Č. 9403.

Samospráva obecní. — Zaměstnanci veřejní: Obecní úředník je oprávněn stěžovati si k nadřízenému úřadu do usnesení obecního zastupitelstva, kterým byl úředník restringován podle § 13 zák. č. 286/24.
(Nález ze dne 3. října 1931 č. 14283.)
Věc: Zdeňka P. v M. (adv. Dr. Rud. Prchal z Mor. Ostravy) proti moravskému zemskému výboru o dání na odpočinek s odbytným a o nastoupení služby.
Výrok: Nař. rozhodnutí z 9. března 1928 č. 4-1657/ 9/23-4 se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: —
Výnosem presidia rady města M. ze 16. listopadu 1926 byla st-lka, def. úřednice obce M., zpravena, že se městské zastupitelstvo usneslo dne 10. listopadu 1926 přeložiti ji dnem 30. listopadu 1926 do trvalé výslužby podle § 13 bodu 1 restrikčního zákona č. 286/24 s odbytným jednou pro vždy, to jest za 9 roků 7 měsíců podle personálního spisu pro pensi započítatelné služební doby po rozumu bodu 2 § 9 částkou 7636 Kč; doloženo, že oznámí-li st-lka v nepřekročitelné 8denní lhůtě po doručení tohoto vyrozumění dobrovolný odchod z činné služby, zvýší se odbytné podle § 13 odst. 4 a) na 11454 Kč.
Tento dekret byl st-lce doručen dne 17. listopadu 1926; na to oznámila st-lka podáním ze dne 23. listopadu 1926 městské radě, že na přeložení do výslužby nemůže přistoupiti, a že proti rozhodnutí městského zastupitelstva podá odvolání. Odvolání pak podala dne 30. listopadu 1926, domáhajíc se toho, aby její přeložení do trvalé výslužby s odbytným jednou pro vždy bylo zrušeno, ježto městské zastupitelstvo nekonalo šetření a neusnášelo se o tom, je-li u obce překročena nejmenší potřeba zaměstnanectva, a ježto nebyl také schválen restrikční plán; pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, domáhala se st-lka odvoláním pense na místě odbytného, dovozujíc, že pro pensi měla jí bytí počítána služební doba ode dne 1. září 1915, totiž celkem 11 let a 3 měsíce na místě 9 let a 7 měsíců.
Na to sdělen byl st-lce tento výměr presidia městské rady z 9. prosince 1926: »Z textace § 13 zák. č. 286/24 a označení těchto ustanovení jako »nucený odchod« a z důvodové zprávy k tomuto zákonu, podle které znamená nucený odchod restrikci zaměstnanců proti jejich vůli, vysvítá, že nelze se odvolávati proti nucené restrikci samé. Stížnost tedy je přípustná jedině proti případným vadám ve stanovení způsobu příslušných požitků a jejich vyměření. Služební poměr restringovaného zaměstnance se mění podle § 15 bodu 5 dnem doručení výměru. Nelze proto přiznati Vaší stížnosti odkládacího účinku a vžiti na vědomí oznámené nastoupení služby. Odbytné jest k Vaší disposici.«
Do tohoto výměru, »pokud bylo by jej považovati za kontinuitní důsledek rozhodnutí městského zastupitelstva z 10. listopadu 1926, nikoliv za samostatné opatření presidiální«, podala st-lka dne 22. prosince 1926 odvolání k zem. výboru morav., uplatňujíc, že před rozhodnutím o odvolání z 30. listopadu 1926 nemůže napadané rozhodnutí nabýti právní platnosti, že restrikční řízení jest zmatečné, poněvadž st-lka nebyla dána do výslužby dnem doručení dekretu, a navrhla, aby usnesení městské rady bylo zrušeno a odvolání z 30. listopadu 1926 aby byl přiznán odkladný účinek. Při tom poznamenala st-lka, že podává současně shodnou stížnost městskému zastupitelstvu. — Dne 14. září 1927 došel mor. zv od st-lky dodatek k odvolání z 30. listopadu 1926, kterým st-lka nabízela důkaz o tom, že tvrzená jí doba byla jí výslovně skutečně do pense započtena, zápisem správní komise obce Z. z 11. listopadu 1920 bod 1., takže jí dlužno čítati skutečnou služební dobu 9 let a 7 měsíců a připočtenou dobu válečnou 1 rok a 8 měsíců, celkem 11 let a 3 měsíce.
Nař. rozhodnutím mor. zv-u z 9. března 1928 č. j. 4-1667-9-23/4 byla stížnost do usnesení městského zastupitelstva z 10. listopadu 1926 zamítnuta jednak jako nepřípustná, jednak jako neodůvodněná. V důvodech uvedeno, že zákon č. 286/24 chce dosíci, aby úkoly, které stát v zájmu státní správy plniti musí, byly prováděny správně, při tom však co nejúsporněji a co nejjednodušeji, a k tomu cíli jest oprávněn učiniti některá opatření, která jsou v zákoně uvedena. Podle ustanovení § 28 cit. zák. jsou obce oprávněny podle restrikčního zákona postupovati. Platí tudíž zásady platné pro státní zaměstnance i pro zaměstnance obecní. Nutné snížení počtu zaměstnanců chce zákon provésti, pokud možno, cestou dobrovolnou, připouštěje vedle toho možnost, aby zaměstnanci byli dáni do výslužby i proti své vůli. Zákon při tom nestanoví, kteří zaměstnanci a za jakých předpokladů musí, po případě nesmí býti dáni na odpočinek, ponechávaje tak zejména v případě nuceného odchodu uvážení úřadu, které zaměstnance s hlediska cit. zákona pokládá za postradatelné. Též z ustanovení § 14 cit. zák. o výběru zaměstnanců, kteří mají býti propuštěni, nelze dovoditi nárok, aby určitý zaměstnanec nebyl přeložen z činné služby do trvalé výslužby. Zákon nestanoví v § 13 žádné omezení pro úřad, takže může úřad podle toho přeložiti do trvalé výslužby podle své volné úvahy kteréhokoli zaměstnance. V § 14 jsou obsaženy předpisy pro výběr. Předpisy ty však neobsahují závazných omezení. To vyplývá především z textace zákona. Paragraf 14 uvádí totiž vedle tří služebních důvodů i dva důvody čerpané ze života soukromého (hospodářské a rodinné poměry), než tím nevyčerpává všech důvodů, nýbrž dodává, že uváženy budou i jiné závažné okolnosti. To vysvitá též z účelu tímto zákonem sledovaného. Při výběru osob, jež mají býti restringovány, jde o posouzení, který zaměstnanec má býti spíše než zaměstnanec jiný pensionován, jde tu tedy o posouzení relativní postradatelnosti zaměstnanců. Ustanovení § 14 není tedy v podstatě než směrnicí, kterou se úřad při provádění zákona má říditi. Že úvaha ve směru tom není omezena, vychází též z ustanovení § 30 odst. 1 restr. zák., který po dobu účinnosti tohoto zákona zbavuje platnosti veškeré služební a pensijní předpisy i smlouvy tomuto zákonu odporující, stanově tak ve vztazích zákonem tímto upravených tento zákon za jedinou platnou normu. Z těchto úvah jde na jevo, že při nuceném odchodu ve smyslu § 13 restr. zák. může býti zaměstnanec dán do výslužby, jen když dříve byl podle § 13 odst. 3 restr. zák. zpraven a dána mu možnost, aby dodatečně ohlásil písemně dobrovolný odchod z činné služby, že však nemá práva stížnosti proti této výzvě, a nemá tudíž nároku na podání stížnosti. Důsledkem toho zamítl zem. výbor onu část stížnosti, která směřuje do usnesení městského zastupitelstva ohledně přeložení na trvalý odpočinek jako nepřípustnou. St-lka naříká i další část usnesení městského zastupitelstva a to onu část, kterou byla přeložena do trvalé výslužby s odbytným jednou pro vždy, neboť městské zastupitelstvo počítá prý nesprávně pouze se služební dobou 9 roků 7 měsíců, kterýžto výpočet st-lka pokládá za nesprávný. Tuto část stížnosti zamítl žal. úřad jako neodůvodněnou, uváděje pro to podrobné důvody meritorní.
Další, st-lkou nař. rozhodnutí mor. zv-u z 9. března 1928 č. j. 4- 1667-9-23/1 má toto znění: »Mor. zv jednal v dnešní schůzi o stížnosti Zdeňky P. z 22. prosince 1926 do usnesení městské rady z 9. prosince 1926 ohledně nastoupení služby, a usnesl se stížnost zamítnouti pro nepříslušnost zv-u. Zv na základě § 98 obec. řádu rozhoduje pouze o stížnostech podaných do usnesení měst. zastupitelstva. Stížnost Zdeňky P. z 22. prosince 1926 nesměřuje do usnesení měst. zastupitelstva, a není tudíž zv kompetentní o stížnosti rozhodovati.
Toto druhé nař. rozhodnutí bylo st-lce intiinováno výměrem presidia městské rady v M. z 31. března 1928 takto: »Mor. zv jednal o stížnosti do usnesení městského zastupitelstva z 9. prosince 1926 «
Proti oběma právě citovaným rozhodnutím podává st-lka stížnost pro vady řízení a nezákonnost. O podané stížnosti uvážil nss toto: Pokud jde o stížnost podanou do rozhodnutí žal. úřadu o dání st-lky na odpočinek s pouhým odbytným, bylo tu vyřízeno odvolání, podané z usnesení městského zastupitelstva v M. z 10. listopadu 1926, kterým byla st-lka přeložena do trvalé výslužby s pouhým odbytným 7636 Kč na základě služební doby 9 let a 7 měsíců do pense započítatelné a kterým jí byla vyhrazena možnost použiti v osmidenní lhůtě výhod dobrovolného odchodu ze služby. V tomto odvolání vznášela st-lka, pokud šlo o otázku pensionování vůbec, řadu námitek meritorních a formálních. Nař. rozhodnutí dovozovalo v tomto směru, že zaměstnanec nemá nároku na to, aby nebyl podle restr. zák. přeložen do trvalé výslužby, že proto zaměstnanec nemá práva stížnosti proti výzvě jemu dané, aby se hlásil o dobrovolný odchod do výslužby, a že není legitimován ke stížnosti proti této výzvě, a že proto také stížnost podaná do výroku o jeho pensionování jest nepřípustná; v důsledku toho vyslovil žal. úřad, že odvolání jako nepřípustné zamítá.
Z toho odůvodnění jest zřejmo, že ve směru nuceného dání na odpočinek žal. úřad uznal odvolání nepřípustným z toho důvodu, že zaměstnanec, nejsa legitimován k podání stížnosti proti výzvě, aby se hlásil o dobrovolný odchod do výslužby, není také oprávněn podati stížnost do rozhodnutí o dání na odpočinek samém.
Nař. rozhodnutí správně uvádí, že zaměstnanec, jehož se týká restrikční řízení, nemá stížnosti proti výzvě jemu dané, aby se hlásil o dobrovolný odchod do výslužby, ale bez bližšího odůvodnění z toho dovozuje, že i stížnost proti nucenému dání na odpočinek není přípustná.
Nss naproti tomu neshledal zákonného důvodu, který by vylučoval odvolání restringovaného úředníka po provedení jeho restrikce (pokud ovšem restrikce nebyla provedena poslední přípustnou stolicí správní), a přisvědčuje stížnosti v tom směru, pokud dovozuje, že podle všeobecných předpisů mor. obec. zřízení, pokud se týče podle § 40 zák. č. 443/19 má restringovaný zaměstnanec nárok na to, aby o jeho odvolání bylo v cestě instanční rozhodnuto ve věci samé.
Vzhledem k tomu bylo nař. rozhodnutí, uvedené na prvém místě, pokud jím bylo odvolání st-lčino zamítnuto jakožto nepřípustné, zrušiti podle § 7 zák. o ss. Poněvadž však toto rozhodnutí je základem, na němž závisí další obsah rozhodnutí žal. úřadu, týkající se přiznání odbytného restringované st-lce, bylo nutno zrušiti i toto rozhodnutí, aniž měl nss příčiny zabývati se námitkami, které stížnost v tomto směru vznáší.
Naproti tomu bylo stížnost podanou do rozhodnutí žal. úřadu z 9. března 1928 č. j. 4-1667-9-23/1 zamítnouti jako bezdůvodnou, neboť žal. úřad právem zamítl, pokud se týče pro nepříslušnost odmítl st-lčino odvolání z 22. prosince 1926, jež bylo podáno do usnesení městské rady v M. z 9. prosince 1926 a to z důvodu cit. již § 98 mor. obec. zřízení. Originál usnesení toho výslovně uvádí, že se zamítá stížnost podaná do usnesení městské rady; jestliže intimát usnesení toho uváděl, že se zamítá stížnost podaná do usnesení městského zastupitelstva, šlo tu o zřejmé přepsání, patrné z odůvodnění nař. rozhodnutí nade vší pochybnost, takže úchylkou touto nedoznala práva st-lčina újmy.

Citace:

Č. 9403. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 105-109.