—233 —
O sporné otázce, sluší-li v odhad a dražbu pojati předmět, jenž je příslušenstvím nemovitosti v exekuci zahrnuté, smí rozhodováno býti jen pořadem právním. (§ 37. ex. ř.)
V exekuční záležitosti spořitelny v M. T. proti manželům F. a A. W., majitelům mlýna v B. byla při odhadu mlýna tohoto dle — 234 —
§§. 140., 143. a sl. zapsána a odhadnuta též žitná a pšeničná stolice jako příslušenství jeho, a soud exekuční, vyslechnuv o tom znalce, při tom to ponechal, ač exekuti při odhadu stolici tu označili jako vlastnictví firmy J. P. synové, kteráž ji exekutům dodala a vyloučení její z exekuce navrhnula.
Na rekurs firmy této soud rekursní (Brno) stolici tuto z exekuce vyloučil.
Z důvodů
vyjímáme:
Stane-li se během exekučního řízení spornou vlastnost nějaké věci jako příslušenství, rozhoduje tu soud exekuční v řízení nesporném, pořad práva jest vyloučen, poněvadž ustanovení §§. 140. odst. 3. a 145. odst. 2. a 252. ex. ř., že příslušenství, nalézající se na nějaké nemovitosti, může býti jen s touto nemovitostí pojato do exekuce, jest povahy donucující, pročež exek. soud má z úřední moci určití, co jest pokládati za příslušenství.
Toto určení děje se pro všechny a proti všem interesentům jednotně a nemůže se připustiti, aby zjištěno bylo rozsudkem, který by byl právoplatným a účinným jen mezi stranami ve sporu zúčastněnými, zda a co má se považovati za příslušenství.
Právem tedy zavedl exek, soud z úřední moci řízení i v tomto případě k rozřešení otázky, zda považovati jest zmíněnou žitnou a pšeničnou stolici za příslušenství nemovitosti pojaté do exekuce a zda má jako takové společně s nemovitostí do dražby přijíti.
Leč ohledně této otázky nemohla se stolice rekursní připojiti názoru exek. soudce, jelikož pro otázku příslušenství rozhodným jest nikoliv skutečný poměr příslušenství, nýbrž právní vlastnost příslušenství; v tomto případě vyhradila si rekurentka výslovně své právo vlastnické i pro ten případ, kdyby dodaná stolice byla s budovou skutečně spojena nebo do ní zazděna, jakož i právo, stolici tu kdykoliv ze spojení s mlýnem odňati a si ji zpět vžiti, kdyby nebyly platební modality dodrženy.
Útraty rekursu přiřknuty nebyly.
K dovolání přistoupivšího vymah. věřitele J. K. jakož i firmy J. P. synové nejv. soud. dvůr usnesení obou nižších stolic zrušil a věc odkázal na řádný pořad práva.
Odůvodnění:
Usnesení stolic nižších jsou právně mylná a zmatečná, pokud se pouštějí do rozhodování o přítomné sporné otázce.
O otázce, sluší-li v odhad a dražbu pojati předmět, jenž je příslušenstvím nemovitosti v exekuci zahrnuté, rozhodnouti je ovšem v řízení exekučním. Rovněž nelze popírati, že k povaze věci jakožto příslušenství přihlížeti dlužno z povinnosti úřední a že při tom náležitě třeba zřetel bráti na zájem věřitelů knihovních. Může — 235 —
se tak však díti jen v mezích řízení exekučního, resp. pokud v něm používati lze pravidel řízení nesporného, v mezích řízení tohoto.
S hlediska tohoto smí dle §u. 2. č. 7 cis. pat. o sporných právech a právních poměrech rozhodováno býti jen pořadem právním, řízeni exekuční dovršuje se však především mezi stranami exekučními, vymáhajícím věřitelem a dlužníkem; ti mohou však disponovati pouze právními poměry mezi nimi stávajícími; spadající sem rozhodnutí může proto též nabýti právní účinnosti jen mezi nimi, pokud zákon jinak neustanovuje.
Vymáhající věřitel a dlužník nemohou vzhledem ku konkurujícím právům hypothekářů vzdáti se pojetí skutečného příslušenství v exekuci; je-li však naopak povaha předmětu jakožto příslušenství mezi nimi sporná, není vyloučeno, aby soudce exekuční ve směru tom rozhodl.
V případě přítomném má se však věc zcela jinak. Vedoucí věřitelka vymáhající navrhla vyloučení žitné a pšeničné stolice v exekuci pojaté nikoliv proto, že by navrhovatelka vzdávala se pojetí její v exekuci nebo že by stolice té neuznávala za příslušenství, nýbrž proto, že třetí osoba na exekuci nesúčastněná, firma J. P. synové, vznáší nároky vlastnické na tento předmět a popírá jeho povahu jakožto příslušenství.
Záležitosti takové odkazuje pak § 37. ex. ř. výslovně na pořad právní. Toto ustanovení zákonné vytýká zejména s důrazem, že proti exekuci vznášen býti může odpor stranou třetí také tehdá, když k jednotlivým předmětům příslušenství nemovitosti v exekuci pojaté tvrdí se právo, jež by exekuci činilo nepřípustnou; rovněž stanoví tento §., které osoby k věci i ke sporu jsou legitimovány.
Rozhodnutí stolic nižších porušují zřejmě předpis tento, neboť rozhodují o této záležitosti na pořad práva náležející v řízení nesporném.
Návrh přítomný bylo by slušelo ovšem uvážiti také z hlediska §§ 39. a 41. ex. ř., jelikož osoby, dle řečeného ku věci legitimované, byly také s to, aby uznaly právo osob třetích. To se také stalo vedoucí vymáhající věřitelkou a dlužníkem, tímto již v protokole odhadním. Než nehledě k tomu, že soud rekursní neopírá svého usnesení, jímž usnesení stolice prvé se mění, povaha věci jakožto příslušenství se neuznává a vyloučení její z exekuce se nařizuje, o okolnosti tyto, nemohlo návrhu vedoucí věřitelky vymáhající již proto býti vyhověno, že také rekurent J. Kbyl k řízení dražebnímu přistoupil (§ 139. ex. ř.) a práva firmou J. P. synové tvrzeného neuznal.
Ovšem jest jeho dovolací stížnost, domáhající se obnovy usnesení soudce prvého a tím zamítnutí zmíněného návrhu, bezdůvodná. Přes to bylo usnesení soudu rekursního a proto též usnesení prvé stolice právě proto zrušiti, že rozhodováno bylo v řízení nesporném — 236
o záležitosti na řádný pořad práva náležející (§§. 2. čís. 1 a 7. říz. ve v. nesp.), kdežto bylo záležitost tu odkázati na pořad práva. Hořejší usnesení jest tudíž ospravedlněno.
S návrhem na přisouzení nákladů přítomné stížnosti proti firmě J. P. synové slušelo stěžovatele J. K. — nehledě ani k tomu, co již shora bylo řečeno — zamítnouti již proto, že stolice nižší výslovně rozhodovaly na podkladě řízení nesporného.
Pokud jde o dovolací stížnost firmy J. P. synové, v níž stěžováno si do zamítnutí nároku na náhradu rekursních nákladů, je stížnost ta bezdůvodná z důvodů těchže a nad to proto, že stěžovatelka tato není stranou v řízení exekučním a tudíž není tu ani podmínek §. 74., ani předpokladů §. 78. ex. ř. resp. §. 41. c. ř. s.
Oba stěžovatelé ponesou tudíž svoje náklady sami.
(Rozh. z 26. září 1911 č. j. R III 382/11 .) J. B.