Č. 8313.

Dávky za úřední úkony. — Zaměstnanci veřejní: Je ve shodě se zákonem, předepíše-li úřad konceptnímu úředníku finanční prokuratury za připuštění ke zkoušce advokátní dávku podle zák. č. 53/25.
(Nález ze dne 19. prosince 1929 č. 16319/26.)
Věc: Dr. Cyril B. v Praze proti ministerstvu spravedlnosti o dávku za úřední úkony.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vynesením z 27. března 1926 nevyhovělo min. sprav. stížnosti Dra Cyrila B., adjunkta fin. prokuratury v Praze, do výměru presidia vrch. zem. soudu v Praze z 1. února 1926, jímž mu bylo uloženo zaplatiti za zkoušku advokátní dávku 400 Kč. — — — —
O stížnosti uvážil nss takto: — — — —
Stížnost stojí na stanovisku, že na výkonu zkoušky advokátní úředníky fin. prokuratury má zájem také stát a že proto nelze mluviti jen o zájmu soukromém. Jde prý při tom o střetnutí se obou zájmů a nutno proto při řešení otázky dávkové povinnosti zjistiti, který zájem jest silnější, resp. zda soukr. zájem úředníka fin. prokuratury jest dostatečný k tomu, aby byl důvodem pro vyměření dávky. — Nss neuznal stížnost důvodnou. Podle § 1 zák. č. 53/25 mohou státní úřady vybírati za úřední úkony ve věcech správních, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod ve věcech správních zvláštní dávku. Leží v podstatě věci, že na každém úředním úkonu státních úřadů jest zásadně interesován i veř. zájem. Avšak při určitých správních aktech vystupuje vedle tohoto veř. zájmu, jenž jest nezbytným předpokladem pro vydání správního aktu vůbec, více nebo méně zvláštní zájem osoby, které se akt ten týče a jež zpravidla vydání aktu toho se domáhá. Není proto skutečnost, že jest na vydání určitého správního aktu interesován také veř. zájem, sama o sobě dostatečným důvodem pro osvobození aktu toho od dávky ve smyslu § 1 zák. č. 53/25. Naopak pro dávkovou povinnost postačí, děje-li se úřední akt, i když jest na něm veř. zájem interesován, v podstatě v zájmu strany. Nemá proto stížnost pravdu, domnívá-li se, že výkon zkoušky advokátní úředníkem fin. prokuratury nepodléhá dávkové povinnosti již proto, že jest také v zájmu státní správy a tedy v zájmu veřejném, aby měla u fin. prokuratury úředníky se zkouškou advokátní. Po této stránce jest dále irelevantní i okolnost, že úředníci fin. prokuratury nesmějí použiti vzhledem na předpis § 16 služ. instrukce č. 41 ř. z. z r. 1898 vědomosti, jichž nabyli, jinak než pro stát. Týkáť se předpis ten služ. poměru úředníků těch k veř. správě státu a nelze z něho nic dovoditi pro otázku, jaké povahy jest úřední akt o výkonu adv. zkoušky s hlediska § 1 zák. č. 53/25.
Za tohoto stavu věci jest již jen zkoumati, lze-li pokládati výkon zkoušky advokátní úředníky fin. prokuratury za správní akt, který je v podstatě v zájmu soukromém. V tom směru sluší uvážiti, že podle § 5 odst. 2 nař. č. 41 ř. z. z r. 1898 ve znění čl. I § 1 vl. nař. č. 66/24 jest vykonání zkoušky advokátní podmínkou dosažení vyšších služ. míst v konceptní službě fin. prokuratury a že tedy závisí na průkazu tom dosažení vyššího služ. místa, které jest spojeno s vyššími hmotnými výhodami. Jest tedy odbytí zkoušky advokátní náležitostí osobní kvalifikace uchazeče o vyšší služ. místo v osobním stavu konc. úředníků fin. prokuratury a nelze místa toho zásadně nabýti podle platného práva bez průkazu o úspěšném výkonu zkoušky té.
Má-li však výkon adv. zkoušky konc. úředníkem fin. prokuratury účinky právě uvedené, nelze důvodně pochybovati o tom, že jest odbytí zkoušky té podstatně v soukr. zájmu dotčeného konc. úředníka a jest potom ovšem dán i předpoklad dávkové povinnosti ve smyslu § 1 zák. č. 53/25.
Názor tento podporuje i úvaha, že jest zásadně každé nabytí vysvědčení o studijní resp. odborné kvalifikaci vzhledem ke své povaze v existenčním zájmu toho, kdo se o průkaz způsobilosti té před příslušnými orgány uchází a že proto nelze činí ti v tom směru rozdílu, je-li výkon zkoušky té předpokladem samostatného soukr. povolání či podmínkou pro získání význačnějšího a tím i lépe honorovaného služ. místa v organismu veř. správy státní. Soukr. prospěch a zájem je v obou případech v podstatě a zásadně stejného druhu a nelze důvodně v tom směru konstruovati rozdíl, o který se pokouší stížnost. Na tom nemůže nic změniti ani skutečnost, že státní správa nevybírá dávky z uvedeného úkonu při výkonu t. zv. praktických zkoušek jiných úředníků státních. Neboť z toho, že vláda liberovala určité správní úkony výsostné moci státní od dávkové povinnosti, neplyne ještě nutně závěr, že porušila zákon, neprovedla-li osvobození to do všech důsledků a nevyloučila-li z povinnosti té v nař. č. 163/25 i adv. zkoušky konc. úředníků fin. prokuratur. — — —

Citace:

č. 8313. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 552-554.