Č. 2839.

Stavební právo (Čechy): * 1. Udíleje stavební konsens ke zřízení hrazení (§ 27. stav. řádu) není úřad stavební oprávněn ukládati žadateli s »ohledem k poměrům veřejným« (§ 36 stav. řádu), aby s hrazením ustoupil za mezní čáru pozemku. — 2. I »primitivní oplacení pozemků zahradních« proti ulici podléhá povolení podle § 27 stav. řádu.
(Nález ze dne 6. listopadu 1923 č. 18 449).
Věc: František St. proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavební povolení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. zsv rozhodnutí nižších stolic, jímž bylo st-li sice žádané povolení stavební k ohrazení pozemkových parcel č. kat. — — v P. směrem k silnici uděleno, mimo jiné však vázáno na podmínku, že stavebník ustoupí s hrazením na 2 m za čáru, jeho majetek směrem k silnici ohraničující.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost k tomuto soudu podaná, v níž vzneseny jsou námitky jednak formální, jednak věcné.
V ohledu formálním namítá se 1) že nař. rozhodnutí není opatřeno důvody rozhodovacími, 2) že jest i proto formálně vadné, poněvadž vynesení purkmistrovského úřadu v P. ze 17. ledna 1919, kteréž vyšší stolice přezkoumávaly, neobsahuje vůbec žádného rozhodnutí ve věci, nýbrž toliko dodatečně sděluje odůvodnění k dřívějšímu rozhodnutí téhož purkmistrovského úřadu z 11. října 1917, kteréž pořadem instančním právě pro nedostatek odůvodnění bylo zrušeno. A konečně 3), že i kdyby řečené vynesení z r. 1919 mohlo býti uznáno za skutečné rozhodnutí, bylo rozhodnutí toto vydáno bez předchozího řízení komisionálního, což dle mínění stížnosti zakládá formální vadu, ježto předchozí rozhodnutí t. j. z 11. října 1917 bylo v pořadu instancí naveskrz odstraněno.
Ve věci namítá stížnost, že nešlo o věc stavební ve smyslu stavebního řádu a že nemělo tedy býti použito řádu stavebního. Zejména však, že není zákonného důvodu, aby st-li bylo ukládáno, by s hrazením ustoupil nazpět za hranici svých pozemků.
Nss uvažoval o stížnosti takto:
Námitka, že nař. rozhodnutí není opatřeno důvody rozhodovacími, jest vyvrácena samým obsahem tohoto rozhodnutí, neboť žal. zsv odkázal na odůvodnění, které uvedla osk, a dal tím s dostatek na jevo, jaké zaujal stanovisko k námitkám rekursním. Že by však některá z námitek rekursních byla vyžadovala výslovného vyřízení, a že by tedy bylo lze považovati ji za nevyřízenu, stížnost ani netvrdí (§ 18 zák. o ss).
Druhá z formálních námitek není však proto důvodná, že z výměru prvé stolice je možno seznati, že obecní rada zamýšlela uděliti stavební povolení st-lem žádané a zachovati v platnosti spornou podmínku konsensní, a že tedy rozhodnutí ve věci skutečně vydala. Bylo by proto nemírným formalismem považovati výměr prvé stolice toliko za odůvodnění rozhodnutí vůbec nevydaného, zejména když i st-l sám v řečeném výměru věcné rozhodnutí rozpoznal a proti němu v pořadu instančním věcné námitky činil.
Třetí a poslední formální námitka stížnosti jest však proto lichá, že rozhodnutí zsv-u, jímž prvý, v záležitosti této vydaný výměr purkmistrovského úřadu v P. t. j. výměr z 11. října 1917 pro formální vadu byl zrušen, odstranilo výslovně toliko tento výměr sám, a to jen pro nedostatek odůvodnění, nikoli však také předcházející řízení komisionální, takže úřadu obecnímu nic nebránilo, aby své rozhodnutí, jež nově bylo vydati, založil na výsledku komisionálního řízení již jednou provedeného.
Jest otázkou práva hmotného a nikoli práva procesního, zda v případě dnešního sporu slušelo použíti ustanovení řádu stavebního. Stížnost vyjadřuje se tedy nesprávně, vznáší-li svoji námitku, že stavebního řádu na případ tento použito býti nesmělo, jako námitku procesní. Věcně spočívá tedy námitka tato na právním omylu, neboť dle §u 27 čes. stav. řádu jest »k tomu, aby se proti třídě neb ulici zřídilo hražení«, zapotřebí povolení k stavbě právě tak, jako k novým stavbám, přístavbám a přestavbám, jakož i k podstatným změnám ve staveních již zřízených. Ze však v dnešním případě jde »o hražení proti třídě neb ulici«, jest mimo spor. Ježto pak dle cit. ustanovení zákonného hmota, v níž se hrazení zřizuje, nemá významu, dlužno ustanovení tohoto použíti i tehdy, jde-li o »primitivní oplocení pozemků zahradních«.
Za důvodnou slušelo však uznati stížnost potud, pokud vytýká nezákonnost podmínky, k stavebnímu povolení připojené, dle níž jest hrazení posunouti za uliční hranici pozemku. Dle náhledu žal. úřadu, který přijal odůvodnění stolice druhé, lze stavebníka podmínkou touto vázati proto, že poměry komunikační na přilehlé ulici toho vyžadují, aby chodník byl rozšířen, dále že obec P. má schválený plán polohy, podle něhož přilehlá ulice má býti rozšířena na 15 m od stavební čáry ke stavební čáře, a mimo to že pozemky, které mají býti ohrazeny, sluší považovati za pozemky stavební.
Nss-u bylo tedy zkoušeti, zda okolnosti právě uvedené jsou s to, aby podmínku st-li uloženou, by s hraničením ustoupil zpět, před zákonem ospravedlnily.
Ježto zřízení hrazení proti třídě neb ulici sluší pokládati za podnikání stavební ve smyslu stavebního řádu, sluší ovšem také použíti, pokud srovnává se to s povahou věci, ustanovení daných v §u 36 stav. řádu o veškerých stavbách, k nimž povolení stavebního jest zapotřebí. Dle cit. §u 36 jest pak stavební návrh zkoušeti »se zřetelem k tomu, co stanoví řád stavební, jakož i s ohledem ke zdravotním a jiným poměrům veřejným«, a »všeliké změny, jež se podle toho mají učiniti v předmětu stavebním«, sluší v plánech naznačiti. K »jiným poměrům veřejným« ve smyslu tohoto ustanovení dlužno nepochybně čítati i poměry veřejné komunikace. Rozšíření chodníku, pokud se týče rozšíření ulice podle plánu polohy, může pak nepochybně býti požadavkem poměrů komunikačních.
Dlužno však položiti si otázku, zda zákonodárce má v §u 36 na zřeteli i takové »změny v předmětu stavebním«, které vyhovují komunikačním požadavkům tohoto druhu, a zda tedy udělení konsensu stavebního poskytuje podle práva příležitost, aby stavebník v zájmu veřejné komunikace takovýmto způsobem byl zavazován.
Na otázku tuto jest podle náhledu soudu odpověděti záporně.
Ustanovení §u 36 jest zařazeno do 3. části řádu stavebního, ve které se projednává, jak z §§ 31, 32, 40 a jiných vyplývá, o stavebním uspořádání předmětu stavebního, kdežto poloha stavby, zejména její poměr k přilehlým prostranstvím veřejným pokládá se za věc již vyřízenou. Poměr stavby, která jest předmětem konsensu, k prostranstvím veřejným vskutku neupravuje se podle části 3., nýbrž podle části 2. stav. řádu, zejména podle předpisů §ů 18 a násl. a v řízení zde normovaném. Vždyť oddíl řízení stavebního, věnovaný stanovení čáry stavební a výše rovinné, má speciální účel určiti definitivně poměr předmětu stavebního k přilehlým prostranstvím veřejným.
Stanovení čáry stavební a výše rovinné sluší však dle §u 18 předsevzíti toliko, jde-li o nové stavby, přístavby nebo přestavby při veřejných komunikacích. Ze souvislosti tohoto ustanovení s §em 27. stav. řádu, který »nové stavby, přístavby a přestavby«, jak od »hražení k ulici« tak od »podstatných změn stavebních« velmi určitě odlišuje, je zřejmo, že jde-li o hrazení k ulici, není ustanovení čáry stavební právě tak zapotřebí, jako ho není zapotřebí při podstatných změnách stavebních. Jestliže však zákon nepředepsal, aby za účelem zřízení hrazení byla dříve čára stavební ustanovena, dal tím zřetelně na jevo, že zřizuje-li se pouhé hrazení, nemá býti stavebníku ukládáno, aby s hrazením podle ustanovené čáry stavební ustoupil za mezní čáry svého majetku, neboť povinnost tato má dle úmyslu zákona stavebníka postihnouti právě jen při stavbách nových, přístavbách a přestavbách (§§ 18 a 23 stav. řádu). Není proto možno z §u 36 stav. řádu vyvozovati v zájmu veřejné komunikace stavebníkovu povinnost, od které má býti právě dle norem povinnosti tohoto druhu upravujících osvobozen.
Příkaz ustoupiti s hrazením za mezní čáry pozemku nedá se srovnati se zákonem ani tehdy, ukládá-li se stavebníku, aby s hrazením ustoupil do čáry, od stanovené čáry stavební odlišné, ať již před ní nebo za ní běžící, neboť platné právo stavební zná povinnost stavebníkovu ustoupiti se stavbou za mezní čáry pozemku jedině a toliko v té podobě a v tom rozsahu, že ustupuje se do čáry stavební (§ 20, 23 a 40 stav. řádu). Pokud tedy stavebník nemá právní povinnosti ustoupiti do čáry stavební, jest oprávněn stavebně využíti svého pozemku až k jeho uliční hranici a každé omezení po této stránce jest nezákonným zásahem do jeho práv. Náhled soudem právě odmítnutý vedl by ostatně k tomu, že by stavebníka při pouhém ohrazení pozemku postihla v zájmu komunikace veřejné oběť podstatně tíživější, než při stavbě nové, přístavbě neb přestavbě, ježto v tomto případě děje se postup pozemku za náhradu (§ 23 stav. ř.), kdežto v onom případě by svůj pozemek přenechával k veřejnému užívání bez náhrady.
Tím nemá arci býti řečeno, že obec nemá žádných prostředků, aby docílila rozšíření ulice z důvodů komunikačních žádoucího, nejsou-li dány zákonné předpoklady pro stanovení čáry stavební a pro povinnost stavebníkovu ustoupiti se stavbou do čáry stavební. Zákon pamatoval na tento případ v §u 22 v posl. odstavci, pokud se týče v §u 23 v posl. větě, kdež poskytuje se obci právo vykoupiti pozemky, jichž jest zapotřebí k rozšíření ulic již zřízených.
Z těchto úvah vyplývá také, že sporná podmínka stavebního povolení nedá se ani tím udržeti, že prý jde o pozemky stavební, neboť nic nezáleží na to, zda pozemek, který se má ohraditi, jest pozemek stavební, nýbrž rozhodno je toliko, zda na pozemku má býti zřízena stavba, při jaké podle ustanovení stavebního řádu musí býti šetřeno stanovené čáry stavební.
Z úvah těchto však také plyne, že ani obsah schváleného plánu polohy, zejména stavební čáry v něm snad stanovené nedávají dostatečný právní titul pro uložení sporné podmínky, neboť plán polohy jakožto takový jest dle § 5 stav. řádu závazný jen v příčině směru, polohy a niveau veřejných prostranství v něm upravených, kdežto čáry stavební v plánu polohy snad stanovené mohly by míti právní význam právě jen jako čáry stavební. Stavební čarou jest však, jak svrchu bylo vyloženo, nutno se říditi právě jen při nových stavbách, přístavbách a přestavbách při veřejných prostranstvích, nikoli však, zřizuje-li se hrazení, byť i proti třídě neb ulici.
Sporná podmínka stavebního povolení, dle níž st-l má ustoupiti s navrženým hrazením za uliční hranici pozemku, nemá tedy v zákoně žádné opory, a bylo proto rozhodnutí zsv-u, jež se zakládá na opačném náhledu právním, zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 2839. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 916-919.