NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 18 (1909) - K otázce příslušnosti soudů ve sporech possessorních a vlastnických ohledně pozemků lesních.

K otázce příslušnosti soudů ve sporech possessorních a vlastnických ohledně pozemků lesních.

Více domkařů v Ř. zažalovalo více tamních rolníků pro rušení držby bráněním v pastvě na části poz. parcely k. č. 272 tamtéž tím, že na ní stromky zasázeli, resp. semeno lesní zaseli.
K odůvodnění svého žalobního podání odvolávali se žalobcové na to, že od nepamětných dob až do doby poslední sami, resp. jich předchůdcové v držení jich domků právo pastvy na příslušném pozemku vykonávali, vyhánějíce z jara husy, od května až do zimy dobytek na spornou plochu, kteráž prý byla vždy jen pasinkem a nikdy lesem.
Žalovaní připustili, že žalobcové v posledních dvou letech na ploše té pásli a doznali rovněž, že plochu tu v poslední době zalesnili, namítajíce však, že celá parcela č. 272 v pozemkové knize i v katastru označena jest jakožto les a že proto pořad práva dle § 18. zák. z 3. prosince 1852, č. 250 ř. z. jest nepřípustným; tvrdili dále, že sporná plocha v r. 1888 byla zalesněna, že však sazenice jednak pasením dobytka žalobců, jednak živelními nepohodami vyhynuly; žalobcům prý bylo po r. 1888 na stížnost žalovaných okr. hejtmanstvím pasení na ploše té zakázáno, načež žalobci v pasení tam ustali.
Žalobcové udali, že hejtmanství zákaz ten později odvolalo.
Ani o zákazu ani o odvolání písemného dokladu strany nemají.
Soudním ohledáním místa bylo zjištěno, že na sporné nyní zalesněné ploše nalézá se trochu trávy, že místy tvoří plocha ta skalnaté srázy, na nichž tu a tam rostou zakrslé borovice a že povaha půdy na ploše té rovná se povaze ostatní plochy parcely té, na níž vysoký les stojí.
Námitku nepříslušnosti soudu první stolice zamítla z důvodu zák. z 8. ledna 1889, č. 10 z. z., min. nař. z 3. září 1855, č. 161 z. ř., a cís. nař. z 5. července 1853, č. 130 z. ř., pak §. 18. zák. z 3. prosince 1852, č. 250 z. ř. a žalobě plnou měrou vyhověla.
Stolice rekursní (Brno) rozhodnutím ze dne 4. dubna 1905, č. j. R II. 234/5|7 naříkané konečné usnesení potvrdila, co se otázky příslušnosti týče, z těchto
důvodů:
Žalovaní nebrali v odpor první část konečného usnesení prvého soudce, v níž námitka nepřípustnosti pořadu práva byla zamítnuta, a naříkali pouze usnesení prvého soudce, pokud se týče rozhodnutí ve věci hlavní.
Též druhá stolice neměla příčiny v prvnějším bodu zaujati stanovisko jiné, nežli prvý soudce, protože jest toho názoru, že první soudce správně vyložil § 18. lesního zákona, pak ustanovení zems. zákona pro markr. Moravské ze dne 8. ledna 1889, č. 10 z. z., a min. nařízení ze dne 3. září 1855, č. 161. ř. z.
Slušelo proto nechati nedotknutým výrok, pokud se týče námitky nepřípustnosti pořadu práva.
Též ve věci hlavní jest výrok prvého soudce odůvodněn.
Jest sice správným náhled stěžovatelů, že nemůže býti o držení práva řeči tam, kde zákon vůbec právo nějaké nedopouští, protože v tomto případě též vykonávání držby právnického účinku míti nemůže; avšak § 43. c. pat. ze dne 5. července 1853, č. 130., nezapovídá nabytí zmíněných tam práv vůbec, nýbrž jenom vydržením, dopouští však jejich nabytí pod podmínkami tam uvedenými, a nelze nahlížeti, proč by nemohl prozatím nastati skutkový stav držby až ku splnění žádaných zákonem podmínek, a tím též účinky skutečného stavu držby, zejména též účinek v § 339. obč. z. stanovený, že držba nesmí býti nikým o své újmě rušena.
Držba však jeví se býti o své újmě rušena potud, pokud politický úřad nezakazuje z důvodů zemědělských vykonávání pastvy, aneb pokud žalovaní cestou řádné žaloby nedokáží, že žalobcům právo pastvy podle stávajících zákonů nepřísluší.
Dle udání žalovaných zakázal sice politický úřad v roku 1888 žalobcům pastvu, avšak dle udání žalobců vzal politický úřad na jejich stížnost zákaz zpět a povolil jim pastvu.
Pokud se týče vývodů rekursu, opírajících se o ustanovení lesního zákona, lze k jejich vyvrácení ukázati na správné odůvodnění prvého soudce a na tu okolnost, že zjištěno jest udáním stran, že již od drahných let les na sporné části p. č. 272. zanikl a že ze soudního ohledání jest vidno, že skutečně tam les neexistuje, pročež ustanovení lesního zákona toho času a za toho stavu pozemku užíti nelze.
Na to podali žalovaní na ony domkaře žalobu na uznání vlastnictví. Tito vznesli rovněž námitku nepříslušnosti soudu, kterouž
8* obě stolice zamítly, stolice rekursní rozhodnutím z 8. června 1906, č. j. R II. 188/6|6 z těchto
důvodů:
V tomto incidenčním sporu nejde o meritální otázku, přísluší-li žalovaným právo na spoluužívání pozemku p. č. 272. v Ř., pročež jsou dotyčné vývody rekursu nemístnými.
Otázku kompetenční však první soudce po zákonu zcela správně rozhodl.
Vyvazovací patent z 5. července 1853, č. 130. ř. z., jehož se rekurenti hlavně dovolávají, na případ tento vůbec se nehodí; jednak nejde zde vůbec o vyvazení, nýbrž o oduznání práva spoluužívání pasením, jednak dle § 1. č. 4. zák. toho upravují se jím pouze poměry mezi vrchnostmi a obcemi, jakož i bývalými poddanými, pak mezi obcemi, nikoliv ale mezi jednotlivými vlastníky usedlostí a jednotlivými spoluužívateli (rolníky a domkaři). Proto jsou i vývody rekurentů o nutnosti úplatného výkupu pro spor tento zbytečnými.
Rovněž tak říšský kommassační zákon z 7. června 1883, čís. 92. ř. z., a dodatek k němu ze dne téhož čís. 94. ř. z. jsou pro otázku kompetenční přítomného sporu naprosto bezvýznamnými, ani po stránce meritální naň rovněž se nehodíce.
Totéž platí o zemských zákonech kommassačních z 13. února 1884, čís. 30. a 31. z. z. (»agrární společenstva«).
Pro kompetenční otázku naši by ostatně i v případě tom, že by šlo skutečně o vyvazení dle shora cit. pat. z r. 1853, rozhodným byl zákon z 8. ledna 1889, čís. 10. z. z., dle něhož (§ 2.) pro spory o trvání a netrvání práv, v §§ 1. a 2. cit. patentu uvedených, tudíž i společného práva užívacího, jsou příslušnými výlučně soudové. Pouze provedení vyvazení neb regulace zůstaveno bylo v § 4. zák. tohoto úřadům správním.
Vzhledem na tento jasný předpis nyní ve věci té platného zákona marně dovolávají se rekurenti též ustanovení § 190. c. ř. s. a to i z příčiny další, že podání na c. k. komisi pro agrární operace učiněno bylo teprve po vydání naříkaného usnesení.
Poněvadž se tudíž ve sporu tomto, jak první soudce právem uznal, jedná o právo soukromé, o vlastnictví k půdě služebnosti pasení prosté, byla námitka nepříslušnosti pořadu práva žalovanými učiněná naříkaným usnesením vším právem zamítnuta, pročež je potvrditi bylo.
Zatím obrátili se rolníci též prostřednictvím ministerstva práv na ministerstvo orby, kteréž dle § 42. odst. 2. j. n. vyžádalo si rozhodnutí nejvyššího soudu. Týž zrušil rozhodnutí soudu rekursního i usnesení konečné první stolice ve sporu possessorním, vyslovil nepříslušnost soudů k rozhodování o této žalobě a zmatečnost dosavadního soudního řízení.
Důvody:
Pokud v přítomném sporu o rušenou držbu vznesené žádání žalujících odnáší se k rušení v držbě práva pastvy ohledně části pozemkové parcely čís. kat. 272. v Ř., nelze o § 42. odst. 2. c. jur. normy opřenému návrhu c. k. ministerstva orby upříti oprávněnosti.
Jisto jest, že parcela čís. 272. v Ř. jak ve stabilním, tak i v novém katastru zanesena je jako »les«, dále že žádáním žalobcovým nedotčená část parcely čís. kat. 272. skutečně je lesem a že povaha půdy oné plochy, jíž se domáhají žalující k vykonávání práva pastvy, je stejná, jako povaha půdy oné části téže pozemkové parcely čís. kat. 272., která je lesem porostlá. Tvrdí tedy žalující, že byli porušeni v právu pastvy na pozemku zřejmě »lesním«. Dle § 2. zákona lesního ze dne 3. prosince 1852, čís. 250. ř. z., nesmí býti pozemek lesní bez povolení politického úřadu odnímán pěstění dříví.
Dle §§ 3. a 4. zákona lesního dlužno po případě i vynucovati opětné zalesnění vykácené části lesa.
Dle § 10. zmíněného právě zákona nesmí dále ohledně takového pozemku v případech tam uvedených vůbec býti vykonáváno právo pastvy.
Z toho však plyne, že přítomná rozepře o rušenou držbu náleží, pokud jde o část parcely čís. 272., k takovým rozepřím, k jejichž rozhodování soudy nejsou povolány, a to tím spíše, že dle § 18. zák. lesního o pochybnostech, závadách a sporech, naskytujících se v lesích stížených služebnostmi lesními ohledně použití ustanovení, obsažených v §§ 1.—17. zákona lesního, rozhodovati mají úřady politické s vyloučením pořadu práva, v případě přítomném však žalobci právě se domáhají toho, aby žalovaným bylo zabráněno zalesniti lesní půdu.
Konečné usnesení stolice prvé a potvrzující rozhodnutí zemského soudu v Brně resp. předcházevší mu řízení je tedy, pokud se odnáší k části lesní parcely čís. kat. 272., zmatečno pro nepřípustnost pořadu práva, i bylo tudíž k návrhu c. k. ministerstva orby, jakožto nejvyššího úřadu správního pověřeného dozorem k lesům dle § 42. odst. 2. civ. jur. normy, vysloviti zmatečnost rozhodnutí resp. předcházevšího mu řízení.
(Rozh. z 18./2. 1908, č. j. Nc II. 17/5|5).
B.

Citace:

K otázce příslušnosti soudů ve sporech possessorních a vlastnických ohledně pozemků lesních.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1909, svazek/ročník 18, číslo/sešit 3, s. 148-151.