NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Č. 4970.

Stálé seznamy voličské: I. * Ustanovuje-li zákon, aby v reklamační komisi byly strany podle možnosti rovnoměrně zastoupeny (§11 zák. č. 663/19), poskytuje jim nárok, aby nebyly ze zastoupení vyloučeny, pokud to maximální počet přísedících (12) připouští, aby nebyl jedné straně na úkor jiné přiznán větší počet zástupců, aniž povolán někdo, kdo žádnou stranu nezastupuje. — II. * Stěžovati si do rozhodnutí úřadu podle § 11, odst. 4 cit. zák. může jen ona strana, jejíž návrhu nebylo dbáno.
(Nález ze dne 3. října 1925 č. 12350.)
Věc: Bund der deutschen Landwirte v L., Deutsche demokratische Freiheitspartei ve Š. a Alldeutsche Volkspartei ve Š. proti zemské správě politické v Brně o složení reklamační komise.
Výrok : Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Výměrem z 12. prosince 1923 jmenoval přednosta osp-é ve Š. jako předseda reklamační komise pro politický okres š-ský 12 přísedících a 12 náhradníků této reklamační komise. Do tohoto výměru podali stížnosti zástupci stran »Deutsche demokratische Freiheitspartei«, »Alldeutsche Volkspartei« a »Bund der Landwirte«, v nichž namítali, že 1. složení komise jest nezákonné, poněvadž odporuje demokratickému principu, který tvoří základ státu; obyvatelstvo politického okresu š-ského jest ze % německé, ale do komise bylo jmenováno šest českých a šest německých členů a poněvadž předseda jest také české národnosti, jest v komisi většina obyvatelstva menšinou majorisována; dále 2. že nař. výměr jest formelně vadný, poněvadž v něm nejsou strany, za které byli zástupci povoláni, jmenovány, takže nemůže býti zkoumáno, zda jsou strany rovnoměrně zastoupeny; 3. první dvě strany uplatňovaly kromě toho, že k jejich návrhům nebylo hleděno a jim ani přísedící, ani náhradník nepřiznán; naproti tomu bylo dáno zastoupení českým stranám, které v okresu š-ském ani organisaci, ani členy nemají; konečně 4. namítala strana »Bund ider deutschen Landwirte«, že proti předpisu §u 11 zák. č. 663/1919 zástupcem strany »Deutsche Nationalpartei« byla jmenována jiná osoba, než kterou tato strana navrhovala.
Zsp v Brně vyslovila v nař. rozhodnutí, že neshledala důvodu, aby učinila nějaké, rozhodnutí ono pozměňující opatření. K námitce strany »Bund der deutschen Landwirte« (ad 4) bylo poznamenáno, že nelze k ní vzíti zřetele, poněvadž by k ní byla legitimována pouze strana »Deutsche Nationalpartei«, která však stížnosti nepodala.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost všech tří svrchu jmenovaných stran, která v podstatě opakuje všechny v adm. řízení uplatňované námitky a potírá i výrok ohledně legitimace ke stížnosti.
Nss má za to, že především musí býti ujasněno, jaké postavení a jaká práva přísluší stranám v řízení týkajícím se sestavení reklamační komise, ježto z toho také bude patrná legitimace stran k uplatnění jednotlivých nároků v pořadu instancí.
Zákon z 19. prosince 1919 č. 663 Sb. ustanovuje v §u 11, odst. 1, že reklamační komise vedle předsedy, kterým jest přednosta politického úřadu anebo úředník jím určený, skládá se z 8 až 12 přísedících. Přísedící a jejích náhradníky jmenuje předseda, který má k tomu přihlížeti, aby podle možnosti všechny strany a to rovnoměrně byly v komisi zastoupeny, a který při určování osob má dbáti návrhů stran. Dále ustanoveno jest v odst. 4, že do rozhodnutí úřadu mohou si stěžovati strany návrh podavší.
Z toho jde na jevo, že zákon propůjčuje stranám určitá práva, a sice právo býti zastoupenu v komisi podle možnosti, dále právo na rovnoměrné zastoupení a konečně právo, aby bylo dbáno návrhů stran při určování osob.
Především jest nutno luštiti otázku, jaký obsah má právo uvedené na prvém místě. Neboť vzhledem k tomu, že nejvyšší počet přísedících zákonem jest obmezen na 12, naproti čemuž může zastoupení v komisi se domáhati více než 12 stran, jak jest tomu i v daném případě, jest jasno, že nebudou moci vždycky zástupci všech stran jako přísedící do komise být; povoláni. Nemůže tudíž býti řeči o nějakém absolutním právním nároku strany na jmenování jejích zástupců za přísedící komise. To také zákon jasně vyjadřuje slovy »podle možnosti«. Dle toho jest tedy nárok ten obmezen hranicemi možnosti jeho splnění a vrcholí v tom, že strana nesmí býti zkrácena, pokud podle zákona ještě může býti uspokojena. Poněvadž však všechny ucházející se strany mají rovná práva, sluší za to míti, že bude možno mluviti o protizákonném zkrácení práva strany, kdyby vyšla na prázdno proto, že počet přísedících byl ustanoven pod nejvyšší zákonem přípustný počet, anebo že jedné straně na úkor druhé více zástupců bylo přiznáno, anebo že do komise jmenován někdo, kdo vůbec žádnou stranu nezastupuje.
Pokud se týká práva na rovnoměrné zastoupení, jest jeho podstatný obsah po náhledu nss-u hledati v tom, že komise, ovšem opět jen v hranicích možnosti, má býti složena tak, aby v ní každá strana měla stejný počet členů.
Právo, aby dbáno bylo návrhů stran při určování osob, záleží pak v tom, že stranám jest zaručeno, že výběr osob, které jako jejich zástupci do komise jsou povolány, nesmí se státi bez nutného důvodu proti jejich výslovnému přání.
Když pak dle zákona každá jednotlivá strana pro sebe jest samostatným nositelem zmíněných práv, nemůže také ustanovení odst. 4 § 11 jiný smysl býti přikládán, nežli ten, že stranám na ochranu jejich vlastních práv přiznán jest instanční opravný prostředek. Zejména může si do nedbání některého návrhu strany jen tato strana jako poškozená stěžovati, jelikož jenom jí musí být: ponecháno na vůíi, zda chce svůj v návrhu konkretisovaný právní nárok dált sledovati, anebo spokojí-li se s jiným rozhodnutím úřadu.
Posuzuje-li se stížnost z těchto hledisek, dochází se k následujícímu:
Stížnost jest nepřípustná, pokud podána jest stranami »Deutsche demokratische Freiheitspartei« a »Alldeutsche Volkspartei« a pokud směřuje proti výroku, jímž straně »Bund der deutschen Landwirte« upřena byla legitimace k námitce týkající se jmenování zástupce strany »Deutsche Nationalpartek. Neboť jnenované dvě strany neuplatnily tuto námitku v řízení adm. a nemohlo proto vůči nim o této námitce býti rozhodováno, takže není tu ohledně nich konečného rozhodnutí správního úřadu (§ 5 zák. o ss), ani nemohou tvrditi, že by rozhodnutím, které se dotýká pouze strany »Bund der deutschen Landwirte«, ony ve svých subjektivních právech byly zkráceny (§ 2 téhož zákona).
Pokud tuto námitku vznáší strana posléze jmenovaná, jest stížnost bezdůvodná, ježto — jak z výše uvedeného vyplývá — toliko strana »Deutsche Nationalpartei« byla by oprávněna nedbání návrhu v příčině osob instančně uplatniti. Tvrzení stížnosti, že zákon v § 11, odst. 4 »všem« stranám právo stížnosti poskytuje, odporuje jednak doslovu zákona — stojíť také v německén textu s autentickým českým se shodujícím »Die Parteien, die einen Antrag gestellt haben« — jednak přehlíží podstatu řádného instančního prostředku opravného, kterým strana může se domáhati odstranění bezpráví, které podle jejího mínění jí bylo učiněno.
Nepřípustnou jest dále stížnost, pokud stranou »Bund der deutschen Landwirte« jest podána a směřuje proti tomu, že ostatním dvěma stěžujícím si stranám nedostalo se zastoupení v reklamační komisi, poněvadž tato námitka touto stranou v řízení správním uplatňována nebyla a zamítnutím dotčené námitky dvou stran nemohla býti poškozena práva této st-lky (§§ 2 a 5 zák. o ss). Pokud svrchu zmíněná námitka uplatňována byla stranami »Deutsche demokratische Freiheitspartek a »Alldeutsche Volkspartei«, bude o ní pojednáno v souvislosti s ostatními námitkami stížnosti.
Jak již na počátku bylo uvedeno, namítá stížnost, že složení reklamační komise v ohledu národnostním nevyhovuje poměrům š-ského okresu a jest proto nezákonné; nevyhovuje prý také předpisu § 11 zákona č. 663/1919, poněvadž slovem »rovnoměrné« zastoupení strany rozuměti prý jest zastoupení, odpovídající početné síle strany.
Hledělo-li by se na námitku v první její části doslovně, nemohla by tvořiti předmět kognice nss-u, poněvadž u něho může každý jen ochrany proti porušení svého subjektivního práva se dovolati. Tato práva však vyčerpána jsou právy zaručenými stranám v § 11 cit. zákona. Hájiti však zájem všeobecně národnostní anebo zájem více stranám společný, nepřísluší jednotlivé straně.
Nss nemohl však nechati beze zřetele, že právě jmenováním šesti zástupců českých stran strany »Deutsche demokratische Freiheitspartei« a »Alldeutsche Volkspartei« vyšly na prázdno a že tímto jmenováním také strana »Bund der deutschen Landwirte« neobdržela ono početně silnější zastoupení, na jaké si činí nárok, a dlužno proto i k přezkoumání těchto námitek přistoupiti.
V § 11 zákona č. 663/1919 jest ustanoveno, že předseda reklamační komise, jmenuje její činy, ma k tomu přihlížeti, aby podle možnosti všecky strany a to rovnoměrně byly v komisi zastoupeny. Dle toho jest jediné rozhodným počet stran a nikoliv povaha jednotlivých stran, zejména také nikoliv jejich národnostní příslušnost. Zákon chce podle možnosti všem stranám zabezpečiti součinnost při pracích komise, neustanovuje však žádný klíč, podle něhož by se měla místa zástupců v této komisi rozdíleti, když jest nemožno, aby se dostalo na všecky.
Stížnost sice má za to, že klíč takový jest v poměru národností v okresu, pro který se komise jmenuje a že slovem »rovnoměrné« zastoupení sluší rozuměti zastoupení, které odpovídá jednak tomuto hledisku a jednak také poměrné síle jednotlivých stran.
Tento názor jest však mylný. Slovný obsah výrazu »rovnoměrně« praví sám zcela jasně, že má jednomu jako druhému stejnou měrou býti měřeno, tudíž beze zřetele na takové okolnosti, které by se snad za větší výhody pro některou stranu přimlouvaly. Snaží-li se stížnost tento pojem vyložiti ve smyslu »poměrně«, pak nahrazuje zákonnou disposici pravým opakem jejím. Možno ostatně ještě na to poukázati, že ve volebních komisích, které mají obdobné úlohy jako komise reklamační, každá strana beze zřetele na svou početnou sílu vždycky stejným počtem zástupců jest zastoupena, (§ 32 zák. z 31. ledna 1919 č. 75 Sb., § 9 zák. z 29. února 1920 č. 123 Sb. a § 10 zákona ze 14. dubna 1920 č. 330 Sb.). Když tedy nss neshledal, že by složení komise stížností potírané bylo protizákonné — a jen touto otázkou jest se soudu zabývati — nemohl přisvědčiti také názoru stížnosti, že následkem toho stěžující si strany ve svých subjektivních svrchu uvedených právech byly poškozeny, ježto zvláště nejmenování zástupců stran »Deutsche demokratische Freiheitspartei« a »Alldeutsche Volkspartei« nestalo se z důvodů nezákonných.
Stížnost vytýká konečně jako podstatnou vadu řízení, že ve vyrozumění, kterého se stranám dostalo o složení komise, příslušnost jmenovaných k jednotlivým stranám nebyla uvedena, s čímž souvisí další tvrzení, že bylo hleděno na české strany, které v okresu š-ském vůbec neexistují. Žal. úřad shledal tuto námitku již v řízení adm. vznesenou bezdůvodnou, poněvadž zákon nemá o tom žádného výslovného ustanoveni a poněvadž příslušnost ke stranám dotazem u úřadu mohla býti zjištěna, pokud se týče jest st-lům známa.
V tomto směru musilo býti dáno stížnosti za pravdu. Neboť mají-li strany — jak bylo dovozeno — právní nárok na to, aby nebyly při složení komise proti zákonu pominuty a aby v komisích rovnoměrného zastoupení došly, musí jim býti umožněno, aby zvěděly, na které strany byl vzat zřetel a jakým počtem zástupců byly poděleny, jelikož teprve dle toho mohou posouditi, zdali nebyly ve svých právech poškozeny. Strany mají také nárok na to, aby se to stalo ve formě autentické, a nemohou býti odkazovány na dotazy u úřadu. Také poukazem na to, že stranám příslušnost jmenovaných členů komise k jednotlivým stranám jest zajisté známa, nemůže se úřad své povinnosti sprostiti, neboť nezáleží při tom na znalostech nebo domněnkách zúčastněných stran, nýbrž na tom, z jakého předpokladu o příslušnosti ke straně úřad vycházel a na kterou stranu jmenováním určité osoby zřetel vzal.
Tím, že úřad opomenul sděliti stranám nejdůležitější obsah jmenovacího aktu, totiž označení stran, kterým zastoupení v reklamační komisi přiznal, bylo ztíženo účinné hájení práv st-lek a v tom spočívá podstatná vada řízení, pro kterou bylo nař. rozhodnutí dle § 6 zák. o ss zrušiti, byť i ostatní námitky stížnosti shledány byly bezdůvodnými.

Citace:

č. 6694. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 146-147.