K § 8. n. z. Když se pokladna omezí na to, že se vysloví proti ošetřování v nemocnici, avšak ničeho nezařídí, aby onemocnělému členu, jenž byl přijat do nemocnice, dostalo se zákonitých dávek a když ná-108 sledkem toho nemocný člen jest ponechán v nemocničním ošetřování, nelze mluviti o porušení disposičního práva pokladny, neboť nemocnicím jest uložena všeobecná humanitní povinnost ošetřovati nemocné, kteří nemocničního ošetřování nezbytně potřebují, neb kteří sami se hlásí o přijetí a jsou ústavním lékařem uznáni způsobilými ku přijetí. Důsledkem této nemocnicím uložené humanitní povinnosti jest, že mohou propustiti neuzdravené osoby a tedy členy nemocenských pokladen, když to jejich zdravotní stav dovolí a byla učiněna dostatečná disposice ohledně dalšího léčení. Z toho však plyne, že nemocenská pokladna, chce-li dosáhnouti propuštění svého člena, musí nemocnici sděliti svoji disposici a to i tehdy, když chce dáti nemocného ošetřovati ambulatorně svým pokladničním lékařem. Opominula-li nemocenská pokladna disposici učiniti a ji nemocnici sděliti, musí nésti důsledky tohoto svého opominutí a nemůže odepříti nemocnicí náhradu ošetřovacích útrat. (Nález nejv. správ. soudu z 1. října 1923, č. 13019/23.)