NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4811.

Doručení k vlastním rukám nemusí se státi přímo od doručitele osobě, jíž zásilka svědčí. Stačí, byl-li v její přítomnosti a z jejího příkazu předán spis osobě třetí.
Okolnost, že nebyla dodržena lhůta mezi vyrozuměním o roku a rokem, neopravňuje stranu, by nedostavila se k roku.
(Rozh. ze dne 17. března 1925, R I 208/25).
Soud prvé stolice zamítl žalobcův návrh, by vynesen byl rozsudek pro zmeškání pro nedostavení se žalovaného k prvému roku, maje za to, že žaloba s obsílkou nebyla doručena řádně do rukou žalovaného, nýbrž do rukou Anny H-ové, nemající »plné moci« ku přijímání žalob, která teprve žalobu žalovanému odevzdala, jenž ani návratky nepodepsal (§ 106 c. ř. s.), doručení mimo to stalo se na velký svátek žalovaného (slavnost smíření), což se zřetelem na rovnost konfessní, zákonem uznanou, dle §u 100 c. ř. s. ani v tomto případě bez dovolení soudce není dovoleno. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel trvá na tom, že doručení žaloby nestalo se dle zákona, ježto listonoš odevzdal spis nikoli jemu do vlastních rukou, nýbrž jeho služebné a dal od ni zpáteční lístek podepsati. Doručení žaloby jest aktem formálním a jedině obsah doručného listu podává prý o tom důkaz, zda se stalo náležitě, obsah zpátečního listu svědčí však proti tomu. Názoru tomu nelze přisvědčiti. Jak zjištěno stalo se doručení arciť k rukám služebné stěžovatelovy, avšak v přítomnosti stěžovatele před jeho očima a na jeho příkaz; není třeba, by se doručení stalo z ruky do ruky, k vlastním rukám bylo též doručeno, stalo-li se doručení oproti adresátu tak, že mu doručitelem poskytnuta byla bezprostřední možnost doručného spisu se uchopiti hned při doručném úkonu. Že tento uchopovací úkon žalovaný neprovedl sám, nýbrž přikázal jej své služebné, nemá vlivu na náležitost doručení. Není jedině směrodatným obsah doručného listu, na němž ostatně tento způsob doručení jest osvědčen, jest naopak přípustným protidůkaz o tom, jak se doručení stalo. Svátek »smíření«, jejž stěžovatel podle svého náboženského vyznání světil, nebyl na závadu doručení, to tím méně, když stěžovatel dle zjištění k doručení svolil (§ 44 jedn. ř.). O tom, zda měl právo po dobu svátku nechati doručný spis nepovšimnutým, netřeba dále uvažovati, neboť to šlo na jeho nebezpečí, když je jinak patrno, že si mohl stejně jako při doručení bez porušení náboženských předpisů vhodným způsobem zjednati vědomost o tom, jakého způsobu jest procesní úkon, k tomuto doručení se vztahující. Lhůta §u 231 c. ř. s. v tomto případě ve zřetel nepřichází. Domníval-li se stěžovatel, že poskytnuta mu byla nedostatečná lhůta k přípravě právní obrany, měl se k líčení dostaviti a učiniti vhodné návrhy.

Citace:

č. 4811. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 544-545.