Č. 7837.

Horní právo. — Vodní právo. I. Předmětem horněpolicejni ochrany může býti také prameniště Obecního vodovodu. — II. O rozsahu horněpolicejní ochrany. — III. Zájem obce na zachování prameniště obecního vodovodu je zájmem veřejným. — IV. Horněpolicejní ochranná opatření mohou býti buď definitivní nebo provisorní.
(Nález ze dne 27. března 1929 č. 2462.)
Prejudikatura: Boh. A 1160/22.
Věc: Česká obchodní společnost, akc. spol. v Ú. (adv. Dr. Max Penker z Ústí n./L.) proti báňskému hejtmanství v Praze (za zúč. obec H. adv. Dr. Vil. Klauber z Teplic-Šanova) o ochranné opatření proti účinkům dolování
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výměrem ze 6. května 1924 vydaným v dohodě s osp-ou v Ú. ustanovil báňský revírní úřad v T. v důlním poli stěžující si společnosti a také ještě jiných těžařů podle §§ 170, 220 a násl. hor. zák. ochranný obvod pro zachycování vod napájejících vodovod obce H. a nařídil, že v tomto obvodu jest každé rubání sloje zakázáno a že šachty a chodby z důvodů hornicko-technických nebo horně-policejních nutné smějí býti hloubený po případě raženy jen s povolením báňského a revírního úřadu.
K odvolání st-lky a rovněž zúčastněného těžařstva L-ských uhelných závodů zrušilo báňské hejtmanství v dohodě se zsp-ou v Praze rozhodnutím z 2. března 1925 napadený výměr a uložilo báň. rev. úřadu, aby vydal nové rozhodnutí, hovící skutečným výsledkům provedených šetření a aby se vyslovil při tom též o otázce útrat. Rozhodnutí to odůvodněno v podstatě tím, že výsledky provedeného šetření ke stanovení definitivního opatření nedostačují.
Na základě tohoto rozhodnutí vydal báň. rev. úřad v dohodě s osp-ou nový výměr z 31. července 1925, jímž svoje původní opatření opakoval s tím rozdílem, že je prohlásil za provisorní, a že ohledně hloubení šachet a ražení chodeb upustil od požadavku předchozího povolení úřadu. Současně nařídil, že jemu má býti učiněno oznámení, kdyby se porub přiblížil ochrannému obvodu, nebo kdyby měl býti pojat úmysl v obvodu tom sloj dobývati, aby se mohla určití konečná bezpečnostní opatření, a konečně uznal, že náklady šetření mají nésti obec H. i zúčastněné hornické podniky.
Odvolání stěžující si společnosti báňské hejtmanství v dohodě se zsp-ou nař. rozhodnutím zamítlo, současně však ohledně šachet a chodeb obnovilo požadavek, stanovený v prvém výměru báň. rev. úřadu, že totiž smějí býti hloubeny, resp. raženy pouze s povolením úřadu.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané, uvážil nss takto:
St-lka vznáší předem námitku, že prameniště h-ckého vodovodu není vůbec objektem, požívajícím horněpolicejní ochrany a to proto, že: 1) horní zákon v § 170 chrání vedle osob jen vlastnictví, kdežto prameniště, jakožto soubor spodních vod jest dle ustáleného názoru res nullius, tedy věc, k níž žádné vlastnictví neexistuje, 2) vodovod h-cký není pro obec zvlášť důležitý, neboť v obci jsou k disposici též jiné vody, takže veř. zájem toho nevyžaduje, aby obecní vodovod byl udržen a 3) nejde vůbec o prameniště v pravém slova smyslu, neboť území celého vodovodu jest poddolováno, takže se v něm žádné spodní vody trvale nemohou držeti a musí býti stahovány do dolů.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou. Jest sice pravda, že zákonná povinnost, udržovati svoje hory v díle, jest § 170 lit. a) hor. zák. uložena podnikateli pouze na ochranu osob a vlastnictví, tím však není ještě řečeno, že horně-policejní ochrana selhává, nejde-li o osoby a vlastnictví. Rozsah horně-policejní ochrany není vytčen v § 170 lit. a), nýbrž v § 220 hor. zák., dle něhož báňské úřady v důsledku vrchního dozoru, příslušejícího jim nad provozem hor, mají bdíti nad plněním povinností, které hor. zákon podnikatelům hor ukládá, a zakročovati ve všech případech, kde udržení hor nebo vztah k veř. zájmům vyžaduje zvláštních opatření.
Z ustanovení tohoto se podává, že báňské úřady, pokud provádějí vrchní dozor nad provozem hor s hlediska horně-policejního, mají dvojí úkol, a to jednak bdíti nad tím, aby podnikatelé hor plnili řádně povinnosti, uložené jim z důvodů horně-policejních, t. j. bezpečnostních, již v hor. zákoně samém, t. j. v § 170 lit. a) hor. zák., jednak zakročovati všude tam, kde vztah hor k veř. zájmům vyžaduje zvláštních opatření. Tento dvojí úkol báňských úřadů se však navzájem ani nevylučuje ani se úplně nekryje. Nss vyložil již v několika svých nálezech, zejména v nál. Boh. A 1160/22, že i tam, kde báňský úřad bdí nad podnikatelem hor, aby plnil povinnosti, uložené mu v hor. zákoně s hlediska veř. bezpečnosti, jest povolán učiniti zvláštní opatření, tedy policejně proti podnikateli zakročiti jen tenkáte, vyžaduje-li toho veř. zájem. Ustanovením § 170 lit. a) není však vymezen okruh případů, kdy báň. úřad má podle § 220 hor. zák. učiniti zvláštní opatření, neboť ochrana veř. zájmů, jež je mu zde svěřena, neomezuje se pouze na úkol bdíti nad dodržováním zákonných povinností se strany podnikatele v příčině bezpečnosti »osob a vlastnictví«, nýbrž obsahuje v sobě veř. zájmy, tedy všechny veř. zájmy vůbec. Proto jest také báňský úřad oprávněn tam, kde podnikatel nesplnil veškerých poviností, jež mu s hlediska veř. bezpečnosti horní zákon ukládá, jakmile toho veř. zájem vyžaduje, učinili zvláštní opatření, tedy uložiti podnikateli hor povinoist další, jdoucí přes meze jeho povinností bezprostředně stanovené v zákoně samém [§ 170 lit. a)]. Že takto jest chápali ustanovení § 220 hor. zák. a že není horně-policejní pravomoc báň. úřadům zde svěřená omezena na pouhý dohled na zachování oněch povinností, jež horní zákon v § 170 lit. a) sám podnikateli bezprostředně ukládá, podává se předem ze znění tohoto zákonného utanovení samého. Spojkou »a«, jíž spojeny jsou obě věty, vytyčující úkoly báň. úřadům dáno tu jasně na jevo, že jde o dvojí, samostatný druh úkolů a z textu zákonného nelze poznali, že úkol na druhém místě uvedený obmezuje se toliko na bezpečnostní opatření na ochranu osob a vlastnictví. Opačný výklad nebylo by mimo to možno srovnati s jinými předpisy ob. zák. horního.
V § 18 hor. zák. dáno jest úřadům tam jmenovaným oprávnění, aby z ohledů veřejných zakázaly kutání kdekoli, tedy zajisté i tam, kde kutéř nebo výhradný kutéř si práva ke kutání již vydobyli. Podle § 54 ob. zák. hor., kde vymezuje se účel místního ohledání o žádosti za propůjčku, mají býti [lit. c)] projednány také všechny vztahy k veř. zájmu a podle § 57 má o nich v propůjčovacím usnesení býti také rozhodnuto. Mohou-li tedy již při propůjčce býti podnikateli ve veř. zájmu ukládány povinnosti jdoucí nad meze povinností, které jsou mu v zákoně výslovně uloženy, pak nelze důvodně za to míti, že by se tak nesmělo státi i později, když potřeba omezení dolování z důvodu zájmu veřejného se objeví.
Zbývá tedy jen zkoumati, zda zájem obce na zachování prameniště, napájejícího její vodovod, lze uznati za zájem veřejný. Odpověď na tuto otázku dává § 20 čes. vod. zák., jenž stanoví, že používání vody nelze připustiti do té míry, aby obcím a osobám mohlo se nedostávati vody, když vzejde oheň, aneb když ji obyvatelé potřebují v domácím hospodářství. Tímto ustanovením je zájem na tom, aby v obcích a osadách byl udržen stav vody, jehož jest třeba k hašení požárů a ke krytí hospodářských potřeb obyvatelstva, nepochybně kvalifikován jako zájem veřejný.
St-lka ovšem namítá, že vodovod h-cký pro obec takové důležitosti nemá a že o této otázce nekonal úřad žádného šetření. Leč otázka tato jest skutková, pročež nss může zodpovědění její přezkoumati pouze s hlediska § 6 zák. o ss. Žal. úřad svůj úsudek o tom, že vody z obecního vodovodu jest pro potřebu obce nezbytně třeba, založil na nesporné skutečnosti, že vodovod tento byl svého času postaven z obecních peněz, a na úvaze, že takováto nákladná zařízení nezřizují se v obcích bez naléhavé potřeby. Nelze říci, že úsudek žal. úřadu trpí nějakou podstatnou vadou procesní nebo že je nelogický.
Konečně i námitka, že nejde vůbec o prameniště v pravém slova smyslu, poněvadž vodovod byl zřízen na území poddolovaném, jest bezdůvodná již proto, že vodovod skutečně jest spodní vodou napájen, a pro otázku ochrany zájmu na nerušeném přítoku této vody jest nerozhodno, zda voda ta přitéká z pramenů v technickém slova smyslu, či má-li nějaký zdroj jiný.
Jest tedy námitka, že v daném případě nejde o objekt požívající policejní ochrany, ve všech směrech bezdůvodná. Při posuzování dalších námitek dlužno vžiti zřetel na to, že jde o opatření, jež úřad výslovně označil jako provisorní a třeba proto předem zkoumati, jaký význam toto zvláštní označení má.
Horní zákon sám nerozeznává mezi provisorním a definitivním opatřením, mluví v §§ 220, 221 c), d) a 222 vždy jen o opatřeních, jež má úřad učiniti na ochranu zájmů jemu svěřených. Při tom dlužno na druhé straně uvážiti, že takováto ochranná opatření nikdy nemohou býti absolutně definitivní, neboť jsou to opatření ryze policejní, z nichž zúčastněné strany nemohou nabývati nedotknutelných práv. Neboť úkolem policie horní jest především bdíti stále a nepřetržitě nad tím, aby z provozování hor nevznikala nebezpečenství, a odvraceti poruchy z něho hrozící, pokud v zájmu veř. jeví se policejní zakročení nutným. Z toho plyne, že policie horní není se svým úkolem hotova, když podle zjištěného stavu skutkového učinila určité opatřeni, nýbrž že musí i nadále stav věci stopovati a objeví-li se učiněné opatření nedostatečným, znovu policejními prostředky zakročiti. Ježto však policie není oprávněna zasahovati do svobody jednotlivcovy nad míru policejně nutnou, plyne z toho také, že musí policejní obmezení jednou uložená, když objevila se nadbytečnými, na nezbytnou míru zmírniti (srovn. Budw. A. 4959/07, 6557/09 a nál. z 3. dubna 1913 č. 3496). Nicméně rozeznává praxe již odedávna (zejména při opatřeních na ochranu železnic) horně-policejní ochranná opatření provisorní a definitivní a nařizuje opatření provisorní zejména tam, kde část dolů, v nichž opatření takové má býti nařízeno, není ještě v bezprostřední budoucnosti určena k vyrubání nebo kde není ještě jisto, zda se tam vůbec kdy bude dolovati, jakož i tehdy, když dle dosavadního stavu věci nedá se ještě s dostatečnou přesností vyšetřiti, do jaké míry bude třeba dolovací volnost podnikatelovu v dotyčném území omeziti. Praxe tato (srov. na př. již Budw. A. 9138/12) je s hlediska ekonomického zajisté účelná a nepříčí se předpisům hor. zákona.
Bylo by si ovšem přáti, aby vždy již předem bylo s určitostí zjištěno, jaká nebezpečí budou s budoucím provozem hor spojena, a určiti hned také opatření, jež byla by s to nebezpečí taková odvrátiti, aniž by při tom přesahovala nezbytně nutnou míru omezení poplatníkova. Leč technická povaha provozu hor, kde případná nebezpečí budoucího dolování tají se po většině v neznámých a dosud neprozkoumaných a prakticky neprozkoumatelných hlubinách podzemních, přináší s sebou nutnost, že úřady a znalci, vyšetřující předpoklady pro policejní opatření, mohou jen ve výjimečných případech předem s určitostí zjistiti, zda a jaké poškození dalším provozem nastane; zpravidla musí se tu omeziti na úsudek větší či menší pravděpodobnosti, ba začasté i pouhého podezření hrozícího nebezpečí.
Naproti tomu dlužno uvážiti, že úkolem horní policie jakožto policie jest učiniti vše, co jest v její moci, aby škodám z provozu hor bylo zabráněno. Má-li policie tato plniti svůj úkol, musí svá opatření také učiniti včas. Nesmí čekati, až nebezpečí stane se bezprostředně hrozivým, neboť pak často neměla by ruce dosti účinných prostředků, jimiž by škodu odvrátila, nebo by aspoň odvrácení takové bylo spojeno s náklady neúměrnými. Proto zejména tam, kde půjde o zařízení zvlášť citlivá nebo cenná, nebo kde škoda způsobená nedala by se nahraditi, bude na místě, učiní-li báňský úřad potřebná opatření ihned, jakmile se objeví třebas jen podezření možného ohrožení. Poněvadž pak není všeobecného předpisu, jenž by podnikateli ukládal povšechnou povinnost, předkládati úřadu svoje provozní plány, a jest tedy dána vždy možnost, že podnikatel začne dolovati na kterémkoli místě svého důlního pole, není překážky, aby úřad stanovil potřebné ochranné opatření i pro takovou část důlního pole, v níž podnikatel dosud dolovati nezačal. To plyne ostatně i z ustanovení § 4 lit. c) hor. zák., na jehož základě mohou již v propůjčce býti stanovena omezení nutná ve veř. zájmu (srovn. Budw. A. 9727/13). Jest proto nesprávným názor stížnosti, že úřad smí zakročiti jen na odvrácení nebezpečí hrozícího z porubu již prováděného.
Ovšem čím dříve úřad ochranná opatření stanoví, tím menší bude také zpravidla míti možnost, rozpoznati existenci a rozsah obávaného nebezpečí a bude při zjišťování této otázky odkázán na pouhé dohady. Plyne pak z povahy věci, že v takovýchto případech bude nucen zpravidla stanoviti ochranná opatření v širším rozsahu, a to jak co do místa tak i co do intensity, než jak by mohl učiniti, kdyby vyčkal, až porub se přiblíží k místu, považovanému za nebezpečné. Z té okolnosti, že úřad z opatrnosti nařídí bezpečnostní opatření již dříve, nesmí ovšem pro podnikatele vyplynouti větší omezení, než jaká z ohledů na veř. zájmy, tedy z důvodů policejních musí snášeti a proto také nemusí podnikatel trpěti, aby dotčené dřívější opatření bylo ponecháno v platnosti, jestliže se po přiblížení porubu k nebezpečnému území nebo z jiných skutečností ukáže, že k zajištění zákonné ochrany stačí opatření mírnější, pro něj méně tíživé. Z toho jde, že každé opatření, které úřad činí dříve, než může nebezpečnost dolování na určitém území dostatečně odhadnouti, vyznačuje se větší ještě provisorností, než jakou má každé horně-policejní opatření vůbec, a odpovídá pak skutkovému i právnímu stavu, jestliže úřad opatření takové označí výslovně jako provisorní.
Z toho, co bylo řečeno o provisorním opatření, vyplývá, že podnikatel nemůže se proti němu brániti námitkou jeho předčasností; tím však není řečeno, že by i jinak byl vůči stanovení jeho úplně bezbranným. Bude se vždy moci brániti námitkou, že poměry již dnes známé nebo zjistitelné nevyžadují takového opatření vůbec neb aspoň ne v tom rozsahu a to buď co do místa nebo intensity. Námitky tohoto druhu st-lka již během řízení správního vznesla a opakuje je také ve stížnosti.
Jest to především námitka, že území, pro něž se ochranné opatřeni nařizuje, jest již poddolováno, takže se v něm vůbec žádné prameny držeti nemohou. Tím tedy chce zřejmě vyjádřiti, že nařízené opatření není způsobilé poskytnouti zamýšlenou ochranu a že je tedy zbytečné. Námitku tuto vyvrátil žal. úřad již v rozhodnutí z 2. března 1925 poukazem na to, že podle výsledku šetření dlužno míti za to, že s prvním porubem související sesedání půdy jest již ukončeno a zvláště že vodorovné vrstvy staly se opět nepropustnými, takže nelze jen tak zhola rozhodnouti, zda opětné ssedání půdy v kritickém území nebude míti účinků škodlivějších. Že by skutkové premisy, z nich zde úřad vycházel, byly v rozporu se spisy nebo spočívaly na vadném šetření, stížnost nevytýká. Ježto pak, jak shora již dovoděno, při provisorním opatření stačí pouhé podezření hrozícího nebezpečí, nelze říci, že by úsudek žal. úřadu nebyl logicky možný.
Stl-ka namítala dále již během řízení, že ona část jejího důlního pole, pro něž bylo ochranné opatření nařízeno, jako prameniště pro h-cký vodovod vůbec v úvahu nepřichází, že znalci oblast tohoto prameniště určili jen od oka, že však správnost jejího tvrzení vyplývá z předloženého jí vrstevnicového plánu, dle něhož prameniště pro h-ský vodovod může sahati nanejvýše do vzdálenosti 160 m od tohoto vodovodu. Podle svého mentálního obsahu uplatňuje stížnost touto námitkou zase jen tolik, že bylo zbytečno pro řečené území ochranná opatření nařizovati. Po stránce procesní pak st-lka námitkou touto vytýká, že úřad spokojil se pro vyšetření rozhodné okolnosti nedostatečným prostředkem průvodním, ač st-lka nabídla a předložila důkaz spolehlivější. Námitku tuto odbyl žal. úřad tím, že tvrzení st-lčino prohlásil za neodůvodněné. Toto vyřízení jest však pouhou negací, nikoli však vyvrácením námitky st-lčiny. Nelze z něho zejména poznati, zdali snad úřad pokládá vrstevnicový plán vůbec za nezpůsobilý průvodní prostředek, či zda mu nepřikládá průvodní ceny snad proto, že byl stranou pořízen soukromě, či zda má za to, že z něho vzhledem k jeho grafickému obsahu správnost tvrzení st-lčina nevyplývá. Odůvodnění nař. rozhodnutí trpí tedy vadou, která znemožnila straně účinnou obranu a brání také nss-u skutkovou podstatu nař. rozhodnutí náležitě přezkoumati. Je tedy tato procesní vada podstatná.
Procesně vadnou shledal však nss i onu část nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad, měně výměr prvé stolice, připustil ražení tříd a hloubení jam i tehdy, budou-li z důvodů hornicko-technických nebo horně-policejních nutné, jen po předchozím povolení báň. rev. úřadu. Jak žal. úřad sám konstatoval již v rozhodnutí z 2. března 1925, »nepodali znalci výslovně údajů o rozsahu dolovacích omezení uvnitř ochranného území jimi navrženého«. Z toho, že znalci vyslovili podezření, že by dodatečný výrub spodní vrstvy, pokud se týče celé zde dosud existující sloje, mohl působiti na oblast pramenů, nevyplývá ještě nikterak, že by týž škodlivý účinek mohlo vyvolali také pouhé prohloubení šachet a chodeb. Pro úsudek takový, jenž by byl nezbytným předpokladem pro to, aby zákaz těchto přípravných prací mohl býti vydán, neměl tedy žal. úřad ve znaleckém dobrozdání opory. Ježto pak sám ani úsudek ten — založil-li jej na svých vlastních odborných znalostech — nijak neodůvodnil, dlužno dáti st-lce i potud za pravdu, že nař. rozhodnutí i v této části trpí podstatnou vadou.
Pro vady právě vytčené bylo tedy nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss a poněvadž tím padá i výrok o náhradě útrat řízení, nemusil se nss zabývati námitkami vznesenými proti této části nař. rozhodnutí.

Citace:

č. 7837. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 515-520.