Č. 4391.


Policejní řízení trestní: Stačí rčení, »že skutková povaha přestupku je prokázána« k odůvodnění zamítavého vyřízení rekursu ve věci policejního přestupku?
(Nález ze dne 7. února 1925 č. 2245). Věc: Julius r.. v K. (adv. Dr. Leopold Mondschein z Krnova) proti zemské správě politické v Opavě o trestní nález pro přestupek živn. řádu a zákona o stavebních živnostech.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Trestním nálezem osp-é v Krnově z 27. listop. 1922 byl st-l uznán vinným přestupkem § 4 zák. z 26. prosince 1893 č. 193 ř. z. a § 14 živn. ř., že neoprávněně provozuje živnost kamenickou a živnost štukatérskou a odsouzen dle §§ 132 a 135 živn. ř. k vězení na 14 dní.
Nař. rozhodnutím z 9. října 1923 nebylo odvolání vyhověno, poněvadž skutková podstata přestupku jest prokázána. K žádosti o milost byl uložený trest snížen na 2 dny vězení.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí na nss podané vytýká st-l jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí neobsahuje vůbec žádného odůvodnění. Stížnost poukazuje k tomu, že ve výtahu z trestního rejstříku, který byl st-li doručen, nejsou rubriky VI (výpověď svědků anebo znalců pro obviněného nebo proti němu) a VII (označení toho, co a čím se to za prokázáno považuje) vůbec vyplněny, ostatní rubriky že obsahují toliko citaci příslušných ustanovení zákonných a rozhodnutí druhé instance omezuje se na prohlášení, že skutková podstata přestupku jest prokázána. St-l namítá, že následkem této vady není mu známo, ve kterých případech považoval úřad skutkovou povahu trestního činu, pro který byl odsouzen, za prokázánu, a jest odkázán toliko na dohady.
Námitka ta jest důvodná. K podstatným formám správního řízení náleží, aby rozhodnutí a opatření úřadů správních, alespoň tehdy, dotýkají-li se subjektivních práv stran, nebo ukládají-li se stranám břemena, tedy ovšem také uvalují-li se na ně tresty, byla odůvodněna. Tuto zásadu dotvrzuje ustanovení § 4 min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z. a nadpis VII rubriky formuláře trestního rejstříku, připojeného k tomuto nařízení jako jeho příloha.
Pouhé konstatování, že skutková podstata přestupku jest prokázána, jen výjimkou bude moci uznáno býti za skutečné a řádné odůvodnění. Jistě však nikoli tenkráte, když strana pomřela skutkovou podstatu, kterou úřad kvalifikoval jako přestupek, nebo když se hájila námitkami, které jsou ouď výhradně, aneb alespoň z části povahy právní
V daném případě popřel st-l ve svém odvolání, že by byl způsobem podnikatelským provedl práce, pro něž byl stíhán a odsouzen. Z nař. rozhodnutí však není patrno, které okolnosti a na jakém základě pokládal úřad za prokázány.
St-l vznesl v odvolání také námitky, které jsou buď výhradně, aneb alespoň z části povahy právní. Především otázkou právní jest námitka jeho, že práce, v jejichž provedení spatřoval úřad neoprávněné provozování živnosti mistra kamenického a živnosti stukatérské, byl st-l oprávněn, jak ve svém odvolání namítal, konati na základě svých oprávnění k provozování živnosti sochařské a výroby zboží z cementu a umělého kamene.
Rovněž jest námitkou právní, že st-l nemohl býti znovu potrestán pro opravu náhrobku Josefa H., když byl již trestním nálezem z r. 1922 pro tuto práci potrestán. Tato povaha právní námitky není jí odňata tím. že při řešení jejím nutno subsumovati určitou skutkovou podstatu pod právní normu a hodnotiti okolnosti, jež tuto skutkovou podstatu tvoří.
Totéž platí o námitce promlčení přestupku, pokud jde o práce na pomníku F-ho.
Bylo tedy povinností úřadu, aby k těmto rekursním námitkám zaujal stanovisko jak po stránce právní, tak po stránce skutkové. Ježto se tak nestalo, jest skutkové zjištění podstaty trestního činu neúplné a zůstalo nejasno, z jakých důvodů právních a skutkových neuznal úřad námitky za podstatné, nýbrž rekurs zamítl. Jest tedy nař. rozhodnutí následkem vytknutých opomenutí stíženo takovými vadami, které st-li znemožňují právní obranu a soudu odnímají možnost zákonitost rozhodnutí přezkoumati.
Nař. rozhodnutí bylo proto zrušiti dle § 6 zák. o ss.
Citace:
č. 4743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1037-1039.