NPD documents search: Všehrd, 13 (1932)

Právo římské.

Charles Wirbel, Le Cognitor. Paris, Recueil Sirey, 1911. str. XV a 228. Fridol. Eisele, Studien zur römischen Rechtsgeschichte, str. 51—106:, Nochmals zur Zivilität der Cognitur. Tübingen, Mohr, 1912.
Pro procesně zastoupení z vůle zastoupeného neboli vedení procesu zástupcem „dobrovolným“ vyskytují se v klasickém právu římském dvě původně zcela od sebe odchylné instituce: kognitura a prokuratura, jež však časem víc a více sobě se přibližují, až za Justiniana splynou úplně v jedno. Oboje zřízení obrací na sebe zvláštní pozornost novějších romanistů zase a zase. Jimi zabývali se v posledních třiceti letech obšírněji zvláště. Eisele, Cognitur und Procuratur (1881), Rümelin, Zur Geschichte der römischen Stellvertretung (1886), nejnověji pak Leo Rosenberg, který ve svém objemném díle, Stellvertretung im Prozess (1908), při vylíčení historického vývoje procesuálního zastoupení (str. 301—514) podává velice důkladný a poučný výklad též o procesném zastoupení v právu římském až do Justiniana (str. 305—390). Kognitura zvláště stala se předmětem horlivých studií a četných specielních pojednání, z nichž buďtež uvedeny, Wlassak, Zur Geschichte des Cognitor (1893), Debray, De la représentation en justice par le cognitor (1892) a Leist v Pauly-Wiss. R. E. čl. Cognitor (1900). K literatuře této nenověji přibyla nahoře uvedená obsáhlá monografie, Wirbel, Le Cognitor. V ní pojednává se o kognituře po všech jejích stránkách velmi zevrubně a veskrz důkladně a důmyslně. Spisovatel, ovládaje celý materiál pramenný a literaturu domácí i cizí dokonale, využil výsledků novějšího bádání o římské kognituře způsobem velmi dovedným a obezřetným.
Uspořádána jest látka v první řadě se stanoviště historického. Sp. rozeznává jednotlivé periody časové a hledí pro každou z nich podati všestranný obraz podle práva tehdy platného, pokud to dovolují zachovalé zprávy o té které době. I vyšetřuje spisovatel v kар. I. historické počátky kognitury v dobách legisakcí (str. 1—31). Pravidlo, podle něhož v nejstarším procesu občanském vyloučeno jest zastoupení, kdy řehole Nemo pro alio lege agere potest, platilo рrý podle práva zákona XII tabulí bez výjimky. Uvádějí-li se v Justinianových Institucích (IV., 10 pr.) případy, kdy již v nej starší době bylo odchylkou od pravidla dovoleno alterius nomine agere, a to při agere pro populo, pro libertate nebo pro tulela, nelze v nich spatřovati pravé výjimky z onoho pravidla, ježto prý tu šlo veskrz o žaloby, které ve prospěchu veřejném mohl přivésti k platnosti kterýkoli občan. Ačkoli takto cognitor byl cizí nej staršímu procesu, objevil se byť později přece ještě v dobách legisakcí, kdež pak činil pravou výjimku ze zákazu procesného zastoupení. Sp. dovolává se tu zprávy u Auktora ad Herennium 2, 13, 20, podle které dovoleno bylo starcům a nemocným, ustanovili si kognitora. Spis ten byl psán ovšem teprve mezi r. 86 až 82 př. Kr., ale srovnáme-li onu zprávu s Ciceronem, Pro Q. Roscio Соm. c. 11, 32 a c. 18, 53, který se tu zmiňuje o kognitorovi jako zástupci všeobecně připuštěném v procesu, konaném r. 82 př. Kr., tedy б
v stejné době, můžeme prý usuzovati, že místo v Auktoru ad Her. vztahuje se k právnímu stavu staršímu, a to, jak za to má sp., k počátkům řízení s písemnými formulemi nebo k posledním dobám výlučného panství legisakcí, tedy asi do druhé polovice 2. století př. Kr. I nechá sp. nej staršího kognitora vystupovati již v procesu legisakčním, a to po způsobu pozděj- šího jako zástupce činného již in iure a povolaného k výkonu litiskontestace, což pak činilo pravou výjimku ze zákazu zastupování, jednu z výjimek onoho druhu, jež má na mysli Gajus, praví-li, že bylo již olim, za dob legiskací, alieno nomine agere dovoleno výjimkou ex certis causis. Zaveden pak byl prý tento cogniíor zákonem komitialním, jak zastával již Bethmann-Hollweg, Pr. II., str. 417, p. 49, a Girard, Organis. I., str. 192, p. 1. Tvrzení to pokládáme za nesprávné. Proti němu svědčí rozhodně okolnost ta, že Auktor ad Her. ustanovení o kognitorovi, dosazeném od starců a nemocných, odvozuje ex aequo et bono, tedy z právního pramene, jejž staví v protivu k ius quod populi iussu sancitum est.
Byť tedy kognitura nebyla zavedena lege, jest ji pokládati přece jen za zřízení starého práva civilního. Tomu svědčí foremný způsob dosazení kognitora. Cognitor dosazuje se certis et sollemnibus verbis, datio cognitoris jest neplatná, je-li učiněna pod výminkou, k dosazení kognitora ženou vyžaduje se auctoritas tutoris. Vším tím řadí se cognitoris datio k actus legitimi (Vat. fr. 326, 327, 329). Tak Wirbel (str. 27—33), podávaje tím vývody Eiselovy (Cognitur, str. 1 násl., Z. Sav. 5, 191 násl. Beiträge z. röm. Rechtsgesch. str. 91 násl.), Lenelovy (Z. Sav. 4, 144 násl.) a Rosenbergovy (str. 314).* Naproti tomu zastává Wlassak, Zur Geschichte d. Cognitur, 1892, str. 60 násl., Zur Gesch. d. Neg. Gestio, str. 39 násl. a Z. Sav. 26, 422, praetorský původ kognitury. S ním souhlasí nejnověji Mitteis, Röm. Privatrecht, I., str. 66, p. 11 ; str. 289. Okolnost ta, že kognitor dosazuje se způsobem foremným, prý nerozhoduje, jelikož též jednání práva praetorského mohou míti určité formy. Nahoře uvedená nejnovější stať Eiselova, Nochmals die Zivilität der Cognitur (1912), má hlavně za účel, aby tento nový argument podrobněji zkoušela. Jako formy v právu úřednickém uvádí Mitteis na u. m. (str. 288, 289) formy pro fideikomisy, pro praetorské manumise a pro různé případy praetorského recepta. Ale co se týče recepta, víme jen tolik, že nestačilo recipere mlčky učiněné, nikoli však že i přímé prohlášení vůle bylo tu vázáno na určitou formu (Eisele, str. 52, 53). Při fideikomisu pak neběží sice o zřízení praetorské, ale přece jen o institut práva magistratského, ježto se zakládá pouze na císařské moci úřední. Avšak i zde jest dáti za pravdu Eiselovi, že, ačkoliv až do dob Severů žádáno tu bylo přímé (výslovné) prohlášení vůle pořizujícího, nebyla pro ně předepsána určitá forma (str. 53—64). Naproti tomu strany praetorských manumisí nesrovnáváme se s Eiselem, vykládá-li, že také ony byly právními jednáními bezforemnými. Prokázalť přesvědčivě Wlassak (Z. Sav. 26, 367 násl.), že propouštěcí prohlášení pánovo mělo účinek jen, byla-li zachována jistá forma: prohlášení před svědky (manumissio inter amicos) nebo listinou (manumissio per epistolam). Ale forma- lita zde požadovaná nemá nikterak karakteristických znaků právních úkonů starého ius civile, s nimiž se setkáváme při cognitoris datio, a nevyskytují se li ní obzvláště certa et solennia verba (Eisele, str. 100, 101). Soudíme proto, že Eisele svým nejnovějším pojednáním pojistil znova učení o civilitě kognitury. Dodati jest, že, jak Eisele dále pěkně vykládá (str. 102—106), vyskytoval se skutečně jakýsi praetorský kognitor. Byl to procesný zástupce zvaný „actor“, zastupující obce a jiné korporace (actor municipum, universitatis) nebo nedospělce (actor impuberis).
Zastáváme-li také my, že kognitura jest původu civilního, dovoláváme se krom foremné povahy aktu zřizovacího též toho dalšího poznání, že praetorské ediktům mělo sice některé normy o kognituře, nikoli však zvláštní prohlášení, že kognitor připouští se k procesnému zastoupení, nýbrž předpokládalo jinak, nežli u ostatních k procesnému zastupování povolaných, zástupci moc kognitorovu (Lenel, Edikt, 94). Proto však netřeba, což by se nesrovnávalo s Gai. IV., 82, doplněným Inst. IV., 10 pr., klásti nejstarší kognituru již do řízení per legis actiones. Se žádnou závadou se nesetkává a jest v úplné shodě s Aukt. ad Her., připisujeme-li připuštění kognitora k procesnému zastoupení právu obyčejovému, jež vyvinulo se za spolupůsobení právoznalců v ranních dobách procesu s písemnými formulemi.
V kар. II. zabývá se Wirbel s vývojem kognitury v počátcích řízení s písemnými formulemi, a to na základě zpráv o Ciceronově řeči pro Q. Roscio Comaedo (str. 36—53), načež obrací se k reformám, jež provedeny byly v kognituře praetorem a pravovědou poslední doby republiky a prvního století císařství (str. 54—89). Praetor přispívá k reformě kognitury různými edikty. Sp. pokouší se nejprve o jejich restituci a seřazení a o určení doby jich prvního vydání a zkoumá pak podrobněji obsah každého ediktu i důvody, pro které byl vydán (str. 59—78). Účast právovědy pak ve vykonávání instituce záležela dílem v tom, že snažíc se sjednati základ pro právní vztahy mezi zastoupeným a jeho kognitorem, nalezla jej v poměru mandatním, dílem v tom, že podařilo se jí provésti, že účinky rozsudku odsuzujícího (actio iudicati) přeneseny byly přímo na osobu zastoupeného. V stejné době pravověda rozšířila hospodářskou funkci kognitury, učinivši z mandata procesného a na něm spočívající kognitury in rem suam prostředek k převodu pohledávky.
V kар. IV. pojednává se o účastenství a úloze kognitora v procesu na konci 2. a na počátku 3. století po Kr. (str. 92—192). V době té jest kognitura na vrcholu svého vývoje a prýští prameny jejího poznání nejhojněji. I pokládá sp. za nejvhodnější na tomto místě podati dogmatiku kognitury. Promlouvá nejprve o dosazení kognitora. Při této cognitoris datio předcházela prohlášení žalobcovu „in earn rem cognitorem do“ buď slova „Quod ego a te (fundum) peto‘‘ nebo formule „Quod ego tecum agere volo“. Jako Wlassak v uv. sp. o kognituře, vysvětluje také Wirbel různé znění těchto formulí tím, že datio cognitoris mohla stáli se v rozličných dobách procesu a že užíváno bylo pak té nebo oné formule podle toho, jak dalece v té době právní rozepře byla již pokročila. Kdežto však podle Wlassaka první formule (quod peto) byla pronášena pří samé litiskontestaci, druhá pak (quod agere void) proslovena, když kognitor byl zřízen před litoskontestací, vztahuje Wirbel, a to zajisté právem, první formuli na ten případ, že kognitor byl dosazen vůbec v řízení in iure, třebas i před litiskontestací, druhou pak na ten případ, že datio cognitoris stala se již před řízením in iure, jako při mimosoudní, k obeslání před magistrata se družící actinnis editio.
Vyličuje na to kognitorovu úlohu v procesu, sp. sleduje ji v jednotlivých fásích procesních, v řízení in iure a v přelíčení in iudicio. Při výkladu o zkoumání způsobilosti a zástupčího práva kognitora zastává sp. z důvodů přesvědčivých, že vyskytovala se, což popíral Вülow, exceptio cognitoria nejen pro nedostávající se způsobilost ke zřízení nebo převzetí kognitury, nýbrž též pro nedostatek moci zástupci. Pojednav dále o činnosti kognitora při upravení formule procesné, o znění této a o jistotách žádaných v procesu, vedeném od kognitora, sp. zabývá se podrobněji s účinky, jež měla v zápětí litiskontestace, předsevzatá alieno nomine. Z účinků těch byl také ten, že po litiskontestaci převzetí procesu stranou samou nebo jiným zástupcem jejím jest možné pouze prostředkem translationis indicii. Právní konstrukce této instituce není přes to, že tato stříla se nejnověji v krátké době dvakráte předmětem důkladného a důmyslného vylíčení monografického (Koschaker, Translatio iudicii, 1905; Duquesne, Translatio iudicii dans la procedure civile romain, 1910), posud úplně zjištěna. Wirbel odmítá učení, že by translatio iudicii se byla uskutečnila in integrum restitucí a po ní vykonanou novou litiskontestací, a spatřuje v translaci procesu zvláštní procesný úkon stran, jejž předsebírají z povolení magistratova.
Pojednav o exekuci rozsudku vydaného, jak jinak možno nebylo, na jméno kognitora, zkoumá sp. opravné prostředky proti takovému nálezu. Při výkladu fr. 7 § 9 de dolo m. 4, 3 usuzuje zcela správně, že exceptio „si collusum est“, o které zde mluví Ulpian, nemůže znamenati excepci v technickém smyslu, ježto clo formule vkládá se ve prospěchu žalobcově, nýbrž jest replikací proti obraně rozsouzené věci, jak postřehl již Keller, Pr. p. 369, a nejnověji zastává také Wlassak, Z. Sav. 33 (1912), str. 142 p. 1, 2, Závěrek výkladu dogmatického činí úvaha o vypořádání účtu mezi kognitorem a zastoupeným.
Procesné zastoupení práva římského lze zajisté, jak to činí také sp., označiti jako zastoupení nepřímé. To platí obzvláště také, což ovšem Koschaker, na u. m. 117 násl., 130 násl., odmítá, o zastoupení kognitorem. Naproti tomu bylo, jak prokázal Wenger ve spise Die Stellvertretung im Rechte der Papyri (1906), str. 122 násl., v procesném právu egyptských papyrů připuštěno zastoupení přímé. Wirbel v exkursu, vyplňujícím kар. V. a věnovaném dobrovolnému zastoupení soudnímu v provinciálním právu římského Egypta, přidává se úplně k mínění Wengerovu.
V VI. kapitole šíří se sp. o posledních osudech kognitora. Za absolutní monarchie, kdy soudní řízení ryze úřednické stalo se výlučně platným, vyšel z obyčeje také kognitor. Vývoj instituce prokurátorů a reforma. z r. 382, odnášející se k průkazu zástupci moci zástupce žalobcova na samém počátku procesu, způsobily, že z kognitora stal se pouhý procurator praesentis. Právo Justinianovo nezná více kognitury.
Spisu přičiněn jest seznam hlavních míst v něm vyložených.
L. Heyrovský.
Bruns, Fontes iuris Romani antiqui, Additamentum: Indicem ad fontium partem priorem per Regiomontanus et Ruperto-Carolenses conficiendum curavit et cum simulacris edidit Otto Gradenwitz: I Index. Lex. 8, VIII et 183. II. Simulacra Quart., XI et 40. Tubingae, 1. C. B. Mohr (P. Siebeck), 1912.
Známá výborná sbírka pramenů práva římského, C. G. Bruns, Fontes iuris romani, kterou byl vypravil r. 1909 O. Gradenwitz v sedmém vydání ve dvou dílech (Pars prior: Leges et negotia, pars posterior: Scriptores), postrádala doposud indexu. Nedostatek ten napravuje nyní nahoře uvedené Additamentum, jež v krásné typografické úpravě podává předkem index k prvnímu dílu Brunsových fontes, obsahujícímu zákony a listiny o právních jednáních. Vynechány byly jen leges regiae a XII tabularum i fasti. Za index ten můžeme býti vydateli nemálo povděčni. Vždyť ve Fontes jsou řečené právní prameny otištěny jen, pokud se na nás dochovaly ve znění doslovném. Podávají nám tedy officielní terminologii římských zákonů a právní formule ve znění neporušeném. Lexikografické zpracování této látky, jehož účastnily se také „Regiomontanae“ — rozepsání cedulí dal provésti spolek pro domácí práci žen v pruském Královci — bude zajisté výbornou pomůckou každému, kdo bude chtíti těžili z vědeckého pokladu, složeného ve sbírce Brunsově.
O obsahu Indexu budiž podán tento přehled. Větší polovici díla zabírají na první místo položené dva alfabetické seznamy slov, jeden latinských, index vocum latinarum, druhý řeckých, index vocum Graecarum (str. 1—108). Jména vlastní jsou roztříděna do šesti seznamů: III. Nomina propria, k nimž přičiněna jsou životopisná data, vzatá z Prosopografia imperii Romani, IV. Imperatores, V. Di deaeque. Sacerdotes. Sacra. VI. Geografica. VII. Menses, VIII. Leges, actiones, edicta, interdicta, senatus- consulta quae a viris appellantur. Pod č. IX., Notabiliora repetuntur locis non adhibitis, jsou sestaveny výrazy, vztahující se k některým institucím: ke smlouvě trhové, k vojenství, k poměrům rodinným, k úřadům, k stavbám a pozemkům, k státním financím a ke kultu náboženskému. Č. X. pak podává seznam zákonů a listin o právních jednáních v seřazení alfabetickém. V seznamech uvádějí se místa z textů podle čísel, jež ta která listina má v 7. vydání sbírky Brunsovy. Aby pak indexu užiti mohli, kdož mají po ruce pouze sbírku P. F. Girard, Textes de droit Romain, 3. ed. 1903, jsou pod č. XI. Brunsii numeri cum P. F. Girardi collati.
Druhé Additamentum, jež činí zvláštní svazek, podává na 36 listech quartového formátu Simulacra, vyobrazení některých epigrafických památek zákonů a právních jednání, vydaných ve Fontes, a dvou listin papyrových. Výborné fotografie originálů reprodukovány jsou methodou fototypickou velmi dokonale. Vyobrazeno jest celkem 38 inskripcí, se- řazených nehledíc к obsahu přesně podle pořadu časového. V čele jest Cippus antiquissimus in Foro Romano repertus, kladený do doby královské. Následuje z doby republiky Decretum Aemilii Pauli, prokonsula Hispaniae ult., z r. 189 př. Kr. (Bruns 70); SC. de Bacchanalibus z 186 př. Kr (Bruns 36), Lex Osca i Latina tabulae Bantinae (Bruns 89) a Sententia Minuciorum z r. 117 př. Kr. (Bruns 184). Co do dalších legislačních památek doby republikánské buďtež uvedena vyobrazení dvou ze zachovaných zlomků měděné desky, na jejímž líci napsána byla lex Acilia repetundarum z r. 123 př. Kr., na rubu pak lex agraria z r. 111 př. Kr. (Bruns 10 CDd 11 C Dd) a inskripcí, jimiž zachovány jsou z části lex Antonia de Termessibus z r. 71 př. Kr. (Bruns 14), t. zv. lex Iulia municipalis (lin. 48—86); kterou mínění panující, hájené nyní zase od Mitteisa (Z. Sav. 33 [1912], str. 159), klade do r. 45 př. Kr. (Bruns 17), a lex coloniae Genetivae s. Ursonensis (lat. III. col. 4—5) z r. 44 př. Kr. (Bruns 18). Z textů zákonů, náležejících době principátu, vyobrazeny jsou edictum Claudii de civitate Anaunorum z r. 16 po Kr. (Bruns 79), SC de imperio Vespasiani z 69 po Kr. (Bruns 56) a lex Malacitana z 81—89 po Kr. (Bruns 30). Vyobrazení měděného dypticha, na němž vyryt jest vojenský diplom z r. 71 po Kr. (č. 19, 20), poučuje názorně o starořímské formě listinné (Bruns 98). Listiny o soukromoprávních jednáních, které zachovaly se nám v nápisech, zastoupeny jsou ve sbírce zvláště pěknými exempláry. Jen postrádáme mezi nimi úplně t. zv. tabulae ceratae. Papyry vyloučil vydatel ze sbírky. Že v ní z oněch nalézáme na konci pod č. 39 a 40 přece jen dva vyobrazeny, a to B. U. 887 a Lond. 229 s latinskou listinou z r. 166 po Kr., pozoruhodné formy, o které sr. Sborník I., str. 79, stalo se zřetelem k výtce, že oba scházejí i v posledním vydání Brunsových Fontes.
L. Heyrovský.

Citace:

Právo římské.. Sborník věd právních a státních, 13 (1913). s. 219-224.