NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6550.

Učitelstvo. — Legionáři: * Pouhá stejnost služebního stáří a kvalifikace neposkytuje učiteli-legionáři při ucházení o definitivní místo učitelské přednost před jinýma uchazeči ve smyslu čl. IV. poslední věty zák. čís. 306/1920.
(Nález ze dne 14. května 1927 č. 10395). Věc: Okresní výbor školní v K. (adv. Dr. Frt. Lokay ml. z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran presentace na místo ředitele občanské školy.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ošv v K. ve schůzi ze 7. ledna 1925 presentoval na místo ředitele při II. měšť. škole chlap. v K. Josefa C., dosud def. odb. učitele a zastupujícího ředitele této školy. Když zšr v Praze výnosem z 21. dubna 1925 presentační spis vrátila, připojujíc dvě podání ve věci k ní došlá a žádala, aby ošv k vývodům podání těch zaujal stanovisko, setrval ošv v sezení ze 17. června 1925 na provedené presentaci, při čemž stanovisko svoje blíže odůvodnil.
Výnosem ze 7. listopadu 1925 nepotvrdila zšr podle § 12 zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. tuto presentaci, poněvadž byl pominut Matěj K., def. odb. učitel v K., jemuž jakožto legionáři měla býti dána přednost podle ustanovení § 15 odst. 4 min. výn. z 31. prosince 1920 č. 40897, jímž se provádí čl. IV. zák. č. 306/20, před služebně stejně starým (přes 35 let) a stejně kvalifikovaným Josefem C. Zšr uložila ošv-u, aby po rozumu § 12 cit. zák. do 14 dnů buď vykonal jinou presentaci, anebo si vyžádal rozhodnutí min. škol.
Dne 25. listopadu 1925 usnesl se ošv, že vyžádá si rozhodnutí min. škol.; toto usnesení provedl ošv podáním z 25. listopadu 1925, v němž podrobně rozvedl, proč pokládá presentaci Josefa C. za zákonu vyhovující. Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad toto odvolání ošv-u z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, řídil se nss těmito úvahami:
Podle §§ 7 a 11 zák. o právních svazcích učitelstva z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. česk. přísluší právo presentace (zpravidla) okr. škol. výboru, jemuž tedy v prvé řadě náleží volba osoby, která na určité místo učitel, má býti ustanovena. Zšr může schválení presentace odepříti jen, když presentace buď nevyhovuje § 50 odst. 4 říš. zák. o školách národních, anebo když odporuje čl. IV. zák. č. 306/20.
O případ § 50/4 tu nejde; je tedy jenom na sporu, zda vykonaná presentace odporuje čl. IV. zák. č. 306/20. Předpisy tohoto článku jsou omezením zásadní volnosti presentátora ve výběru osoby, mají tedy povahu předpisů výjimečných a nutno je proto vykládati striktně.
Nař. rozhodnutí, resp. rozhodnutí zšr-y shledalo nezákonnost provedené presentace v tom, že byl pominut uchazeč Matěj K., jemuž jakožto legionáři slušelo dáti přednost před uchazečem Josefem C., poněvadž služ. stáří obou — pokud vůbec rozhoduje — a kvalifikace jsou stejné. Při tom opírají se úřady o § 15 bod 4 výnosu min. škol. z 31. prosince 1920 č. 40897, Věstník z r. 1921 č. 6, který stanoví, že »učitelům-legionářům náleží v každém případě přednost před uchazeči stejného služebního stáří a stejné kvalifikace.«
Uvedený výnos min. byl vydán k provedení čl. IV. zák. č. 306/20. Jde tu však o pouhý výnos jednotlivého ministra, který také nebyl vyhlášen ve Sbírce zák. a nař. Již proto nelze výnosu tomu přiznávati povahu všeobecně závazné právní normy, naopak lze výnos ten posuzovati jen jako instrukci, vydanou min-em pro úřady podřízené, která ovšem není způsobilá měniti stav ze zákona plynoucí. Proto neměl také nss vůbec příčiny zkoumati, zda nař. rozhodnutí je v souhlasu s tímto výnosem, ani jaký jest vlastní smysl § 15 bodu 4 tohoto výnosu, nýbrž musil se omeziti na zkoumání, zda nař. rozhodnutí je v souhlasu se zákonem.
Čl. IV. zák. č. 306/20 nařizuje v prvé řadě, aby při výběru kandidátů na def. místa učitelská byl vzat zřetel ke služ. stáří a kvalifikaci; ze zásady stran služ. stáří připouští pak zákon v dalším svém textu určité úchylky, které tu nemají významu. V druhé řadě pak má býti hleděno k rodinným poměrům, k obtížím dosavadní služby a ke zdrav. stavu. V poslední větě pak stanoví zákon další výjimku ze zásad vyslovených ve větách předchozích; zákon tu praví, že »učitelům-legionářům a válečným invalidům budiž dávána přednost v případech zvláště pozoruhodných, zejména pak za okolností jinak stejných.«
Ze znění tohoto předpisu jde, že přednost dáti lze uchazeči legionáři pro tuto jeho vlastnost jen tehdy, jde-li o případ zvláště pozoruhodný. Ježto pak pouhé služ. stáří, resp. pouhá stejná kvalifikace sama o sobě není ještě něčím zvláště pozoruhodným, nelze podle zákona výjimečnou přednost žadatele-legionáře před žadatelem jiným zdůvodňoval jedině jeho stejným stářím a stejnou kvalifikací; naopak může stáří a kvalifikace padati na váhu jen jakožto zákonem uváděná eventualita »okolností jinak stejných,« kterážto eventualita »zejména« má býti úřadu pobídkou, aby — jsou-li okolnosti jinak stejné — jaksi zmírnil své stanovisko při posuzování toho, zda jde o »případ zvláště pozoruhodný«.
Kromě toho nutno uvážiti, že zákon, mluvě o »okolnostech jinak stejných«, nepraví sice výslovně, jako okolnosti tu má na zřeteli, avšak z celé souvislosti tohoto ustanovení s předchozími předpisy čl. IV. zák. č. 306/20 nutno usuzovati, že zákon tu míní všechny ony okolnosti, o nichž se zmiňuje v předchozích svých předpisech, tedy nejenom služ. stáří a kvalifikaci, ale také rodinné poměry, obtíže posavadní služby a zdrav. stav.
Názor žal. úřadu, jakoby žadateli-legionáři bylo nutno dáti přednost před žadatelem jiným již proto, že oba žadatelé vykazují stejné služ. stáří a stejnou kvalifikaci, nemá tudíž opory v zákoně.
Stěžující si ošv ve svém podání z 25. listopadu 1925 podrobně rozvedl svoje stanovisko, pro které měl za to, že podle zákona nebylo nutno dáti přednost uchazeči K-ovi před presentovaným uchazečem C-m a poukázal při tom na řadu momentů, ze kterých dovozoval, že u obou zmíněných uchazečů nejde o okolnosti jinak stejné ani že tu nejde o případ ve prospěch žadatele-legionáře zvláště pozoruhodný. Na tyto vývody žal. úřad nijak nereagoval a to proto, poněvadž vycházel z nesprávného právního názoru, že žadateli-legionáři nutno podle čl. IV. zák. č. 306/1920 dáti za všech okolností přednost před uchazečem-nelegionářem, s nímž má stejné služ. stáří a stejnou kvalifikaci. Tímto svým názorem však ocitl se žal. úřad v rozporu se zákonem a bylo tedy presentační právo stěžujícího si ošv-u nař. rozhodnutím porušeno, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6550. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 841-843.