NPD documents search: Všehrd, 8 (1927) - Dr. Hynek Kubišta: O státní podpoře stavebního ruchu.

Smlouva dědická.

I. Pojem.
Dědickou smlouvou rozuměti sluší dle obč. z. (§ 1249) smlouvu mezi manžely uzavřenou, kterou budoucí pozůstalost nebo poměrná její část se slibuje a slib ten se přijímá; dle Hartmanna a Ungra záleží však dědická smlouva v tom, že dědic testamentem se povolává, testator však zároveň smlouvou se zavazuje testamentu toho neodvolati (§§ 1249 a 1254 o. o. z.).
II. Forma. Dědická smlouva státi se musí písemně za šetření všech náležitostí písemné závěti (§ 1249 o. o. z.); jest tedy při posuzování otázky, zda dědická smlouva jest platná, přihlížeti k předpisům §§ 578 a násl. o. o. z. (viz čl. Pořízení poslední). Dědickou smlouvu však nelze uzavříti ve formě privilegovaného testamentu. Dekret dv. komory ze dne 8. března 1818 nařizuje výslovně, že výhod testamentů vojenských § 600 o. o. z. při dědické smlouvě užiti nelze. Nálezem nejv. soudu ze dne 2. června 1885 č. 6396, sb. »Gl. U.« č. 10591 bylo vysloveno, že dle § 1217 o. o. z. a dle § 1 zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z. smlouvy mezi manžely, k nimž i smlouva dědická dle § 1249 náleží, uzavřeny býti musí bezvýjimečně před notářem. Naproti tomu bylo nálezem nejv. s. ze dne 2. července 1878 č. 3887, sb. »Gl. U.« č. 7049 vysloveno, že netřeba zřizovati před notářem obapolné testamenty mezi manžely, jelikož testamenty ty nemají na sobě podstatné charakteristické známky smlouvy. Podotknouti dlužno, že shora uvedený zák. ze dne 25. července 1871 v Bukovině, Tyrolsku, vyjma obvody sbor. soudů Tridentského a Roveredského, a v Solnohradsku dosud nenabyl platnosti a nemusí proto ve jmenovaných zemích dědická smlouva před notářem se uzavírati. Dědická smlouva před notářem a dvěma způsobilými svědky uzavřená a stranami potvrzená, vyhovuje všem náležitostem písemného testamentu dle §§ 579 a 580 o. o. z. (nál. ze dne 15. února 1880 č. 1350, sb. »Gl. U.« č. 1084).
III. Obsah.
Povaha smlouvy dědické toho vyhledává, aby v ní povolán byl dědic, a aby zřizující vzdal se v ní práva povolání to odvolati, neb aby neodvolatelnost jeho jinak byla označena (nál. ze dne 3. října 1866 č. 6875, sb. »Gl. U.« č. 2627); tím právě liší se dědická smlouva od testamentu. V pochybnosti jest za to míti, že jde o vzájemný testament a nikoliv o dědickou smlouvu (nál. ze dne 16. února 1882 č. 13938, sb. »Gl. U.« č. 8887); tvrzen-li opak, jest bedlivě přihlížeti k předpisům § 1249 o. o. z. t. j. zda výslovně budoucí pozůstalost obapolně byla slíbena a zda slib byl přijat (nál. ze dne 3. března 1863 č. 1085, sb. »Gl. U.» č. 1662). Pozdějším nál. ze dne 11. června 1879 č. 5993, sb. »Gl. U.« č. 8631 bylo ovšem vysloveno, že listina nepřestává býti kvalifikována jako dědická smlouva pouze proto, že v ní poměrná část pozůstalosti výslovně navzájem nebyla přislíbena a slib navzájem přijat; ale vzhledem k podstatě, důležitosti a účinkům dědické smlouvy sluší dřívější přísnější výklad pokládati za správnější. Předpisův o výminkách při smlouvách (§§ 897 až 900 o. o. z.) jest šetřiti i při dědických smlouvách (§ 1251 o. o. z.). Nařízení ve prospěch třetích osob mohou sice býti v dědické smlouvě obsažena, sluší je však pokládati za poslední pořízení a mohou tudíž býti odvolána po případě pozdějším testamentem nebo kodicilem zrušena (roz. ze dne 11. ledna 1870 č. 8352, sb. »Gl. U.« č. 3651). Uzavření a obsah ztracené smlouvy dědické hlavní přísahou dokázati nelze (roz. ze dne 8. října 1878 č. 6061, sb. »Gl. U.« č. 7164).
IV. Způsobilost.
Smlouvu dědickou mohou platně uzavříti jen manželé (§§ 602, 1249 o. o. z.), nebo nastávající manželé, ač dojde-li mezi nimi k platnému manželství (dv. dek. ze dne 25. června 1817 č. 1340 sb. z. s.). Potřebí způsobilosti k poslednímu pořizování i ke smlouvám (§§ 556 a násl., § 865 a násl. o. o. z.). Spolumanžel nesvéprávný může sice jemu přislíbenou a nezávadnou pozůstalost přijati, o vlastní pozůstalosti však může pořizovati jen se svolením soudu; jinak může pořízení takové obstáti jen, pokud jest platným testamentem (§ 1250 o. o. z.). Sporna jest otázka, může-li ten, kdo soudem za marnotratníka byl prohlášen uzavříti dědickou smlouvu s plnými účinky § 1252 o. o. z. Mnozí ji popírají; Unger však má za to, že marnotratník vzhledem k §§ 568 a 1252 o. o. z. může uzavírati smlouvu dědickou, ovšem jen ve příčině čtvrtiny nebo přesněji vzato ve příčině tří osmin své pozůstalosti; opačný náhled zdá se však býti správnějším, poněvadž zákon v § 1250 povšechného výrazu »chráněnec« užívá a není podstatného důvodu, proč dávati zákonným dědicům (dědicové nepominutelní nepadají tu na váhu) přednost před spolumanželem. Dle zákona potřebí jest k uzavření smlouvy dědické, aby tu bylo platné manželství, nikoliv však též, aby manželé společně žili; mohou tedy manželé od stolu a lože rozvedení uzavříti spolu platně smlouvu o společenství statkův i smlouvu dědickou (nál. ze dne 29. prosince 1886 č. 13749, sb. »Gl. U.« č. 11316).
V. Účinky.
Dědická smlouva má tytéž účinky jako testament; zda-li dědic smlouvou dědickou povolaný jest způsobilý děditi, posoudí se dle doby skutečného nápadu dědického (§ 545 o. o. z.); spolumanžel může jměním svým přes smlouvu dědickou libovolně nakládati, poněvadž z ní bezprostředně žádné právo nevzchází (§ 1252 o. o. z.); ano dle jednoho rozsudku, vyneseného vrch. zem. soudem a potvrzeného nálezem nejv. dv. soudního ze dne 16. února 1882 č. 13938, sb. »Gl. U.« č. 8887, též časop. »Jur. Bl.« č. 17) může každý ze spolumanželů přes to, že mezi nimi uzavřena dědická smlouva, činiti pravoplatná darování pro případ smrti; že však tento náhled důvodně popírati lze, vysvítá již z § 1253 o. o. z. Dle tohoto § jest totiž čtvrtina čisté pozůstalosti povždy vyhrazena spolumanželu, dědickou smlouvu uzavírajícímu, k volnému pořízení na případ smrti. Odtud plyne, že darování na případ smrti, jež jest sice právním jednáním mezi živými, s nímž však tytéž účinky, jako s posledním pořízením spojeny jsou, činiti může spolumanžel, dědickou smlouvou zavázaný, jen ohledně oné čtvrtiny, která jest mu volna. Nepořídil-li zůstavitel o této čtvrtině, připadá dědicům zákonným a nikoliv dědici, smlouvou dědickou povolanému, byť by mu i celá pozůstalost byla přislíbena (§ 1253 o. o. z.). Vzhledem k § 1253 o. o. z. nemá při dědické smlouvě místo domněnka, na níž spočívá ustanovení § 713 o. o. z. Z § 1253 nelze dovozovati, že ona čtvrtina k volnému pořízení vyhrazená, jen v tom případě se nedostane dědicům zákonným, když o ní bylo platně pořízeno při učiněné smlouvě dědické (rozh. ze dne 22. června 1887 č. 6229, sb. »Gl. U.« č. 11646). Byl-li spolumanžel k celé pozůstalosti dědickou smlouvou povolán, bylo by též možno povolání to vzhledem k oné čtvrtině čisté pozůstalosti odvolati.
VI. Zánik smlouvy dědické.
Dědicům nepominutelným jsou jejich práva (§ 775 o. o. z.) jako proti jinému posl. pořízení vyhrazena; dědická smlouva může jen dle předpisů zákona (§ 775 a násl. o. o. z.) jako testament platnosti pozbýti (§ 1254 o. o. z.). Dotčené právo musí však během tří let býti ku platnosti přivedeno (§ 1487 o. o. z.). Odpadl-li základ dědické smlouvy a prohlášeno-li to které manželství za neplatné, pozbývá platnosti i dědická smlouva, jež snad byla uzavřena; bylo-li však manželství rozloučeno, jest nevinné straně právo z dědické smlouvy na případ smrti vyhrazeno (§ 1266 o. o. z.). Od dědické smlouvy, o které právě bylo pojednáno, liší se t. zv. singulární neboli partikulární smlouva dědická, jež záleží v tom, že se někomu smlouvou neodvolatelný odkaz zřizuje a jež proto také smlouvou odkazovní nazývána bývá. Schiffner definuje ji jako smlouvu, jíž se závazným způsobem odkaz poskytuje. VII. Prohlášení smlouvy dědické.
Předpisy ve příčině vyhlášení písemných posledních pořízení a uschování listin (§§ 61, 64 a 68 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854) platí i o smlouvě dědické (§ 69 cit. pat.; viz Prohlášení poslední vůle).
VIII. Poplatky.
Dědická smlouva podléhá jakožto listina kolku 1 zl. z prvního archu; z práva v dědické smlouvě se zakládajícího platí se teprve při dědickém nápadu poplatek stanovený pro převod majetku na případ smrti (pol. saz. 52, 101 popl. z.; viz Poplatky z převodů majetkových).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Smlouva dědická. Všeobecný slovník právní. Díl čtvrtý. Rabat - Švakrovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 4, s. 518-521.