 p. z.; § 1 u. p. p.). Od právních listin liší se vysvědčení nehledíc k obsahu tím, že vysvědčení je průkazem proti každému, právní listina jen proti vydavateli. Úřední vyhotovení pokládají se za vysvědčení, domáhá-li se osoba žádající za vyhotovení jen potvrzení určitých skutkových okolností neb osobních vlastností, nikoli však toho, aby bylo něco opatřeno z moci úřadu. Sdělení, že se žádané opatření stalo, nebo že není v moci úřadu je provésti, nepokládá se za vysvědčení, nýbrž za úřední vyhotovení (pozn. 1 k saz. pol. 110/116 p. z.). P-y za vysvědčení stanoví saz. pol. 110/116 p. z. a pol. 21 u. p. p., osvobození saz. pol. 111/ 117 p. z. a pol. 22 u. p. p. K vysvědčením se čítají závěrečné listy sensálů, výpisy a potvrzení z tuzemských a veřejných knih o držbě a vlastnictví nemovitých věcí, překlady pořízené přísežnými tlumočníky, směnečné protesty, potvrzení o ohláškách snoubenců, výpisy z matrik, rodokmeny, nálezy znalců, jsou-li určeny k tomu, aby byly průvodním prostředkem nebo základem úředního jednání ve věcech stran, diplomy, nejsou-li vydány veřejnými úřady neb obcemi, a legalisace. Jde tu vesměs o p-y pevné.
FF. Zápisy do veřejných knih. P-y ze zápisů do veřejných knih upravují saz. pol. 102/45 p. z., § 2, písm. f, zák. ze 7. I. 1920, č. 31 Sb.; § 18 cís. nař. z 15. IX. 1915, č. 279 ř. z.; pol. 16 min.; § 2, písm. l, nař. č. 403/1920 Sb.; čl. VII zák. z 16. VII. 1931, č. 120 Sb.
Zápisy do veřejných knih k nabytí práva vlastnického k nemovitým věcem jsou prosty p-u, jestliže právní jednání nebo nabývací titul, na jehož základě se má zápis státi, byl podroben p-u stanovenému pro majetkové převody mezi živými nebo na případ smrti. Ve všech jiných případech podroben je zápis p-u 2% z hodnoty.
Zápisy do veřejných knih k nabytí jiných věcných práv jsou prosty p-u, není-li předmět cenitelný nebo nepřevyšuje-li jeho hodnota 200 Kč; ve všech jiných případech podléhají p-u 1% z hodnoty.
Pro záznamy k nabytí věcných práv platí o výši p-u neb o osvobození od něho stejné ustanovení jako pro zápisy bezpodmínečné.
Zápisy od p-u dále osvobozené uvádějí pol. 102/45 p. z. a pol. 16 u. p. p. pod písm. D. K nim přistupují osvobození stanovená speciálními zákony, na př. zák. č. 49/1907 ř. z. a zák. čl. LXX/1881 o poplatkových úlevách při hrazení hypotekárních dluhů atd.
Základem vkladních p-ů je celková hodnota všech práv, která mají býti zapsána na základě téže žádosti pro téhož nabyvatele ve veřejných knihách téhož úřadu. Tato hodnota se zjišťuje ke dni zápisu podle zásad, jež platí pro právní jednání, o jehož zápis se jedná. Zapraviti p. povinna je strana, v jejíž prospěch se zápis stal. Žádá-li však strana, jež právo poskytuje, o zápis sama, ručí i ona za p. rukou společnou a nerozdílnou.
Byl-li vklad nebo záznam na rekurs zrušen nebo změněn, může strana, prokáže-li to, žádat o vrácení zaplaceného p-u celého nebo poměrné jeho části.
Se zřetelem k změně předpisů o imobilární exekuci, přivoděné exekučním řádem z r. 1896, zavedl již § 9 cís. nař. č. 305/1897 ř. z. vkladní p. z knihovní poznámky vnucené správy a knihovní poznámky zavedení dražebního řízení. Tato ustanovení přešla s jistou modifikací do § 18 cís. nař. č. 279/1915 ř. z., jenž řečené poznámky podrobuje za podmínek tam stanovených p-u ½% který se případně započítá do p-u z dodatečného zápisu zástavního práva pro tutéž pohledávku nebo do p-u z pozdější takové poznámky.
Podle čl. VII zák. z. č. 120/1931 Sb. podroben je zápis knihovní poznámky pořadí pro zadlužení do veřejných knih p-u ve výši ¼% z hodnoty zadlužení bez příslušenství (úroků a vedlejších závazků), a platí je ten, kdo o zápis žádal. Tento p. se započte při dodatečném zápisu zástavního práva, žádá-li se zaň dříve, než byla poznámka vymazána, a to částkou, která odpovídá hodnotě zástavního práva.
GG. Poplatky v řízení správním. P-ům v řízení správním podléhají podání, přílohy podání a protokolů, pak úřední a jiné úřední úkony.
Podání. Za poplatná podání prohlašuje zákon (§ 1, písm. D, č. 1, a saz. pol. 49/43 p. z.; § 1, písm. C, č. 2, a pol. 13 u) veškerá podání, která podávají soukromé osoby presidentu republiky. Národnímu shromáždění, zastupitelstvům zemským, župním, okresním neb obecním, nebo vrchnostem, úřadům a ústavům, ustanoveným pro záležitosti státu, zemí, žup, okresů, neb obcí, neb úředním osobám je zastupujícím, pokud nejsou osvobozena. Za podání považuje se žádost zpravidla písemná o nějaký úkon dovolané vrchnosti, úřadu neb ústavu. Poplatková povinnost podání není závislá na určité jeho formě, ani na způsobu jeho vyřízení, rozhodný je jen obsah návrhu obsaženého v podání. Normální p. z podání činí 5 Kč za každý arch. První archy podání kvalifikovaných, jako opovědí živností, žádosti za licence, odvolání k vyšším stolicím atd., podrobeny jsou p-u vyššímu, další jejich archy 5 Kč (§ 3 připomínek k sazbě zák. č. 89/1862 ř. z.; pol. 50 u. p. p.); z podání, učiněných v dvojnásobném nebo několikanásobném vyhotovení, podrobeno je druhé a každé další vyhotovení podání p-u 5 Kč z archu, a je-li pro hlavní podání předepsán nižší kolek, p-u stanovenému pro hlavní podání (saz. pol. 49/43, písm. n, p. z.; pol. 13. IV. 18, u. p. p.). Obalené archy podání t. j. obálky, na nichž se nalézá jen rubrika podání, považují se za součásti podání a jsou tedy poplatné jako všechy archy podání (saz. pol. 45/72 p. z.; pol. 23 u. p. p.). Skládá-li se podání z jednotlivých, listů rozměru ne většího než polovice normálního archu t. j. než 875 cm2, platí se za první dva listy p, náležející za první arch podle plné sazby a za každý další list p. ve výši polovičního p-u náležejícího za druhý arch, činí-li p. za druhý arch více než 1 Kč (§ 22 zák. č. 54/1925 Sb.). Podání, která jsou zároveň právními listinami o právních jednáních, podléhají vedle p-u z podání též p-u z právního jednání, není-li zapravení tohoto p-u prokázáno. Podání osvobozená uvádějí saz, pol. 50/44 p. z., pol. 14 u. p. p. a četné zákony zvláštní.
Přílohy podání a protokolů. Zásadně jsou p-u podrobeny všechny přílohy podání a protokolů (§ 1, písm. D, č. 1, pol. 61/20 p. z.; § 1, písm. C, č. 2, pol. 73 u. p. p.). Přílohou rozumí se spis nebo listina, jež byla k podání připojena a s ním podána. Přílohy jsou poplatné jen tenkráte, jsou-li připojeny k poplatnému podání nebo protokolu (§ 11 p. z.; § 8 u. p. p.). Listiny a spisy, které nepodléhají přílohovému p-u ani tehdy, jsou-li připojeny k poplatnému podání nebo protokolu, jsou uvedeny v saz. pol. 62/21 p. z. a v pol. 74 u. p. p. Listiny a spisy, které podle ustanovení zákona kromě použití jako přílohy jsou osvobozeny, podléhají přílohovému kolku, připojí-li se k poplatnému podání nebo protokolu. Listiny a spisy řádně zpoplatněné nepodléhají, jsou-li přílohami poplatných podání a protokolů, žádnému dalšímu p-u. Výjimka tu platí pro kupecké účty, které, použije-li se jich jako příloh poplatných podání a protokolů, podléhají zvlášť kolku přílohovému (§ 10 zák. č. 20/1864 ř. z.; pozn. 2 k pol. 84, písm. B u. p. p.).
Podmínečně kolku prosté právní listiny, vysvědčení a spisy, pokud připojení jich jako příloh je použitím, které zakládá kolkovou povinnost, musí býti — vyjímajíc případy, kdy výslovně je stanovena jiná výměra — podrobeny tomu p-u, který by bylo zapraviti, kdyby tu nebyly předpoklady podmínečného osvobození. V cizině zřízené právní listiny a vysvědčení podléhají, použije-li se jich jako příloh, listinnému p-u. Kolek z příloh činí 1 Kč za arch.
Úřední vyhotovení. Mezi úřední vyhotovení řadí zákon opisy, vidimace, cestovní listiny, protokoly, dekrety způsobilosti a listiny o udělení výsady, práva nebo privilegia, a duplikáty úředních vyhotovení.
Opisy a vidimace. Sazba řídí se podle toho, jde-li o opisy úřední či neúřední. t. j. opisy zhotovené samou stranou, a jde-li o opisy vidimované úřadem nebo notářem či ne vidimované jimi. Úřední a neúřední opisy, vidimované osobou, proti níž má listina býti důkazem, podléhají p-u jako originály listin, vidimované jinou soukromou osobou jako vysvědčení. Opisy vyžadované z moci úřední nebo k úřední potřebě jsou prosté kolku. Ve vidimační doložce musí býti uvedeno, jakým kolkem je opatřen originál listiny nebo spisu, nebo jaký p. z něho byl zapraven přímo, nebo že z originálu p. zaplacen nebyl (saz. pol. 58/2 p. z.; pol 69 u. p. p.). Na Slovensku a Podkarpatské Kuši platí pol. 69 u. p. p. i pro opisy vyhotovené nebo vidimované soudem.
Cestovní listiny. Cestovními listinami jsou listiny, jež vydávají úřady cestujícím jako osobní průkazy nebo legitimace, nehledíc k době trvání cesty, k cíli cesty a označení listiny (pas, cestovní certifikát, průvodní list, vandrovní knížka a pod.). Výše p-u řídí se podle toho, vydává-li se listina pro čeleď, tovaryše, učedníky, dělníky nebo pro jiné osoby (saz. pol. 2/85 p. z.; pol. 94 u. p. p.). Osvobozené cestovní listiny uvádí saz. pol. 31/86 p. z. a pozn. 2, pol. 94 u. p. p.).
Protokoly. Protokoly, které zastupují podání, podléhají p-u jako tato podání. Protokoly, které obsahují právní listinu, podléhají vedle p-u, stanovenému pro první arch listiny, též p-u z podání nebo protokolu. Jiné protokoly v řízení správním jsou poplatné jen tenkráte, byly-li sepsány v rozepři mezi dvěma stranami nebo sepisují-li se o nálezech, výpovědích svědků a jiném šetření k zjištění skutkových okolností nebo poměrů k tomu konci, aby na jich podkladě mohlo soukromé straně býti vydáno úřední vysvědčení, neb úřední povolení. V prvním případě podléhají p-u 1 Kč za arch, je-li hodnota spisu nižší než 500 Kč, a 3 Kč za arch, je-li hodnota spisu vyšší než 500 Kč, v druhém případě p-u 5 Kč za arch (saz. pol. 69/79 p. z.; pol. 52 u. p. p.; § 8 zák. č. 54/1925 Sb.). O protokolech osvobozených jedná saz. pol. 70/ 80 p. z. a pol. 53 u. p. p.).
Dekrety způsobilosti a ony zvláštní listiny, které vydávají veřejné úřady neb obce vedle úředního vyhotovení, oznamujícího rozhodnutí o podané žádosti, o udělení výsady nebo práva, nespočívajícího na titulu občanského práva privilegia neb o uznání nějaké způsobilosti, jako diplomy, výsadní listiny, licence, listiny o právu občanském, licence k podomnímu obchodu atd., podrobeny jsou p-u 8 Kč z prvního archu (saz. pol. 99/7 písm. g p. z.; pol. 46, č. 1 u. p. p.).
Duplikáty úředních vyhotovení, které se vydávají na žádost strany, jsou podrobeny p-u 5 Kč z každého archu (saz. pol. 99/7, písm. h, p. z.; pol. 46, č. 2 u. p. p.). Všechna ostatní úřední vyhotovení, která nejsou ani právní listinou ani vysvědčením ani nemohou býti pokládána za úřední opisy, nejsou předmětem p-u. Z cizozemských úředních vyhotovení jsou poplatná jen ta, jež jsou právní listinou nebo vysvědčením; ostatní podléhají p-u jen jako přílohy (č. 4 připomínek k sazebníku zák. č. 50/1850 ř. z.; pol. 46, č. 5 u. p. p.).
Dávky za úřední úkony ve věcech správních jsou upraveny zák. z 3. IV. 1925, č. 53 Sb. (zák. č. 253/1926, zák. č. 180/1929, zák. č. 192/1930 Sb.). Viz heslo: „Dávky za úřední úkony ve věcech správních.“
HH. Soudní poplatky. Do konce r. 1897 byly soudní p-y v Rakousku upraveny jen několika sazebními položkami p. z. K pronikavější úpravě soudních p-ú došlo teprve cís. nař. ze dne 26. XII. 1897, č. 305 ř. z. při reformě civilního procesu. S použitím zásad tohoto cís. nařízení upravilo pak soudní p-y znova na širším podkladě cís. nař. z 15. IX. 1915, č. 279 ř. z. Podobně došlo i v Uhrách po vydání nového civilního řádu soudního k obšírnější kodifikaci soudních p-ů zák. čl. XLIII/1914. Cís. nař. č. 279/1915 ř. z. a zák. čl. XLIII/1914, jež podržely platnost i v republice, byly pozměněny a doplněny zákony z 25. I. 1922, č. 38 Sb., ze 17. III. 1925, č. 60 Sb. a z 16. VII. 1931, č. 120 Sb.
Soudními p-y rozumí cís. nař. č. 279/1915 ř. z. veškeré p-y upravené v sazebníku k němu připojeném a podrobuje jim spisy, úřední úkony a listiny 1. ve sporech před řádnými soudy, před živnostenskými (pracovními) soudy, před rozhodčími soudy a před rozhodci, 2. v exekučním řízení a řízení zajišťovacím, 3. v řízení konkursním a vyrovnacím, 4. v soudním řízení nesporném a 5. v trestním řízení, jež se vede na základě soukromé žaloby. Omezuje pak poplatkovou povinnost jednak tím, že stanoví různá osvobození a vytyčuje jisté nejvyšší meze p-ů, jednak tím, že zachovává v platnosti osvobození, jež zvláštními zákony byla přiznána některým rozhodčím soudům, a že v řízení rozhodčím nepožaduje vůbec p-ů z podání, protokolů, příloh a opisů. Pracovní soudy jsou postaveny na roven soudům řádným s tou úchylkou, že podání, protokoly a jejich přílohy, pak první vyhotovení rozsudku, jež se dodává vítězné straně na její žádost, a smíry v řízení před pracovními soudy jsou prosty p-u, má-li předmět sporu hodnotu do 500 Kč. Osobám hospodářsky slabým umožňují styk se soudy ustanovení o právu chudých. Listinný důkaz v řízení před řádnými soudy usnadňuje ustanovení o soudním použití listin podmínečně od p-u osvobozených a listin podrobených podmínečně nižšímu p-u.
a) Civilní řízení sporné a řízení exekuční. V těchto řízeních podrobeny jsou p-u podání, protokoly, přílohy, duplikáty soudních vyhotovení, opisy, soudní rozhodnutí a smíry, P-y řídí se hodnotou předmětu sporu; u soudních smírů, je-li jejich předmět cenitelný, je poplatnou základnou hodnota, o níž se strany dohodly. P-y jsou převážně pevné, dílem procentní. Pro obyčejná podání stanoví sazebník normální p. stejný pro všechny archy podání, pro všechny archy dalších vyhotovení podání a jeho opisů. Kvalifikovaná podání, v sazebníku uvedená, vyžadují vyššího p-u z prvního archu prvního vyhotovení. P. z protokolů ve spisech o jednáních, jež se konají za účasti aspoň jedné sporné strany a o provádění důkazů, pak z protokolů o zajištění důkazů, jež se konají mimo spor, je odstupňování jednak podle hodnoty předmětu sporu, jednak podle doby trvání jednání nebo provádění důkazů, jednak podle toho, sepisuje-li se protokol před soudem I. stolice nebo před soudem vyšší stolice. Ostatní protokoly podrobeny jsou p-ům jako obyčejná podání, zastupují-li však kvalifikovaná podání, p-ům jako tato podání, p-ům ze soudních rozhodnutí podléhají však rozhodnutí I. stolice i rozhodnutí II. a III. stolice. Při společenství v rozepři a vedlejší intervenci vybírá se k procentnímu p-u z rozhodnutí 10% přirážka za každého dalšího žalobce nebo žalovaného neb intervenienta. Rozhodnutím řádných soudů jsou postavena na roveň rozhodnutí rozhodčí, P-u podléhají jen soudní rozhodnutí, uvedená v sazebníku, kdežto jinak v zásadě každé podání, protokol atd. podléhá p-u. b) Konkursní řízení a vyrovnací řízení. Z konkursního řízení zapravuje se paušální p. 2%, z vyrovnacího řízení 1%. Základem je v konkursním řízení, skončí-li konkurs rozdělením nebo nuceným vy rovnáním, úhrn částek použitých, nebo volných k zapravení útrat konkursního řízení a konkursních pohledávek, skončí-li konkurs proto, že je tu jen jeden konkursní věřitel nebo za souhlasu věřitelů, prodejní hodnota konkursní podstaty. Základem p-u vyrovnacího řízení je úhrn částek použitých nebo volných k uspokojení věřitelů. Nárok státu na paušální p. z konkursního řízení vzniká vyhlášením konkursu, nárok na paušální p. z vyrovnacího řízení soudním potvrzením vyrovnání. Paušální p. z konkursu, jenž skončil rozdělením nebo nuceným vyrovnáním a z vyrovnacího řízení se zapravuje přímo bez úředního vyměření, a to před ukončením konkursu po př. při potvrzení vyrovnání. P. z konkursu, jenž skončil proto, že je tu jen jeden konkursní věřitel nebo za souhlasu věřitelů, vyměřuje finanční úřad na základě pomůcek, jež jsou povinni předložiti správce podstaty a úpadce.
Vedle těchto paušálních p-ů zapravují se v řízení konkursním a vyrovnacím p-y z podání a protokolů je zastupujících, z příloh, z duplikátů soudních vyhotovení, opisů vydaných stranám na jejich žádost, a z úředních potvrzení soudu. Vyššímu kolku jako kvalifikovaná podání podléhají návrhy věřitele na vyhlášení konkursu a opravné prostředky. Osvobozena jsou podání úpadce, podání dlužníka ve vyrovnacím řízení a jednací protokoly.
c) Nesporné řízení. V nesporném řízení platí se paušální p-y za projednání pozůstalosti z čisté hodnoty projednaného jmění, za působnost soudů ve věcech poručnických a opatrovnických z ročních čistých příjmů z opatrovnického jmění pro jednotlivého opatrovance, a z péče o požívací podstaty soudně uschované a o substituční podstaty z ročních čistých příjmů z podstaty, pokud nepříslušejí opatrovancům. Paušální p. za projednání pozůstalosti vyměřuje se úředně zároveň s dědickými dávkami, ostatní paušální p-y se vyměřují za každý kalendářní rok, v němž soudní péče se konala, na základě předložených výkazů.
Vedle paušálních p-ů platí se v nesporném řízení p-y z podání, protokolů, příloh, duplikátů, soudních vyhotovení, opisů vydávaných stranám na jejich žádost, výpisů z pozemkových knih a depositních výpisů, pak z některých soudních úkonů (dobrovolných soudních odhadů, vyšetření náhrady při vyvlastnění, dobrovolných dražeb, rozhodnutí) a ze soudních smírů. Vyšším p-ům než obyčejná podání podrobena jsou podání a zápisy do veřejných knih, o zápisy do obchodního rejstříku, rekursy a stížnosti, podání a soudní povolení osvojiti dítě, o soudní povolení k žádosti za legitimaci nemanželského dítěte, o rozvod nebo rozluku manželství, o prohlášení za mrtvého. Také zde ze soudních p-ů podléhají p-u jen ona, jež sazebník výslovně uvádí. Procentem hodnoty vybírají se p-y ze soudních odhadů, soudních dražeb, vyšetření náhrady při vyvlastnění, ze smírů, je-li předmět cenitelný, a z rozhodnutí o zjištění nároku na výživu, věno nebo výbavu, je-li hodnota vyšší než 2000 Kč. Ostatní p-y jsou pevné.
d) Trestní řízení na základě soukromých žalob. Předmětem p-ů v tomto řízení jsou podání sporných stran, protokoly, přílohy podání a protokolů a rozsudky trestních soudů. Jsou to vesměs p-y pevné. Individualisace jejich je provedena podle toho, jde-li o trestný čin, náležející k působnosti sborového soudu, neb o trestní čin náležející k působnosti okresního soudu. P-y z protokolů o ústním hlavním líčení neb odvolacím líčení, a z protokolůo ústním líčení o zmateční stížnosti řídí se dobou trvání líčení. Plné moci, jež vyhotoví soukromý žalobce a obviněný svým zástupcům, podléhají p-u podle saz. pol. 48/111 p. z.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí podle zák. č. 38/1922, 60/1925, 120/1931 Sb. pro řízení konkursní a vyrovnací, pro trestní řízení na základě soukromých žalob a pro řízení před rozhodčím soudem plodinové bursy v Bratislavě celkem stejná ustanovení jako v zemi České a Moravskoslezské. V řízení upraveném civilním soudním řádem a v jiných soudních řízeních jsou předmětem p-ů podání, protokoly, přílohy, rubriky, duplikáty soudních vyhotovení, opisy, dobrá zdání znalců, potvrzení, rozhodnutí, smíry, plné moci a použití listin před soudem. Rozsudečné platí se jen jednou. Zák. čl. XLIII/1914 upravuje dále p-y v řízení před obecním soudem, v řízení před rozhodčími soudy a v řízení před rozhodčími soudy burs a tržnic. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi není ustanovení o p-cích z dobrovolných soudních odhadů a vyšetření náhrady při vyvlastnění, z dobrovolných soudních dražeb, za projednání pozůstalosti, za soudní péči ve věcech poručenských a opatrovnických a za péči soudu o požívací podstaty a substituční podstaty uschované soudem.
JJ. Kolek z hracích karet. Kolek z hracích karet jest upraven v zemi České a Moravskoslezské zák. z 15. IV. 1881, č. 43 ř. z., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zák. čl. XXVII/1881. Sazby kolku stanoví § 11 zák. z 3. IV. 1925, č. 54 Sb. Hracími kartami rozumějí se karty, které jsou upraveny tak, že jich lze použiti k některé obvyklé hře v karty, při tom nezáleží na jejich pojmenování, tvaru nebo velikosti. Kolku jsou podrobeny hrací karty, které na území čsl. republiky byly vyrobeny, jakož i hrací karty, které do Čsl. republiky byly dovezeny. Kolku prosty jsou hrací karty, které se za úřední kontroly vyvážejí do ciziny. Kolek z hracích karet činí nehledíc k počtu listů, z nichž se hra skládá: a) při kartách bez apretury nebo s apreturou kaseinovou, je-li kresba orámována a činí-li bílý okraj karty až k orámování kresby na obou dolejších stranách dohromady méně než 8 mm, 10 Kč; b) při kartách s apreturou jinou než kaseinovou, na př. s povlakem lakovým, celuloidovým atd., 20 Kč; c) při kartách uvedených pod a) se širším okrajem nebo bez orámování kresby, 20 Kč. Výroba hracích karet je prohlášena za živnost koncesovanou a podléhá kontrole finančních úřadů. Do prodeje mohou býti hrací karty dány teprve tehdy, když byly opatřeny obalem a závěrovou známkou a okolkovány vtiskem kolku na karetní list k tomu určený. Okolkování hracích karet, dovážených z ciziny do čsl. republiky, provádí se při vyčlení karet.
KK. Konsulární poplatky. Za úřední úkony zastupitelských úřadů Čsl. republiky se vybírají p-y, označované jménem p-ů konsulárních ve výši uvedené v sazebníku, jenž je součástí zák. ze dne 15. X. 1925, č. 225 Sb., o p-cích za úřední úkony zastupitelských úřadů Čsl. republiky. Tyto dávky jsou p-y ovšem jen ve finančně-vědeckém smyslu, nikoliv dle našeho práva, protože agenda jich se týkající nespadá do kompetence finančních úřadů.
Zastupitelskými úřady se rozumějí diplomatické mise, konsulární úřady a jiné úřady neb orgány republiky, jimž jest nebo bude svěřen výkon diplomatické nebo konsulární služby.
Konsulární p-y jsou stanoveny buď pevnými částkami nebo procentem hodnoty poplatného základu. P-y stanovené pevnou částkou se vyměřují v čsl. korunách, procentní se vyměřují v měnách, v nichž jsou vyjádřeny směrodatné hodnoty. Prováděcí nař. č. 260 z r. 1925 stanoví, jak se čsl. koruny přepočítává jí na místní měny a jak se zjišťuj e základ pro vyměření p-ů procentních.
V mimoevropských zemích vybírají zastupitelské úřady k pevným p-ům až na některé výjimky, pak k nejmenší a nejvyšší mezi procentních p-ů stoprocentní přirážku. Ministr zahraničních věcí neb úřady jím zplnomocněné mohou výjimečně vybírati podle volného uvážení dvojnásobný pravidelný p., slušelo-li by považovati p. uvedený v sazebníku za příliš nízký vzhledem ke zvláštní obtížnosti případu nebo nepoměrné ztrátě času, spojené s vyřízením. Dále mohou ministr zahraničních věcí neb úřady jím zplnomocněné promíjeti nebo snižovati p-y z důvodu vzájemnosti, ekvity, k podpoře veřejných zájmů, a upouštěti od vymáhání p-ů, kdyby bylo spojeno s příslušnými obtížemi anebo kdyby byly pravděpodobně nedobytný.
Zákon stanoví některá osvobození od p-u jednak se zřetelem na povahu úředního úkonu, jednak se zřetelem na osobní poměry poplatných osob.
Vedle p-u předepsaného při poplatných úředních úkonech jakož i při úředních úkonech, osvobozených od p-ů, se vybírá náhrada za hotové výlohy.
Nárok státu na p. vzniká při podáních a přílohách tím okamžikem, kdy se podání u úřadu činí, jinak zahájením úředního úkonu, pokud není v sazebníku ustanoveno jinak.
Platební povinnost postihuje stranu, která žádá za poplatný úřední úkon, při úředních jednáních, zavedených z úřední moci nebo na dožádání některého úřadu, stranu, v jejímž zájmu se úřední jednání koná. Je-li k placení zavázáno několik osob, ručí všechny za zaplacení rukou společnou a nerozdílnou. Některé p-y požívají přednostního zástavního práva na věcech, jichž se týká poplatný úřední úkon.
P. se platí hotově, vyměřuje a vybírá jej zastupitelský úřad, provádějící úřední úkon, výjimečně ministerstvo zahraničních věcí neb úřad jím delegovaný. P. se vyměřuje buď ústně nebo písemně, a to buď řádným platebním rozkazem nebo potvrzením na listině, je splatný, jakmile se straně ústně nebo písemně oznámí. Nezaplatí-li ho strana do 30 dnů, může býti exekučně vymáhán i s úroky z prodlení. P. podle pol. 1 sazebníku třeba zaplatiti hned, když se podání činí.
Zákon obsahuje dále ustanovení o právu stížnosti, o pokutách a o promlčení práva státu na p. a pokuty.
O konsulárních p-cích platí, pokud zákon neustanovuje jinak, obecná zákonná ustanovení o kolcích a p-cích.
Benjamin Heide. IV. Perspektivy finančně-politické.
P-y jsou velmi podstatnou složkou státního rozpočtu (kap. 21, tit. 3, § 5), jsouce na r. 1932 preliminovány i s dávkou z telefonních p-ů a s dávkou za úřední úkony ve věcech správních na 1585600000 Kč, tedy více než tyto jednotlivé rozpočtové položky veřejných dávek: cla, daň z obratu s daní přepychovou a daně přímé. V jednotlivostech má se věc takto, porovnáme-li zároveň údaje prelimináře za r. 1931 a skutečný výnos za tento poslední rok:
TABULKA
Za rok 1930 vynesly p-y celkem 1580475447 Kč, za rok 1929 celkem 1937972250 Kč (bez daně ze zbraní a lovu, která v rozpočtu na r. 1932 se již nevyskytuje).
Význam p-ů pro státní rozpočet záleží pro dnešní dobu hlavně v tom, že jsou daleko méně labilnější složkou, než na př. cla nebo daně přímé, na nichž se konjunktura či krise daleko zřetelněji odráží; to se týká zvláště kolků a právních p-ů
Josef Siblík.
Příští zákonná úprava. Jako v jiných oborech našeho právního řádu jest i u poplatkového práva nejdůležitější jeho unifikace, přes to, že poplatkové právo platné v historických zemích má stejný základ jako poplatkové právo platné v zemích dříve uherských, totiž zák. z r. 1850. Vzhledem k zvláštní povaze této části finančního práva, t. j. vzhledem k jeho závislosti na právu soukromém však lze stěží provésti rozsáhlou jeho unifikaci, pokud nebude vytvořeno aspoň jednotné čsl. občanské právo a jednotný soudní civilní řád. Doporučovalo by se ovšem, aby po cizím vzoru i naše finanční právo se více emancipovalo od ostatních součástí právního řádu a aby pominula úzká souvislost poplatkového práva, vyjádřená § 1 p. z., se soukromým právem.
Poplatkový zákon byl stále novelován, mnohé p-y jsou nyní úplně samostatně upraveny mimo jeho rámec; můžeme říci, že u málokterého oddílu našeho právního řádu se jeví tak naléhavá potřeba, aby byl učiněn přehlednější, jako u našeho poplatkového práva. K tomu je však třeba, aby pro kodifikaci byl zvolen určitý systém. I když pak při takovéto kodifikaci nutno vžiti zřetel k historickému vývoji a k způsobu vybírání berní, který se vžil (podle paremie: Každá stará daň dobrá, každá nová daň špatná), přece zákonodárce nemůže přehlížeti povahu dávek, normovaných naším poplatkovým právem, tak jak se vykrystalisovala v moderní době; jistě potřebují vlastní p-y (ve finančně-vědeckém smyslu) jiné úpravy než oběhové daně. Lze pak uvažovati o tom, zdali tyto dávky mají býti upraveny ve dvou zvláštních zákonících, z nichž jeden by normoval materii týkající se vlastních p-ů (správních a soudních — tu by se mohlo zase pomýšleti na dva samostatné zákony) a druhý by byl vydán pro oběhové daně, či mají-li býti zvláště také upraveny dávky majetkové (daň z obohacení, převodní p-y) a vedle nich ještě materie týkající se omezeného kruhu osob nebo zvláštních situací (na př. bursovní daň). Při tom by obecné zásady pro všecky tyto dávky mohly býti upraveny ve zvláštním zákoně (po vzoru německého říšského dávkového řádu) nebo by mohly uvedené zákony mí ti stejně znějící část obecnou. Systému potřebuje také zejména úprava poplatkových osvobození. Bude nutno věnovati pozornost funkci poplatkového sazebníku v moderní době; při přípravách osnovy nového poplatkového zákona se uplatňovala tendence sazebník vůbec odstraniti.
Jest nesporně zapotřebí i jinak v rozsáhlejší míře reformovati poplatkové právo. Tak jest úplným přežitkem dávka z kolkového papíru, na niž nacházíme v našem poplatkovém zákoně ještě četné reminiscence, na př. v §§ 40 a 62 p. z. a v jeho saz. pol. 19/101; zejména stupnicové p-y jsou odůvodněny pouze při používání kolkového papíru. Bylo by však značným zhoršením platného práva po stránce technické, kdyby v něm zcela důsledně byla provedena zásada, že jenom právní jednání a nikdy listina má býti předmětem p-u. Ovšem jsou zde, jak jsme se již zmínili v historické části tohoto hesla, pro reformu materielního práva četné překážky, zejména nebezpečí, že výnosnost dávek, o něž jde, poklesne. Z tohoto hlediska nutno také posuzovati snahy zavésti další úlevy zejména při úvěrních (hlavně hypotekárních) a pojišťovacích obchodech; nejnaléhavější jest úprava dávky za úřední úkony, kde bude nutno co nejdříve precisněji stanoviti její sazby přímo v zákoně. Aktuální jest reforma formální části poplatkového zákona. Zde zák. z r. 1850 jest již zcela nemoderní a opírá se ještě o zásady primitivní kameralistiky. Tak na př. obnova řízení, rozklad jako opravný prostředek, kompetence úřadů, vrácení p-u, byla-li smlouva zrušena (storna) atp. jsou upraveny pouze ministerskými výnosy. Jinak jest záhodno propracovati v hmotném právu aspoň některé oddíly na př. pokud jednají o příslušenství (vzhledem k nové jeho úpravě v naší osnově obě. zákona), o ručení atd.
Třetí sjezd čsl. právníků v r. 1930 přijal při projednávání reformy poplatkového práva resoluci, v níž se žádá, aby byly upraveny vlastní p-y a daňové dávky každá zvláště v souhlase s teorií právní vědy buď ve zvláštních zákonech nebo v samostatných oddílech zákona jediného. Tyto zákony příp. oddíly mají býti opatřeny částí všeobecnou a zvláštní, sestavenou systematicky a nikoliv abecedně. Připojení abecedního seznamu jednak poplatných předmětů jednak osvobození uznává se v resoluci za vhodné. Ponechání dosavadního roztřídění na p-y kolkové a přímé se nedoporučuje. Sazba stupnicová má býti nahrazena procentovou. Záhodno jest podle mínění, uplatňovaného v resoluci, důsledně provésti zásadu, že také při právních jednáních uzavíraných o movitostech a právech má býti poplatným předmětem právní jednání a že jedno a totéž právní jednání má býti zdaněno jen jednou.
Kazimír Čakrt.
Literatura
(pokud nejde o jednotlivé druhy poplatků).
Caha: „Finanční věda a finanční právo“, 1921; Drachovský: „Přehled finančního hospodářství v RČS.“, II. vyd. 1922, s doplňky z r. 1927; Engliš: „Finanční věda“, 1929; Funk: „Finanční věda“, 1929; týž: „Poplatek z převodů majetkových na případ smrti“, I. 1902, II. 1908; týž: „Vybrané partie práva poplatkového v zemích českých“, časopis pro účetnictví a kontrolu, IX; Heller-Lappert: „Die Gebührengesetze“, I. 1926, II. 1927; Holík-Tuš: „Kolky a poplatky v RČS.“, I. 1924, II. 1925; Chochole: „Theoretický podklad pro reformu poplatkového práva čsl.,“ Obzor národohospodářský, XXXIV., č. 1—5; Koczyński: heslo „Gebühren“ v Mischler-Ulbrich: Öst. Staatsworterbuch; týž: „Uber einige wünschenswerte Kichtungen der Gebührenreform,“ Vídeň 1903; Roschnik: „Handbuch des österr. Gebührenrechtes“, 1928; Siblík: „Příspěvky k vyměřovacímu základu veřejných dávek“, 1932; Talíř: „Kolky a poplatky v Rakousku“, 1896; Týž-Drachovský: „K dějinám rakouského taxovnictví“, I. 1906, II. 1912.

Citace:

HEIDE, Benjamin, SIBLÍK, Josef, ČAKRT, Kazimír. Poplatky - TABULKA. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 217-267.