Čís. 8656.

Třebas byl v dovolání uplatňován jen dovolací důvod nesprávného právního posouzení, není závady, by nebylo navrženo jen zrušení napadeného rozsudku, kdyby dovolací soud ani nemohl vyhověti návrhu na změnu napadeného rozsudku pro jeho mylné právní posouzení, nýbrž musel by ho zrušiti podle §§ 496 čís. 3, 513 c. ř. s. — Čís. 8656 —
108
Dvorský dekret ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s. nebyl dosud
ani výslovně ani mlčky zrušen, nelze ho však použiti na případ, zavázal-li se kdo dlužníku u příležitosti soudní dražby nemovitosti, že ji, kdyby jí vydražil, po určité době za jistých podmínek vydá jinému.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1929, Rv I 740/28.)
Žalobci, na jichž nemovitost byla vedena exekuce vnucenou dražbou, ujednali se žalovaným, že vydraží nemovitost, že však bude povinen odevzdati ji po čtyřech letech do vlastnictví některého ze synů žalobců proti zaplacení nej vyššího podání a útrat. V exekuční dražbě dne 17. listopadu 1926 vydražil žalovaný nemovitost za 45000 Kč, prodal ji však dne 15. března 1927 manželům J-ovým za 90000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhali se žalobci na žalovaném náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Veškere nároky žalující strany prýští v podstatě z jediného důvodu žaloby, že žalovaný nedodržel ujednání učiněné před dražbou usedlosti se žalobci. Avšak podle skutkových okolností žalobou uváděných jde o úmluvu při veřejné dražbě, příčící se zákonu, neboť v dvor. dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s. vydaném za tím účelem, by odstraněny byly škodlivé úmluvy při veřejných dražbách, se prohlašuje: »Smlouvy, kterými někdo slibuje, že k veřejné dražbě, jakýmkoliv úřadem pořádané jako spolupodatel se nedostaví nebo jen do určité ceny nebo jinak jen podle daného měřítka bude nebo vůbec nebude podávati, jsou neplatné a na peníze, dary nebo jiné výhody přislíbené za splnění tohoto slibu nelze žalovati«. V souzeném případě žalovaný podle dohody s Jiřím Z-em a s Josefem M-em, kteří rovněž podle tvrzení žaloby byli vlastně dražiteli, že bude vystupovati jako vydražitel jen on sám, docílil toho, že jako jediný vydražitel za nejnižší podání usedlost vydražil. Takováto úmluva, kteráž směřuje ke škodě knihovních věřitelů, jest sama o sobě nedovolená a žalovaný jako jediný dražitel měl možnost vydražiti usedlost za nejvyšší podání, převyšující třeba jen i o nepatrný peníz nejnižší podání, tudíž ve smyslu cit. dvor. dekretu podle daného měřítka dražiti, ježto jiný dražitel se na základě řečené dohody dražby nesúčastnil. Dohoda žalovaného s ostatními dražiteli, zejména s Josefem M-em, který byl zároveň ručitelem za knihovní pohledávku D-ské občanské záložny 25000 Kč jest proto ve smyslu cit. dvor. dekretu neplatná. Výsledek její zejména jest patrný ze samého tvrzení žaloby, že žalovaný usedlost vydraženou za 45000 Kč brzy na to prodal manželům J-ovým za 90000 Kč, takže žalovaný sám a event, ručitelé na zaručené jimi pohledávce ještě mohli vydělati, což se dá souditi z toho, že Josef M. jistě by na prodej usedlosti za nízkou cenu v dražbě nepřistoupil vzhledem k svému rukojemství, kdyby z řečené dohody neměl prospěchu. Vzhledem k neplatnosti dohody mezi vydražiteli o způsobu dražení, jest také podle cit. dvor. dekretu a § 879 obč. zák. neplatná 1 smlouva mezi žalobci a žalovaným o postoupení vydražené nemovitosti na jednoho z jejich synů způsobem v žalobě uvedeným, neboť byla-li dohoda o způsobu vydražení neplatná, nevznikla ani povinnost — Čís. 8656 —
109
z úmluvy učiněné na základě této dohody ve prospěch některého ze synů žalobců a nemají ani žalobci po právu nárok proti žalovanému na náhradu ať z důvodu náhrady škody nebo z důvodu jiného, pokud se tento nárok opírá o smlouvu, jež po zákonu jest neplatná; nemohou tudíž žalobci domáhati se na žalovaném zaplacení. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelé opírají odvolání jen o to, že dvorský dekret ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s., i kdyby byl dosud v platnosti, by se na souzený případ nevztahoval, poněvadž předpis ten má na mysli jen ujednání mezi vydražitelem a dlužníky, kteří vůbec spoludražiti neměli a podle zákona ani nemohli, takže základem žaloby jsou nároky z poměru a ze smlouvy mezi žalobci jako dlužníky a žalovaným jako vydražitelem. Proti tomu jest uvésti: Řečený dvorský dekret nebyl dosud zrušen a není důvodu pochybovati o jeho platnosti. Při exekučním prodeji nemovitosti je v zájmu i exekuta i hypotekárních věřitelů, by se dražby súčastnilo co možná nejvíce dražitelů, by byla v tom ohledu vydaná soutěž, a by se tak docílilo dražebního výtěžku, co možná nejvyššího. Aby se toho dosáhlo, zakazuje dvorský dekret podle svého smyslu a účelu všechny úmluvy, jež (třeba jen ve svých důsledcích) směřují k cíli opačnému, stlačiti nejvyšší podání. Podle přednesu žalobců došlo při exekuční dražbě jejich nemovitostí k dohodě jak mezi těmi, kdož se dostavili, by dražili (zejména žalovaným Augustinem Z-em, Josefem M-em a Jiřím Z-em), tak mezi žalobci, že »věc bude upravena« tím způsobem, že žalovaný, Josef M. a Jiří Z. koupí usedlost, že žalobci budou platiti čtyři léta úroky ze všech zaknihovaných dluhů a že po čtyřech letech budou vydražitelé povinni usedlost dáti přepsati na jednoho ze synů žalobců proti zaplacení docíleného nejvyššího podání i s útratami. Na základě této úmluvy a na základě dohody, že pro ušetření poplatků bude jako vydražitel navenek vystupovati jen žalovaný, nesúčastnil se (kromě žalovaného) nikdo dražby, takže žalovaný za nejnižší podání usedlost vydražil. Úmluva nesměřovala tedy jen k tomu, by usedlost nynějších žalobců, kteří sami jako exekuti byli vyloučeni z dražení, byla zachována některému z jejich synů, nýbrž i k tomu, by vyloučením soutěže dražitelů bylo nejvyšší podání stlačeno na míru nejmenší, což bylo sice v zájmu syna žalobců, jenž měl převzíti usedlost za docílené nejvyšší podání, avšak na úkor hypotekárních věřitelů. Omluva taková jest ve smyslu dvorského dekretu neplatná, příčí se zákonnému zákazu a jest proto podle § 879 obč. zák. nicotná. Každý, kdo učiní takovou úmluvu nebo se jí súčastní, jedná nezákonně, bezprávně. I kdyby tvrzení žalobců bylo prokázáno, nemohli by se domáhati dodržení slibu. Není-li však žalovaný po zákonu povinen splniti tvrzenou úmluvu, nemůže na něm vymáhána býti ani náhrada škody proto, že závazek nesplnil. Neboť nelze mluviti o povinnosti k náhradě škody pro nesplnění závazku tam, kde není vůbec zákonné povinnosti závazek splniti. Podle § 1174 obč. zák. nemůže požadováno býti zpět, co dáno bylo vědomě za účelem nedovoleným.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by o ní dále jednal a ji rozhodl. — Čís. 8656 —
1104
Důvody:
Dovolací odpověď poukazuje k tomu, že dovolací návrh není v souhlasu s dovolacím důvodem, zněje jen na zrušení, ačkoli se dovolání opírá jen o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nevytýká však neúplnost řízení a neuvádí, že by se řízení mělo doplniti a v čem. Než zásada, že dovolacímu důvodu právní mylnosti odpovídá jen dovolací návrh na změnu odvolacího rozsudku, není bez výjimky. Zamítly-li totiž na příklad nižší soudy, jako v souzeném případě, žalobu, neprovedše důkazy o jejím sporném skutkovém základu, ježto měly za to, že její právní základ nemá opory v platném právním řádu a že proto lze žalobu ihned zamítnouti, tento jejich právní názor však není správným, takže při správném právním nazírání na věc je nutno zjistiti skutkový děj sporu, nemůže dovolací soud, uznav právní výtku (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) za opodstatněnou, napadený rozsudek ihned změniti, nýbrž musí jej zrušiti, aby potřebná skutková zjištění byla provedena. V takovém případě tedy, kde by dovolací soud návrhu, by rozsudek pro jeho právní mylnost byl změněn, ani vyhověti nemohl, nýbrž by jej musil zrušiti podle §§ 496 čís. 3, 513 c. ř. s., nemělo by účelu a smyslu, by dovolatel navrhoval změnu, nýbrž odpovídá stavu věci, by navrhl přímo zrušení napadeného rozsudku. Plyneť z celého postupu žalobce, dovolatele, že se domáhá zrušení právně pochybeného zamítacího rozsudku jen proto, by mohlo býti znovu rozhodnuto po této stránce formálně správné. Co dovolání míní zcela povšechnými vývody ve svém úvodě, že odvolací soud nezrušil prvý rozsudek, ačkoli prý tak měl učiniti z úřadu, protože nebylo rozhodnuto o námitce místní nepříslušnosti a o námitce započtení, nelze z doslovu dotčené stati dobře seznati. Než nehledíc ani k tomu, že vytýkané vady se netýkají zájmů žalobců, nýbrž tíží jen žalovaného, nejde tu o zmatečnost, k níž by bylo hleděti z úřední moci, a mimo to žalovaní nevznesli námitku místní nepříslušnosti při prvním roku (§ 240 c. ř. s.) a o námitce započtení nebylo třeba uznati, ana zažalovaná pohledávka soudem nebyla uznána. Ale pravdu má dovolání v tom, že nižší soudy na souzený případ mylně použily dvorského dekretu ze dne 6. června 1838, čís. 277 sb. z. s. Jeho platnost popírá dovolání ovšem neprávem, neboť nebyl dosud ani výslovně ani mlčky zrušen, § 177 ex. ř. v třetím odstavci k jeho ustanovením, třebaže ne jeho citováním, poukazuje a ani soudnictví ani písemnictví o jeho platnosti dosud vážně nepochybovaly. Ale jeho předpis nedopadá na souzený případ, v němž jde o závaznost úmluvy žalobců se žalovaným, že žalovaný společně s Jiřím Z-em a s Josefem M-em, vystupuje na venek sám jako vydražitel, usedlost žalobců v soudní dražbě koupí a že po 4 letech budou vydražitelé povinni dáti vlastnicky připsati usedlost na jednoho ze synů žalobců proti zaplacení docíleného nejvyššího podání i s útratami. Není ještě mařením nabídek ani jiného dražebního úspěchu, čemuž jen chce řečený dekret zabrániti, když se několik koupěchtivých spolčí, by veřejně prodávanou věc koupili společně jedním ze sebe, a nebylo ani tvrzeno, že se i žalobci této úmluvy mezi dražiteli na újmu výsledků dražby súčastnili, neboť úmluvou nebylo ostatním koupěchtivým bráněno, dražby se súčastniti. Jde proto jen o úmluvu mezi žalobci a žalovaným. O té však nelze tvrditi, že směřovala k uskutečnění toho, čemu dekret chce čeliti, že měla za předmět slib jím za neplatný prohlášený, že se někdo jako spolupodavatel k dražbě nedostaví aneb jen do určité ceny nebo jinak jen podle daného měřítka bude nebo vůbec nebude podávati. Také není žalováno o částky, dary nebo jiné výhody zajištěné za splnění tohoto slibu, aniž požadováno nazpět, co žalobci snad vědomě dali, by nedovolené jednání způsobili, ani odporováno platnosti soudní dražby. Žalobci se jen domáhají náhrady škody, která jim prý vznikla, protože žalovaný nesplnil závazek za příležitosti soudní dražby jejich usedlosti převzatý, že, kdyby ji vydražil, ji jednomu z jejich synů po čtyřech letech za jistých podmínek zase vrátí. Touto úmluvou nebyl účel veřejné dražby nijak mařen ani ohrožen, dvorský dekret tu proto nedopadá a neobstojí proto právní důvod, ze kterého nižší soudy žalobu zamítly. Ježto však, se svého právního stanoviska ovšem důsledně, nezjistily skutkový základ pro rozhodnutí o žalobním nároku а k tomu účelu bude třeba jednati také před prvým soudem, byly rozsudky obou nižších soudů zrušeny (§§ 496 čís. 3, 513 a 510 c. ř. s.).

Citace:

č. 8656. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 131-135.