NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 294.

Zabírání bytů: Pro posouzení otázky, jsou-li místnosti v přízemí a v 1. poschodí téhož domu položené a příslušníky téže rodiny používané dvěma byty samostatnými, není rozhodnou výhradně okolnost, že oboje místnosti jsou prostorně od sebe odděleny, nýbrž padá též na váhu rozsah, určení, zařízení a způsob užívání jejich.
(Nález ze dne 8. ledna 1920 č. 3.)
Věc: Mořic František Roithner v Praze proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vady řízení.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zabrán byl byt stěžovatelův o 2 pokojích s kuchyní a přísl. v přízemí domu č. p. 355 v Praze-III., poněvadž jest prokázáno, »že bytu toho používá jedině syn stěžovatelův Martin k učení se fotografování a tudíž ho stěžovatel k obývání nepotřebuje.«
O stížnosti proti tomu podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Jak z protokolu o schůzi senátu žalovaného úřadu ze dne 11. července 1919 vysvítá, opírá se naříkané rozhodnutí o ustanovení § 6, č. 2 nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n., dle něhož zabrati lze byty, které jsou sice zařízeny k obývání, ale ve skutečnosti nejsou aspoň po 4 neděle obývány.
Dovolání tohoto ustanovení a odůvodnění rozhodnutí svědčí zřejmě o tom, že žalovaný úřad předpokládal, že stěžovatel má mimo byt v l. poschodí téhož domu ještě zvláštní byt v přízemí, který neobývá a jehož tudíž pro vlastní bytové účely nepotřebuje, ježto ho používá jedině jeho syn k učení se fotografování.
Tak vykládá v odpor vzaté rozhodnutí i stížnost, uvádějíc, že bytový úřad vychází patrně z domnění, že stěžovatel je majitelem dvou bytů a to vychází i z odvodního spisu, jenž výslovně vytýká, že bylo zjištěno, že tu jde o byty dva.
Stížnost tvrdí naproti tomu v souhlase s údaji v rozkladu, podaném společnému bytovému úřadu, že zabrané přízemní místnosti nelze pokládati za samostatný druhý byt stěžovatelův, nýbrž za součást jeho bytu v 1. poschodí téhož domu, kterou obývá syn stěžovatelův. Zabrání této části bytu je však dle náhledu stížnosti nepřípustno, ježto tu hledě k počtu členů domácnosti stěžovatelovy není přespočetných místností (§ 3 a 6, č. 8 cit. nař.).
Pro posouzení této sporné otázky, zda totiž zabrané místnosti v přízemí jsou součástí bytu v 1. poschodí nebo samostatným bytem zřízeným snad pro člena domácnosti, syna Martina, není rozhodnou výhradně okolnost, že oboje místnosti jsou prostorně od sebe odděleny, nýbrž padá tu též na váhu rozsah, určení, zařízení a způsob užívání jejich.
V tomto směru neposkytují však spisy dostatečného podkladu pro zodpovědění oné otázky.
Kdežto rozhodnutí v odpor vzaté uvádí, že bytu v přízemí používá
jedině syn stěžovatelův »k učení se fotografování,« což ovšem není ve shodě s prohlášením manželky stěžovatelovy, obsaženým ve zprávě o prohlídce bytu, že v pokoji se syn učí, pak fotografuje atd., tvrdí stěžovatel ve stížnosti a tvrdil již ve zmíněném rozkladu, že jeho syn zabrané pokoje skutečně obývá.
Rovněž není ani přesně zjištěn skutečný rozsah zabraných místností.
Ve zmíněném prohlášení je řeč jen o jednom pokoji používaném synem Martinem a o kuchyni, která se nedá používat. Souhlasně s tím stížnost opakuje, že stěžovatel má v zadním stavení domu č. p. 355-III. jeden pokoj a jednu komoru bez kamen a bez komína.
Naproti tomu zabírá se naříkaným rozhodnutím byt o »2 pokojích
s kuchyní a příslušenstvím.« Konečně třeba na to poukázati, že nebyla bezpečně zjištěna okolnost, závažná pro zabrání druhého bytu, kdyby skutečně v daném případě šlo o takový druhý byt (arg. 2. odstavec § 2 cit. nař.), totiž zdali jmenovaný syn stěžovatelův má mimo zabranou místnost, které používá, byt společný s ostatními členy domácnosti stěžovatelovy v prvém poschodí přední budovy.
Z toho, co výše uvedeno, jest patrno, že trpí provedené řízení podstatnými vadami a že spočívá skutková podstata naříkaného rozhodnutí na nedostatečném základě, pročež bylo rozhodnutí v odpor vzaté dle § 6, odst. 2 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 294. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 66-68.