Č. 707.

Zabírání bytů: 1. Nálezy ve věcech zabírání bytů nemusí býti opatřeny poučením o prostředcích opravných. — 2. Nezbytnými náležitostmi každého opravného prostředku jest, aby podání obsahovalo aspoň 1. projev věcné nespokojenosti strany s obsahem aktu a 2. projev, z něhož lze souditi na vůli strany, aby o věci rozhodla stolice vyšší. Neodporuje tudíž zákonu ani spisům, nepokládaly-li úřady podání, jemuž jedna z těchto náležitostí chyběla, za prostředek opravný.
(Nález ze dne 11. února 1921 č. 1631.) Věc: Josef V. v Malíně proti okresní správě politické v Kutné Hoře o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím obecního zastupitelstva v Malíně ze dne 11. září 1920 zabrán byl Josefu V. v domku čp. 113 v Malíně byt, poněvadž je déle jednoho roku prázdný a neobýván.
Na výměru obecního úřadu v Malíně z téhož dne č. 509, jímž rozhodnutí to stěžovateli sděleno, potvrdil stěžovatel doručení dnem 13. září 1920 a připsal: »Vracím s podotknutím, že můj byt v domku č. p. 113 v Malíně obývá Karel Š., polní hlídač a dělník.«
Na tentýž výměr napsán jest pak další přípis obecního úřadu v Malíně ze 14. září 1920 č. 513, jímž se stěžovatel žádá, aby zabraný byt nechal obci k disposici a udílí se mu poučení o prostředcích opravných. Doručení tohoto přípisu ve spisech vykázáno není.
Dne 21. září 1920 zažádal obecní úřad o vyklizení zabraného bytu. Žalovaný úřad nařídil naříkaným rozhodnutím ze dne 22. září 1920 č. 41420 stěžovateli, aby zabraný byt do tří dnů pod exekucí dal obci Malínu k disposici, poněvadž, ač vyrozuměn byv o možnosti odvolati se proti zabíracímu nálezu do osmi dnů k žalovanému úřadu, tak neučinil, čímž zabírací nález vešel v moc práva.
Stížnost vytýká rozhodnutí tomuto protizákonnost, popírajíc, že zabírací rozhodnutí vešlo v moc práva, poněvadž není správno: 1. že rozhodnutí obsahovalo poučení o prostředcích opravných a 2. že se stěžovatel neodvolal, neboť jeho ohražení ze 13. září 1920 jest odporem a mělo býti dle §u 27 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. druhé stolici k rozhodnutí předloženo a poučení o prostředcích opravných je dle §u 11 cit. zák. předepsáno.
O těchto námitkách uvážil nejvyšší správní soud takto:
ad 1. Citovaný zákon o zabírání bytů nepředpisuje ani v §u 11 ani v §u 27 ani na jiném místě, že by zabírací nález musil býti opatřen poučením o prostředcích opravných (odporu) a poněvadž ani žádný jiný zákon, jehož by se mohlo na řízení o zabírání bytů obcemi použíti, poučení takového nepředpisuje, nastupuje všeobecný předpis § 2 o. z. o., že neznalost zákona náležitě vyhlášeného — v konkrétním případě neznalost předpisu citovaného §u 27 — nikoho neomlouvá. Předpoklad žalovaného úřadu, že zabírací nález poučení takové obsahoval, není ovšem správný, avšak jest irelevantní.
ad 2. Zákon nikde neuvádí, jaké věcné a formální náležitosti má podání či projev strany obsahovati, aby úřad administrativní byl povinen je za prostředek opravný aspoň v tom smyslu považovati, že by jej musil předložiti stolici vyšší k rozhodnutí. Zákony řízení správního se týkající jmenují opravné prostředky střídavě rekursem, stížností, odvoláním, námitkami a odporem, nespojujíce s touto růzností názvů ani různost věcných nebo formálních požadavků na dotyčný opravný prostředek resp. na jeho účinek. Sluší tedy nejnutnější náležitosti opravného prostředku, pokud pro sporný případ v úvahu přicházejí, vyvoditi z jeho pojmu.
Dle svého pojmu jest opravný prostředek projevem, jímž se strana domáhá odpomoci vyšší stolice správní proti aktu stolice nižší. Minimál- ním požadavkem z toho plynoucím tedy jest: 1. projev věcné nespokojenosti s obsahem aktu, věcného nesouhlasu se skutkovou podstatou nebo, s její subsumcí. 2. projev, z něhož se dá souditi na vůli strany, aby o věci rozhodla stolice vyšší.
Projev stěžovatelův ze dne 13. září 1920 této druhé náležitosti nemá. Lze-li v poznámce ohledně Š. shledati postačitelný projev nespokojenosti s obsahem nebo s důvody rozhodnutí, totiž popření existence podmínek zabrání bytu, nelze v celém projevu tom nikde shledati projevu vůle či přání ve směru ad 2. uvedeném. Z výrazu »vracím« nelze souditi, že taková vůle u stěžovatele tehdá byla.
Nepovažovala-li za těchto okolností ani první ani druhá stolice toto prohlášení za odpor ve smyslu §u 21 zákona a nepředložil-li je obecní úřad druhé stolici k instančnímu přezkoumání a vyslovil-li žalovaný úřad, že zabírací nález vešel v moc práva, nelze v tom spatřovati ani vytýkané nezákonnosti, ani rozporu se spisy.
Poněvadž pak stížnost enunciátu naříkaného rozhodnutí samému — odevzdání bytu do tří dnů obci — ničeho nevytýká, slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 707. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 206-208.