NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Č. 4986.

Policejní právo trestní: * Kancelář ministerského úředníka a chodba v budově ministerstva není podle své povahy a svého určení veřejným shromaždištěm ve smyslu § 11 cís. nařízení z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.; mohla by se jím státi jen za určitých okolností.
(Nález ze dne 6. října 1925 č. 18400).
Věc: Otakar P. v Praze proti ministerstvu vnitra o trestní nález.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl st-l pořadem instancí odsouzen pro přestupek § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. k pokutě 100 K, protože z výpovědí svědků a samotného obsahu odvolání jde na jevo, že obviněný křikem a urážlivým chováním proti úředníku způsobil veřejné pohoršení. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto: V § 11 cit. nařízení prohlašuje se za trestné 1) policejně závadné chování na veřejných shromáždištích, jímž se porušuje pořádek a slušnost, ruší zábava obecenstva neb jinak působí pohoršení a 2) pak demonstrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě neb nevážnost k jejím nařízením. Podrobuje tedy § 11 cit. nař. trestní sankci dvě skupiny činů: jednak chování, které se jeví jako policejně závadné a jež mimo to jest kvalifikováno povahou místa činu a účinky, jež způsobilo na venek, jednak jednání, jež má ráz demonstrativní a jehož motivem jest projeviti určité smýšlení.
Z odůvodnění nař. rozhodnutí, že totiž obviněný křikem a urážlivým chováním proti úředníku způsobil veřejné pohoršení, jest zjevno, že žal. úřad pokládal za danou pouze skutkovou podstatu trestního činu dle první věty § 11 a st-le pouze pro tento přestupek odsoudil, nikoliv však také pro demonstrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě neb nevážnost k jejím nařízením. Jde tudíž námitka stížnosti toho znění, že výstup mezi st-lem a min. úředníkem byl rázu čistě osobního a že ministerského úředníka nelze považovati za »vládu« neb aspoň za representanta vlády, úplně mimo.
Skutková podstata deliktu první skupiny § 11 jest vymezena několika momenty, a to, že jde o policejně závadné chování na veřejných shromáždištích a že tímto chováním byl porušen pořádek a slušnost, rušena byla zábava obecenstva neb jinak způsobeno pohoršení. Jak z nař. rozhodnutí trestní nález potvrzujícího jest patrno, považoval žal. úřad tyto momenty za splněny. St-l naproti tomu tvrdí, že o policejně závadném chování na veřejném shromáždišti v daném případě řeči býti nemůže, ježto úřadovnu referenta při min. obch. resp. chodbu v budově tohoto ministerstva nelze pokládati za veřejné shromáždiště ve smyslu § 11 cit. nařízení. Žal. úřad, potvrdiv trestní nález, vycházel zřejmě z názoru opačného.
Cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. nepodává definici, co jest rozuměti výrazem1 »veřejné shromáždiště«, nýbrž mluvě o veřejných shromáždištích uvádí jen jako příklady poslucnárny, divadla, plesové sály, hostince a kavárny atd. a mimo to železnice, parní lodi, vozy poštovní a pod. Z tohoto exemplifikativního výpočtu jest patrno, že cit. nařízení má především na mysli takové místnosti resp. taková místa, která již dle svého účelu nebo svého věnování slouží k tomu, aby se tam shromažďoval větší počet osob individuelně neurčitých za účelem zábavy, vyslechnutí přednášky, dopravy a pod.
Úřadovna ministerského úředníka slouží svým věnováním k tomu, aby úředník v ní konal své služební povinnosti, zejména zpracovával přidělené referáty; jest ovšem zpravidla určena také k přijímání stran, že by však již dle povahy věci byla určena k shromažďování se většího počtu osob, tvrditi nelze. Pouhá možnost, že se tam snad může za určitých okolnosti shromážditi větší počet osob individuelně neurčitých, nekvalifikuje sama o sobě takové místo za »shromaždiště«. Totéž platí i o kvalifikaci chodby v budově min. obch. Původním a vlastním účelem chodby jest umožniti příchod k jednotlivým místnostem úřední budovy, nikoliv aby se tam lidé »shromažďovali.« Není tedy možno uznati, že by úřadovna jednotlivého referenta nebo chodba v budově úřední všeobecně, t. j. již podle své povahy a svého určení byly veřejnými shromaždišti ve smyslu cit. nař.
Tím ovšem není nikterak řešena otázka, za jakých okolností slušelo by také místnosti (místa), které podle své povahy a svého určení veřejnými shromaždišti nejsou, přes to pod tento pojem ve smyslu uvedené normy zahrnouti. O otázce té bylo by uvažovati teprve tehdy, kdyby nastaly právě zvláštní okolnosti takové, které by mohly odůvodniti závěr, že místnosti ty se fakticky místem veřejného shromáždění staly.
Že by v daném případě takové zvláštní okolnosti byly nastaly, které by úřadovně referenta a chodbě v budově ministerstva propůjčily aspoň přechodně ráz veřejného shromáždiště, nevychází ani ze spisů ani žal. úřad netvrdí, vycházeje zřejmě z právního názoru, že kancelář min. úředníka a chodba v budově ministerstva jest za všech okolností veřejným shromaždištěm. Tento názor jest však, jak dovozeno, mylný a bylo proto nař. rozhodnutí, vybudované na tomto mylném právním názoru, zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4986. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 276-278.