NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 7601.

Zaměstnanci veřejní: * Měl-li úředník skupiny A, jmenovaný do 7. hodn. tř., v době účinnosti platového zák. č. 103/1926 požitky 7. hodn. třídy 4. plat. stupně, jest dobu rozhodnou pro stanovení výše služného zjistiti dle § 170 odst. 2 cit. zák. a nikoli podle usnesení ministerské rady ze 16. července 1926.
(Nález ze dne 3. prosince 1928 č. 16628/27.) Věc: Ing. Václav J. v Bratislavě proti referátu ministerstva veřejných prací v Bratislavě o převod do nových platů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením vlády republiky čsl. z 18. října 1923 byl st-l — až do té doby prov. stav. rada stát. služby stav. na Slov. — jmenován stav. radou 7. hodn. tř. v def. vlastnosti pro stát. službu stav. na Slov., a sice s účinností od 1. prosince 1923. Dekretem referátu min. veř. prací v Bratislavě z 23. listopadu 1925 byly st-li v důsledku propočtení služ. doby přiznány od 1. ledna 1921 požitky 7. h. tř. 3. stupně plat. a od 1. července 1923 požitky 7. hodn. tř. 4. stupně plat. a sice »na základě postup, lhůt zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. a zbytku 6 měs., 5 dnů vyplývajícího st-li z propočtení služ. doby k dobru pro postup.« Konečně bylo v dekretu tom uvedeno, že do požitků 6. hodn. tř. 1. stupně platového postoupí st-l na základě postupových lhůt zák. č. 541/19, § 51 služ. pragm. a za předpokladu uspokojivých služ. výsledků dnem 1. ledna 1927.
Při převodu do nových platů podle zák. č. 103/26 bylo st-li dekretem referátu min. veř. prací ze 6. srpna 1926 od 1. ledna 1926 ve služ. třídě 1. b) přiznáno služné 5. plat. stupnice stupně e). Námitkám st-lovým proti dekretu tomu, v nichž se domáhal v 5. plat. stupnici stupně e) a jednoho náslužného přídavku, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno poukazem na zák. č. 103/1926 a na usnesení vlády ze 16. července 1926 s tím odůvodněním, že pro převod do nových platů jest rozhodná doba, kterou by st-l musil ztráviti s požitky 7. hodn. třídy, aby časovým postupem dosáhl požitků 1. stupně plat. 6. hodn. třídy, zvětšená o 4 roky podle § 170 odst. 3 plat. zák., a doba ztrávená ve 4. plat. stupni 7. hodn. třídy od 1. července 1923 do 31. prosince 1925.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
Není sporu o tom, že st-ů byl v den 1. ledna 1926 úředníkem skupiny A jmenovaným do 7. hodn. třídy, a že mu tedy podle § 170 odst. 1 plat. zák. přísluší služné páté platové stupnice. Spor jest jen o to, zda dobu rozhodnou pro stanovení nového služného jest určiti dle § 170 plat. zák., jak tomu chce st-l, či podle usnesení min. rady ze 16. července 1926, jak to učinil žal. úřad.
V den 1. ledna 1926 měl st-l požitky 7. hodn. tř. 4. stupně plat. Dle § 170 odst. 2. plat. zák. zjistí se pro stanovení výše služného u úředníků s požitky 7. hod. tř. doba, kterou by musili ztráviti s požitky této hodn. třídy, aby dosáhli plat. stupně, v němž jsou v den účinnosti zákona, u úředníků skupin A a B s požitky 6. hodn. třídy doba, kterou by musili ztráviti s požitky 7. a 6. hodn. třídy, aby dosáhli časovým postupem plat. stupně, v němž jsou v den účinnosti zákona. K takto zjištěné době se připočte započítatelná (započtená) služ. doba v posledním dosaženém stupni platovém; součet obou dob se zvětší u úředníků skupiny A o čtyři roky, u ostatních úředníků o 3 roky (§ 170 odst. 3. plat. zák.).
Při převodu do nových platů vychází tedy zákon v § 170 z požitků 7. hodn. třídy a sice z požitků toho stupně plat., který úředník 7. hodn. třídy v den účinnosti zák. měl, jako z veličiny dané, a zjišťuje dobu, kterou by úředník musil v požitcích 7. hodu. tř. ztráviti, aby dosáhl plat. stupně, v němž byl v den účinnosti plat. zákona.
Platový zákon nečiní v § 170 rozdílu, zda požitků onoho stupně platového, který měl úředník v den 1. ledna 1926, bylo dosaženo postupem do vyšších stupňů platových na základě doby s požitky 7. hodn. tř. skutečně ztrávené, či na základě zápočtu určitých období dle § 50 odst. 3 služ. pragmatiky, či konečně prostým přiznáním požitků určitého vyššího stupně platového. Nemluvit’ zákon v § 170 o době v požitcích 7. hodn. třídě ztrávené, nýbrž o době, »kterou by musili ztráviti «. Zákon zjišťuje tedy ideelní dobu, kterou by úředník v požitcích 7. hodn. tř. musil ztráviti, aby dosáhl plat. stupně, v němž v kritický den jest. Dosažení tohoto stupně platového musí arciť býti pojmově možné, t. j. nesmí tu býti zákonného vylučovacího důvodu, který by dosažení jeho činil právně neúčinným. Žádného takového vylučovacího důvodu však žal. úřad neuvádí.
Způsob, jakým úředníci jednotlivých hodn. tříd mají býti do nových platů převedeni, upraven jest zvláštními předpisy pro úředníky jmenované až včetně do 8. hodn. tř. (§ 167—169) a zvláštními předpisy pro úředníky jmenované do 7. hodn. tř. (§ 170), resp. do 6. až 2. hodn. třídy (§ 172). Pokud tedy zákon použití předpisu pro jednu skupinu výslovně nepřipouští i pro skupinu druhou, nelze prostě použiti analogie předpisů jiných.
V daném případě dlužno dále uvážiti i tu okolnost, že při postupu, zachovávaném žal. úřadem, by došlo k nesrovnalostem při převodu dvou úředníků 7. hodn. třídy s požitky 7./4 hodn. tř., z nichž jeden by za poměrů jinak shodných příslušel do skupiny C a druhý do skupiny A, ježto prvému, u něhož postup do požitků 7/4 hodn. tř. byl i normálně možným, by se pro dosažení platů 4. stupně plat. započítávalo 9 roků, kdežto druhému by bylo čítáno toliko 6 roků, aniž by připočtení 3, resp. 4 roků dle odst. 3 § 170 nesrovnalost tuto vyrovnávalo.
Pro svůj postup dovolává se však žal. úřad usnesení min. rady ze 16. července 1926. Usnesením tímto bylo stanoveno ,že u úředníků skupin A a B jmenovaných do 7. hodn. tř., kteří měli v den 1. ledna 1926 požitky 3. nebo 4. plat. stupně této hodn. třídy, jest při převodu do nových platů vycházeti z doby potřebné k tomu, aby dosáhli časovým postupem požitků 1. stupně služného nejblíže vyšší hodn. třídy (tedy hodn. třídy 6.), zvětšené o dobu započítatelnou (započtenou) v nejvyšším plat. stupni té hodn. třídy, jejíž požitky při převodu mají, nejvýše však o 3 roky. Odůvodněno jest usnesení toto tím, že by u úředníků s požitky nejvyššího stupně plat. té které hodn. třídy časovým postupem nedosažitelného mohly vzniknouti nesrovnalosti, kdyby tito úředníci byli převedeni do nových platů bez ohledu na délku služ. doby v tomto stupni ztrávené, ač podle předpisů před 1. lednem 1926 platných (čl. 1 § 2 zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z.) tato doba byla by jim přišla k dobru až do výměry 3 roků při případném povýšení.
Po stránce zákonného zmocnění opírá se zmíněné usnesení vlády o předpis § 196 odst. 7 plat. zák., jímž vláda byla zmocněna, aby vhodnými opatřeními vyrovnala, kde by to bylo odůvodněno dosavadními platovými poměry, případné platové nesrovnalosti, které by při převodu vznikly. Jak ze správy výboru soc.-politického k vl. návrhu plat. zák. (tisk 333 posl. směn. N. S. 1926) plyne, bylo toto zákonné zmocnění pojato do zák. teprve řečeným výborem a sice proto, že jakákoliv změna vládní osnovy v částech týkajících se převodu do nových platů ve smyslu podaných návrhů by byla přivodila, nehledíc k poměrně značné výši nákladu, ještě další nesrovnalosti. Výbor měl za to, že případným nesrovnalostem, které zejména vzhledem k dosavadním platovým relacím při převodu by vznikly, bude moci býti účelně čeleno vládou na základě zmocňovacího ustanovení, které k tomu konci výbor k § 196 jako odstavec 7 vložil.
Maje hodnotiti obsah tohoto zákonného zmocnění vlády uvážil nss v prvé řadě, že v plat. zákoně došla výrazu myšlenka, že služ. plat podle tohoto zákona příslušející nemá býti menší než souhrn služ. požitků dřívějších — k vyrovnání skýtá zákon v § 196 vyrovnávací přídavek — a pak že nebylo úmyslem zákonodárcovým, aby na zásadách, jimiž platový zákon jest ovládán, něco bylo měněno. Zmocnění dané vládě v § 196, odst. 7 plat. zák. nemá také ani podle svého doslovu toho obsahu, že by vláda jednotlivá ustanovení zákona mohla změniti. Má-li však vláda případné platové nesrovnalosti »vyrovnati«, pak nemůže tak učiniti v ten způsob, že by nároky ze zákona plynoucí neuznávala, nýbrž může vyrovnávati jen tam, kde zákon neskýtá novou úpravou ani tolik, aby zamezeny byly nesrovnalosti. Vyrovnání jest tedy možné přiznáním výhod, kterých zákon sám nedává, nikoli odepřením nároků, které zákon dává.
V daném případě domáhal se st-l v řízení adm. toho, aby mu požitky podle plat. zák. byly vyměřeny na podkladě požitků 7. hodn. tř. 4. stupně plat. a sice postupem předepsaným v § 170 plat. zák., t. j. tak, že by v počet byla vzata doba 9 let potřebná k dosažení 4. stupně plat., pak doba 2x/2 roku v tomto stupni ztrávená, a aby konečně připočteny byly další 4 roky, takže by doba pro stanovení nového služného rozhodná (§170 odst. 4) u něho činila 5 1/2 roku. Naproti tomu vycházel žal. úřad, opíraje se o usnesení min. rady ze 16. července 1926, z názoru, že rozhodnou jest doba, kterou by st-1 musil ztráviti s požitky 7. hodn. tř., aby časovým postupem dosáhl požitků 1. stupně plat. 6. hodn. třídy (t. j. 6 roků), zvětšená o dobu 4 roků podle odst. 3. § 170 plat. zák. a dobu ztrávenou ve 4. plat. stupni 7. hodn. tř. od 1. července 1923 do 31. prosince 1925 (2 roky, 6 měs.). Pro tento právní názor neshledal však nss opory v zákoně.

Citace:

č. 7601. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1928, svazek/ročník 10/2, s. 403-406.