Č. 4743.

Učitelstvo: Učitelka ručních prací nemá nároku na započtení služební doby, kterou ztrávila na soukromé škole bez práva veřejnosti se služebním úkolem 2—3 hodiny týdně, do postupu ve smyslu zák. z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. a prov. nař. z 12. prosince 1920 č. 666 Sb.
(Nález ze dne 27. května 1925 č. 10 770).
Prejudiktatura: Boh. 2498, 3198 adm. a j.
Věc: Marie S. v B. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o započtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádosti st-lky, učitelky ženských ručních prací v Brně, o započtení služební doby ztrávené v čase od 13. října 1908 do 31. prosince 1911 na soukromých školách bez práva veřejnosti do postupu a výslužby nevyhověla zšr mor. výn. ze 16. února 1921, ježto vyučování st-lčino v jednotlivých školních letech obnášelo toliko 2 resp. 3 případně 3 a 5 týdenních hodin a nevyhovuje proto podmínkám § 16, věty 1. prov. nař. č. 666/1920 k zákonu č. 222/1920 o propočtení služební doby.
K rozkladu, jejž proti tomuto vynesení st-lka podala, vyslovila zšr vynesením ze 14. června 1922 toto:
»Zšr rozhoduje na základě § 12 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb., že má býti pozíráno na služební dobu, kterou st-lka ztrávila na soukromých školách bez práva veřejnosti ... v době od 1. října 1911 do 31. prosince 1911, tedy na dobu 3 měsíců, v níž vyučovala po 7 resp. 10 týdenních hodin, tak jako kdyby byla ztrávena na soukromých školách s právem veřejnosti. Se zřetelem k tomu má se st-lce zmíněná služba vpočísti při propočtení celkové služební doby k 1. lednu 1921 do služby počáteční. Tato služ. doba není však po rozumu § 27 zák. č. 274/1919 započítatelnou do výslužby a nemůže také před propočtením služební doby započtena býti do služby počáteční. Dřívější služební doba, kterou st-lka ztrávila na řečených soukromých školách bez práva veřejnosti v době od 13. října 1908 do 30. září 1911 nemůže býti vůbec vzata v úvahu, jelikož st-lka v době té vyučovala pouze ve 2 pokud se týče 3 hodinách týdenních, tato služba tedy neodpovídá učebnímu úvazku učitelky ručních prací na veř. jednotřídní škole obecné a nemůže proto považována býti za rovnocennou co do výkonu se službou uvedené učitelské síly (§ 16 nař. č. 666/1920«).
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání z předeslaného výroku st-lkou podané, pokud čelilo proti nezapočtení doby od 13. října 1908 do 30. září 1911 z důvodů vynesení v odpor vzatého a nevyhověl mu ani pokud se domáhalo propočtení služ. doby od 1. října 1911 do 31. prosince 1911 již před 1. lednem 1921, ježto k započtení doby té před zmíněným datem nemá st-lka žádného nároku zákonného. Naproti tomu vyhověl žal. úřad odvolání st-lčině, pokud brojilo proti nezapočtení posléz vyznačené služby do výslužby a zrušiv dotyčnou část vynesení v odpor vzatého vyslovil, že jest služ. doba od 1. října 1911 do 31. prosince 1911 do výslužby započítatelnou, ježto st-lce nelze upříti nároku na započtení doby té netoliko pro postup, nýbrž také pro výslužbu.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — —
Stížnost brojí proti nař. rozhodnutí především s hlediska § 12 zák. č. 189/1919, poněvadž neobsahuje výroku o tom, že sluší pozírati na služ. dobu v časovém rozsahu od 13. října 1908 do 30. září 1911 ztrávenou na soukromých školách bez práva veřejnosti jako na učitelskou službu prožitou na soukromé škole s právem veřejnosti.
Nss nemohl uznati, že by výtka tato byla důvodnou. Je sice pravda, že se úřady školské nepodjaly na návrh st-čin úkolu, uloženého jim §em 12 zák. č. 189/1919 a že se nevyslovily o tom, jaké právní stanovisko zaujímají k návrhu tomu, takže po této stránce nevyčerpal žal. úřad plně procesní žádání st-lčino. Než soud neshledal, že by nedostatek tento zakládal podstatnou vadu řízení správního a mohl vésti v důsledku toho ke kasatornímu výroku jeho. Jeť pro právní posouzení otázky započítatelnosti služby st-lčiny do postupu — jež jediné jest předmětem dnešního sporu — výrok školského úřadu, učiněný ve smyslu § 12 zák. č. 189/1919 vzhledem na právní stanovisko, jež ve věci té zaujal žal. úřad, bez podstatného právního významu a dosahu. Žal. úřad odepřel totiž započísti služ. dobu onu do platového postupu jediné proto, že není služba ta rovnocennou co do výkonu se službou učitelky ručních prací na veř. škole národní, a že tutíž není splněn předpoklad, na který váže § 16 vl. nař. č. 666/1920 započítatelnost podobné služby do postupu. A ježto cit. nař. prohlašuje při právní kvalifikaci služeb rovnocennost co do výkonu za jeden z esentielních znaků jich započítatelnosti jak při mimostátní službě veřejné resp. jí na roven postavené (§ 15 cit. nař.), tak i při službě soukromé (§ 16 cit. nař.), nemohl by i eventuelní výrok školního úřadu, vynesený po rozumu § 12 zák. č. 189/1919, ničeho změniti na právní situaci sporného nároku, a není proto nař. rozhodnutí pro dříve zmíněné opomenutí v rozporu se zákonem.
Je-li tomu tak, pak zbývá toliko zodpověděti v rámci stížnosti otázku, bylo-li započtení služby učitelské, kterou st-lka ztrávila v době od 13. října 1908 do 30. září 1911 na soukromých školách bez práva veřejnosti, do postupu ke dni 1. ledna 1921 odepřeno po právu.
Nss vyslovil již v nál. Boh. 3198 adm. právní názor, že lze službu učitelskou na soukromých školách pro obor zák. č. 222/1920 pokládati co do výkonu za rovnocennou službě učitelské na veřejné škole národní jen tehdy, dosahuje-li služba ta nejen co do obsahu, nýbrž i co do míry vyučovací povinnosti aspoň přibližně vyučovací povinnosti učitelské síly na veř. škole národní. Tím vyslovil nss, že jest rovnocennost výkonu podle §§ 15 a 16 nař. č. 666/1920 posuzovati nejen podle kvality, nýbrž také podle kvantity služby. Na tomto právním názoru trvá nss i v přítomném sporu.
St-lka vyučovala ženským ručním pracím v době, o kterou běží, podle vlastních svých údajů toliko 2—3 hodiny týdně, a jde proto vzhledem na předeslaný právní názor toliko o zodpovědění otázky, zda tento služ. úvazek odpovídal pravidelné vyučovací povinnosti učitelky ženských ručních prací na veř. škole národní. V tom směru určuje § 51 zák. o obec. školách ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., že míra povinnosti vyučovací se řídí potřebou školy, že však výkon přes 30 hodin vyučovacích týdně dlužno zvlášť platiti. A podle § 1 zák. ze 3. června 1906 č. 47 z. z. mor. jest každá definitivně ustanovená učitelka ručních prací na veř. školách národních povinna kromě svých zákonem tímto určených 14 hodin týdně převzíti ještě dalších 6 hodin vyučovacích týdně bez nároku na remuneraci. Z toho jde, že pravidelná povinnost činila více než 2—3 hodiny týdně a že tudíž učební úvazek v rozsahu 2—3 týdenních hodin vyučovacích nedosahoval míry pravidelné povinnosti vyučovací.
Neuznalo-li nař. rozhodnutí za tohoto právního a skutkového stavu učitelskou službu st-lky na soukromých školách bez práva veřejnosti za rovnocennou co do výkonu s vyučovací povinností učitelské síly ručních prací na veř. škole národní, nelze výroku tomu vytýkati, že by založen byl na nedostatečném základu skutkovém, anebo že by skutková podstata byla posouzena po stránce právní mylně a jsou proto vývody stížnosti, založené na opačném právním pojetí ve svých jednotlivostech i ve svém celku právně bezvýznamný a tím i bezdůvodny.
Odvolává-li se stížnost pro posílení svého stanoviska na právní větu, vyslovenou v nál. Boh. 2498 adm. o tom, že služba učitele na soukromé škole s právem veřejnosti je na roven postavena službě veřejné po rozumu § 4 zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb., pak přezírá, že zmíněná právní povaha služby té sama o sobě ještě nepostačuje, aby založiti mohla nárok na započtení služby ve smyslu předpisů nař. č. 666/1920.
A stejně se má konečně věc i pokud se stížnost snaží dovoditi rovnocennost služby st-lčiny z ustanovení § 19, odst. 1 a § 21 zák. z 24. května 1919 č. 274 Sb. a z nich usuzuje pak na nezákonnost nař. rozhodnutí. Upravujíť právní pravidla uložená v cit. ustanoveních paritního zákona toliko otázku zařadění učitelských osob do platových skupin a požitkového systému státních úředníků a obírají se tedy jinou materií, než která nalezla svou kodifikaci v zákoně o propočtení služ. doby a v prov. nařízení k němu.
Pokud konečně zástupce stížnosti při dnešním líčení zvláště zdůrazňoval ustanovení zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb. a z nich se snažil započítatelnost předeslané služby st-činy odvoditi, tu nemohl soud argumentací tou se blíže obírati již z toho důvodu, že pro otázku započítatelnosti určitých služeb ve smyslu zák. č. 222 a nař. č. 666/1920 může býti toliko směrodatným tehdejší právní řád a ne normy, které později zákonem se staly a otázkou propočtení služ. doby se zvláště ani nezabývají. — — —

Citace:

č. 4743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1037-1039.