NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8477 —
Č. 8477.

Jazykové právo: Je obec německá povinna vydávati vysvědčení zachovalosti také v jazyce státním?
(Nález ze dne 7. března 1930 č. 3611.)
Věc: Městská obec O. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Josef H. v K. zažádal u měst. úřadu v Ú. o vyhotovení vysvědčení zachovalosti v českém a německém jazyku, což mu bylo odepřeno. Osp v Ú. výměrem ze 4. června 1926 nařídila měst. radě v Ú. s poukazem na ustanovení čl. 72 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, aby Josefu H. bezodkladně vydala vysvědčení zachovalosti též v jazyku českém. Zsp v Praze nevyhověla rozhodnutím z 23. srpna 1926 stížnosti města Ú., podané proti hořejšímu výměru, a potvrdila výměr ten z těchto důvodů: »Podle čl. 72 odst. 2 nař. č. 17/26 jsou obce za určitých v tomto předpisu blíže uvedených předpokladů povinny vydati straně vyřízení v jazyku státním. Vzhledem k povaze předpisů jazykových upravujících užívání jazyků u orgánů veřejných, tedy otázku čistě formální povahy, je patrno, že při výkladu pojmu »vyřízení« lze přihlížeti pouze ke stránce formální, t. j. že jde o akt určitého orgánu veřejného, nikoli však k materielním znakům té které činnosti úřední, t. j. k meritornímu obsahu úředního aktu. Není tedy důvodu, z pojmu »vyřízení« vylučovati různé akty osvědčovací, třebas nař. jaz. má co do jazykové úpravy určitých úředních osvědčení v čl. 72 odst. 3 předpisy speciální. Pokud však nejde o tato v čl. 72 odst. 3 uvedená osvědčení, nutno jazykovou stránku vysvědčení, vydávaných obcemi, posuzovati podle zásad platných pro jazykovou stránku vyřízení vůbec, t. j. podle čl. 72 odst. 2 jaz. nař.«
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra stížnosti obce Ú., podané do rozhodnutí zsp-é, ze správných jeho důvodů a připojilo v důvodech: K námitce, že by odstavec 3 čl. 72 jaz. nař. byl zbytečný, kdyby listiny tam uvedené měly býti subsumovány pod pojem vyřízení, se poznamenává, že samostatný význam specielního předpisu čl. 72 odst. 3 spočívá v tom, že pro listiny tam uvedené stanoven je text v jazyku státním i v těch případech, pro něž není dán předpoklad již podle odst. 1. a 2. téhož článku, jakož i v disposici tohoto předpisu, co se týče pořadí státního jazyka. — Č. 8477 —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
St-lka vychází ze stanoviska, že žal. úřad použil nesprávně ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. č. 17/26. Vydání vysvědčení zachovalosti není podle názoru st-lčina vyřízením podání strany, které by se mělo státi v jazyku státním, nýbrž spadá do kategorie tak zvaných »osvědčení« (vysvědčení). Otázku, v jakém jazyku mají se vydávati taková »osvědčení«, upravuje pouze odstavec 3. čl. 72, který však vydání takových osvědčení také s textem v jazyce státním nařizuje pouze u listin v tomto odstavci taxativně jmenovaných, a to u dom. listů a legitimací pro pohraniční styk (obligatorně) a u vysvědčení nemajetnosti (fakultativně). Poněvadž pak odstavec 3. nepojal sem také vysvědčení zachovalosti jako listinu menší důležitosti, nelze ustanovení tohoto extensivně rozšiřovati i na vysvědčení zachovalosti. Z toho pak usuzuje st-lka, že obec, když vydává vysvědčení zachovalosti, které nespadá ani pod vyřízení podání strany dle odst. 2., ani pod listiny v odst. 3. taxativně vypočtené, není povinna vysvědčení to vydati také v jiném než svém jazyku jednacím, za jaký si ustanovila jazyk německý.
Nss nemohl se stotožniti s tímto právním názorem.
Článek 72 jaz. nař. upravuje jazyk vyřízení u obcí, podobně jako předchozí článek 71 má na zřeteli úpravu jazyka podání. Všeobecnou zásadu stanoví odstavec první čl. 72, že obec má právo, pokud podle čl. 70 obecní zastupitelstvo jinak nestanoví, vydávati vyřízení ve svém jednacím jazyku. Další odstavce tohoto článku obsahují výjimky z této povšechné zásady ve prospěch jazyka státního. Odstavec 2. obsahuje normu pro určité kategorie obcí v ten rozum, že takové obce jsou povinny vydati vyřízení podání učiněných v jazyku čsl., jakož i vyřízení bez předchozího podání strany příslušníkům jazyka státního také v tomto jazyku. Poslední třetí odstavec stupňuje výhradu ve prospěch jazyka čsl. v ten způsob, že taxativně označuje listiny obcemi vydávané, které povinny jsou vydávati také s textem v jazyku státním veškery obce bez rozdílu a to — pokud jde o dom. listy a legitimace pro pohraniční styk — vždy, a běží-li o vysvědčení nemajetnosti, tehdá, žádá-li o to strana.
Již z vylíčeného systematického zařádění odstavce 3. pod článek 72 plyne jasně, že i tak zvaná osvědčení (vysvědčení), vydávaná obcemi stranám, spadají všeobecně pod pojem vyřízení. Svědčí tomu ostatně i judikatura nss-u, která pokládá za vyřízení takové emanace správních úřadů, které jsou určeny pro stranu a na ni jako adresáta řízeny (srov. nál. Boh. A 2009/23). Na konkrétním obsahu vyřízení nezáleží, takže sluší za ně pokládati zajisté i vysvědčení zachovalosti, vydávaná stranám. St-lka má ovšem pravdu potud, že vysvědčení zachovalosti nespadá pod předpis 3. odst. čl. 72, poněvadž odstavec tento sluší vykládati jako ustanovení výjimečné striktně. Žal. úřad však nedovolává se tohoto 3. odstavce, nýbrž pouze odstavce 2. Z hořejšího pojmu vyřízení se podává, že nelze shledati nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že vydání vysvědčení zachovalosti subsumovalo pod odstavec 2. Není-li o tom v daném případě sporu, že stěžující si obec náleží do kategorie oněch obcí, jež jsou uvedeny v odstavci 2. čl. 72, bylo povinností stěžující si obce, aby po rozumu tohoto předpisu — Č. 8478 —
vydala straně (Josefu H.) k její žádosti vysvědčení zachovalosti také v jazyku čsl., poněvadž jde o vydání vyřízení podání strany.
Argumentace stížnosti, že při právním názoru, zastávaném žal. úřadem, bylo by ustanovení 3. odstavce čl. 72 zbytečným, spočívá zřejmě na nepochopení zvláštního významu tohoto specielního předpisu. Jak žal. úřad správně usuzuje a jak bylo již shora zdůrazněno, není povinnost obce s jednacím jazykem německým, vydávati listiny v 3. odstavci taxativně vypočtené také v jazyku čsl., připoutána jen na ony určité obce, jaké má na zřeteli odstavec 2, nýbrž stihá povinnost tato všechny obce bez rozdílu. Stížnost přehlíží, že i listiny v odstavci třetím taxativně vypočtené a určené pro stranu, kdyby nebylo zvláštního tohoto předpisu, by jinak spadaly pod ustanovení 2. odstavce a že odstavec třetí neměl v úmyslu vyloučiti z okruhu »vyřízení«, jak stížnost mylně předpokládá, zvláštní kategorii listin, jejichž společným znakem by bylo, že obce vydávají určitá vysvědčení (osvědčení), nýbrž jen určité listiny tam taxativně vypočtené. Neobstojí proto námitka stížnosti, že vysvědčení obcemi vydávaná vyřaditi sluší z pojmu vyřízení dle 2. odst. čl. 72.
Poukazuje-li tedy stížnost na to, že jiná úřední vysvědčení než ona, která vypočítává 3. odstavec, může obec, poněvadž jsou menší důležitosti, vydati v jednacím svém jazyku (německém), jest na omylu. Je sice pravda, že předpis čl. 72 pokládá jen listiny v odstavci 3. za tak závažné, že pro ně stanovil zvláštní normu, to však znamená jen tolik, že vysvědčení zachovalosti není povinna každá obec, jejímž jednacím jazykem není jazyk čsl., vydati straně také v jazyku čsl., nýbrž jen tehdy, jsou-li tu předpoklady 2. odstavce. Není-li takových předpokladů, pak ovšem teprve platí všeobecná zásada odstavce prvého, že obec vydá vyřízení jen ve svém jazyku jednacím.

Citace:

č. 8477. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 492-494.