NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1880.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.)
Pojem »více lidí« liší se od pojmu »veřejnosti« tím, že jde tam o počet osob tak omezený, že jej možno na první pohled ihned určití, kdežto zde nikoliv.
Pro pojem »zástupu« nebo »shromáždění« nezáleží na tom, zda jde o jednolitou skupinu, či o více skupinek, či jednotlivců od sebe místně oddělených, раk-li přes to může čin býti postřehnut větším počtem lidí.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1925, Zm I 675/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chrudimi ze dne 23. září 1924, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přestupkem podle §u 11 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem podle §u 491 tr. zák. a článku V zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, mimo jiné z těchto
důvodů:
Nejvyšší soud nesdílí názor vyslovený v rozsudku o pojmu zástupu. Z úvahy, že poškozováni neb ohrožování veřejného řadu je tím vážnějším, čím větší jest okruh osob, jež postřehují trestný skutek a na jichž mysl může pak skutek účinkovati, činí zákon na ochranu republiky trestnost nebo zvýšenou trestnost některých skutků závislou na tom, zda skutek byl spáchán před více než jednou osobou, rozlišuje po této stránce mezi dvěma osobami, mezi více lidmi (§ 11, § 14. čís. 1) a mezi veřejností skutku, již vymezuje § 39 čís. 2. Rozeznává-li takto zákon mezi mírou nebezpečí, jaké nastává spácháním činu před více než dvěma lidmi, a mírou nebezpečí, jež nastává tím, že se čin páše veřejně (v shromáždění nebo před zástupem), různí se pojem »více lidí« od pojmu »veřejnosti tím, že jde tam o počet osob tak omezený, že jej možno na prvý pohled ihned určiti, kdežto zde nikoliv, tak že zde na skutečnosti, že jde o »zástup« (neb o »shromáždění«), nemění ničeho, ubudou-li od něho nebo přibudou-li k němu 1—2 osoby. Větší míra nebezpečí, která je důvodem trestnosti nebo zvýšené trestnosti činů veřejně spáchaných, jest zde však bez rozdílu, zda je mezi jednotlivci, úmyslně nebo náhodou v tutéž dobu na témže místě přítomnými, více nebo méně volného prostoru, zda jde tedy o skupinu spojitou tak, že na venek tvoří jediný celek, či o více skupinek, či po případě o větší počet jednotlivců od sebe místně vesměs oddělených, pakli jen přes to může čin býti postřehnut větším počtem lidí. Zákon rozumí tedy zástupem povšechně větší počet lidí náhodou současně přítomných a to vesměs v takovém místním poměru k pachateli, že projev (čin) jeho mohl kýmkoliv z těchto lidí býti postřehnut, jak tomu bylo dle rozsudkových zjištění v tomto případě, kde při onom výstupu bylo přítomno více než 20 lidí, třeba že byli na různých místech roztroušeni, kteří byli v takovém místním poměru к pachatelům, že mohli jejich výroky slyšeti.

Citace:

č. 1880. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 82-83.