Č. 10021.

Obecní dávka z přepychových bytů: I. Je strana pod následky prekluse povinna uvésti v přiznávce k dávce všecky okolnosti rozhodné pro vyměření dávky? II. Kdy lze jednotlivou místnost pokládali za součást bytu majitele domu (zámku)?
(Nález ze dne 22. září 1932 č. 14464.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 5525/26.
Věc: Jindřich Sch. v H. proti okresnímu úřadu v Hořovicích o dávku z přepychových bytů.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním rozkazem ze 6. března 1929 vyměřil městský úřad v H. stěžovateli z jeho bytu v zámku v H. z nadbytečných 42 místností dávku z přepychových bytů ročně 42000 Kč, čili za dobu od 1. února do 31. prosince 1929 částkou 38500 Kč. Okresní úřad nař. rozhodnutím v cestě instanční odvolání st—lovu sice z části vyhověl, v hlavních směrech je však jako bezdůvodné zamítl. O stížnosti podané na toto rozhodnutí nss uvážil: Po stránce formální vychází nař. rozhodnutí z názoru, že se zřetelem na § 6 dávk. pravidel, který ukládá vlastníku domu a držiteli místností povinnost, aby do 4 neděl po vyhlášení pravidel podal přiznání k dávce, bylo povinností st—le, aby obci oznámil v přiznání veškery skutečnosti, opravňující ke slevě dávky, a že nebylo povinností obce zkoumati a vyšetřovati skutečnosti, které vlastník zámku měl udati sám ve vlastním svém zájmu. Nelze prý proto vytýkati obci, že vykonané jí šetření bylo nedostatečným, — Č. 10021 —
ježto přiznání mělo býti upraveno tak, aby každé šetření obce jen potvrzovalo pravdivost údajů přiznání a nikoliv aby objevovalo nové věci. Námitka vadného řízení je prý proto bezdůvodná. Jak z odůvodnění tohoto patrno, má žal. úřad za to, že strana je povinna veškery okolnosti rozhodné pro vyměření dávky udati v přiznání předepsaném v § 6 dávk. prav., a že s uplatňováním okolností v přiznání neuvedených jest prekludována. S tímto názorem nelze souhlasiti.
Dávková pravidla nemají ustanovení, které by s opomenutím strany, uvésti v přiznání k dávce nějaké skutečnosti pro výměru dávky rozhodné, spojovalo účinek prekluse. Není-li však takového výslovného ustanovení, pak platí všeobecná zásada správního řízení, nyní pokud se týče politických úřadů, tedy v konkrétním případě žal. úřadu v §§ 42 a 43 správ. ř. výslovně kodifikovaná, že úřad jest povinen zjistiti skutkový podklad pro rozhodnutí, dávaje při tom stranám příležitost, aby uplatnily svá práva a své právní zájmy —, že postupuje z moci úřední a má hleděti sám k tomu, aby řízením zjištěn byl stav věci směrodatný pro rozhodnutí, konečně zásada, že strana jest oprávněna nové skutkové okolnosti a průvody uplatňovati také v řízení odvolacím (srov. § 79 správ. ř.).
Za tohoto právního stavu nebyl žal. úřad oprávněn odvolací námitku vadného řízení s poukazem na § 6 dávk. prav. zamítnouti, aniž provedl sám šetření o okolnostech, jež byly sporný.
Zda a jak dalece provedené řízení jeví se vadným, bude zkoumáno dále.
Meritorní spor týká se čtyř skupin místností:
1. č. 97, 99, 100, 102, 141, 142, 143, 144 a 145. 2. č. 104. 3. č. 161 — 164. 4. č. 28—33, 47, 136—138.
Ad 1. St—l reklamoval v adm. řízení vyloučení těchto místností ze zdanění z důvodu, že jde o byty vyhražené knihovním právem služebnosti třem žijícím kněžnám-vdovám. Žal. úřad k této námitce odvolací jednak poznamenal, že st—l tuto námitku u I. instance vůbec neuplatňoval, jinak uznal, že pod č. 118 knih. zápisu desk zemských jest jmenovaným vdovám vyhražen bezplatný zařízený byt v ceně 3000 Kč, čemuž odpovídá byt o 4 místnostech blíže neurčených, které sluší ze zdanění vyloučiti.
Nss nemohl úřadu dáti za pravdu.
Lichost důvodu, že st—l svoji námitku neuplatnil již v 1. instanci, plyne z toho, co řečeno svrchu o mylném pojetí § 6 dávk. prav. se strany úřadu. Ani další důvod však neobstojí.
Především je proti spisům zjištění nař. rozhodnutí, že pod č. 118 zápisu v deskách zemských vyhražen jest všem třem vdovám jeden byt v ceně 3000 Kč, neboť zápisem č. 118 vyhražen jest byt v ceně 3000 K vdově Hermíně H., dále zápisem č. 100 vdově Alžbětě H. rovněž byt v ceně 1500 zl., a posléze podle tvrzení strany, spisy nevyvráceného, rovněž byt v ceně 3000 K vdově Martě H., celkem tři byty v ceně po 3000 K.
Nehledě k tomu, je však po stránce právní jedině rozhodno nikoliv, jaké byty kněžnám-vdovám jsou knihovně vyhraženy, nýbrž které místnosti — Č. 10021 —
držitel zámku vdovám těm jako byty jim vyhražené skutečně dal a dává k disposici. Již tím, že držitel zámku určité místnosti určil za byty pro uvedené kněžny-vdovy a tyto místnosti skutečně jim dal jako jejich byty k výhradně disposici, — nechť učinil tak v rámci své soukromoprávní povinnosti či nad to ze své dobré vůle — přestaly ony místnosti býti právně sou- částí bytu držitele zámku a nemohou proto býti považovány za místnosti »při bytu« st—lově ve smyslu § 1 dávk. prav.
Poněvadž žal. úřad, veden nesprávným právním názorem, opomenul vyšetřiti, zda místnosti st—lem z tohoto titulu reklamované a shora uvedené byly skutečně kněžnám-vdovám jako jejich byty držitelem zámku dány k disposici, a námitku odvolání, že místnosti ty dávce nepodléhají, bez takového šetření zamítl, jeví se nař. rozhodnutí v tomto bodu nezákonným.
Ad 2. Žal. úřad nepopírá, že místnost č. 104 — sál s Mánesovými freskami — zásadně spadá pod pojem místností, »v nichž jsou chovány historické nebo umělecké sbírky, knihovny a pod.« ve smyslu § 1 odst. 3 lit e) dávk. prav., odepírá však vyloučiti tuto místnost z dávkové povinnosti, poněvadž jest jí používáno jako representační místnosti a dokonce i jako hřiště dětí. Než tento předpoklad úřadu, — že totiž se oné místnosti trvale používá k obývání — nemá opory ve spisech.
Žal. úřad čerpá svoje zjištění toliko ze zápisu o prohlídce konané v zámku H. obecními funkcionáři dne 22. února 1929. Tento zápis nemá však povahy protokolu o komis. šetření konaném za účasti st—le resp. jeho zástupce, není také st—lem resp. jeho zástupcem podepsán, nýbrž jeví se pouze jako dodatečný zápis funkcionářů obce o tom, co při prohlídce zámku shledali, a nemůže proto býti hodnocen jako zjištění výsledků místního ohledání provedeného za účasti strany.
Když tedy strana reklamovala vynětí místnosti č. 104 ze zdanění podle § 1 odst. 3 lit. e) dávk. prav. uplatňujíc, že se oné místnosti k obývání nepoužívá, bylo věcí úřadu, aby provedl o tom řádné šetření za účasti strany. Zápis z 22. února 1929 nestačí podepříti závěr, že se místnosti té k obývání vůbec používá, natož že se jí používá k obývání trvale, jak § 1 odst. 3 lit. e) prav. dávk. předpokládá.
Ad 3. Ohledně místností č. 161 —164 strana uplatňovala ve svém odvolání, že nepatří vůbec k bytu majitele zámku, ježto jsou »přepažením chodby a učitelského ústavu« od bytu majitele úplně odděleny; ve svém vyjádření ze 6. srpna 1929 na dotaz městského úřadu prohlásila, že nejsou nikým obývány. Žal. úřad vycházeje ze skutečnosti, že učitelský ústav, dočasně v zámku umístěný, místnosti ty vyklidil, pokládal již tuto skutečnost o sobě za dostatečnou pro závěr, že se ony místnosti staly opět součástí bytu st—lova. Než názor ten není správný.
Podle § 1 dávk. prav. vybírá se dávka ze všech obytných místností, které jsou »při kterémkoli bytě« v obci, a podle § 4 prav. je povinen platiti dávku držitel bytu. Z toho plyne, že dávku lze vybírati jen z místností, které patří k bytu poplatníkovu. Jedině z okolnosti, že v domě držitele bytu — Č. 10021 —
jsou nějaké prázdné místnosti, nelze ještě dovozovati, že tyto místnosti patří k bytu majitele domu (srov. Boh. A 5525/26). Nestačí tedy okolnost, že učitelský ústav místnosti v zámku H—ském dočasně mu přidělené vyklidil, aby odůvodnila závěr, že tyto místnosti vyklizením staly se součástí bytu majitele zámku. Poněvadž žal. úřad, vycházeje z mylného právního názoru, nekonal šetření o tom, zda vůbec a eventuelně kdy místnosti učitelským ústavem vyklizené byly spojeny s bytem st—lovým, bylo nař. rozhodnutí v tomto bodu shledáno nezákonným.
Ad 4. Pokud se týče místností č. 28—33 a 47 odepřel žal. úřad uznati je za vyňaté z dávky, ježto není o nich prokázáno, že by spadaly pod ustanovení § 1 odst. 3 prav. V tomto směru však žal. úřad nesprávně pojal odvolání, které reklamovalo místnosti ty nikoliv z důvodu, že by spadaly pod místnosti podle § 1 odst. 3 dávk. prav. ze zdanění vyloučené, nýbrž proto, že vůbec nepatří k bytu st-lovu. O této námitce úřad nekonal šetření a námitky té nevyřídil, pročež je v tomto směru nař. rozhodnutí vadné. — — —
Důvodnou bylo uznati stížnost ohledně místnosti č. 137, neboť ve svém odvolání st—l uplatňoval, že místnost ta je určena pro zaměstnance st—lovy a nepatří k jeho bytu, námitka tato tím, že st—l k vyzvání úřadu se o ní blíže neprohlásil, účinnosti nepozbyla, a úřad okolnosti st—lem v odvolání uplatněné nechal nevyšetřeny.
Z uvedených důvodů bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 10021. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 285-288.