NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Čís. 95.

Odporují-li si přihlášky zákonných dědiců, ježto jedni popírají dědické nároky druhých proto, že se jich zřekli, buďtež tito jako žalobcové odkázáni na pořad práva.
(Rozh. ze dne 26. března 1919, R I 112/19.)
K pozůstalosti po svém otci přihlásilo se šest sourozenců ze zákona. Synové A. a B. uplatňovali své výhradné právo dědické, tvrdíce, že se spoludědičky sestry C., D., E. a F. při projednání pozůstalosti po matce, dne 19. dubna 1912 zemřelé, svých nároků na pozůstalost po nyní zemřelém otci zřekly a že proto jsou z jeho pozůstalosti nyní projednávané vyloučeny. — Tento odpor v dědických přihláškách rozluštil pozůstalostní soud (okresní soud pro Malou Stranu v Praze) tím, že odkázal syny A. a B. na pořad práva a poukázal je, by podali žalobu na spoludědičky k provedení svého výlučného práva dědického ve lhůtě šesti neděl pod následky § 125 nesp. pat. Důvody: Všichni dědicové podali své přihlášky k dědictví, spočívající v témž důvodu práva dědického, ježto všichni přihlásili se ze zákona, a byly tyto jich všech přihlášky dědické na soud přijaty. Vzhledem k tomu, že dědicové A. a B. uplatňují své výhradné právo dědické z důvodu, že ostatní spoludědici při projednání pozůstalosti po jejich matce, dne 19. dubna 1912 zemřelé, nároků svých na pozůstalost po jich nyní zemřelém otci se vesměs zřekli a tudiž z této pozůstalostí jsou vyloučeni, jest proto na dědicích A. a B., by provedli své výhradné právo dědické oproti ostatním spoludědicům a vyvrátili tak důvod jejich práva dědického. Bylo tudiž přihlášky dědické obou skupin dědiců na soud přijati a skupinu prvnější, ježto vylučují dotyční dědicové práva dědická ostatních konkurujících dědiců, na pořad práva odkázati, poněvač musí výhradné své právo proti těmto, druhým sourozencům, za daného stavu, jelikož jde o skutečnosti, jež jen formálním provedením důkazu dají se objasniti a soud pozůstalostní v nesporném řízení do řešení těchto otázek nemůže se pouštěti, v cestě sporu prokázati. — Rekursní soud (zemský soud v Praze) uložil naopak dědičkám C, D, E a F, by podaly na spoludědice А а В žalobu za účelem provedení svého tvrzeného práva dědického v téže lhůtě a pod týmiž následky, jak je určil první soud. Důvody: Dlužno předem podotknouti, že prvý soudce shledává tu případ § 125 a nikoli případ § 2 č. 7 nesp. pat., neboť tu jde o odporující si dědické nároky, jež § 125 nesp. pat., jak z § 126, mluvícího o nárocích, plyne, pod dědickými přihláškami rozumí. Přihlášky dědické odporují si vždy, jestliže soudce vzhledem k návrhům učiněným nemůže projednání pozůstalosti položiti za základ všecky podané dědické přihlášky, aniž by to kladeným nárokům některého účastníka odporovalo. A ternu v daném případě tak jest, ježto rekurenti připisují si výhradné právo dědické a vylučují dědičky ze spoludědictví, na něž tyto naopak nárok činí. Avšak prvý soudce po náhledu rekursního soudu nesprávně posoudil otázku, které straně sluší přikázati roli žalobci, to jest, která má titul slabší (§ 126 odst. 2 nesp. pat.) Posouzení to náleží, ježto zákon tu žádného ustanovení nemá, na logickém zhodnocení celého stavu věci. Pro prvého soudce bylo rozhodným, že stěžovatelé uplatňují výhradné právo dědické, to však má rekursní soud za mylné; neboť z pravidla uplatňují obě strany výhradně právo dědické, zejména v případech odstavce prvního § 126, takže výhradností činěné nároku není ničeho rozhodnuto. Rozhodným je právo ne výhradné, ale dle stavu věci silnější, jak zákon praví. Silnější právo však mají stěžovatelé, neboť jejich zákonný nárok není odpůrci popřen, kdežto nárok odpůrkyň stěžovateli popřen jest a to ne svévolně, nýbrž se značným osvědčením, to jest s poukazem na jejich vzdání se dědických práv po zůstaviteli, prohlášené v podání jejich ze dne 11. června 1912, při čemž arci podotknouti dlužno, že otázka, je-li toto vzdání, se platné (§§ 538, 551 st. zn. obč. zák., srovn. čl. II, odst. 1 III. dílčí novely a § 5 obč. zák., když k § 551 žádného zvláštního přechodného ustanovení není, řešeno býti může až právě v procesu o dědické právo a nikoli již zde.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu dědiček.
Důvody:
Je arci správno, že dědické právo stěžovatelek opírá se o týž titul jako dědické právo spolupozůstalých bratrů, totiž o zákon. Než na druhé straně nelze přehlížeti, že stěžovatelky zákonného nároku· svých odpůrců nepopřely, kdežto tito dědické nároky stěžovatelek popírají, tvrdíce, že dědické jejích právo pominulo zřeknutím se. Na doklad svého tvrzení předložili listinu stěžovatelkami podepsanou, z níž ono zřeknutí se je na prvý pohled patrno a proti níž co do pravosti stěžovatelky žádných námitek nevznesly. Nelze neuznati, že silnější právo má pro sebe ten, kdo ve svůj prospěch může se na zmíněnou listinu odvolávati. To nejsou však stěžovatelky, důsledkem čehož byly rekursním soudem právem na pořad práva odkázány.

Citace:

č. 95. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 204-205.