NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3763.

Státní občanství. — Učitelstvo: * I. Učitel (učitelka) městské školy občanské na Slovensku (§ 1 zák. čl. 27 : 1907) není státním úředníkem a nenabývá proto státního občanství čsl. podle § 1 č. 4. úst. zák. č. 236/1920. — II. Tohoto stát. občanství nenabývá také složením slibu podle § 2 zák. č. 64/1918 a podle zák. č. 103/20.
(Nález ze dne 18. června 1924 č. 10914).
Prejudikatura: Boh. 2058 a 3306 adm. Věc: Helena N. v L. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o státní příslušnost.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žádost st-lky o přiznání čsl. stát. občanství ve smyslu § 9 úst. zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. jako opožděnou, poněvadž byla podána po uplynutí lhůty stanovené v čl. 1, odst. 1. vlád. nař. z 30. října 1920 č. 601 Sb.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
I. Jak zřejmo ze znění nař. rozhodnutí, považoval žal. úřad žádost st-lky z 21. května 1922 toliko za žádost o přiznání čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák. č. 236/1920, avšak neprávem. Jak nss vyslovil již v nál. Boh. 3306 adm., nelze v řízení správním — pokud snad v jednotlivém případě zákon zvlášť nenařizuje jinak — ukládati straně tak daleko jdoucí břemeno formálně, že by musila svůj petit v žádosti přednesený formulovati přesně citací příslušného zákonného předpisu anebo přesným uvedením příslušného, zákonem užívaného výrazu. Naopak stačí, když strana ve své žádosti zřejmě projeví svůj úmysl dosáhnouti určitého cíle a když dále uvede skutkové okolnosti pro posouzení její žádosti důležité.
St-lka ve své žádosti žádala výslovně, aby ji úřad »ako aj dosial mienenú čsl. štátnú občanku« potvrdil a odvolávala se při tom na § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, předkládajíc domovský list, podle něhož na základě § 10 rak. zák. č. 222/1896 nabyla v Lučenci domovského práva dnem 28. října 1918. Bylo tedy povinností úřadu, aby tyto momenty st-lkou přednesené za tím účelem, aby se stala nebo byla uznána čsl. státní občankou, podrobil svému zkoumání s hlediska oněch předpisů zákonných, které tu vůbec mohou přijíti na zřetel. Měl tedy úřad povinnost rozřešiti zejména též otázku, zda st-lka po případě vzhledem k citovaným jí předpisům (§ 1 č. 4 úst. zák. č. 236/1920 a § 10 rak. zák. domov. č. 222 z r. 1896) není čsl. státní občankou. Neučinil-li žal. úřad tak, nýbrž posuzoval-li žádost st-lky jenom s hlediska § 9 téhož úst. zák., zůstalo jeho rozhodnutí neúplným a je vadné.
Nicméně neshledal soud v této neúplnosti podstatné vadnosti a to proto, poněvadž tím, jak doleji bude vyloženo, práva st-lky nebyla dotčena.
II. - - -
III. St-lka dovolává se také toho, že podle § 10 rak. zák. o domov, právu č. 222/1896 nabyla 28. října 1918 v Lučenci domovského práva a státního občanství, dovolává se tedy patrně opětně toho, že jest státní občankou čsl. podle předpisu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20.
V tomto směru nelze však stížnosti dáti za pravdu. Neboť podle jasného znění § 1 č. 4 zák. č. 236/20 jsou státními občany čsl. ode dne 28. října 1918 ti, kdož před tímto dnem měli právo domovské v některé obci mocnářství býv. rak.-uh. mimo území republiky čsl.. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. Vztahuje se tedy předpis tento zřejmě jenom na zaměstnance státní. Takovým však st-lka, nejsouc učitelkou na státní škole, nýbrž toliko učitelkou na škole městské ve smyslu § 1 zák. čl. 27 z r. 1907, není a nemůže se tedy po právu dovolávati cit. předpisu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20. Stejný názor, že totiž nejsou státními úředníky ve smyslu uvedeného předpisu, vyslovil nss v příčině učitelských sil na školách církevních již v nál. Boh. 2058 adm.
Nejsouc učitelkou na škole státní, nestala se st-lka státní občankou čsl. také ani tím, že složila slib věrnosti, předepsaný v § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb., poněvadž složení tohoto slibu bylo ovšem podmínkou jejího zatímního dalšího ponechání na škole městské, složením slibu toho však se její služební poměr na uvedené škole nestal služebním poměrem státním.
Státní občanství čsl. nebylo pro st-lku také založeno tím, že po případě snad složila slib ve smyslu zák. z 12. února 1920 č. 103 Sb., poněvadž i složení tohoto slibu mohlo by podle § 1 cit. zák. míti jedině ten účinek, »že zůstane nadále učitelkou«, ovšem takovou, jakou dosud byla, a předpokládajíc, že splňuje ostatní podmínky, zejména, že je státní občankou (viz §§ 15, 2. odst. b) a 32 zák. čl. 27/1907).
Není-li však st-lka státní občankou čsl., nemůže také nabýti domovského práva v obci na území čsl. republiky ležící ani podle předpisu zák. čl. 27/1886 ani podle případných předpisů zák. č. 222/1896, takže v této souvislosti nebylo ani třeba zkoumati, zda §em 13 zák. č. 236/20 byla na území Slovenska rozšířena i platnost § 10 uvedeného rak. zák. č. 222 z 5. prosince 1896.
Když tedy st-lka nebyla státní občankou čsl. podle předpisu § 1 č. 4 úst. zák. č. 236/20, není podstatnou vadou, když úřad, ač — jak dovozeno sub I. — tak učiniti měl, žádost její se stanoviska tohoto předpisu zvláště neposuzoval.
Z těchto úvah bylo rozhodnutí, jak shora uvedeno,

Citace:

č. 3763. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 125-127.