Č. 1048.

Vyvlastnění: I. * Vyvlastnění pozemku dle zák. ze 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. z r. 1920 není dle § 2 vyloučeno tím, že výnos tohoto pozemku jest nepostradatelnou součástí vlastníkových příjmů. — II. * Pouhé prohlášení vlastníka pozemku vyvlastňovaného podle zák. ze 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. z r. 1920, že ho použije sám k účelům v § 1 naznačeným, nestačí, aby pozemek byl z vyvlastnění vyloučen. — III. Straně nepřísluší nárok, aby úřad správní vyřídil její žádost za odročení jednání, tím méně, aby tak učinil před nařízeným rokem.
(Nález ze dne 9. prosince 1921 č. 16 384.)
Prejudikatura: k č. I. nál. č. 919.
Věc: Matylda R. v Č. (adv. Dr. V. Svoboda z Prahy) proti zemské správě politické v Praze (za stranu zúčastněnou adv. Dr. K. Fink z Tábora) stran vyvlastnění pozemku pro stavby. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem okresní správy politické v Táboře ze dne — vyvlastněny byly k žádosti Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva »Svépomoc« v T. stěžovatelčiny pozemky č. kat. — — v T. pro stavbu rodinných domků a bylo odvolání stěžovatelčino naříkaným rozhodnutím zemské správy politické v Praze zamítnuto.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti potírající vyvlastnění i náhradu toto:
Stěžovatelka uplatňuje proti vyslovenému vyvlastnění v prvé řadě vadnost řízení z toho důvodu, že nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby se provedlo šetření o tom, že družstvo nepotřebovalo nutně vyvlastňovaných pozemků ku stavbě dalších domků, poněvadž jednak již má, jednak může získati obecní pozemky ke stavbě, poněvadž dále má samo tolik pozemků, že je za 3 roky nezastaví, a konečně že muže stavěti na druhé straně vozové cesty kolem vyvlastněných pozemků vedoucí.
Této vytýkané vady tu není, poněvadž okolnosti, jež chce míti stěžovatelka vyšetřeny, jsou pro otázku zákonitosti naříkaného rozhodnutí nerozhodné.
Zákon ze dne 17. prosince 1919 č. 20 sb. z. a n. z r. 1920, jímž se toto vyvlastnění řídilo, vyžaduje v § 1 podmínkou vyvlastnění toliko kvalifikovaný subjekt, jímž vyvlastňující družstvo nesporně jest, dále jako cíl vyvlastnění stavbu obytných domů neb budov určených pro veřejnou potřebu a komunikace k těmto stavbám, konečně jako předmět vyvlastnění uvádí toliko pozemky dosud nezastavěné nebo zastavěné, avšak k účelům obývacím nezužitkované, jakož i pozemky, na nichž jsou obytné domy nebo jiné stavby, kterýchž příslušný úřad zakázal užívati nebo jež nařídil zbourati.
Jiné kvalifikace vyvlastňovaných pozemků citovaný zákon neznal, zejména neznal žádného pořadí, v němž by se mělo při výběru vyvlastňovaných pozemků postupovati, jako to předpisuje nyní zákon ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. o stavebním ruchu. Rovněž nerozeznával dřívější zákon mezi pozemky ke stavbě nutně nebo méně nutně potřebnými ani nekladl nezbytnost potřeby určitých pozemků za podmínku vyvlastnění, aby právě jen vyvlastňovaných pozemků bylo ke stavbě nezbytně zapotřebí.
Mohl tedy dle dřívějšího zákona úřad po žádosti vyvlastňovatele kterýkoli pozemek vyvlastniti, pokud jen nebyl dle § 2 cit. zák. z vyvlastnění vyloučen a pokud se pro účely v § 1 uvedené hodil. Úřad nemusil šetřiti, zda by vyvlastňovatel mohl také jinde stavěti i není tu vady řízení, že úřad o návrzích stěžovatelkou v tom směru z předu uvedených šetření nezavedl.
Ani námitka nezákonnosti vysloveného vyvlastnění opřená o tvrzení stěžovatelky, že bude sama stavěti, není odůvodněna.
Dle § 2 cit. zák. nelze vyvlastniti nemovitosti, o kterých vlastník prokáže, že jich použije sám k účelům v § 1 naznačeným, započna se stavbou nejdéle do půl roku a dokonce ji v přiměřené lhůtě, kterou určí úřad k vyvlastnění příslušný.
Dle zákona nestačí tedy pouhý slovný projev takovéto vůle vyvlastňovaného, nýbrž třeba, aby se jeho vůle vtělila také zevně ve skutky vedoucí k dosažení týchž cílů, jimž vyvlastnění má sloužiti, při čemž vyvlastňujícímu úřadu dáno do moci, aby uskutečnění projeveného úmyslu také kontroloval. Přirozeně dlužno při tom počítati zákonnou šestiměsíční lhůtu pro počátek stavby danou od toho bezpečně zjistitelného dne, kdy vyvlastněný úředně zvěděl o úmyslu vyvlastňovatele na jeho pozemku stavěti.
V daném případě byla stěžovatelka dne 18. srpna 1920 o místním šetření vyrozuměna. Zákonná šestiměsíční lhůta uplynula tedy 18. února 1921.
Žalovaný úřad rozhodoval o této námitce 5. března 1921, tedy již po uplynutí této šestiměsíční lhůty. Ježto stěžovatelka až do tohoto rozhodnutí, jak jest nesporno, vůbec žádných kroků k provedení stavby neučinila, tím méně se stavbou počala, nehleděl právem žalovaný úřad k její námitce, že bude sama stavěti. Proto je tento bod stížnosti neodůvodněný.
Konečně namítá stěžovatelka proti vyvlastnění, že pozemků těch potřebuje sama nutně ku své obživě a že proto zůstalo řízení neúplné, když nebylo šetřeno to, co ona v tom směru nabízejíc důkazy uváděla, totiž že jí výnos hostinské živnosti a výroby likérů k výživě nestačí.
V tom směru vylučuje § 2 cit. zák. vyvlastnění, prokáže-li vlastník, že potřebuje nemovitosti té nevyhnutelně pro svou živnost, hospodářství, dům nebo domácnost.
Nálezem ze dne 2. července 1921 č. 8317 (Boh. č. 919) vyslovil nejvyšší správní soud právní názor, že zákon má tu na mysli naturální používání pozemku pro živnost, hospodářství, dům neb domácnost a že důvodem vyloučeného vyvlastnění je tu bezprostřední vztah nemovitosti jako nemovitosti k živnosti, hospodářství, domu neb domácnosti, jakož i že nemovitost není chráněna proti vyvlastnění jako zdroj peněžitého důchodu. Na tomto stanovisku stojí nejvyšší správní soud i dnes a odkazuje k onomu nálezu dle § 2 zák. o nejv. správ. soudě a § 44 j. ř. pro správní soud.
Když tedy stěžovatelka potřebuje dle svého tvrzení nevyhnutelně jen výnosu vyvlastňovaného pozemku k obživě ve své domácnosti a když ani netvrdila, že by bez onoho pozemku jako pozemku nebylo vedení její domácnosti možno, není tu dán onen důvod vylučující vyvlastnění, i není řízení proto neúplné, nešetřil-li úřad, že ostatní prameny příjmů stěžovatelce nestačí, aby hradily obživu její domácnosti.
Stížnost vytýká dále vadu řízení pro nezaviněnou neúčast stěžovatelky při komisi dne 13. ledna 1921 konané. Výtka ta týká se otázky vyvlastňovací náhrady, poněvadž komise ta také se týkala již jen šetření o náhradě. Výtka není však odůvodněna, poněvadž stěžovatelka včasné obeslání nepopírá, i bylo jen její věcí, aby se komise účastnila, nedostala-li včas kladné vyřízení žádosti o odročení, zvláště když straně nepřísluší nárok na to, aby úřad její žádost o odročení jednání vůbec vyřídil.
Dále vytýká vadnost vady řízení týkajícího se náhrady proto, že prvou stolicí přibraní stavitelští znalci neměli býti přibráni pro svou předpojatost, poněvadž prováděli stavby vyvlastňujícího družstva a že z příkazu žalovaného úřadu slyšení hospodářští znalci neměli býti přibráni, nýbrž stavitelští, ovšem jiné osoby, než prve uvedeny. Týká se tedy výtka stížnosti toho, že žalovaný úřad slyšel znalce hospodářské. Zákon předpisuje v § 4, odst. 2, aby byli vyslechnuti znalci místních poměrů znalí. Okolnost, ke které se má dle § 5 při šetření náhrady hleděti, jest dosavadní způsob užívání. Nemá se však hleděti k hodnotě, které nabude snad vyvlastněný předmět provedením zamyšleného podniku. K okolnosti, že lze pozemku užíti ke stavbě, možno přihlížeti jen potud, pokud vlastník pozemku učinil naň za tím účelem zvláštní náklad.
V daném případě není sporu o tom, že se pozemku užívá způsobem polního hospodářství. Stěžovatelka netvrdila, že by byla naň učinila zvláštní náklad v hořejším smyslu. Proto a vzhledem k obsahu zákona, který od znalců požaduje jen znalost místních poměrů, t. j. poměru pro stanovení náhrady rozhodných, nemůže soud shledati, že by bylo v odporu se zákonem, když byli přibráni znalci hospodářští.
Tímto přibráním byla pak stěžovatelka tím méně ve svých právech poškozena, když žalovaný úřad nízkého jejich odhadu 2 K 34 h za 1[]0 se vůbec nepřidržel, nýbrž pozemek mnohem výše a to 20 korunami ocenil.
Konečně obrací se stížnost proti příliš nízce stanovené náhradě a uvádí, že nebylo přihlíženo k daleko vyšším, podrobně uvedeným cenám pozemků obdobných aneb ještě méně cenných.
Tím potírá stížnost skutkové zjištění žalovaného úřadu, jež může nejvyšší správní soud přezkoumávati jen se stanoviska § 6, odst. 2 zák. o správ. soudě, totiž potud, pokud nestalo se způsobem bezvadným a na něž jest při svém rozhodování jinak dle 2. odst. cit. § 6 vázán.
Pokud stížnost nějaké vady tomuto zjišťovacímu řízení vytýkala, byly shora vyvráceny. Jiných výtek stížnost neuvedla a ani nejvyšší správní soud neshledal žádných, k nimž má z moci úřední přihlédati.
Proto musí nejvyšší správní soud ono zjištění úřadu vzíti za podklad svého nálezu a ježto potom nemůže shledati ani v tomto výroku nezákonost, zamítl celou stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1048. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1017-1020.