Péče řádného obchodníka ve smyslu čl. 282. zák. obch. nezahrnuje v sobě sama sebou závazek ku pojištění věcí obchodníku svěřených. Mlynář, jemuž, odevzdána byla mouka ku přemletí, není proto ze zákona povinen, ji dáti pojistiti proti škodám z ohně. Jest k tomu však zavázán, je-li to obchodní zvyklostí a ve případě tomto ručí, opomenul-li věc dáti pojistiti, za škodu způsobenou ohněm. Žalobce odevzdal žalovanému, protokolovanému u obchodního soudu mlynáři, mouku ku přemletí. Poněvadž brzy na to vypukl v mlýně požár, který zničil mezi jiným i tuto žalobcovu mouku, domáhal se žalobce na mlynáři náhrady škody a dovozoval jednak v žalobě, že žalovaný byl povinen již proto dáti mouku pojistiti, poněvadž15* měl věnovati věci dle č. 282. z. obch. péči řádného obchodníka a ta zahrnuje v sobě i závazek ku pojištění, jednak tvrdil, že je obchodním obyčejem, že mlynáři při uzavírání pojištění pojišťují kromě svých zásob i melivo svěřené jim zákazníky, a že žalovaný, nedav uloženou u něho mouku pojistiti, obchodní tuto zvyklost porušil. První soudce vydal, jelikož se žalovaný k roku, přes to že byl řádně obeslán, nedostavil, rozsudek pro zmeškání, kterým žalovaného ve smyslu žaloby odsoudil. Soud odvolací potvrdil na odvolání žalovaného tento rozsudek a sice v podstatě z toho důvodu, že žalovaný byl ku pojištění ze zákona povinen, neboť měl věnovati obchodu dle č. 282. z. obch. péči řádného obchodníka a péče tato zahrnuje v sobě i závazek ku pojištění věcí svěřených. Nejvyšší dvůr soudní nevyhověl rozhodnutím ze dne 5. listopadu 1912, č. j. Rv 977/12 dovolání žalovaného z těchto důvodů: Dovolání žalovaného opřené toliko o dovolací důvod §u 503. č. 4 c. ř. s. je neopodstatněno. Zajisté sluší spatřovati v odevzdání mouky žalovanému, protokolovanému to mlynáři, ku přemletí v daném případě obchod ve smyslu čl. 272. č. 1 a 273. obch. zák. a rovněž je správno, že žalovaný jakožto schovatel mouky této byl žalobci dle §§ 957., 958., 961. a 964. obč. zák. vázán k péči a měl proto dle čl. 282. obch. zák. vynaložiti péči řádného obchodníka. Nesprávný je však právní názor odvolací instance, že žalovaný povinen byl již z důvodu tohoto ustanovení obchodního zákona k tomu, by mouku danou jemu ku zpracování pojistiti dal proti nebezpečí ohně, jinými slovy, že péče řádného obchodníka ve smyslu čl. 282. obch. zák. zahrnuje v sobě také povinnost ku pojištění. Lze připustiti, že v zákonodárství novějším (srov. § 15. zák. o veřejných skladištích ze dne 28. dubna 1889, č. 64 ř. z.) přichází k výrazu tendence o sobě zajisté nikoli neoprávněná, uložiti obchodníkům, kteří následkem své živnosti mívají v uschování cizí věci, také povinnost, aby věci tyto pojistili aspoň proti nebezpečí ohně. Z platného obecného práva obchodního nelze však povinnost tuto dovoditi. Nejpádnější důkaz v té příčině, že péče řádného obchodníka neukládá o sobě ještě povinnost k pojištění svěřeného cizího předmětu, poskytuje ustanovení čl. 367. obch. zák., které ve svém prvém odstavci předpisuje sice komisionáři jakožto schovateli věci, by vynakládal péči řádného obchodníka, ve svém druhém odstavci však výslovně prohlašuje, že komisionář je zodpověděn za nepojištění věci jen tenkráte, jestliže obdržel od komitenta příkaz ku pojištění. Tím je zjevně vysloveno, že povinnost k péči řádného obchodníka nechová v sobě již také sama sebou povinnost k pojištění věci; vymezujeť zákon okruh toho, čeho má komisionář dbáti jako pečlivý obchodník, tím, že vylučuje výslovně povinnost ku pojištění ze součástí péče řádného obchodníka, již komisionář vynakládati má. Ze zákona nelze tudíž povinnost žalovaného ku pojištění věci žalující firmou jemu svěřené dovozovati. Zbývá tedy jen ještě otázka, nebyl-li žalovaný snad smlouvou k tomu vázán, by mouku ve svém mlýně žalující firmou uloženou pojistil proti nebezpečí ohně, to jest, nedala-li mu k tomu žalující firma snad příkaz dle ustanovení druhého odstavce čl. 367. obch. zák. Na otázku tuto dlužno odpověděti kladně. Nepodléhá zajisté žádné pochybnosti, že takovýto příkaz nemusí býti udělen právě výslovně. Docházejí zde naopak plnou měrou k platnosti vykládací pravidla čl. 278. a 279. obch. zák. Příkaz lze dáti tudíž také mlčky konkludentním jednáním, vztažně dlužno o něm, odpovídá-li obchodní zvyklosti, jež smluvníku je známa, dle čl. 279. obch. zák. za to míti, jakoby byl mezi stranami mlčky ujednán. Neboť dle tohoto místa zákona má soudce při vyšetřování vůle stran přihlížeti zejména také k obchodním obyčejům, platným ve styku obchodním, k tak zvaným obchodním usancím, jakožto vykládacím pravidlům. V tomto směru přednesla pak žalobkyně ve své žalobě, že je obyčejem obchodním, že mlynáři při uzavírání pojištění na oheň kromě svých zásob pojišťují také zásoby obilí a mouky, které jim osobami třetími ku přemletí jsou odevzdávány. Toto ku předmětu právní rozepře se vztahující skutkové přednesení žalobkyně dostavivší se dne 21. května 1912 k ústnímu jednání, slušelo, an žalovaný rok tento zmeškal, považovati dle §u 396. c. ř. s. za pravdivé a slušelo proto v ohledu skutkovém míti za pravdivé, že tento žalobkyní v žalobě tvrzený obyčej obchodní také skutečně stává. Je-li tomu ale tak, pak byl také žalovaný, jakožto protokolovaný obchodník, vynakládaje péči řádného obchodníka (čl. 282. obch. zák.), povinen, by tento obchodní obyčej jednak znal, jednak ho také šetřil. On byl tudíž také povinen, by mouku ve svém mlýně žalující firmou uloženou pojistil proti nebezpečí ohně. Neučinil-li tak přes to a přišla-li mouka po té následkem všeobecného požáru ve mlýně ku zkáze, pak nelze mluviti již o zkáze nahodilé; žalovaný zavinil naopak vzhledem k tomu, že dle čl. 278. a 279. obch. zák. za to míti dlužno, že smlouvě o dílo vztažně schovací, jež uzavřena byla u vědomí shora uvedeného obyčeje obchodního, položen byl za základ také tento obyčej, škodu způsobenou žalující firmě, přestoupiv smluvní závazek, a ručí tudíž za ni dle §§ 1295., 1311., 1323. a 1324. ob. z. obč. Jelikož jest prosba žalobní tím opodstatněna, slušelo zamítnouti dovolání, opírající se toliko o dovolací důvod nesprávného právnického posouzení rozepře. K. K.