Č. 2862.

Státní úředníci: Zákon č. 74/1919 poskytuje za podmínek a předpokladů v něm stanovených právní nárok na uznání statusu čsl. státního úředníka.
(Nález ze dne 13. listopadu 1923 č. 19 164).
Věc: Inž. Erich B. v Opavě (adv. Dr. Teytz z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o přijetí do státní služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem býv. rak. min. obchodu z 26. června 1914 byl st-l ze svého tehdejšího působiště v Opavě přidělen živnostenskému inspektorátu v Bregenzi ve Vorarlberku. Za všeobecné mobilisace roku 1914 nastoupil službu válečnou a upadl dne 24. prosince 1915 do ruského zajetí, odkud se navrátil dne 9. července 1920.
Žádostí z 12. srpna 1920 obrátil se st-l prostřednictvím ústředního živnostenského inspektorátu v Praze na min. soc. péče o přijetí do čsl. státní služby a prohlásil ochotu složiti slib věrnosti a naučiti se jazyku státnímu.
Výnosem z 31. října 1922 zamítlo min. soc. péče žádost st-lovu s odvoláním na § 2 zákona ze 7. února 1919 č. 74 Sb. a § 5 nař. z 21. března 1919 č. 154 Sb. a s odůvodněním, že se včas do služeb republiky nepřihlásil a slib věrnosti nesložil, poněvadž dle sdělení purkmistrovského úřadu v Opavě se navrátil ze zajetí dne 31. května 1920, kdežto přihlášku podal teprve dne 12. srpna 1920, tudíž po uplynutí 8denní lhůty stanovené cit. §em 5 nařízení č. 154/19.
Výnosem z 30. ledna 1923 setrvalo min. soc. péče na svém původním zamítavém stanovisku s odůvodněním, že dle vlastního tvrzení st-lova odpadla nepřekonatelná překážka, zabraňující mu zachovati se dle zákona č. 74/1919, t. j. válečné zajetí, dnem 9. července 1920, kdežto k složení slibu věrnosti se přihlásil teprve dnem 14. srpna 1920, tedy po uplynutí 8denní lhůty stanovené §em 5 cit. nařízení č. 154/19 .
Stížnost do toho rozhodnutí podaná, vypisující veškeré v administrativním řízení již uvedené okolnosti, domáhá se jeho zrušení pro nezákonnost event. vadné řízení, dovozujíc, že nepřekonatelnou překážku která vadila st-li složiti slib věrnosti čsl. státu, nelze spatřovati ve válečném zajetí, nýbrž v tom, že jeho státní občanství, jehož existence jest přece předpokladem dotčeného slibu věrnosti, bylo pochybným. Tato překážka odpadla teprve doručením dekretu slezské zemské vlády ze 7. dubna 1921, kterým mu bylo toto státní občanství přiznáno, nebo snad nejdříve doručením výnosu min. soc. péče z 27. února 1921, jimž mu bylo sděleno, že k němu bude až na další přihlíženo jako k čsl. státnímu občanu.
Přihlásil-li se tedy dnem 14. srpna 1920 k složení předepsaného slibu, učinil tak včas. Než i kdyby náhled žal. úřadu byl správným, jest z vylíčeného stavu věci patrno, že se od svého návratu ze zajetí usilovně namáhal o to, aby předpisu zákona vyhověl a že učinil tak skutečně, jakmile veškeré překážky, v cestě mu stojící, odstranil.
V odvodním spise vyslovuje žal. úřad předem po formální stránce pochybnost o příslušnosti nss-u pro daný spor z důvodu § 3 lit. a) zák. o ss, poněvadž st-l byl k žal. úřadu v soukromoprávním poměru smluvním.
Ve věci samé setrvává žal. úřad na právním názoru, uplatněném v nař. rozhodnutí a opírá jej důvody již tam uvedenými.
Rozhoduje o stížnosti uvažoval nss takto:
Pokud jde o výtku nepříslušnosti s hlediska § 3 lit. a) zákona o ss sluší poukázati k tomu, že st-l opírá svůj domnělý nárok na ustanovení do služby republiky o předpisy zákona ze 7. února 1919 č. 74 Sb., pokud se týče o svůj pragmatikální poměr, ve kterém se nacházel k bývalému státu rakouskému. Nelze proto býti na pochybách, že podkladem tvrzeného nároku jest toliko tento poměr veřejnoprávní a nikoliv soukromoprávní poměr smluvní k žal. úřadu, ve kterém byl st-l přechodně teprve po podání své žádosti o přijetí do státní služby a který proto pro právní posouzení případu nemá vůbec významu. Jest proto výtka tato bezdůvodná.
Co do věci samé sluší zdůrazniti, že nss může poskytovati ochranu toliko subjektivním právům zaručeným zákonem. Takovým subjektivním právem, o něž by se v daném případě mohlo jednati, jest nárok na uznání statusu čsl. státního úředníka podle zákona č. 74/1919.
Cit. zákon neposkytuje však tento nárok bezpodmínečně, nýbrž váže jej na určité přesně vytknuté předpoklady a podmínky.
Předpoklady ty uvedeny jsou v 1. odst. § 1 cit. zákona, podmínky pak v odst. 2. Jako první předpoklad stanoví cit. předpis, že v tom kterém konkrétním případě jde o státního úředníka nebo trvale ustanoveného zřízence bývalého státu rakouského a monarchie rak.-uh., jakož i podniků a fondů tohoto státu.
Druhým předpokladem jest pak, že ten který jednotlivec, náležející do okruhu bývalých státních zaměstnanců takto vymezeného, byl v den vyhlášení zákona, t. j. dne 17. února 1919 ustanoven při některém státním úřadě, podniku neb fondu v obvodu čsl. republiky mimo Slovensko, tedy v Čechách, na Moravě neb ve Slezsku, jinou vládou než vládou čsl. republiky.
Podmínkou pak pro existenci zmíněného nároku, uvedenou v 2. odst. cit. § 1, jest složení slibu věrnosti v přesně určeném znění a lhůtě.
Prov. nař. č. 154/1919 nedotýká se vůbec předpokladů v 1. odst cit. § 1 uvedených, nýbrž stanoví jedině modality ohledně složení slibu, předepsaného v odst. 2. Zůstává proto pro posouzení předpokladů nároku, o nějž tu jde, jediným pramenem právním cit. § 1 zákona č. 74 1919. Ve sporném případu nelze chovati pochyb a není také sporu o tom, že st-l prvnímu z uvedených předpokladů vyhovuje, totiž že byl trvale ustanoven pragmatikálním státním zřízencem bývalého státu rakouského.
Pokud jde však o předpoklad druhý, plyne rovněž nepochybně jak ze spisů správních, tak z vlastního tvrzení st-lova, že byl výnosem býv. rak. min. obchodu z 26. června 1914 ustanoven při živnostenském inspektorátu v Bregenzi ve Vorarlberku. Nebyl tedy a ani netvrdí st-l, že by býval dne 17. února 1919 ustanoven při státním úřadu nalézajícím se v obvodu československé republiky mimo Slovensko. Není proto již dle obsahu stížnosti dán ve sporném případě druhý nezbytný předpoklad pro subjektivní nárok, jehož se st-l domáhá.
Na tom ničeho nemění, že žal. úřad mylně měl za to, že daný případ lze subsumovati pod cit. zákon č. 74, neboť tímto mylným posouzením právní povahy uplatňovaného nároku nemohl proň ještě býti získán právní zákonný podklad. Je-li tomu tak, pak dlužno podání st-lovo z 14. srpna 1920 chápati toliko jako žádost o ustanovení do státní služby, jejíž vyřízení jest položeno do volné úvahy příslušného úřadu. Jestliže pak žal. úřad v mezích této volnosti vyřídil onu žádost zamítavě, jest z toho, co svrchu bylo vyloženo, patrno, že nemohl tím zasáhnouti do sféry subjektivních práv st-lových, když již stížnost sama uvádí okolnost, která existenci subjektivního práva takového vylučuje.
Jest proto stížnost bezdůvodnou a bylo ji jako takovou zamítnouti.

Citace:

č. 2862. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 964-966.