Č. 3645.

Učitelstvo: * Do počtu hodin rozhodného pro honorování vedlejšího učitele z povolání po rozumu § 22, resp. podle § 25 zák. č. 274/19 (před účinností zák. č. 251/22) dlužno započísti veškeré vyučovací hodiny ztrávené i na různých veřejných školách národních.
(Nález ze dne 23. května 1924 č. 20762/23).
Věc: St. Ch. v N. proti ministerstvu školství a národní osvěty o služební plat.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Stěžující si St. Ch., vedlejší učitelka z povolání, posléze X. plat. třídy v N., která dne 4. června a dne 16. listopadu 1908 nabyla vysvědčení způsobilosti vyučovati nepovinným předmětům, a to z jazyků německého a francouzského, působila jakožto vedlejší učitelka z povolání na různých měšťanských školách, počínajíc dnem 21. října 1921. — — —
Na počátku školního roku 1921/22 oznámil okr. šk. výbor na K. V. zšr-ě, že st-lka, vedlejší učitelka při I. měšť. škole v N., byla pověřena vyučováním jazyku francouzskému na dvou školách, a to a) při I. měšť. škole dívčí v N. v 15ti hodinách týdně, b) při I. měšť. škole chlapecké tamtéž ve 3 hodinách, dohromady v 18ti hodinách týdně, že dotud přihlížel jediné k úhrnnému počtu hodin, po kteréž st-lka učila, pročež jí vyměřil 100 procentní požitky služební podle § 22 zák. 23. května 1919 č. 274 Sb.; okr. škol. výbor zároveň se dotázal, je-li po zák. přípustno započítati st-lce zmíněné 3 uprázdněné vyučovací hodiny na měšť. škole chlapecké do počtu hodin rozhodujícího o percentuelní výměře platu, anebo je honorovati podle § 25 cit. zák. sumou 100 K za 1 týdenní hodinu vyučovací jakožto hodiny přikázané.
Na to rozhodnutím z 20. prosince 1921 vyslovila zšr, že st-lce náleží jen 75procentní služební požitky a že v době, po kterouž jí jest na čas nejnutnější potřeby přikázáno také vyučování ve 3 hodinách týdně frančině při I. měšťanské škole chlapecké v N., náležeti jí bude zvláštní odměna podle odst. 3 § 114 def. řádu škol. za všechny 3 hodiny, v nichž vyučuje na jiné škole; zšr rozhodla tak z důvodů, že podle platných předpisů nelze ustanoviti literní učitelku, a tudíž také ne vedlejší učitelku z povolání trvale na několika školách současně.
Z tohoto rozhodnutí podala st-lka odvolání, žádající vzhledem k úhrnnému počtu hodin, ve kterých vůbec vyučuje, přiznání plných požitků služebních.
Žal. úřad nař. rozhodnutím odvolání zamítl jakožto neodůvodněné, ježto zmíněné tři hodiny působení st-lčina na I. měšť. škole chlapecké nelze počítati do řádné výměry hodin vedlejší učitelky.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá, že podle §§ 22 a 23 zák. č. 274/1919 vedlejším učitelům, kteří vyučují 16 hodin týdně, náleží plný příjem učitelů literních kategorie škol, na nichž vyučují. Proto přísluší prý st-lce plné požitky té hodnostní třídy, do jejichž požitků byla zařaděna. Cit. § 23 pro nějaké rozlišování mezi hodinami vlastními a hodinami přikázanými prý neposkytuje podkladu, nýbrž podmínkou nároku na plný plat jest pouze, aby vedlejší učitel z povolání vyučoval 16 hodin týdně. Nemůže tedy po zák. padati na váhu, učila-li podepsaná 18 hodin na škole jedné neb snad na školách několika. Ostatně jest podle organisace školství nemožno, aby vedlejší učitel frančiny učil 16 nebo ještě více hodin na jediné škole, neboť téměř na žádné měšťanské škole není tolik hodin vyučování jazyku francouzskému. Nárok st-lčin jest obdobný jako nárok učitelek ženských ručních prací a učitelů náboženství, kteří vyučují na několika školách a jimž se hodiny do jejich vyučovací povinnosti stejně hodnotně počítají. Předpis § 114 řádu škol. a vyuč. mluví o povinné míře vyučovací a může se týkati jen učitelů literních, kteří mimo svou povinnost na škole, na níž byli ustanoveni, vyučují na jiné škole předmětu, který vyžaduje zvláštní způsobilosti, kteréžto vyučování musí býti odměňováno, a nemůže se vztahovati na právní poměr stěžující si učitelky vedlejší. Právní názor, z něhož vychází nař. rozhodnutí, jest prý tudíž v rozporu se zákonem.
Stížnost tím brojí proti právnímu názoru žal. úřadu, jako by základem určovatelné podle týdenního počtu hodin percentuální výše platu vedlejšího učitele z povolání mohly býti jen hodiny jediné ze škol, na nichž byl pověřen vyučováním, a to té, na které byl pověřen snad původně, a jakoby služební výkony takového vedlejšího učitele na druhé resp. další škole slušelo honorovati zvlášť, stejně jako služební výkony učitelů literních, dosazených na systemisované místo určité školy, na jiné škole národní.
Při rozhodování slušelo vycházeti ze stanoviska, že st-lka nebyla dosazena za definitivní, neboť pro to, že by jí byla tato vlastnost nějakým výrokem kompetentního k tomu úřadu přiznána, není jednak ani podkladu v admin. spisech, zejména v osobním výkazu st-lčinu, jednak ani stížnost sama to netvrdí.
Po názoru nss-u jest stížnost důvodná, neboť uvedený právní náhled žal. úřadu jest mylný, což zřejmě plyne ze srovnání zákonných zásad honorování učitelů literních se zásadami vedlejších učitelů z povolání, které jsou od sebe již ve své podstatě tak naprosto různé, že nelze prostě zásad prvých aplikovati na honorování učitelů na druhém místě zmíněných, jak úřad učinil.
Učitelé literních škol národních mají sice povinnou míru vyučování — § 51 říš. zák. škol. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., § 114 řádu škol. a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. z. a prvý odst. § 25 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. — čl. V. zák. z 13. července 1922 č. 251 Sb. vzhledem k době svého vydání nemůže tu býti směrodatným. Není však zákonného předpisu, jenž by plnou výši jejich služebních požitků činil závislou na tom, že i fakticky vyučují v tolika učebních hodinách, na kolik páčí se zákonem stanovená povinná míra. Význam normace povinné míry vyučování tkví toliko v případném nároku vyučujícího na zvláštní honorování hodin přespočetných.
Naprosto odlišně jest tomu ve příčině t. zv. vedlejších učitelů z povolání na školách národních. Učitelé tito podle prvého odst. § 34 zák. z 19. prosince 1875 č. 86, ve znění zák. z 8. září 1899 č. 67 z. z. česk., resp. zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. (učitelé neobligátních předmětů vyučovacích) vůbec neměli nároku na služné, ať plné, kdyby i byla jejich učební doba převyšovala míru předepsanou pro literní učitele, ať na nějaké služné percentuálně z plného služného stanovené, nýbrž měli toliko nárok na stálou odměnu, která se vyměří podle toho, kolik jest vyučovacích hodin týdně, a která upravena byla vynesením zšr-y z 27. května 1908 č. 2419 (vládní věstn. 1908 str. 44).
Zák. č. 274/1919 (prvý odst. § 22, § 23 a druhý odst. § 25) naproti tomu upravil služební příjmy vedlejších učitelů z povolání s vysvědčením způsobilosti, vyučovati nepovinným předmětům, že vyučují-li nejméně 16 hodin týdně, obdrží plné příjmy učitelů literních; pokud vyučují méně než 16 hodin týdně, do 6ti hodin 25%, 6 až 10 hodin týdně 50%, přes 10 hod. týdně 75% oněch příjmů (§§ 7 a sl. zák. z 13. července 1922 č. 251 Sb. vzhledem k době svého vydání zase nemůže tu býti směrodatným). Zákon 274/1919 jediné ještě v uvedeném směru stanovil, že vedlejší učitelé z povolání mají nárok na další zvláštní odměnu v minimálně sumě 100 K za týdenní učebnou hodinu, když převyšuje jejich skutečná učební povinnost míru stanovenou pro učitele literní.
Ze srovnání obojí svrchu uvedené úpravy požitků jasně se podává, že jen učitel literní má přesně stanovenou výměru vyučovacích hodin na škole, na niž byl dosazen, a že svým vždy plným služným jest honorován až do výše této výměry. Naproti tomu vedlejší učitel z povolání má služební požitky, řídící se výší podle počtu učebních hodin, po které vyučuje, aniž jest určeno, že by to musily býti hodiny na určité z případných několika škol, na kterých učí, takže proto neměl zákon podnětu k tomu a také zásadně nestanovil, aby vedlejší učitel byl zvlášť honorován za nějaké hodiny přespočetné s jedinou svrchu uvedenou, tuto vzhledem k poměrům konkrétního případu na váhu nepadající výjimkou, že maje při více jak 16ti hodinách plné — tudíž percentuálně již nezrušitelné — požitky literního učitele, učí kromě toho i nad povinnou míru učitele literního.
Když úřad přes to při určování služebních příjmů st-lčiných podle § 22, prv. odst. resp. § 23 zák. 274/1919 bral v počet nikoli veškery hodiny, po které toho času vyučovala, nýbrž jen hodiny na jedné ze dvou škol v N., na něž byla přidělena, a za hodiny na škole druhé jí přiznal jen zvláštní odměnu, jest jeho rozhodnutí v rozporu se zák. a slušelo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3645. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1345-1348.